28. neděle v mezidobí

Co je moudrost?
Rozlišování dobra a zla, spravedlnosti a bezpráví, pravdy a lži. A uměním budovat dobré vztahy.

V Ježíšových podobenstvích o hřivnách je jednou hřivnou rozum. Ten je jedním z největších darů. Máme s ním dobře hospodařit. 
Někdo je inteligentní, je vzdělán ve svém oboru, ale není moudrý (např. teroristé 11. září, nebo nejmenovaní prezidenti) a nemá dobrý vztah k lidem, neusiluje o přátelství.
Jak přicházet k moudrosti?
Hledáním moudrých a moudrosti.
Ptáme se, kde stojíme a kde chceme stát.

K evangeliu. (Je dobré si přečíst Matoušovo i Lukášovo líčení této události.)
Porozumění té události vyžaduje určitou práci.
Za Ježíšem přišel zbožný člověk, poklekl před ním a ptal se: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“

Nepřehlédněme, že Ježíš ta slova odmítá: „Proč mi říkáš `dobrý´? Nikdo není dobrý, jedině Bůh.“
Jak to, že mladík neuměl Ježíše ocenit? – Mohl třeba říci: „Geniálně učíš o Hospodinu, pomáháš lidem, povyšuješ ponížené …“
Byl ten člověk lichotníkem?
„Chceš-li vejít do nebeského království, zachovávej boží pokyny. Nebudeš zabíjet …, miluj svého bližního jako sám sebe.“
– „To všechno jsem dodržoval! Co mi ještě schází?“
Mladík se předváděl, tvrdil, že vždy miloval bližního jako sebe sama.
Je to možné? Nejsme snad všichni teprve na cestě? Je snad někdo dokonalý?

Mladík si myslel, že vše dělá vzorně. Přesto, že se Ježíše ptá, nečeká nic nového, je se sebou spokojen.

Ježíš nechtěl mladíka ponížit - „pohleděl na něj s láskou,“ chtěl mu pomoci prohlédnout. Ježíšův láskyplný pohled na mladíka neznamená, že je Ježíš spokojen s jeho zbožností. Blíží se k pohledu
lékaře na pacienty, kteří nepřistupují na program k uzdravení. Nezatracuje je, ale je mu z nich smutno – komu není rady, tomu není pomoci.
–  „Chceš-li být dokonalý, prodej svůj majetek, rozdej jej chudým, a pak můžeš být přijat mezi mé učedníky.“
Ježíš nechtěl mladíka ponížit, ale ukázat mu, že jeho sebevědomí o vlastní zbožnosti je zastydlé.  

Ježíšova výzva k rozdání majetku není podmínkou spásy, ale pro bohatého muže je zkouškou.
Ta slova o chudobě neplatí obecně, mezi Ježíšovými učedníky byli i bohatí lidé, Lazarovi, Zacheus … Nikomu z nich Ježíš neřekl, rozdej vše. [1]

Je příjemné být bohatý, s bohatstvím všeho druhu lze dobře hospodařit a pomáhat druhým. Chci být bohatý moudrostí Boží, zdravím, obětavostí …

Ježíšova slova: „Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského,“ jsou ale varováním. Snadno můžeme přilnout k bohatství jakéhokoliv druhu, k poznání, zbožnosti, moci, slávě, postavení, titulům, světské a církevní parádě …

(Ježíš ke svému poslání, k náboženské reformě, k osvětě, žádné bohatství světa nepotřeboval. Nebyl ničím svázán. Stačilo mu Otcovo přátelství.)

Učedníci byli Ježíšovými slovy o nebezpečí bohatství zaskočení. Ti, kteří mladíka znali, řekli: „Ježíši, ten mladík je vzorný, kam se na něj hrabeme? Co bude s námi?“

Petr pak ale řekl: „Ježíši, ten mladík je divný, proč odešel a nevyužil možnosti stát se tvým učedníkem?  Když jsme se my s tebou setkali, byli jsme z tebe nadšeni a považovali jsme si, že smíme být tvými učedníky. Ve všem jsme ti dali přednost, jsi pro nás jedinečným Učitelem a největší autoritou. Žádný rabín nemluví jako ty a žádný nepracuje pro Boží království jako ty. Jsme ti vděční za tvou péči, za tvou pozornost a za tvé přátelství“ – a Ježíš je ubezpečil, že se jim dostane velikého bohatství božího království. [2]

V našem překladu evangelia je opět zavádějící slovo „opustili.“ To slovo sem nepatří. Říkáme si, že jde o srovnání a volbu hodnot. Ježíšovy názory a životní postoje jsou pro nás určující. Učíme se dávat naším vztahům patřičné místo, abychom se neošidili. [3]

Neznáme jméno mladíka, který od Ježíše odešel smutný. Proto si můžeme jeho příběh porovnat se sebou.
Mladík nepřišel za Ježíšem s otázkou na Ježíšovo vyučování. Chtěl se blýsknout svou zbožností a zřejmě očekával pochvalu.

Jakpak to máme my? Přicházíme na mši s nějakou otázkou na biblický text, s očekáváním, že se od Ježíše dozvíme něco nového?

Nemálo lidí má nejraději kázání o svém sousedovi. [4]

Žák významného rabína se omlouval svým kolegům: „Omlouvám se vám, že jsem strhl pozornost našeho rabiho, na sebe, rabi celý večer mluvil ke mně.“  – „Ne, ne,“ reagovali ostatní žáci, „rabi mluvil ke mně,“ tvrdil každý z nich.

Nakolik dáme my na Ježíše? Např. v eucharistické modlitbě říkáme Bohu: „Otče svatý.“
Proč římského biskupa oslovujeme: „Svatý Otče,“ stejně jako Boha?
Ježíšovi nikdo Otče neříkal a neříká.
Proč nazýváme naše duchovní otcem?
Ježíši je proti. Co mu na tom vadí? O psychologii něco víme. 
Proč římský biskup lidem nevysvětí, že je to klerikalismus svrchu i ze zdola.
Jak to, že naše tradice je pro nás víc než Ježíšova moudrost a jeho vyučování?
Kdy se naučíme klást v kostele otázky jako Ježíšovi učedníci?

V nebeském království budou Ježíšovi učedníci. Ti, kteří se tady na zemi s Ježíšem nesetkali, budou mít možnost se u Ježíše vyučit.

V neděli nastupuji do nemocnice. Nevím, kdy se dostanu domů a k dalším Poznámkám na neděli.
V neděli 20. října - na 29. neděli v mezidobí - v prvním čtení opět uslyšíme: „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením.“ Kdyby o nás někdo řekl: „Novákovi jsou sadisté, mučí své děti,“právem bychom si nenechali takovou pomluvu líbit. 
Kdo se zastane Boží cti?  - V Příloze
(A kdo má imunitu na slovo Boží a vůbec je neposlouchá?)

Kdo chce, může se celý život vzdělávat v Ježíšově vyučování. 

---

Příloha
Opět připomenu překlad Radivoje Jakovljeviče (člena skupiny Ekumenického překladu Bible)

1. čtení  (Iz 52,13-53,12)
 
Hle, můj služebník nakonec uspěje,                                          
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.

Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země. 
Neměl královský vzhled ani důstojnost,
abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.

On však nesl naše trápení
a obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen,
ubit a pokořen od Boha.
Ale on byl proklán naší nevěrností,   
zmučen naší nepravostí.
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce,
každý z nás se dal svou cestou
a Hospodin mu dovolil,
aby se vystavil násilí nás všech.

Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest? 
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.   
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti.

Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
         a ocenil, že dal svůj život pro život druhých. 
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
podaří co se mu to, v čem má Hospodin zalíbení. 
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Unese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého,
neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.

---

[1] Carlo Careto byl trapista. Nějaký čas žil v klášteře v Izraeli. Když viděl nouzi chudých Arabů, řekl: „My, trapisté, žijeme skromně, ale víme, že zítra budeme mít co jíst. Arabové mají obavy o zítřek, nevědí, zda seženou práci a jejich rodina bude mít jídlo.“ Vystoupil z řádu a vydal se žít mezi muslimy, Tuaregy. (Získal si jejich úctu a přátelství.)
Rodič, hledá práci a živí rodinu. Proč by řeholník nemohl pracovat a polovinu výdělku věnovat chudým, aby se zmenšoval počet chudých ve světě. Vůbec nechápu žebravé řády. Ježíš a apoštolové nežili na úkor jiných.

[2] „Království boží je uprostřed vás,“ říká nám Ježíš. A my potvrzujeme, že jsme se setkali s řadou krásných osobností a s jejich vzácným přátelstvím orientovaným na přátelství Boha. Něco takového mocní a slavní nepotkali. To se nedá koupit.   

[3] Nejsme závislí na něčem, co život brzdí. Jdu-li výjimečně do obchodního domu, kupuji jen pár základních věcí a o všem ostatním říkám: „Od toho všeho jsem osvobozen.“ Tak to platí i o společenském a církevnickém pozlátku.
Žebříček životních hodnost si srovnáváme podle Ježíše. Rodina je pro nás víc než prestižní zaměstnání. V manželství je přednější partner než názory rodičů. Když komunisté vyhrožovali naším rodičům, že nebudeme studovat, protože chodíme na vyučování náboženství, naši neuhnuli a my jsme na na ně hrdí. Jejich postoj jsme jim nikdy nevyčítali. V Ukrajincích máme další příklad. Neopustili rodiny, ani svůj majetek, ale odešli na frontu, aby ubránili svobodu a svou zemi, za důstojnost života svých drahých. Rozumíme tomu, řada naších hrdinů za 2. světové války také šla bojovat proti Hitlerovi. (Např. naši výsadkáři, kteří popravili válečného zločince R. Heydricha). Svoboda naší země pro ně byla větší hodnotou než zachování vlastního života za každou cenu.)

[4] V jedné farnosti byla veliká drbna. Pomlouvala kdekoho. Farář už to nemohl vydržet a kázal o ní. Dáma hned po mši utíkala do sákristie: „Pane faráři, to jste to té Novákové dnes dal.“