30. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zid 5,1-6 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 31,7-9; Žid 5,1-6; Mk 10,46-52
Datum: 27. 10. 2024
K prvnímu čtení
V době Jeremiášově narůstala svévole Judeiců. Jeremiáš je burcoval, napomínal a varoval před katastrofou. Lidé jej nechtěli slyšet, nesnášeli jej a nazývali prorokem zkázy.
Když se pak Judejci dostali do babylonského zajetí, Jeremiáš je povzbuzoval, aby nemalomyslněli a obrátili se k Hospodinu, stal se pro zbídačelé prorokem útěchy. 
V úryvku našeho čtení slyšíme příslib Boží pomoci pro zajatce a zotročené, i pro postižené a slabé (slepé, kulhavé, těhotné a šestinedělky).

Proroci jsou darem od Hospodina, jsou strážci života a Boží pravdy. Ale v naší církvi je prorocká služba potlačena. Základní vyučovací lekce o poslání proroků (Ez 33,1-9) se žádnou neděli nečte a nevyučuje.

K evangeliu.
Jericho mělo dlouhodobě špatnou pověst. [1]
Ortodoxní Izraelité by do Jericha ani nepáchli. (Ale Ježíšovi tam nikdo nešel po krku jako ve zbožném Nazaretu.) Ježíš věděl, že tam několik otevřených lidí a ti mu stáli za námahu.  

Žebrák Bartimaios je pozoruhodný.
Ježíš jej pochválil, proto nás jeho jednání velmi zajímá.
Slovům: „Tvá víra tě uzdravila,“ potřebujeme správně rozumět.

Stručně se všimněme okolností.
Slepý Bartimaios byl oproti jiným lidem znevýhodněný, neuměl číst, byl odkázaný jen na to, co zaslechl, na vlastní rozum, odvahu a na svou poctivost. Lidé měli často slepce (nemocné a postižené) za potrestané Bohem.
Bartimaios si z toho, co o Ježíšovi slyšel – že uzdravuje slepé, chromé – správně vyvodil, že Ježíš přichází od Hospodina a je možná očekávaným Mesiášem („Syn Davidův“ byl jedním z titulů Mesiáše).
Představme si tu scénu, jak slepý žebrák sedí u cesty, slyší od lidí, že Ježíš přichází do jejich města a tak volá na Ježíše, který byl někde opodál mezi lidmi.   

Dav mnoho nepřemýšlí, často bývá krutý, zvláště k slabším. Vystoupit z davu vyžaduje odvahu - pro znevýhodněného – slepce, dvojnásobnou odvahu.
Lidé nejprve slepce okřikovali, aby mlčel, ale když Ježíš jako autorita projevil o slepce zájem, dav jednání ke slepci změnil.

Odhození pláště je tu významným gestem. Slepci jednají se svými věcmi uvážlivě, nemohou je jen tak odhazovat, museli by je pak obtížně hledat.
Plášť je v Bibli často významnou věcí ve smyslu: „šaty dělají člověka.“ „Odhození pláště,“ je vyjádřením ochoty k opuštění dosavadního života, změny myšlení a postojů. U Bartimea byl prvním krokem k následování Ježíše – „Bartimaios šel cestou za Ježíšem“ (stal se jeho učedníkem).

Ježíšův dotaz: „Co si ode mě přeješ,“ je i pro nás zásadní. Mudroslovná literatura se k tomuto tématu vyjadřuje. Pohádkové bytosti, např. zlatá rybka, dovolují tři přání. Bůh jejich počet neomezuje, ale učí nás si správně vybrat pořadí hodnot, abychom se neošidili.

Slepec si přál uzdravení. Dostalo se mu potvrzení, že Ježíše správně rozpoznal, že Ježíš přichází od Boha a lze mu plně důvěřovat. [2]

Ježíšova slova Bartimaiovi: „Jdi, tvá víra tě zachránila,“ znamená: „Chválím tě, umíš přemýšlet a jsi poctivý, dopracoval ses ke správnému poznání, dáváš Bohu za pravdu a chceš podle ní žít. Přijímám tě za svého učedníka.“  

Uzdravení Bartimea je popsáno velice stručně. Ale v Janově evangeliu je podrobně a výstižně popsáno setkání slepého od narození s Ježíšem (J 9. kap.). Slepec byl uzdraven a došel k souznění s Ježíšem.
Tak má setkání s Ježíšem vypadat – modlitba je setkáním s Bohem, ne jen odříkáváním slov.
Ne každé setkání dopadne dobře, ne vždy Bohu porozumíme.
Bůh je vědoucí, ví lépe než my, čeho je nám nejvíce třeba, ale my si potřebujeme ujasnit, o co chceme usilovat a co je pro nás nejdůležitější. Potřebujeme se od Ježíše učit přemýšlet a jednat podle něj.
To jsou velice vážné věci. Bez Boží moudrosti jsme bezradní a bezmocní proti násilnické politické moci.
Dost lidí ani nemá odvahu přemýšlet o naší situaci v porušeném světě.  
Dosaďme si k tomu politickou situaci Izraelitů v Ježíšově době. Okupační ponížení a vydírání Římem.
Církevní vůdci nevyužili nabídku získání svobody od Hospodina. Zavedli lid do strašné katastrofy (19 století žili Izraelité ve vyhnanství, bezbranní v hrozných pogromech).
Známe historii svých rodů ve 20. století, známe jejich křížovou cestu. V 1. válce naši trnuli strachy o život svých mužů, kteří byli odvedení na frontu do útočné války jako zabijáci. Mnoho se o tom nemluvilo, protože to přinášelo bezmoc a zoufalství. Jenže strach z hlavy nevyženeme. Během života jsem to zpětně čím dál víc vycítil a těžko to nesu. V 2. válce se opět dostali do zoufalé situace ... Pak, za  komunistů, další pronásledování, vězení, křivdy a popravy nevinných. Dodneška potkáváme ruiny kdysi krásných statků – vždy si říkám, kolik vyplakaných slz, bezesných nocí a ponížení jejich obyvatelé zakusili od lidí vlastní krve …
Pár let jsme od r. 1990 žili ve velkém optimismu, že se konečně lidstvo umoudří. Teď se ten, kdo přemýšlí a není zbabělý, opět děsí nové hrozby. – My, Evropané jsme podcenili imperiální choutky Ruska a Izraelci podcenili terorismus Palestinců a jejich spojenců …
Četl jsem tíživý rozhovor s bývalým českým velvyslancem v Rusku. To není plácání primitivního chcimíra.
Hodně lidí ani nemá odvahu pohlédnout historii a současným poměrům do očí. 
Většina politiků selhává. A církevní páni také. Uvedu jeden příklad. - Ve zprávě o synodálním procesu do Říma naši biskupové žádají, aby laici složili přísahu poslušnosti biskupům. Copak Ježíš není proti přísaze a nevysvětluje proč?

U prvního čtení jsem připomněl prorockou službu nás, pokřtěných. Občas je letmo připomenuta, ale víc se o ní nemluví. To je dluh, který je třeba napravit.
Mnoho lidí ani neví, že nám Hospodin nabízí ochranu před nepřáteli.

Kdo si nechá od Ježíše položit otázku: „Co si ode mne přeješ, abych pro tebe udělal?“
František, biskup římský nás vyzývá k modlitbě a půstu za mír.  
Zkuste se zeptat biskupů nebo nás, farářů, jakou modlitbu a jaký půst má František, a Ježíš na mysli.
Nakolik si s Ježíšem rozumíme, co o Boží moudrosti říkáme velkým dětem?

Stádu stačí, když má co přežvykovat. Ovce bez přemýšlení kráčejí za pachtýři (vydávající se za pastýře) i když jsou vedeny (opět a opět) na jatka. Pachtýři v nebezpečí od stáda utíkají a nechají ovce trhat od vlků, říká Ježíš. (Srv. J 10,12-13)
Ne každý rodič přemýšlí poctivě a osvíceně o budoucnosti svých dětí.
[1] Hebreům dal Hospodin (Abrahámovi a jeho potomkům) zemi Kanán. Ale v době jejich dlouhého pobytu (dobrovolného a pak nedobrovolného) v Egyptě obsadili zemi pohané.
Jozue vedl Boží lid do země otců. Ta byla řídce obydlená. Některá království byla i k Izraelitům vstřícná, jiná - jako Jericho -  chtěla Izraelity vyhladit. 
Jozue Jericho vypálil, jen kněžku Rachab nechal naživu, neboť se zachovala dobře k jeho zvědům (byla chytrá, odvážná, prozíravá a sklonila se před Hospodinem).
Po zničení Jericha Jozue pronesl kletbu: „Proklet buď před Hospodinem muž, který znovu vybuduje toto město. A připojil prorocká slova: „Na svém prvorozeném položí jeho základy, na svém nejmladším postaví jeho brány.“ (Srv. Joz 6,24-27)
Slova Jozua se naplnila za Achaba, nejhoršího judského krále (oženil se s pohankou, krutou a bezohlednou Jezábel).
Achab s Jezábel sloužili Baalovi, klaněli se mu a přinášeli mu oběti. Pronásledovali proroky.
Za Achaba vystavěl Chíel Bételský znovu Jericho. „Na Abíramovi, svém prvorozeném, položil jeho základ a na Segúbovi, svém nejmladším, postavil vrata …“ (Srv. 1 Kr 16,29-34)  
Řada pohanských náboženství byla krutá, svým božstvům přinášela lidské oběti. (Aby pohané získali ochranu od božstev, dávali pod prahy domů nebo a do základů hradeb živé děti.) Pohané, kteří se nevzdali krutých praktik, nebyli k „chovu a k plemenitbě.“ Proto např. Eliáš pobil Baalovy kněze.
I my, pokřtění, máme v dějinách na svědomí – vedle dobrých činů – nemalé pronásledování nevinných.
[2] Naše nábožensky používané slovo „víra“ se nám stalo zavádějícím. Lidé říkají: „Věřím, že Bůh je,“ a pokládají si to za zásluhu. „Tím se moc nechlub,“ říkáme jim, „to ví i ďábel a zná jej více než my (ale nedůvěřuje Bohu a vytýká mu, že jedná hloupě a nesnáší ho).“
To čemu říkáme „víra“ je důvěřujícím vztahem k Bohu. Podle evangelia je bytostným přitakáním Ježíšovi svým životem.
Přestavuji si, jak se Bartimaiovi rozsvítil svět, jak se naučil číst a byl šťastný z možnosti poznával Písmo.
Židé každé ráno děkují za to, že vidí.