4. neděle adventní

V Adventu ráno, ještě za tmy, zpíváme modlitbu „Anděl Páně“: „Raduj se Maria …“ (Má to veliký půvab.) [1]

K prvnímu čtení.
Bůh své plány s námi nevzdává. Stvořil nás ke svému obrazu a věrně při nás stojí. 
My, jednotlivci i generace, selháváme. V některých dobách naše situace vypadá velice bídně, ale Boží vytrvalost a přízeň nepolevujía nakonec přinesou svou úrodu v těch, kteří o jeho pomoc stojí.
Boží přísliby nám pozvedají hlavu nad hladinu beznaděje.

Betlém je pro nás důležitým obrazem ... Betlém je domem chleba.
Každá skýva chleba a každá sklenice vody podaná potřebnému přispívá k životu. Každý dobrý čin posvěcuje – obohacuje lidskostí i určité místo. To se propisuje i do paměti místa, do neživého stvoření. Pozorný a citlivý člověk je na takovém místě potěšen a povzbuzován k dobročinění.
Jsme zváni k vytváření Betléma. Přesto, že místa význačných událostí se mohu časem dostat do bezvýznamnosti a zapomenutí (i mnohým lidem okolo nás Betlém už nic neříká).

K druhému čtení.
Pohané se snažili získávat přízeň božstva a usmiřovat si ho („Dám, abych dostal“.) [2]
„Oběti“ v Izraeli byly dobově podmíněné. (I my se účastníme dětských her.)
Bůh nemá zálibu v zabíjení a spalování zvířat. S koncem „chrámu“ „korban“ („oběti“) skončil.
Rabíni pak prohlásili modlitby za „oběť rtů“. [3]

Pohanské mínění v nás – buď Bohu žalováno – přetrvává. Tvrdíme, že znovu a znovu, donekonečna přinášíme Bohu Ježíšovu oběť a máme na ní účast.  
Vyprošujeme si(!) na Bohu Boží požehnání. [4]
Nenasloucháme Bohu, neučíme se u něj, ale vedeme si bláhově svou.

Ježíš bourá naši pohanskou představu, že máme Bohu sloužit a přinášet mu oběti a ukazuje nám, že je to naopak, že Bůh přichází obětavě sloužit lidem. Ježíš nikde v evangeliích neprohlašuje svou smrt za oběť Otci.
List Židům říká: „Otče, oběti, ani oběť za hřích, jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo – přál sis, abych byl člověkem – rád budu člověkem, ukážu lidem, jak si, představuješ dobrého člověka jako svůj obraz. Ukážu jim, co podle tebe znamená lidskost. Budu se snažit, aby lidé poznali, že Bůh sestupuje mezi ně a slouží jim („na život a na smrt,“ dokonce „až za hrob“). Chci lidi naučit sloužit druhým.“
Lidskost je největším uměleckým dílem člověka. Ježíš místo obětování Bohu slouží nám – svou obětavostí, lidskostí.
Ježíš nás přivádí nás k porozumění božího myšlení. [5]

K evangeliu.
/Poznámky pod čarou jsou opakováním./
Od rodičů Jana - Zachariáše a Alžběty, a rodičů Ježíše - Marie a Josefa, se můžeme mnoho učit. 

Zachariáš i Marie řekli poslu Božímu stejná slova, ale Zachariáš byl pokárán. Víme proč. [6]

Marie byla ve svém mládí nejen pružná, odvážná, ale také překvapivě nábožensky vzdělaná (děvčata nechodila do ješivy - náboženské školy) a poctivá k Božím pokynům. [7]

Josef byl taktéž pozoruhodný. Víme, proč o něm Písmo říká, že byl mužem spravedlivým – to je v Bibli jedno z největších ocenění. [8]
„Marie se vydala na cestu, do hor, do domu Zachariáše …“
Viděla, že Alžběta je v pokročilém těhotenství, posel Boží je pravdivý!
Jakými slovy pozdravila Alžbětu?
„Pokoj (Boží) s tebou“ – není zbožným přáním, ale je (má být) svědectvím a prohlášením o přejícnosti Boha – „Bůh o tebe závratně pečuje a obdarovává tě.“ [9]
– Alžběta a Marie si rozuměly, nadšeně souzněly nad přejícností Hospodina.

Marie došla k poznání, že posel Boží je pravdivý – a že se může na jeho slova spolehnut.
Ale tím to ještě neskončilo. Slova Alžběty: „Otcem tvého syna je Pán, ne Josef,“ byla Marii dalším potvrzením, že jde správnou cestou. Alžbětě to někdo zjevil. Ona sama přece nemohla vědět, kdo je otcem Mariina dítěte.
Ježíš nás učí: „Ten, kdo má, tomu bude dáno a přidáno.“ (Mt 25,29)

Když Alžběta přijala Mariin pozdrav, když mezi těmi ženami a Bohem „přeskočila jiskra“ porozumění,  malý Jan se v matce začal hýbat.
Měla Alžběta ze svého pozdního těhotenství obavy? Je možné, že se jí v břiše dítě dosud nepohnulo a Alžběta měla strach, že je dítě mrtvé?
Alžběta z toho pohybu děcka prožila další veliký zážitek radosti a obdarování. [10]
To by bylo pro Alžbětu také další potvrzení Božího obdarování a povzbuzení pro budoucnost.

Až její manžel po narození syna pronese o Janovi prorocká slova, bude připravena ochotně přijmout ta veliká slova o Janovu životním programu. Nebude nevěřícně kroutit hlavou. Ráda bude syna vychovávat tak, aby mohl splnit poslání, které mu Bůh svěřil.

Tyto dva manželské páry, Alžběta a Zachariáš, Marie a Josef, umožnily Bohu naplnit jeho záměr. „Dovol mně,“ říká nám Bůh, „abych tě mohl pozvat k velikým věcem.“
Pacient spolupracující s lékařem umožňuje lékaři léčit, obdarovat pacienta svým uměním a přispět k zázraku medicíny.

Jaký byl začátek našich životů? Bůh si každého z nás nás přál. Těšil se na nás. Měl pro nás připravené velké bohatství. S láskou nás přijal a stále nás přijímá (i přes naše všelijaká selhání).
Jestli si někdo zpackal život, to ještě nemusí skončit úplným zmařením. Až se takový člověk setká s krásou Boha, má možnost na přátelství Boha odpovědět.
Naším úkolem není přemlouvat Boha, aby někoho přijal. Hospodin není skoupým pohanským božstvem. Naším úkolem je svědčit o velikosti Boha.
Vědět, že Bůh je větší než naše představy o něm.
Ale také – poučeni životem, zkušeností se svou malostí, bídou i svou pýchou a poučeni evangeliem(!)  víme, že se Bohu vzpíráme.
Bůh nepotřebuje, aby jej někdo přemlouval, nepotřebuje, aby u něj za nás orodovali všichni svatí.
My se potřebujeme nechat přemluvit, my potřebujeme mluvit o našem nebezpečí a povýšenosti, že už vše víme.

Dodneška o nás platí, že jsme Bohem milovaní, ale také dodneška platí varování starého Simeona, z kterého nás mrazí:
„Váš syn je dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (Srv. L 2,25-35)

Naše zmíněné dva manželské páry a další „spravedliví“ (včetně Simeona a Anny) se radovali z Boha, z příchodu Mesiáše – „Vonícího“ – a svým životem Bohu dobrořečili.
Těšili se z toho, že mohli o Mesiáši svědčit a pro něj pracovat.

Pečujme o svá „srdce,“ aby neztvrdla. Vždyť Ježíše přivedli na popraviště zbožní!

Bohumil Bílý nám stále připomínal: „Ještě nemáme vyzkoušeno setkání s Ježíšem! To je náraz. I apoštolové se proti Ježíšovi bouřili a selhali. Kdo si myslí: ,To se mně nemůže stát´, ten stojí na kraji  nebezpečné propasti. [11]

Dodneška vidíme, kolik lidí vystupuje proti Pravdě a Lásce. Proti Ježíši a jeho lidem.
Nemusíme trnout, zda se Bůh smiluje na hříšníky. Nemáme podceňovat sami sebe a přeceňovat naše formy zbožnosti. Potřebujeme bdít nad tvrdostí svého srdce. Kdo neví, že je tímto náboženským sklonem - je smrtelně ohrožen. Směřuje k náboženskému infarktu.

„Blahopřeji ti, Marie, že ses vydala cestou k Bohu“, řekla Alžběta.
Ti „spravedliví,“ o kterých teď vedeme řeč, převyšovali tehdejší „kostelové lidi“.
(Čím je převyšovali? Nikdo z nich neměl maturitu.) 
Jak došli k velikému porozumění Bohu?

Písmo každému z nás říká: „Naslouchej Božím slovům, promýšlej je a uč se z nich. (Srv. např L 2,51) A k tomu pros Boha o pomoc - s vědomím že se ohrožuješ především ty sám.“

---

[1] Přání Pokoje (šalom) je největším a nejkrásnějším pozdravem a přáním. Druhý biblický pozdrav (původně řecký): „Raduj se,“ stojí na „šalomu“, z něj radost vyvěrá, tryská.
Škoda, že my říkáme: „Zdrávas Maria.“ Šidíme se (biskupské konferenci to ani nepřijde na mysl).

[2] Dar božstvu byl zničen, často „prošel“ ohněm.
Pohanské obětování lidí stále přetrvává (i Putin obětuje svým mocenským choutkám obrovské množství životů).
Izraelité přicházeli před Hospodina s „korbanem “ („korban“ znamená přinášení);  mrtvá zvířata a potraviny spalovali na oltáři. Mysleli si, že kouř ze spálených obětí je Hospodinu příjemný.

[3] Možná jste si všimli, že se někteří židé při modlitbě kývají dopředu a nazpět. Tím gestem naznačuje podávání korbanu Bohu. 

[4] Neodvážil bych se použít výraz „vyprošovat si od Boha,“ mám jej za opovážlivý, přinejmenším za neuvážený, připadal by mně za umenšování a ponižování Boží pracovitosti a péče.

[5] Pan biskup pravil: „naše modlitba breviáře není vždy dokonalá, ale uvědomme si, že Bohu dáváme svůj čas.“ Strčil jsem do Josefa Kordíka: Také jste paní učitelce říkali: „Soudružko učitelko, víte, že jsme vám dnes věnovali pět vyučovacích hodin?“
Bůh není jako korejští a čínští vládcové, kterým se dvořané klanějí a tleskají jim (a bojí se potlesk skončit, aby neupadli v nemilost „božstva“).
Máme sklon dělat Bohu z našich modliteb a pobožností „dětskou besídku,“ aby z nich měl Bůh radost, a myslíme si, že Bůh je na našich oslavách závislý. (České slovo „modlitba“ nás varuje, abychom nedělali z Boha modlu.)
Hospodina těší, když s ním sloužíme životu.   
Čím jsem starší, tím méně slov při setkávání s Bohem potřebuji.
Označení Mesiáše – „Pomazaný,“ je jen technickým popisem, „Mašijáh“ znamená: „Vonící Bohem“ popisuje a vystihuje podstatu jeho krásy.
Ježíš nás zve k hostině, ne k mešní oběti (vůně patří ke kráse hostiny).
Máme být „vůní Ducha svatého“, máme druhým vonět po Bohu. Tím jsme lidem i Bohu příjemní.

Jan předchůdce Páně potřeboval ke svému růstu výchovu vynikajících rodičů. Ale Zachariášovi „chyběla k absolutoriu božího služebníka poslední práce, zkouška“. Byl k ní přistrčen (doba nazrála a Marie a Josef byli připraveni vychovat Mesiáše a být mu k ruce).
Podle pravidel v Izraeli mohli muži učit druhé po třicátých narozeninách, po určitém vzdělání (učili se od pěti let) a po dosažení určité moudrosti. Mesiášův předchůdce mohl být starší, ale nemohl být mladší třiceti let.  
Zacharáš nezpochybňoval, že před ním stojí posel od Boha [6] - (kněží jeruzalémské svatyně se navzájem znali, nebylo jich mnoho a nikdo jiný do prostoru svatyně neměl přístup), ale zprávě anděla Zachariáš nevěřil. Slova: „Podle čeho poznám, že budu mít syna,“ vyslovil pochybovačně, ve smyslu: „Přicházíš s křížkem po funuse, tos měl chlapče přijít dříve, když jsme s manželkou byli schopní mít děti.“
Zachariáš dostal další čas (pracovní neschopnosti pro hluchoněmotu) k promýšlení Božího jednání a k dorůstání své důvěry Hospodinu: „Bůh nemluví do větru, na jeho přísliby se lze spolehnout!“ (Naši předkové po zkušenosti s Bohem říkali: „Když Bůh dopustí i motyka spustí. “
Zachariáš chybějící zkoušku pak, po devíti měsících, na poslední chvíli zdárně „složil“. (Srv.  L 1,64-79).
(Kdyby byl Zachariáš na podobné úrovni jako mladičká Marie, mohli mít s Alžbětou děti mnohem dříve.)

[7] „Raduj se Maria, milostí plná, budeš matkou Mesiáše, který bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“
Maria řekla andělovi: „Jsem potěšena a vážím si toho. Ale neznám muže, který by mně mohl darovat nesmrtelného syna, všichni jsme smrtelní i král David. Jak by se mohlo naplnit to, co mně říkáš?“
„Však také otcem tvého syna nebude člověk, ale Nejvyšší … U Boha není nic nemožného. I tvoje stará příbuzná čeká syna …“
Marie byla ženou činu (nečekla, zda bude menstruovat nebo ne), šla si - podle pravidel od Mojžíše - ověřit hodnověrnost posla. Izraelité dostali od Hospodina závazné pravidlo ověřovat si pravost Božího posla, aby se nenechali podvést falešnými proroky a lživými učiteli … 

[8] „Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“
Josef uvěřil Marii, že mu nebyla nevěrná. -
„Josef byl spravedlivý a nechtěl svou snoubenku vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.“ - Josef si myslel si, že s ním Bůh nepočítá - nikdo s ním nejednal. Chtěl ji vystavit propouštějící list před svatbou a vzít otcovství Mariina dítěte a na sebe, aby Marii nikdo nemohl obvinit z nevěry.
„Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: ,Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, za svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš – budeš mu otcem.“ Bůh s tebou počítá … „Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu řekl anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna, a dal mu jméno Ježíš.“ (Srv. Mt 1,18-25)

[9] Když mně někdo přeje: „Ať vám Bůh žehná,“ jsem nad tou formulací v rozpacích. Bůh o nás přece velice pečuje! Už se tak děje. Už to není na rovině přání. Kdyby nám někdo řekl: „Ať o tebe maminka pečuje,“ připadalo by nám to jako umenšování  naší maminky, jako něco, co ještě nenastalo. Ale maminka se o mě velice stará.
Učíme se pečlivému vyjadřování – to je projevem úcty k druhému.

[10] My říkáme, že děcko v mamince kope, ale krásně, básnicky a výstižněji řekneme: dítě „tančí;“ tanec vyvěrá, tryská z radosti, z nadšení a vděčnosti.
(Tanec je historicky nejstarším projevem radosti z Boha, starším než slova modliteb.)
I Jan prožil tuto radost a projevil ji pohybem, dřív než začal mluvit. Nezapomínejme na tanec z radosti  z Boha.

[11] Kdo se „nezpovídá“ z nesnášenlivosti k Pravdě a k Ježíšovým názorům, ten si „nevidí si do huby“ – nečte poctivě evangelium.