Svátek Svaté rodiny
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sir 3,3-17a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,3-7.14-17a
Datum: 29. 12. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sir 3,3-17a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,3-7.14-17a
; Kol 3,12-21
; L 2,41-52
Datum: 29. 12. 2024
Někteří pokřtění si vyrobili transparent o tradiční
rodině a jako vzor předkládají „Svatou Rodinu“ - neposkvrněné početí
Marie povždy panny a jejího snoubence svatého Josefa, kteří
vychovávají dítě Boha.
Potřebujeme porozumět slovům o svaté rodině, která se týká nás, žijících v jakémkoli společenství nejbližších: i v rodinách, ve kterých jen maminka a babička, nebo táta a děda, vychovávají své potomky, rodiny v dalším manželství vychovávající děti z prvních svazků a nového manželství, partneři, kteří adoptovali děti, atd.
Bůh se nám zasvětil. Uvádí nás do umění budování vztahů, jsme jeho zasvěcenci.
Bůh žije ve vztazích (v „Trojici“) a učí nás svou láskou k nám a svým příkladem, jak budovat dobré vztahy.
Projevem naší úcty k Bohu není naše klečení, ale odpověď na boží péči. Především naším jednáním a pečivým mluvení o Bohu. [1]
Boha nevidíme. Víme proč. [2]
Bůh o nás velmi pečuje a my si máme jeho přejícnosti všímat – to je věcí naší spravedlnosti k Bohu.
Z Boží lásky máme čerpat a učit se od Boha naší lásce v partnerství a rodičovství.
Je to blahodárné a slouží to k našemu růstu, sebevýchově a vztahům. [3]
Mají-li se rodiče rádi, má to veliký vliv na děti. Tím rodiče uvádějí děti do života.
I děti mají svá trápení a starosti a obavy. [4]
I Boží děti pozdějšího věku („dospělí“) mají své úzkosti, pochybnosti a trápení.
Bůh nám velice přeje, pečuje o nás – jinými slovy nám „žehná“.
Naši blízcí řekli, že nemají požehnané Vánoce, protože se rozpadlo manželství jejich dcery.
Rozpad manželství potomků je těžkou ránou i pro jejich rodiče.
Nikoho nekárám, ale učme se správně a pečlivě mluvit i o Bohu. (Opravujte mě, prosím, když udělám chybu. Záleží mně na přesném vyjadřování. O Bohu zvláště.)
Vánoce nám připomínají stálou a závratnou lásku Boha. Proto říkáme, že Vánoce jsou požehnané, jsou pro nás nezaslouženým požehnáním. (Nepřeji druhým: „Požehnané Vánoce“, ale „dobré prožití vánočního obdarování“.)
Bůh přeje krásný vztah všem manželům.
To my si někdy kazíme vztahy a narušíme si prožití vánočních svátků.
Chyba je na naší straně. Bůh na nás svou přízní nešetří.
(Máme hledat příčiny našich trápení, pojmenovat je a pracovat na nápravě – na budování vztahů s nejbližšími.)
Našemu manželství máme věnovat nejvyšší úsilí. A máme o tom druhým svědčit.
(V letošní adventní bohoslužbě smíření jsme zaměřili pozornost na tuto věc.
Bůh nás od začátku našeho života velice obdarovává, abychom měli později z čeho čerpat a dávat svou lásku partnerovi a pak dětem. Bůh pro nás má svou Náruč a náruč rodičů.) [5]
Bůh velmi pečuje o růst dětí, proto rodičům vložil velikou lásku k dětem.
(Vícekrát jsem potkal rodiče, kteří už neplánovali další děti, a najednou byla paní v jiném stavu. Byla tím zaskočená a velmi nešťastná, … ale za nějaký čas o dítě přišla, nedonosila je. A - světe div se - byla nešťastná ještě více než před tím. Jak obrovská je mateřská láska! – Nechť je pochválen Stvořitel, který nás stvořil k svému obrazu a obdarovává nás svou nesmírnou láskou.)
I děti mají velký vztah k rodičům. Překvapuje mě, jak silné pouto má řada dětí i k mizerným rodičům, kteří jim hodně ubližovali a zůstali jim mnoho dlužní ... – Nechť je pochválen Stvořitel, jenž nás vybavil schopností nezištně milovat …
Mnoho křesťanů neví (vinou kléru), že biblické pokyny k lásce dětí k rodičům jsou řečeny především dospělým lidem. I micva: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“, je - tak, jako celé Desatero - výzvou pro dospělé. [6]
Malé děti jsou slabé a křehké, odkázané na péči rodičů. Nerodí se s láskou k rodičům, ta v nich teprve klíčí a roste pod vlivem lásky rodičovské.
Ve stáří čím dál víc slábneme a je na dospělých potomcích, aby se starými rodiči jednali velkoryse, soucitně a s porozuměním. Máme rodičům co vracet. Tak můžeme projevit nezištnou lásku (neboť staří nám už nemají mnoho co dát). [7]
Jen jediná micva z Desatera je obdarovaná mimořádnou odměnou:
„Cti svého otce i matku, jak ti klade na srdce Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Dt 5,16
Každý máme pamatovat na „zadní kolečka“. Ve stáří povolují všechny naše „svěrače,“ tělesné i duchovní - síla, pružnost, vůle, trpělivost, sebeovládání ...
Máme se, i na stáří, vybavit dovednostmi důležitých návyků (trpělivě si přiznávat své omezení a chyby, oceňovat službu druhých …) [8]
V druhém čtení nás Pavel upozorňuje, že odpouštění je svorníkem naších ctností. Čím je kdo v rodině a církvi „výše“ postavený, od rodičů až po duchovní, tím vice máme na svém jednání ukazovat druhým, jak se odpouští. A jaké podmínky máme v případě provinění splnit, aby nám mohlo být odpuštěno. (Často o tom mluvíme.)
K evangeliu.
Příběh „o nalezení Ježíše v chrámě,“ je jedním z měřítek našeho porozumění Božímu slovu a práci s ním.
Zkuste se ptát lidí z kostela, zda objevili, kdo udělal v příběhu o dvanáctiletém Ježíši chybu a k jakému poznání pro svůj život došli.
Ano, Ježíš vědomě nevaroval své rodiče, že se zdrží mezi rabíny.
Až v Jeruzalémě jim připomněl: „Mami, už nejsem děcko, říkal jsem vám, že mám poslání od svého Otce!“
Každému z nás Ježíš říká: „Přicházím se svou pomocí každému, ale od vás očekávám, že budete má slova brát vážně. Vy si srovnejte svůj krok s Bohem a nechtějte po Bohu, aby byl vaší chůvou, hlídající každý váš krok; nejste malými dětmi.“ [9]
Boží moudrost je pro nás velikým darem, který pohané neznají. Opomenout Boží slovo, nedbat na ně, nestát o ně, má své následky. Máme to vyzkoušené na sobě, i při výchově dětí a žáků. Opominutím důležitých pravidel a neposlušnosti Božích pokynů, rad a ukazatelů, šidíme sebe. Přivodíme si zbytečné těžkosti. Některé neposlušnosti mívají těžké následky. [10]
Mimochodem - proč v evangeliích vystupuje Maria výrazněji než Josef?
Abychom si všimli jedinečné role ženy, kterou ji daroval a svěřil Stvořitel?
Dva tisíce let jsme si z toho nevzali ponaučení. Lokajsky korunujeme sochy a obrazy Ježíšovy matky a lichotíme ji, ale naše církev ženy stále ostudně ponižuje. [11]
Ježíšovým rodičům nějakou chvíli trvalo, než pochopili a porozuměli té – pro ně bolestné události.
Slova evangelistova: „Marie to vše uchovávala ve svém srdci“ mají hlubší význam. Ježíšovi rodiče začali o slovech svého syna přemýšlet víc než dříve. Vedlo je to k většímu porozumění Bohu. A ke krásnějšímu a užitečnějšímu vztahu s Ježíšem.
Máme přistupovat k Božímu slovu podobně.
Máme mít k dětem velikou úctu, a vědomí, že i ony nás mohou obdarovat svým viděním spravedlnosti.
Božím přátelstvím jsme uváděni – zasvěceni do dobrých rodinných vztahů. A tak budeme pro děti požehnáním.
[1] „Bůh o tebe pečuje víc než dobrá matka o své milované dítě. Bůh tě vysvobozuje z otroctví zla.
Hospodin ti klade na srdce, abys dodržoval jeho micvot (pokyny a spravedlivá ustanovení).
Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.
Izraeli, prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát
na jeho nařízení, přikázání a právní ustanovení, a že ho budeš poslouchat.
Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.
Budeš dbát na všechny jeho pokyny (micvot) a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil.
Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina.“ (Srv. Dt 26,18-19
[2] Kdybychom Boha viděli, nenaučili bychom se svobodě. Úroveň naší spravedlnosti se ukazuje na našem jednání, když nás nikdo nevidí.
[3] Jsme dostatečně vybavení k poznávání Boha, k porozumění jeho názorům a jednání.
A jsme odpovědní za poznávání Boha.
Víra je spravedlivým přitakáním Boží péči a trvalou snahou osvojovat si lásku k druhým.
[4] Žili jsme v naší rodině velmi skromně (zvláště v době věznění táty). My, děti, jsme nikdy neměly obavy, jak maminka vyjde s penězi (maminka byla kouzelnice). Ale, se starostí jsme sledovaly, když se někdy rodiče hádali (i když to bylo zřídka), jak vážné je napětí mezi nimi.
[5] Lidé, kteří neměli dobré dětství, mají v sobě veliké prázdno a často těžká zranění. Nemáme jim zazlívat, že nejednají jako my (kteří jsme měli štěstí na milující rodiče).
Mám oči plné slz, když od dospělého chlapa slyším: „Mámě mně neřekla jinak, než, ty kurvo“.
Dospělá žena naříká: „Táta mně nikdy nepojmenovat mým jménem, ale jen vyblitý zelí“.
„Neměla jsem milující rodiče. Kněz si získal mou důvěru. Pak mě léta zneužíval. Šlo mu jen o sex. Nikdy mně neřekl, že mě má rád. Když jsem po mnoha letech o tom zneužívání řekla panu biskupovi, jen povýšeně pronesl: ,To by mohla o knězi říct kdejaká prodavačka.´“
[6] Mnozí pokřtění ani nevědí, že těmto pokynům předchází jedinečné přátelství, péče a vyznání lásky Boha k lidem. „Jsi pro mě drahý a vzácný, protože jsem si tě zamiloval. Až mě poznáš, přilneš ke mně celou svou bytostí.“
[7] Nezřídka ale rodiče sklízejí ovoce nevýchovy svých potomků. Nejen mamahotelem děti kazíme …
[8] Včas máme začít poslouchat dospělé děti, které nás přerostly.
Za přítomností dětí máme rozdělit majetek; jinak zasejeme mezi děti křivdu a svár. Část majetku máme věnovat na dobročinné účely.
V domě si máme zajistit věcné břemeno.
Včas se máme připravit na odchod z pozemského života a těšit se na program věčnosti.
[9] Pro Ježíšovy rodiče to byla velmi bolestná zkušenost (měli strach, že Ježíš mohl být např. unesen do otroctví), ale oni se z ní poučili.
Jsme rádi, že Josef a Marie nebyli vystavení tak hrůzné zkoušce k důvěřování Hospodinu, jako byla výzva k Abrahámovi, aby obětoval milovaného syna. – To už Marie a Josef měli zpracované.
[10] Lidstvo opakovaně trápí války, mory (naposled covid), přírodní katastrofy, požáry obcí, pracovní úrazy (kdysi především v dolech, hutích, fabrikách a na stavbách), rozvraty rodin. S některými jsme si dokázali značně poradit, v jiných si dodneška nenecháme od Boha poradit.
[11] Dvakráte jsem záměrně při mši nechat číst dvě úctyhodné paní čtení z evangelia (abychom ženám umožnili zaujmout místa, které jim Bůh daroval a my jim je svévolně a hloupě upíráme) a hned jsem byl udán vrchnosti.
Potřebujeme porozumět slovům o svaté rodině, která se týká nás, žijících v jakémkoli společenství nejbližších: i v rodinách, ve kterých jen maminka a babička, nebo táta a děda, vychovávají své potomky, rodiny v dalším manželství vychovávající děti z prvních svazků a nového manželství, partneři, kteří adoptovali děti, atd.
Bůh se nám zasvětil. Uvádí nás do umění budování vztahů, jsme jeho zasvěcenci.
Bůh žije ve vztazích (v „Trojici“) a učí nás svou láskou k nám a svým příkladem, jak budovat dobré vztahy.
Projevem naší úcty k Bohu není naše klečení, ale odpověď na boží péči. Především naším jednáním a pečivým mluvení o Bohu. [1]
Boha nevidíme. Víme proč. [2]
Bůh o nás velmi pečuje a my si máme jeho přejícnosti všímat – to je věcí naší spravedlnosti k Bohu.
Z Boží lásky máme čerpat a učit se od Boha naší lásce v partnerství a rodičovství.
Je to blahodárné a slouží to k našemu růstu, sebevýchově a vztahům. [3]
Mají-li se rodiče rádi, má to veliký vliv na děti. Tím rodiče uvádějí děti do života.
I děti mají svá trápení a starosti a obavy. [4]
I Boží děti pozdějšího věku („dospělí“) mají své úzkosti, pochybnosti a trápení.
Bůh nám velice přeje, pečuje o nás – jinými slovy nám „žehná“.
Naši blízcí řekli, že nemají požehnané Vánoce, protože se rozpadlo manželství jejich dcery.
Rozpad manželství potomků je těžkou ránou i pro jejich rodiče.
Nikoho nekárám, ale učme se správně a pečlivě mluvit i o Bohu. (Opravujte mě, prosím, když udělám chybu. Záleží mně na přesném vyjadřování. O Bohu zvláště.)
Vánoce nám připomínají stálou a závratnou lásku Boha. Proto říkáme, že Vánoce jsou požehnané, jsou pro nás nezaslouženým požehnáním. (Nepřeji druhým: „Požehnané Vánoce“, ale „dobré prožití vánočního obdarování“.)
Bůh přeje krásný vztah všem manželům.
To my si někdy kazíme vztahy a narušíme si prožití vánočních svátků.
Chyba je na naší straně. Bůh na nás svou přízní nešetří.
(Máme hledat příčiny našich trápení, pojmenovat je a pracovat na nápravě – na budování vztahů s nejbližšími.)
Našemu manželství máme věnovat nejvyšší úsilí. A máme o tom druhým svědčit.
(V letošní adventní bohoslužbě smíření jsme zaměřili pozornost na tuto věc.
Bůh nás od začátku našeho života velice obdarovává, abychom měli později z čeho čerpat a dávat svou lásku partnerovi a pak dětem. Bůh pro nás má svou Náruč a náruč rodičů.) [5]
Bůh velmi pečuje o růst dětí, proto rodičům vložil velikou lásku k dětem.
(Vícekrát jsem potkal rodiče, kteří už neplánovali další děti, a najednou byla paní v jiném stavu. Byla tím zaskočená a velmi nešťastná, … ale za nějaký čas o dítě přišla, nedonosila je. A - světe div se - byla nešťastná ještě více než před tím. Jak obrovská je mateřská láska! – Nechť je pochválen Stvořitel, který nás stvořil k svému obrazu a obdarovává nás svou nesmírnou láskou.)
I děti mají velký vztah k rodičům. Překvapuje mě, jak silné pouto má řada dětí i k mizerným rodičům, kteří jim hodně ubližovali a zůstali jim mnoho dlužní ... – Nechť je pochválen Stvořitel, jenž nás vybavil schopností nezištně milovat …
Mnoho křesťanů neví (vinou kléru), že biblické pokyny k lásce dětí k rodičům jsou řečeny především dospělým lidem. I micva: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh“, je - tak, jako celé Desatero - výzvou pro dospělé. [6]
Malé děti jsou slabé a křehké, odkázané na péči rodičů. Nerodí se s láskou k rodičům, ta v nich teprve klíčí a roste pod vlivem lásky rodičovské.
Ve stáří čím dál víc slábneme a je na dospělých potomcích, aby se starými rodiči jednali velkoryse, soucitně a s porozuměním. Máme rodičům co vracet. Tak můžeme projevit nezištnou lásku (neboť staří nám už nemají mnoho co dát). [7]
Jen jediná micva z Desatera je obdarovaná mimořádnou odměnou:
„Cti svého otce i matku, jak ti klade na srdce Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (Dt 5,16
)
Každý máme pamatovat na „zadní kolečka“. Ve stáří povolují všechny naše „svěrače,“ tělesné i duchovní - síla, pružnost, vůle, trpělivost, sebeovládání ...
Máme se, i na stáří, vybavit dovednostmi důležitých návyků (trpělivě si přiznávat své omezení a chyby, oceňovat službu druhých …) [8]
V druhém čtení nás Pavel upozorňuje, že odpouštění je svorníkem naších ctností. Čím je kdo v rodině a církvi „výše“ postavený, od rodičů až po duchovní, tím vice máme na svém jednání ukazovat druhým, jak se odpouští. A jaké podmínky máme v případě provinění splnit, aby nám mohlo být odpuštěno. (Často o tom mluvíme.)
K evangeliu.
Příběh „o nalezení Ježíše v chrámě,“ je jedním z měřítek našeho porozumění Božímu slovu a práci s ním.
Zkuste se ptát lidí z kostela, zda objevili, kdo udělal v příběhu o dvanáctiletém Ježíši chybu a k jakému poznání pro svůj život došli.
Ano, Ježíš vědomě nevaroval své rodiče, že se zdrží mezi rabíny.
Až v Jeruzalémě jim připomněl: „Mami, už nejsem děcko, říkal jsem vám, že mám poslání od svého Otce!“
Každému z nás Ježíš říká: „Přicházím se svou pomocí každému, ale od vás očekávám, že budete má slova brát vážně. Vy si srovnejte svůj krok s Bohem a nechtějte po Bohu, aby byl vaší chůvou, hlídající každý váš krok; nejste malými dětmi.“ [9]
Boží moudrost je pro nás velikým darem, který pohané neznají. Opomenout Boží slovo, nedbat na ně, nestát o ně, má své následky. Máme to vyzkoušené na sobě, i při výchově dětí a žáků. Opominutím důležitých pravidel a neposlušnosti Božích pokynů, rad a ukazatelů, šidíme sebe. Přivodíme si zbytečné těžkosti. Některé neposlušnosti mívají těžké následky. [10]
Mimochodem - proč v evangeliích vystupuje Maria výrazněji než Josef?
Abychom si všimli jedinečné role ženy, kterou ji daroval a svěřil Stvořitel?
Dva tisíce let jsme si z toho nevzali ponaučení. Lokajsky korunujeme sochy a obrazy Ježíšovy matky a lichotíme ji, ale naše církev ženy stále ostudně ponižuje. [11]
Ježíšovým rodičům nějakou chvíli trvalo, než pochopili a porozuměli té – pro ně bolestné události.
Slova evangelistova: „Marie to vše uchovávala ve svém srdci“ mají hlubší význam. Ježíšovi rodiče začali o slovech svého syna přemýšlet víc než dříve. Vedlo je to k většímu porozumění Bohu. A ke krásnějšímu a užitečnějšímu vztahu s Ježíšem.
Máme přistupovat k Božímu slovu podobně.
Máme mít k dětem velikou úctu, a vědomí, že i ony nás mohou obdarovat svým viděním spravedlnosti.
Božím přátelstvím jsme uváděni – zasvěceni do dobrých rodinných vztahů. A tak budeme pro děti požehnáním.
[1] „Bůh o tebe pečuje víc než dobrá matka o své milované dítě. Bůh tě vysvobozuje z otroctví zla.
Hospodin ti klade na srdce, abys dodržoval jeho micvot (pokyny a spravedlivá ustanovení).
Budeš je bedlivě dodržovat celým svým srdcem a celou svou duší.
Izraeli, prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát
na jeho nařízení, přikázání a právní ustanovení, a že ho budeš poslouchat.
Hospodin ti prohlašuje, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím.
Budeš dbát na všechny jeho pokyny (micvot) a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil.
Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina.“ (Srv. Dt 26,18-19
)
[2] Kdybychom Boha viděli, nenaučili bychom se svobodě. Úroveň naší spravedlnosti se ukazuje na našem jednání, když nás nikdo nevidí.
[3] Jsme dostatečně vybavení k poznávání Boha, k porozumění jeho názorům a jednání.
A jsme odpovědní za poznávání Boha.
Víra je spravedlivým přitakáním Boží péči a trvalou snahou osvojovat si lásku k druhým.
[4] Žili jsme v naší rodině velmi skromně (zvláště v době věznění táty). My, děti, jsme nikdy neměly obavy, jak maminka vyjde s penězi (maminka byla kouzelnice). Ale, se starostí jsme sledovaly, když se někdy rodiče hádali (i když to bylo zřídka), jak vážné je napětí mezi nimi.
[5] Lidé, kteří neměli dobré dětství, mají v sobě veliké prázdno a často těžká zranění. Nemáme jim zazlívat, že nejednají jako my (kteří jsme měli štěstí na milující rodiče).
Mám oči plné slz, když od dospělého chlapa slyším: „Mámě mně neřekla jinak, než, ty kurvo“.
Dospělá žena naříká: „Táta mně nikdy nepojmenovat mým jménem, ale jen vyblitý zelí“.
„Neměla jsem milující rodiče. Kněz si získal mou důvěru. Pak mě léta zneužíval. Šlo mu jen o sex. Nikdy mně neřekl, že mě má rád. Když jsem po mnoha letech o tom zneužívání řekla panu biskupovi, jen povýšeně pronesl: ,To by mohla o knězi říct kdejaká prodavačka.´“
[6] Mnozí pokřtění ani nevědí, že těmto pokynům předchází jedinečné přátelství, péče a vyznání lásky Boha k lidem. „Jsi pro mě drahý a vzácný, protože jsem si tě zamiloval. Až mě poznáš, přilneš ke mně celou svou bytostí.“
[7] Nezřídka ale rodiče sklízejí ovoce nevýchovy svých potomků. Nejen mamahotelem děti kazíme …
[8] Včas máme začít poslouchat dospělé děti, které nás přerostly.
Za přítomností dětí máme rozdělit majetek; jinak zasejeme mezi děti křivdu a svár. Část majetku máme věnovat na dobročinné účely.
V domě si máme zajistit věcné břemeno.
Včas se máme připravit na odchod z pozemského života a těšit se na program věčnosti.
[9] Pro Ježíšovy rodiče to byla velmi bolestná zkušenost (měli strach, že Ježíš mohl být např. unesen do otroctví), ale oni se z ní poučili.
Jsme rádi, že Josef a Marie nebyli vystavení tak hrůzné zkoušce k důvěřování Hospodinu, jako byla výzva k Abrahámovi, aby obětoval milovaného syna. – To už Marie a Josef měli zpracované.
[10] Lidstvo opakovaně trápí války, mory (naposled covid), přírodní katastrofy, požáry obcí, pracovní úrazy (kdysi především v dolech, hutích, fabrikách a na stavbách), rozvraty rodin. S některými jsme si dokázali značně poradit, v jiných si dodneška nenecháme od Boha poradit.
[11] Dvakráte jsem záměrně při mši nechat číst dvě úctyhodné paní čtení z evangelia (abychom ženám umožnili zaujmout místa, které jim Bůh daroval a my jim je svévolně a hloupě upíráme) a hned jsem byl udán vrchnosti.