2. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 17,3-4 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Bar 5,1-9; Flp 1,4-6.8-11; L 3,1-6
Datum: 8. 12. 2024
Tyto Poznámky jsou obsáhlé (a sepsání mně dalo dost práce), ale můžete si je rozdělit třeba na dvě neděle. Boží přátelství v možnosti obrácení a odpuštění našich vin je závratné (z toho se nám „točí hlava“). Měli jsme k tomuto tématu dvě biblické hodiny.

Pro jistotu připomenu: Bůh nám poskytuje pěkné dětství u sebe i skrze naše rodiče. Izrael i my nejsme Bohem nepolíbení. Máme s ním velice dobrou zkušenost a máme se kam a ke komu vracet.
Bůh nám otevírá oči a „obléká nás do šatu světla.“ [1]

Petr se jednou ptal Ježíše: „Kolikrát mám odpustit svému bratru, který se proti mně provinil? Snad až sedmkrát (vždy)?“ Ježíš mu řekl: „Sedmdesátkrát sedmkrát (úplně vždycky)“! (Mt 18,21)  
„Odpusť bratru pokaždé, když tě prosí o odpuštění (a snaží se o nápravu).“ (Srv. L 17,3b-4)
To, k čemu nás Bůh vede, sám vůči nám činí. To je něco neslýchaného!
I to, patří do převratné a radostné Ježíšovy zprávy (evangelia).
Samozřejmě, že nechceme Boží velkorysost zneužívat ... 

Odejdeme-li od Boha, opovrhneme-li jím, máme se - díky Bohu slitovnému - kam vrátit.

Ponořme se důkladněji do biblických textů; už nejsme v mateřské školce Božích dětí, ani v první třídě Božího vyučování.

V prvním čtení slyšíme o dalším Božím obdarování a záchraně Izraele.
„Izraeli, Bůh ti přichází naproti, svlékni to, co tě přivedlo do otroctví – zřekni se nespravedlnosti vůči chudým, slabým, ponižovaným a zřekni se nespravedlnosti k Bohu. Oblékni se do boží spravedlnosti.“

„Snížení hor a zasypání roklí“ jsou výzvou k odstranění překážek, kterými zabraňujeme Bohu, aby k nám mohl přijít. Naše předsudky o Bohu - naše povýšenost, že Bohu dostatečně rozumíme a nepotřebujeme informace proroků, včetně Nazaretského - jsou příčinou našich selhání.
Umíme říci, co všechno pyšně překáželo Ježíšovým současníkům, aby Mesiáše přijali?

K evangeliu.
Začátek úryvku - vyjmenování vládců a velekněží - můžeme číst slavnostně nebo jen jako určení doby Jana a Ježíše.

Janovi, synu Zachariáše, [2] se „stalo Boží slovo“ (stojí v originále).

Jan pro nás dodneška připravuje cestu k našemu setkání s Mesiášem.
Jan hlásal ponoření do „metanoia“ - do nápravy (nikoliv do „pokání“) - k obrácení, ke změně myšlení a jednání. „Obraťte se k Hospodinu.“

Ježíš Janovu výzvu později potvrdil:
„Obraťte se (nikoliv čiňte pokání), neboť se přiblížilo království nebeské.“ [3]
„Máte se ke komu obrátit, neboť Bůh – Světlo – k vám přichází s nabídkou odpuštění hříchů.“ [4]
Slovo hřích jsme zdevalvovali, znehodnotili. [5]
Písmo označuje za hřích závažné zločiny. [6]
Hřích není dětským zlobením. [7]

Poctivě si všimněme, do jaké bídy se hříchem dostáváme, jaký životní propad jsme si způsobili.
Mám-li cukrovku, potřebuji vědět, co v našem těle nepracuje, co vše mě ohrožuje, čeho se mám vyvarovat a jak si udržet přijatelný tělesný a duševní stav.  
Podobně je to se spácháním nějakého svinstva, hříchu. Potřebuji vědět, co jsem si hříchem způsobil.

Smrtelný hřích je nejen vědomá a dobrovolná volba zla. Hříchem se dostáváme do stavu odboje proti Bohu, proti jeho spravedlnosti, proti Boží péči. Tento stav hříchu je pro nás zničující.

-  „Obrácení se“ znamená, vyjít ze stavu hříchu a celým srdcem a celým svým chováním znovu přilnout k Bohu.
To je umožněno tím, že Bůh ke mně přichází s otevřenou milující náručí.
Ježíš přichází k hříšníkům s milosrdnějším tónem, než ke „spravedlivým“ plničům přikázání, kteří mají tvrdé srdce. (Srv. Mt 23,13n)
Jistě, Ježíš chce i tyto „obílené hroby“ získat pro boží království. [8]

Hříšník svévolně opustil moudrý Boží řád.
Marnotratný syn odmítl otce, život v otcovském domě, a lehkovážně promrhal bohatství, které mu otec svou prací k životu nashromáždil.
-  „Obrátit se“ znamená návrat ze svévole k přátelství s Bohem.

Každý hřích je nespravedlností. [9]
Ten, kdo žije v hříchu, nespravedlivě maří péči a lásku Boha k nám.  
-  „Obrácení“ znamená přestat žít v nespravedlnosti vůči Bohu. Je návratem do spravedlnosti Boží.

Hřích je lží. „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není.“ [10]
Podlehli jsme „otci lži:“  
„Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“ (J 8,44)
Hříšník podlehl lživému svodu a žije ve lži.
-  „Obrátit se“ je odvrácením od lži k životu v „pravdě“.
„Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (J 8,32)
Ježíš Tomášovi řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
(J 14,6)
Ježíš za nás prosí Otce: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“  (J 17,17)  

Kudy vede cesta k nápravě hříchu?
Připomínám, že hřích otupuje náš náhled na námi spáchané zlo a otupuje naše svědomí (jako hmyz sající naši krev znecitlivuje naše tělo, aby nějaký čas necítilo bolest).
Hříchem se dostáváme do tmy, ve které přestáváme správně vidět.

Bůh nám nabízí osvícení, jak nahlédnout na náš nemocný vztah s bratřími a s Bohem, a jak se dostat ze smrtelného ohrožení zlem.
Všimněme si jednotlivých kroků k nápravě: 
1.              Připomeňme si situaci Izraele Ježíšovy doby (politickou a náboženskou)
2.              Náprava zla vyžaduje přiznání našeho selhání
3.              K nápravě potřebujeme najít příčiny hříchu
4.              Potřebujeme se otevřít nabídce Boží pomoci s naší nápravou
5.              S lítostí a odhodláním máme k nápravě vykročit

Ad 1./   Co Izraelitům chybělo?  –  Porovnejme si římskou okupaci Izraele s vlastními zkušenostmi.[11]
Izraelité vyhlíželi Mesiáše:
-     mnozí si přáli osvoboditele od římských okupantů
-     jen hrstka zbožných očekávala náboženskou reformu. [12]

Ad 2./   Na některém neštěstí máme svůj podíl. Na každém zotročení Izraele měl „lid Boží“ podíl viny.
Lidé totiž nedbali na pokyny od Boha, na péči a ochranu Hospodina, a jednali svévolně se slabými a potřebnými …
Kain si sám zavinil své prokletí vraha.
Marnotratný syn se připravil o dědictví, sám si přivodil bídu a opovržení.

Ad 3./   Rozpad přátelství a důvěry zapříčiňuje zanedbání vtahů, budování vztahů. („Lidé v Ráji přestali jíst ovoce  Stromu Života“). Znovu a znovu budování vztahů zanedbáváme.

Ad 4./   Těžké selhání (hřích) nás ochromuje. Slušného člověka vina drtí. [13]
Naštěstí se nad námi provinilci Bůh smilovává a nabízí nám pomoc s nápravou.
(Slyšet od Boha nabídku pomoci k nápravě, je pro nás - provinilce rajskou hudbou - proto Písmo mluví o „dobré, potěšující, radostné zprávě, řecky „euangelion.“ ) 

Ad 5./    Lítost je podstatná a nezastupitelná.
Ale ne každé slzy mají cenu před Bohem. [14]
Hříchem ponižujeme sami sebe. [15] 
Pravdivost je prvním projevem poníženosti, je pokorným uznáním vlastního hříchu, mravní ubohosti a bídy.
Bůh je tak veliký, že mu stojí za řeč a záchranu i hříšník. Bůh se slitovává nad hříšníkem, který se chce obrátit. Vyhledává provinilce v Ráji, bratrovraha Kaina, vyhledává zbloudilý Izrael, krále Davida, … hledá ztracenou ovci, zakutálenou minci … vyhlíží marnotratného syna běží mu naproti …
Bůh nám, kteří jsme selhali, nabízí odpuštění a novou možnost  –  „obléká hříšníka do šatů světla.“ [16]
David, který selhal, se utíká k Hospodinu: „Oběť, kterou bych přinesl, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Pravdivost zkroušeného přijímáš. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš.“  (Ž 51,18-19)
Ježíš vypráví: „Dva muži se modlili v synagoze. Farizeus se povýšeně chválil, děkoval Bohu za to, že je lepší než hříšníci. Výběrčí daní (celník) se zkroušeně modlil: ,Bože, slituj se nade mnou hříšným.´“ Ježíš kolaborantovu poctivou modlitbu oceňuje. „Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (L 18,10-14)
Marnotratný syn odkládá všechnu svou pýchu a poníženě otci říká: „Nejsem hoden se nazývat tvým synem“ - a otec jej něžně přijímá.

Jenže poníženost není ještě lítostí. Je ovšem jejím prvním předpokladem.
Citlivé svědomí a lítost slouží k sebeúzdravnosti našeho těla i ducha. Bůh nám tuto schopnost daroval k tomu, abychom došli k nápravě, aby Bůh mohl hříšníkovi odpustit.
(Mnoho lidí je zbabělých a nedospělých; nechce si připustit vlastní selhání a svádí vinu na všechno možné, dokonce na Boha. (Srv. reakce lidí po jejich selhání v příběhu o Ráji …)
Naopak Petr po zázračném rybolovu padl Ježíšovi k nohám a řekl:
„Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb … Ježíš řekl Šimonovi: ,Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.´“ (L 5,8-10
Petr byl zděšen svou opovážlivostí, že by mohl být učedníkem Mesiáše.

Lítost připravuje hříšníka k setkání s Božím milosrdenstvím.
Lítost je bolestí duše nad spáchaným hříchem, nad opovrhnutím Boha. Pomáhá hříšníkovi k vážnému rozhodnutí už nehřešit.
To není nic samozřejmého. Jen někteří litují svých vin. 
Hříšnice byla vděčná Ježíšovi, za jeho milosrdenství, umývala mu nohy svými slzami.
(L 7,44-48)
Petr po zapření Ježíše vyšel z veleknězova dvora a hořce plakal. (Mt 26,75)
Saul (Pavel) pronásledující Ježíšovy učedníky se setkal se Vzkříšeným. S hrůzou nahlédl na svou vinu. „Po tři dny neviděl, nic nejedl a nepil.“ (Skt 9: 9)
 
Tak je hříšník Bohem milosrdně „oblékán do šatů světla.“
„Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříte noci ani temnotě.“ (1 Te 5,5)
„Vy jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, k hlásání mocných skutků toho, který vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1 P 2,9)  

Naše náprava dodneška prochází cestou, ke které nás vyzývá Jan Baptista (Ponořovatel). Jiné cesty k nápravě není.
Jan Baptista je dodneška platným prorokem.
Ježíš potvrdil Janovu výzvu k „obracení“ jako celoživotní proces pro své učedníky. Stále si máme své názory a jednání poměřovat s Ježíšovými postoji.
Kdo tak nečiní, zakrsne, v duchovním životě je trpaslíčkem.
Škoda, že jsme biblickou osobní nápravu a nápravu světa nahradili „svatou zpovědí“ a „obrácení“ jsme zaměnili za „pokání.“ [17]

Boží láska k nám převyšuje naši vinu, kterou nám naše svědomí právem vyčítá.
Bůh je větší než naše lidské pojetí spravedlnosti.

Smíme se obracet k Bohu milosrdnému.
[1] Hospodin Bůh oblékl Adama jeho ženu do šatů světla“ - ne do „kožených suknic“. (Gn 3,21)

[2] Jan „vyhrál konkurz“ na proroka připravujícího bezprostřední příchod Mesiáše (Bůh vidí dopředu):
-   pro svůj budoucí zájem o Boží věc
-   pro svou budoucí kázeň, pro vytrvalé a poctivé studium Písma (Jan chtěl rozpoznat Mesiáše, aby pro něj mohl pracovat)
-   pro svou budoucí skromnost (pokoru) - Jan řekl: „Člověk si nic nemůže přisvojit, není-li mu to dáno z nebe.
Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce.
Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho pokyn, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena.
On musí růst, já však se menšit.   (Srv. J 3,26-30)
Už před narozením Jana oznámil anděl Zachariášovi: „Narodí se ti syn. … Mnohé ze synů izraelských obrátí k Pánu, jejich Bohu; sám půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých                               a připravil Pánu lid pohotový.“ (Srv. L 1,13-17)

[3]  Ježíš se odebral do Galileje,  … aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: lid bydlící v temnotách uvidí            veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.´
Od té chvíle začal Ježíš kázat: „Obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 4,14-17)

[4] Odpuštění hříchů není plošnou amnestií, Boží odpuštění je nabídkou těm, kteří jsou ochotní se obrátit a spolupracovat s Bohem na své nápravě. 

[5] Pan biskup na hostině řekl: „Ty koláčky jsou tak dobré, že si ještě zahřeším a ještě jeden koláček si vezmu (nezůstalo jen u jednoho koláčku).

[6] V Písmu je řeč o zločinech, které zasluhovaly trest smrti: vražda, krádež manželky, krádež člověka a jeho prodání do otroctví, obětování lidských obětí pohanským božstvům (dnes např. Putin obětuje tisíce životů svých vojáků božstvu války a vraždí nevinné).
Naším nejzávažnějším hříchem v dnešní době je spoluvina na neuhlídání míru.
Jan Baptista říká: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Tím hříchem je vražda Mesiáše. V kostele mnoho lidí mylně říká: „snímá hříchy světa“. Opovážlivě hlásáme zamračeného a nerudného Boha, který se na nás hněvá i za každý malý přestupek, jako podivínský starý mládenec.

[7] Před „prvním svatým přijímáním“ nutíme děti ke zpovědi, i když na ni nejsou zralí. Ve Francii se děti účastnily Ježíšovy hostiny jednotlivě podle své zralosti. V páté třídě pak měly společnou slavnost Ježíšovy hostiny a před tím poprvé slavily svátost smíření (Aby si vyzkoušely, že svátost smíření je přéjemná.) Ale Svatý stolec to Francouzům zatrhl: „před „prvním svatým přijímáním“ musí děti nejprve ke zpovědi. I když církevní nauka říká: „Do dvanácti let není dítě schopné svobodně a dobrovolně spáchat smrtelný hřích.“ Celibátní starci autoritativně a neoprávněně mluví do života dětí.

[8] Zákoníci si na své „spravedlnosti“ velice zakládají a zuby nehty se brání změně, proto Ježíš smutně říká: „Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského.“ (Mt 9,23)  

[9] „Každá nepravost je hříchem … Ten, kdo se narodil z Boha, nehřeší, Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne. My jsme z Boha, oproti světu, který se dostal pod mocí Zlého.
Syn Boží přišel a dal nám schopnost rozeznávat, abychom poznali, kdo je pravý Bůh. Jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1 J 5,17-20)  

[10] Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není. (1 J 1,8-10)  

[11] Okupace je ponižující. Válečníci se snaží oběti ochromit strachem. Pomalovávají se, působí co největší rámus válečnými bubny, ječením píšťal, později ohlušujícími výbuchy granátů … Známe hrozivé fotografie nacistického vojska z válečných let. My, starší, pamatujeme sovětské tanky a vojáky. Násilí na civilním obyvatelstvu demoralizuje napadené. Kolaborace s nepřítelem je zradou, jidášským zločinem. Mlčení ke zlu zakládá spoluvinu.

[12] „Hle, posílám svého posla (tím poslem byl Jan), aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.
Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno.
Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě chodit po Božích cestách.“ (Srv. Mal 3,1-3)  
„Jan přišel obrátit srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravit Pánu lid pohotový.“ (Srv. L 1,13-17)

[13] Výčitky svědomí nám nedopřávají spát. Znovu a znovu se vracíme ke svému selhání. Špatná slova a činy, pomluvu, zničenou pověst, smrt oběti, udání … Nic z toho nelze vrátit zpět. 

[14] Ježíš odmítá falešný soucit jeruzalémských žen, které na křížové cestě naříkaly nad Ježíšem a oplakávaly ho: „Nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi (špatně jste je vychovaly). (Srv. L 23,27-31)  
Jidáš litoval sebe, ale ne zrazeného. Nevěřil, že by mu Bůh mohl odpustit.
„Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším a řekl: ,Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev!  Ale oni mu odpověděli: ,Co je nám po tom? To je tvoje věc!´ A on odhodil peníze v chrámě a utekl; šel a oběsil se.“ (Mt 27,3-5)  
Jidáš zapomněl na Kainův příběh:  „Hospodin bratrovrahovi pravil: ,Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. …
Budeš na zemi psancem a štvancem.´
Kain Hospodinu odvětil: ,Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.´ Ale Hospodin řekl: ,Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.´ (Dostaneš čas, abys objevil, kým je pro tebe bratr a že o něj máš pečovat.) A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.“ (Gn 4,10-15)
– Oba příběhy, Kaina i Jidáše vyprávím dětem, aby věděly, že Bůh je ochoten nám každý hřích odpustit. Kdyby Jidáš přišel za Ježíšem s prosbou o odpuštění, měli bychom svatého Jidáše. 

[15] Náš táta se po válce vrátil z koncentráku, a když slyšel, jaká zvěrstva na Sudetských Němcích páchali někteří z českých vojáků a česká chátra, řekl: „Tyto krutosti jsou největším sebeponížením našeho národa. Snížili jsme se na úroveň nacistů. Lynč ulice je nepřípustný, Němci, kteří se dopustili zločinů, měli být postaveni před řádný soud …“

[16]
[17] Co bylo platné, že polní kuráti mezi vojáky na válečné frontě sloužili polní mše a udělovali vojákům před bitvou generální rozhřešení od hříchů, ale nepomohli jim k obrácení, k vědomí člověka stvořeného k Božímu obrazu (tím je i voják protivníka).
Pro generály byli vojáci jen potravou pro děla. Války jsou bratrovražednými boji.
Klérus - od biskupů až po posledního kuráta - mlčel, neznal své prorocké poslání - zastávat se cti Boží a důstojnosti každého člověka.