3. neděle adventní

Jan začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Obraťte se dejte se ponořit do odpouštění hříchů,“ jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ,Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.´
Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly ponořit, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že se obracíte a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.
Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“
Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“
On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali ponořit a ptali se: „Učiteli, co máme dělat?“
On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“
Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“
Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš.
Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“
A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal osvobozující zprávu.
Ale když káral vládce Heroda kvůli Herodiadě, manželce jeho bratra, a za všechno zlé, co činil,
Herodes všechno dovršil ještě tím, že dal Jana zavřít do vězení.
 
Než se do biblických textů ponoříme, pojmenujme si nedobrou situaci našeho světa a našich selhání, které jsou hlubší, než si běžně připouštíme.
Potkáváme lidi, kterým se nedostalo milující zkušenosti s Boží a rodičovskou náručí. Je překvapující, jak mnoho tím jsou poznamenáni. Někteří se dokonce dopustili zločinu.
My, kteří patříme do „slušné společnosti,“ jim míváme za zlé, že nejsou schopni se zařadit do našeho způsobu života.
Ale nahlédneme-li do naší skupiny, a hlavně do svého nitra, zjistíme, že ani my nejsme neviňátka. I některým z nás se rozpadlo manželství nebo některá přátelství s lidmi, s kterými jsme si dříve rozuměli.
Kdo z nás je spravedlivý? Kdo jsme někoho nerozplakali, někoho zranili nebo mu zůstali dluženi?
(Nikoho z Vás neočerňuji, mluvím především o sobě, Vás mám za ušlechtilejší sebe.)
Nad všechna naše provinění ovšem stojí společná i osobní vina nejbližší války. [1]
Nedaří se nám udržet dobré vztahy s blízkými, nedaří se nám udržet mír na delší dobu.
Všímáme-li si nesmírné Boží péče, vlastní povrchnosti a svévole vůči Božím pokynům, ten ví, o čem mluvím.
Příčinou našich selhání je naše namyšlenost a svévole; myslíme si, že jsme dost chytří a nejednáme podle Hospodina.  
 
Ten, kdo neumlčuje své svědomí a jeho vina mu nedává spát – ten, zaslechne-li hlas Jana předchůdce Páně: „Vraťte se k Hospodinu, přichází vám naproti“ – může pozvednout hlavu. [2]
 
Selhání lidské společnosti, dokonce selhání „lidu Božího“ stále opakujeme; jen dobové kulisy jsou jiné. 
 
Písmo nám ukazuje, že římská okupace Izraele byla následkem odvratu Izraele od Hospodina.
Řešením byl návrat Izraele k Hospodinu.
(Ježíš zval Izraelity k náboženské reformě, ale ti ji odmítli. Pozdější židovská válka proti Římu skončila obrovským masakrem a národní katastrofou. Izraelité bez návratu k Hospodinu neměli proti římskému impériu šanci.)
 
Úpadek Izraele a úpadek naší společnosti mají stejnou příčinu.
Bůh nás stvořil a pozval ke spolupráci s ním. Dostalo se nám veliké cti - smíme s ním hrát druhé housle.
Jenže, my chceme namyšleně hrát první housle (i satan si myslí, že je chytřejší než Bůh).
 
Boží vyučování je k nám šetrné, nemluví hned o nás - abychom se nečertili - ale o selhávání Izraelitů. Ukazuje příčiny a následky jejich jednání – a na nás je, zda nahlédneme svou vinu, přiznáme si ji, rozhodneme-li se k nápravě a prosíme-li ochotného Boha o pomoc.
 
Jan byl výraznou a poctivou osobností, na jeho výzvu k sestoupení do Jordánu přicházeli velcí hříšnici; evangelium mluví o kolaborantech (celnících vybírajících daně pro okupační moc a o vojácích sloužících nenáviděnému Římu).
Překvapilo mě, že Jan těmto lidem neřekl: „Okamžitě přestaňte spolupracovat s okupanty.“ Až později mně došlo, jak byl Jan lidský. Nekladl stejné požadavky na „malé ryby“ (vojáky a celníky), na velké ryby -  na teology (zákoníky), pokrytecké farizeje a na největšího viníka - krále Heroda. [3]
 
Ježíš plakal nad zkázou Jeruzaléma a jeruzalémské svatyně („chrámu“), nad masakrem Izraelců a nad námi, nad všemi lidmi do dnešních časů.
Co znamenají Ježíšova slova:
„Ode dnů Jana až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají“? (Mt 11,12)  
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: `Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.´ Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky.
Dovršte tedy činy svých otců!
Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?
Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i znalce Písma; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo, aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Bachariášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem.
Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.
Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23,29-37)  
Evangelista Lukáš k tomu dodává:
„Běda vám zákoníkům! Vzali jste klíč poznání, sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom zabránili.“ (L 11,52)  
Máme tato slova vztahovat také na sebe?
 
Všichni se potřebujeme obracet ke Kristu.
Ježíš je největším prorokem a my nejsme v kostelích vedeni k poznání prorocké služby, která patří k programu Ježíšových učedníků.
Zůstáváme dlužni poslání, které nám Ježíš svěřil. Už prorok Ezechiel o něm mluví (Ez 33,1-9) a Ježíš jeho slova potvrdil.
Situace ve světě je nebezpečná, nedělejme si iluze, že bude samočinně lépe. Máme varovat druhé a ukazovat lidem důležitost Boží pomoci a cestu k nápravě.
Potřebujeme znát „Mojžíšovo“ a Ježíšovo učení a pečlivě se jím řídit. 
 
Obdivujeme odvážné, kteří se dokážou postavit proti násilníkům (Ukrajinci brání životy a svobodu napadených a svou zem). Ale vidíme, že násilí často plodí další násilí.
Ježíš přichází s jiným řešením, s  programem „horského učení“ o šálomu - o Božím pokoji. (M. Gándhí a Martin L. King nám ukázali, že je to účinný přístup k budování Ježíšova království ve světě.)
 
Znovu opakuji, že mně v církvi chybí podstatná rozprava o našem „obracení se“ k Bohu a o nápravě světa.
My, kazatelé, ale lidem jen říkáme, že se máme modlit, koukat do monstrance a postit se za mír na Ukrajině. Vršíme další a další množství modliteb. To je opovážlivé a pohanské myšlení, které si myslí, že máme pohnout s Bohem, aby on pro náš mír něco udělal. Nevysvětlujeme lidem, že máme naslouchat Božím slovům a porovnávat si Boží moudrost se svými názory a svým jednáním.
Ježíš řekl: „Vede-li slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ (Mt 15,14)  
 
Místo Ježíšova učení „hladíme“ lidi v kostelích (aby nás měli rádi) – až do úplného vyhlazování mnohých!
 
Ježíš je nejlaskavější člověk.
Je největším prorokem, snažícím se varovat nás ohrožené.
Je největším průvodcem k nápravě každého z nás a k nápravě světa.  
Nabízí nám největší pomoc k růstu naší osobnosti. 
 

---

PŘIPOJUJI PŘÍLOHU O JÁHENSKÉ SLUŽBĚ
 
Martin Suchomel v naší farnosti přijal jáhenskou službu. Obřadu jsem se pro nemoc nemohl zúčastnit, tak jsem napsal Martinovi a Martině Suchomelovým dopis. Něco z něj nabízím i Vám.  
 
Milá Martino a milý Martine,
zdravím Vás a blahopřeji Vám k odvaze a ochotě přijmout jáhenskou službu pro Martina.
Oslovuji Vás oba, neboť, je-li muž úspěšný, mívá na tom jeho žena podíl větší než 50%, a totéž platí o úspěšné ženě …
 
Martino, vážím si Vašeho souhlasu s jáhenskou službou Martina – k tomu je třeba nemalé velkorysosti a obětavosti (naše maminka, tak jako řada dalších, za války dovolila našemu tátovi vstoupit do odboje a podporovala jej).
 
Jáhenská služba má veliký význam, škoda, že jsme ji v Českých zemích zatím mnoho neobjevili.
Jáhen je při slavení Ježíšovy hostiny jen trochu lepším ministrantem. Čte evangelium a říká dvě věty: „Pozdravte se pozdravením pokoje“ a „Jděte ve jménu Páně.“
Na plenárním sněmu jsem v jednom ze svých příspěvků navrhoval našim biskupům, aby v Římě vyjednali jáhnům možnost sloužit svátostí nemocným - kterým se nemocniční kaplani věnují.  
Jáhni mohou kázat, křtít, vést svatby a pohřby. Mají sloužit v pastoraci některých skupin, např. vojáků, policistů, hasičů, mezi učni, přistěhovalci, bezdomovci …   
 
Ve Skutcích apoštolských máme o jáhnech důležité informace:
O Štěpánovi  v Sk 6. – Sk 7. kapitole, o Filipovi  v Sk 8,26-40
 
Jáhen Štěpán „nevařil jen polívky pro vdovy,“ jakkoliv je služba potřebným nezastupitelná. Štěpánova řeč svědčí o jeho velkém porozumění Písmu, zaujetí pro Ježíšovu věc a o Štěpánově odvaze.
 
Z vyprávění o jáhnu Filipovi také čteme o jeho pochopení Ježíšovy věci, o jeho připravenosti k Božímu vnuknutí a o pastorační pohotovosti při setkání s etiopským dvořanem. (Sk 8,26n)

K našemu životnímu programu nám Bůh dává určitou posloupnost hodnot, jejichž pořadí nemáme měnit.
Ty prvořadé jsou:  
-     Každého člověk Bůh stvořil k svému obrazu jako muže a ženu.
Povolání k manželství je zásadní!
Vědomí důstojnosti Božích dětí si máme opatrovat a pěstovat (a přát ji každému).
-     Náš život je první svátostí, neboť Bůh chce přebývat v nás a uprostřed nás.
-     Královským kněžstvem se židé stávají obřízkou, my křtem. Královské kněžství má svůj jedinečný program.
-     Křtem jsme byli přijati mezi Ježíšovy učedníky.
 
Královské kněžství je vyšší než kněžství služebné. (Kněz se učí výrazně poznávat Boha, má k němu volný přístup, nepotřebuje žádného prostředníka. Bůh s námi bydlí a žije, jsme u něj doma. Tak to bude i na věčnosti. Služebné kněžství končí naší smrtí.) 
 
Řada duchovních se hloupě povyšuje nad „laiky,“ mnozí o sobě tvrdí, že jsou víc než žena a maminka. Voda se nepokládá za cennější než vzduch. Apoštol Pavel nás učí: „Oči se nemohou povyšovat nad sluch nebo srdce. … Bůh ve svém lidu ustanovil jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve …“ (Srv. 1 Kor 12,1-29)
 
Škoda, že se většina našich biskupů a řada kněží staví nad jáhny. Na ty ženaté navíc žárlí pro jejich život v manželství. Biskupům vadí menší možnost manipulace s ženatými jáhny pro oporu, kterou jim poskytují manželky. 
 
Martino, děkuji Vám za důležité zázemí, které Martinovi poskytujete. 
Hlídejte, prosím, prostor pro Vaše manželství a rodinu. Ta by neměla být odsunovaná na druhé místo.

Martine, říkal jsem Ti, že se stydím za přetrvávající feudální formu svěcení jáhnů a kněží (ostatní svátosti byly liturgickou reformou zdařile přepracovány). Ale svěcení duchovních je převzato z hierarchického středověkého rituálu, kterým nejvyšší kníže nebo král vázal podřízenost vazalských náčelníků.
Místo Ježíšovské služby bratřím nám dodneška biskupové vnucují svou mocenskou nadřazenost a své postavení vládce. Opustili rituál prvního tisíciletí, ve kterém biskup myl novosvěcencům nohy na znamení své služby.
 
(Zabývám se liturgií a její praxí, vyprávěl jsem Ti, Martine, mou představě o svěcení ke služebnému kněžství.  
Zatím to je tak: Biskup sedí na trůnu nebo křesle – což je pozice vládce na koni nad poddanými (pěšáky) – svěcenec před ním klečí se sepjatýma rukama. Biskup vezme jeho ruce do svých a ptá se jej: „Slibuješ mně a mým nástupcům úctu a poslušnost?“ – Učíme, že poslušnost vrchnosti je první ctností. 
Líbilo by se mně, kdyby si na zem lehl nejprve biskup. Za chvíli by si vedle něj lehl svěcenec.
Pak by vstali a biskup by řekl svěcenci: „Bratře, přijímám tě mezi jáhny, kněze – mezi ty, kteří slouží Božímu lidu. Slibuji ti, že bude vždy hájit tvou svobodu a důstojnost. A biskup by objal svěceného.
Potom by biskup odcitoval Ježíšova slova o službě druhým:
„Ježíš řekl apoštolům: Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Ale mezi vámi to tak nebude: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Já jsem mezi vámi jako ten, který slouží.“ (Srv. L 22,24-27)
Nazýváte mě Učitelem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Učitel, jsem vám umyl nohy, i vy máte druhým nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“ (Srv. J 13,1-17)
A potom by biskup svěcenému umyl nohy.)
 
Přísahání jáhnů a kněží o poslušnosti „biskupovi a jeho nástupcům“ v současném obřadu je manipulativní a je proti Ježíšovu pokynu (přikázání):
„Nepřísahejte! Vaše slovo buď `ano, ano - ne, ne´; co je nad to, je ze zlého.“ (Srv. Mt 5,33-37)
Navíc dáváme špatný příklad dětem, že Ježíšovy pokyny nemusíme poslouchat.  
Naším jediným Pánem je Kristus, a my všichni máme především naslouchat Bohu a poslouchat jej.
Ježíš nevládne, ale slouží. (Tím nikterak nevyzývám k neposlušnosti vůči vrchnosti. Nakolik se nám bude dařit „sjednocení s Kristem,“ natolik si budeme rozumět s ostatními Ježíšovými učedníky.)
Darovanou důstojnost a svobodu milovaných dcer a synů Božích a Ježíšovo bratrství si máme pěstovat a také ji každému přát.  
 
Martine, služebné kněžství má velký význam a přináší nám radost („každý potřebuje, aby nás někdo potřeboval“). Ale ta služba je také někdy náročná pro nevraživost, nevděčnost a nesnášenlivost některých. A pro zášť falešných bratří.
Naštěstí máme možnost čerpat odvahu a přátelství u Boha i nejbližších. 
 
Když si Hospodin vyvolil Jozua za nástupce Mojžíše, prohlásil mu: 
„Jako jsem byl s Mojžíšem, budu i s tebou. Nenechám tě klesnout a neopustím tě. 
Buď rozhodný a udatný!“
Hospodin slova: „Buď rozhodný a udatný!“ v první kap. knihy Jozue opakuje třikrát.
Martine, i tobě rozhodnost a odvahu přejeme. 
 
Martine a Martino, přejeme Vám, abyste v Čechách prošlapávali jáhenské službě cestu.
Ty si, Martine, umíš uplatnění najít.
 
Boží požehnání - Boží péči - si nemusíme vyprošovat, Bůh o nás pečuje dostatečně a stále. (My mu za ní děkujeme.)
Žehnání není bílou magií; žehnající zakouší Boží přátelství a svědčí o něm žehnanému.
To svědectví je pro žehnaného darem, je-li pro nás žehnající přirozenou autoritou. Každý někdy potřebujeme slyšet svědectví žehnajícího.
(Rozumíme pravidlu, že vyšší žehná nižšímu, srv. Žid 7,7)  
 
Martine, přeji Ti, aby Tvoje slova a Tvá služba měly pro druhé půvab Ježíšovy náklonnosti ke všem.
Martino – vážíme si služebného kněžství, do kterého služba jáhenská patří, velice si vážíme našich maminek, ale manželství je ještě bližším vztahem, než vztah rodičů k dětem – Martino, děkujeme Vám, že budete Martina podpírat.
Martine, i nadále opatruj svou manželku, jako oko v hlavě.
 
Martine a Martino, počítejte s možností svěcení ženatých mužů na kněze (pokud byste s tím, Martino, souhlasila). Doufám, že se k tomu přece jen naše církev odhodlá. 
Václav Vacek

---

[1] Ukrajinci se v roce 1994 vzdali nukleárních zbraní za záruku svobody a uzemní celistvosti. Byli naivní vůči imperiálnímu Rusku, byli naivní za příslib Evropanů, kteří ručili za dodržení smlouvy?
Hned na začátku ruského okupování Donbasu a Krymu jsme my, Evropané, měli vyhlásit společnou mobilizaci. Zbabělé mlčení ke zlu a nesolidarita s napadenými jsou vadou našeho charakteru. Kazíme celosvětovou politiku. Nepoučili jsme se z našeho selhání s Hitlerem.
Manželé Bohatcovi byli nejbližšími podporovateli paravýsadku z Anglie SILVER B. Pana Bohatce gestapo zatklo a mučilo. Aby neprozradil kamarády, večer se v cele oběsil. Antonie Bohatcová unikla jen o vlásek zatčení. S výsadkářem Škáchou odešla do Ostravy. Gestapo je oba v lednu 1945 zatýkalo. Nemocný Škácha se snažil bránit, ale neměl dostatek síly. Antonie - žena v domácnosti - se chopila jeho zbraně a 3 gestapáky vážně postřelila, i když pistoli držela nejspíše poprvé v ruce.
Hrdinů byl vždy nedostatek.
 
[2] Opakuji - Rozlišujeme Janovo ponoření do vody (rituál obrácení se od hříchů k Hospodinu) od Ježíšova „ponoření do Ducha a ohně,“ kterým se stáváme Ježíšovými učedníky.
Označení Jana za Křtitele je matoucí.
Ježíš prošel Janovým rituálem ne pro obrácení, ale na potvrzení důležitého kroku k našemu obrácení.
Ježíš nebyl pokřtěn - je Mesiášem a ne učedníkem Mesiáše.
 
[3] Někteří lidé mají Jana za fanatika, prý strašícího lidi „sekerou připravenou ke kácení stromů a lopatou, která slouží k oddělení zrn od plev.“ Ale, copak nedošlo k tříbení zbožných, kteří Ježíše nakonec uštvali k smrti?“ Jen nepřeháněl a Ježíš jej náramně ocenil.