1. neděle adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Sol 3,12-4,2 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 33,14-16; 1 Sol 3,12-4,2; L 21,25-28.34-36
Datum: 1. 12. 2024
Advent je očekáváním vyhlíženého a „Přislíbeného“.

V Izraeli lidé často očekávali do nového krále, že bude dobrým vládcem, podobně jako my čekáme od politiků, kterým jsme dali svůj hlas, že splní, co slibovali - a pak býváme zklamaní.
I z Ježíše byli mnozí zklamaní.
Ale my si hodnověrnost Mesiáše si můžeme ověřit.
Co se od něj letos (v adventu a novém církevním roce) chceme naučit?
Bez hledání odpovědi na tuto otázku nemá smysl chodit na adventní bohoslužby.
Naše směřování k obrazu Božímu má být růstem. [1]

K prvnímu čtení.
Hospodinova slova skrze proroka byla příslibem veliké naděje pro Judejce navracející se z babylonského zajetí. Jejích země, Jeruzalém, svatyně („chrám“) … byly v troskách. Nejvíce byli poničeni sami Judejci. Ve válkách je nejdříve vybita elita obyvatel. Po návratu svobody v mnohých zůstává mentalita otroků i nadále - to známe z naší zkušenosti …. [2]
Obnova myšlení lidí bývá nejtěžší.
Boží pomoc je dostatečná, ale my ji opakovaně nevyužíváme.

Slova: „… vzbudím Davidovi zákonitý výhonek,“ jsou příslibem Mesiáše.
Boží nabídka pomoci, opakuji, je dostatečně účinná, jenže my selháváme, stále málo s Mesiášem spolupracujeme.
Mnoho lidí bylo z Ježíše zklamáno. Ale jeho hodnověrnost si můžeme věřit.

Víme, že se ani Ježíšovi se nepodařilo zabránit největší katastrofě Izraele - vypálení Jeruzaléma, zničení svatyně („chrámu“) a vyhnání Judejců ze země. Ani Ježíšovi se nepodařilo zabránit – do nebe volajícím strašným válkám pokřtěných mezi sebou (včetně světových válek 20. století).
Chyba je na naší straně, ne u Ježíše a Božích příslibů!  

K verši 16 - Boží spravedlnost ještě žádná generace) nepřijala!

K druhému čtení.
Pavlova slova jsou povzbuzující. Ale ten, kdo čte jen vytržené části Písma (a nezná celek) se snadno udržuje v naivitě, že máme všechny jen objímat (I tygry a hady? Ježíš tak nečinil.)  

Vzděláváni u Hospodina je nenahraditelné. [3]
K evangeliu.
Ani texty starých proroků, ani Ježíš, nešíří strach z budoucnosti.  Bůh je dostatečně věrný a obětavý.
Kdy na něj opravdově dáme?

Abychom se řádně připravili na Advent, opět jsme si na biblické hodině připomněli naše základní postavení před Bohem (opakování je matkou moudrosti)

Na počátku naší existence je láska Boha k nám.
Jenže my jí nevěnujeme dostatečnou pozornost. Někteří lidé o Boží lásce nic netuší (možná na tom máme my - církev - svůj podíl.
Škoda, že zpráva o milosrdném Bohu často nepronikne v dostatečné míře k některým lidem. K řadě rodičů se nedostane poznání o milujícím Bohu. Jiní svou pokřivenou představu o Bohu odloží. 

Pokud si někdo dostatečně nevštípí poznání o lásce Boha, [4] 
a nepřijme jeho přátelství, strádá a je slabý. Nemá z čeho rozdávat.
Kdo nemá pramen živé vody, nemůže z něj pít ani z něj čerpat pro druhé. [5]

Bůh sám nám vypráví, kým pro nás je a kým jsme my pro něj. On sám nás osobně učí životní moudrosti.
Na otázku, kým jsme, se dozvídáme:   
„Bůh řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ (Srv. Gn 1,26.36)  

„Necháte-li se mnou vzdělávat a vést, budete mým lidem.“ [6]

Svět byl stvořen dobře. Kočky a motýli dostali životní program hotový. Člověk je „nehotový“, Bůh nás zve ke spolupráci, jsme spolutvůrci sebe sama. Máme dorůstat k Božímu obrazu. Nechceme skončit na půli cesty, nechceme být duchovními trpaslíky. [7]

Bůh nám do vínku věnoval velká obdarování a také nám nabízí jedinečnou pomoc, když se topíme ve zlu, které jsme m rozpoutali.
Díky Bohu milosrdnému se ze svých selhání se můžeme poučit. Bůh nám k nápravě nabízí svou pomoc.

Zkoumali jsme příčinu selhání lidí v Ráji. (To je jeden ze čtyř typů hříchů, které stále a nepoučitelně opakujeme.) 
V básni o Ráji jsme s úžasem objevili, jaké bohatství nám Bůh ve své štědrosti připravil.
Uprostřed Zahrady roste Strom Života – obraz a zdroj Božího přátelství. Ten, kdo jí ovoce tohoto Stromu – přátelí se s Bohem a učí se u něj – ten zakouší velikou krásu, zdravé vztahy. Stále poznává moudrost a dokáže Bohu důvěřovat. 
Další strom v Zahradě je smrtelně jedovatý. [8]

Co se v Ráji později stalo? Hledali jsme příčinu lidského selhávání.
Lidé nejedli ze Stromu života. Bůh je přestal zajímat, nebudovali vztah s ním, potratili přátelství s ním,  přestali důvěřovat svému Dobrodinci a nechali se hloupě svést hadem (skončili v „pohanském křoví“).
Tak se opakovaně propadáme z Ráje do porušeného světa plného bolesti, neúměrné dřiny a nebezpečí.
(Překlad příběhu o vyhnání lidí z Ráje Bohem, je nutné přepracovat. Bůh nikoho nevyhání s plamenným mečem ze svého domu. Lidé se sami propadli z přátelství Boha do trudné samoty. [9]

Naštěstí je Bůh provinilce v Boží zahradě vyhledal, přesto, že byli vůči němu drzí. A Bůh je oděl do „šatů světla“ (nikoliv do „kožených suknic“).  
„Šaty ze světla,“ jsou obrazem dalšího projevu Božího milosrdenství – Bůh nám do naší temnoty nabízí své světlo a vede nás za ruku k novému životu.
 
Udělali jsme s Bohem dvojnásobně dobrou zkušenost:
1.                   Stvořitel nás královsky obdaroval a obdarovává.
2.                   V našich selháních nám Bůh nabízí možnost nápravy a pomoc s touto nápravou.

Bůh nám od začátku nabízí pomoc, jak se z naší tragické bídy dostat – už od třetí kapitoly První knihy Tóry, přes utěšující slova proroků, až po Ježíšovo vyučování.    
(Ježíšovo vyučování nám připomene evangelium 2. neděle adventní.)

Tyto dvě kapitoly Božího vyučování se máme naučit zpaměti, jinak nejsem schopni dětem svědčit o přátelském Bohu (žehnání dětem to nespraví). [10]

Máme se zastávat Boha, když mu lidé nerozumějí. Ježíš každého pokřtěného posílá jako svého hlasatele s jeho dobou zprávou (evangeliem) a na konec světa – i do naší rodiny a obce.   

S poznáním o Bohu štědrém a slitovném vstupujeme do Adventu, abychom - poučení Bohem - věděli, co můžeme a máme od Boha očekávat a ptali se sebe samých, zda v sobě každý odstraníme barikády, které jsme sami postavili a které brání Bohu, aby se k nám dostal.

Řeknu, modleme se.
„Bože, děkujeme Ti za Tvou milující, štědrou a milosrdnou Náruč.“
A zopakuji mou oblíbenou židovskou modlitbu:  
Bože, řekl jsi nám: „Snažíte-li se o porozumění mým slovům
a snažíte-li se podle nich žít, jako byste mě korunovali svým králem.“

(„Bůh řekl - nejen při stvoření - a stalo se“. – I my máme jednat podobně od slov k činům. V modlitbě nejprve nasloucháme Bohu, pak na slyšené odpovídáme a vykročíme k činu. Jen taková modlitba je hodna Boha i nás.)
[1] Na poznání o člověku, stvořeném k Božímu obrazu nepřijdeme jen přirozeným rozumem - bez informace Písma a Boží lásce (srovnej rozdíl mezi Božím zjevením a pohanskými náboženstvími).
K porozumění Písmu potřebuji dobré průvodce, samostudiem daleko nedojdu. Žádný nemůžeme bez učitelů dosáhnout vědění a dovedností lékaře nebo stavitele velikých mostů.

[2] Hebrejové, vracející se z Egypta, pobývali na poušti 40 let (i kdy do své otčiny mohli dorazit za pár dní). Mentalita otroků se těžko mění. Až nová generace mohla vstoupit do „Svaté země“.
I u nás se po každé válce (včetně pádu komunistického režimu) nejprve obnovují poničené objekty, ale na obnovu smýšlení obyvatel už se myslí méně, naivně si myslíme, že my už mír uhlídáme. Svobodu nebudujeme a nehlídáme a za čas upadneme znovu do područí nepřítele, a pak je vše opět v troskách.

[3] Ten, kdo se nenaučil násobilku, není schopen umocňování. Kdo se nenaučil „vybraná slova“, neví, v kterých slovech
se píše „y“. Pro cizince je český pravopis těžký. V Božím vyučování jsme mnozí cizinci. 
Modlitby a naše lidové pobožnosti nenahradí přijetí spravedlnosti Boží do našeho života.

[4] Izrael, který už ví, že selhal, se ptá Hospodina: „Proč bys mě, hříšného mohl mít rad?“ – Slyší: „Protože jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval …“ (Iz 43,4)  
Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. (J 15,9)  
V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si (jako první) zamiloval nás a poslal svého Syna k záchraně hříšníků. (1 J 4,10)  

[5] Ježíš řekl Samařance: „Každý, kdo pije (přírodní) vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (J 4,13-14)

[6]  „Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.
Budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, lidem svatým. (Ex 19,4-6)

[7] Stávat se (víc a víc) božím obrazem je naším životním programem.
Pro Boha je každý člověk jeho milovaným dítětem. Ten, kdo někomu tuto Bohem darovanou důstojnost upírá, ten se strašně rouhá proti Bohu. Ten, kdo mučí a vraždí člověka, ničí v člověku obraz Boží (dnes nejen na Ukrajině). Být vrahem božích dětí, je strašným zločinem – pojmenujme správně všechny Hitlery, Leniny, Staliny, Putiny  …

[8] Náš překlad používá zavádějící pojmenování „strom poznání dobrého a zlého“. Používám: „strom svévolného rozhodování co je dobré a co je zlé“.

[9] Srv. Ježíšovo podobenství „O milosrdném otci a jeho zatoulaných synech.“ (L 15,1-3.11-32

[10] Hodná maminka vyprávěla: „Naši hoši ministrovali, ale na vojně jím říkali, že Bůh není. Kluci pak přestali chodit do kostela …“ Rodiče se nenaučili vyprávět o Bohu druhé generaci – dětem. Nenaučili je hledat odpovědi, na otázky, které nám život přináší.