27. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 1,26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 2,18-24
Datum: 6. 10. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 1,26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 2,18-24
; Žid 2,9-11
; Mk 10,2-16
Datum: 6. 10. 2024
Předešlu:
Bůh řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“
Bůh stvořil člověka, jako muže a ženu je stvořil. Požehnal jim a řekl: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. ( Srv. Gn 1,26-28.31
Být obrazem Božím je základní výpověď o smyslu a hodnotě našeho života.
Bůh se nám zasvětil, žije pro nás. My se s vděčností zasvěcujeme jeho záměru, přijímáme z rukou Božích život a svou roli.
Bůh žije ve společenství Božích „osob“, ve které jeden láskyplně dává přednost druhým.
My můžeme být obrazem Božím jen dobrým soužitím s druhými (singl nemá možnost si spolupráci osvojit).
Dobré soužití s druhými je největším uměním.
Manželství je nejčastějším společenstvím, ve kterém jeden žije pro druhého.
Izraelité potvrzují obřízkou zasvěcení do (manželské) Smlouvy s Hospodinem.
My, Ježíšovi učedníci, přijímáme křtem zasvěcení do této Smlouvy. (Křtem – ponořením do Ježíšova lidství – se nám otevírá cesta k následování Ježíše.)
Nechápu, proč řeholníci o sobě říkají, že jsou prý - na rozdíl od nás - zasvěcení Bohu. Copak my, ostatní, nejsme zasvěcení (nežijeme v chudobě, čistotě a poslušnosti)? [1]
Křest je úplné životní zasvěcení Bohu (všechna jiná zasvěcení, jsou rozmělňováním křtu).
Řeholní sliby se dají zrušit, křest ne.
Manželé se při svatbě zasvěcují jeden druhému.
Rodiče se zasvěcují dětem, mnoho let se jim věnují. Rodičovstvím se nejvíce podobáme Tvůrci.
Jsem překvapen argumentací některých lidí mluvících o „tradiční rodině“.
Rodina v Izraeli prošla postupným vývojem.
Skoro vždy bylo více žen než mužů. Mnohoženství v Izraeli mělo svou sociální roli. Včetně náhradních matek a levirátních manželství. [2]
Izrael postupně došel až k partnerství jednoho páru na celý život a věčný život.
Dodneška existují neúplné rodiny, ve kterých vdovec a dědeček, nebo vdova a babička vychovávají děti.
Uzavřou-li rozvedení nové manželství, přejeme jim, aby se vydařilo. Bůh pečuje i o ně. Slunce svítí nám všem.
Povrchně mluvíme o žehnání manželům. Manželé se odevzdávají jeden druhému My, duchovní, svátost manželství snoubencům neudělujeme.
Žehnání je svědectvím o Boží péči. Požehnáním svědčíme manželům, že jim Hospodin přeje, aby se jim jejich vztah podařil.
K prvnímu čtení.
Vztah rodičů k dětem je nerovnoměrný. (Vztah Boha k nám je nerovnoměrný.)
Manželství má být rovnoměrným vztahem.
„Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“
Slovo opustí je matoucí. [3]
I muž se má „vyvázat z nezdravého vztahu k rodičům“ (v Izraele ženy odcházely ze svého rodného domu do domu manžela), aby mohl bytostně přilnout ke své manželce.
K evangeliu.
Farizeové otázkou rozvodu manželství nastražili na Ježíše léčku.
Na důvod k rozvodu měli židé různé názory. Někteří říkali, že manžel může propustit manželku tehdy, když se vztah rozpadl. Jiní prohlašovali: „Když manželka připálí jídlo.“ „Když je manželce cítit z pusy.“ „Když se manželovi líbí jiná žena.“
(Možnost požádání o rozvod ženou se teprve prosazoval.)
Ježíš na nekončící spory rabínů nepřistoupil. Poukázal na slovo Tóry. Manželství s jedním partnerem na celý život je ideálem, o který se snažíme. Bůh nám k tomu nabízí svou pomoc.
Židé a církve, jejichž kazatelé se mohou ženit, nepokládají Ježíšova slova o manželství za nesmiřitelná s rozvodem. Vědí, že soužití v manželství je velice náročné. Řada manželství se nepodaří (manželství není chomoutem ani zakutím do pout).
Ježíšovi se rozpadl vztah s Jidášem. (Každému přeji, aby měl v manželství tak krásný vztah jako byl mezi Jidášem a Ježíšem než se Jidáš vydal svou cestou.)
Většina novomanželů je přesvědčená, že jejich manželství bude šťastné. Myslí si, že jejich zamilovanost neskončí. (Zamilovanost je „srdeční nemoc,“ která přichází sama bez našeho přičinění.)
Láska je pracná.
Bůh nás zve ke krásnému přátelství. Do manželství nám daroval smích, slzy a sexualitu.
Manželství je trenažérem pro soužití s nebešťany.
Ke křesťanskému manželství nestačí být pokřtěn a mít svatbu v kostele.
Ježíš nám přichází na pomoc. Ten, kdo přijme Ježíše za svého Přítele, Učitele, Lékaře a Supervizora, ten dostává velikou osobní pomoc. (Bez práce nejsou koláče.)
My, křesťané, nemáme patent na šťastné a dobré manželství. Známe řadu „nekostelových“ manželských párů, které došly k životní moudrosti a vybudovaly si dobré manželství.
Dítě bylo v Izraeli na poslední příčce sociálních vtahů. Apoštolové žárlili na ty, kterým Ježíš věnoval svou pozornost (ženy, děti, pohany …)
Jak Ježíš žehnal dětem? Dělal jim na čele křížek?
Kdo chce dětem žehnat jako Ježíš?
Vysvětloval jsem v jedné rodině co je biblické žehnání. Za několik dní táta opět - jak byl zvyklý - dělal
dětem křížek na čele. Kluk se dožadoval: „Dej mně požehnání jak nám Václav vyprávěl.“
Jak je to s požehnáním dětí? Co Ježíš dětem říkal?
„Bůh mně má velice rád. I tebe má velice rád. Já tě mám také rád. Na Boha se můžeš spolehnout. Přeji ti, abys přízeň Boha objevil.“
Tak mají rodiče žehnat svým dětem.
„Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“
Dětem dopřáváme školu, vyučování. Samozřejmě děti nejprve navštěvují první třídu.
Řada kostelových lidí si myslí, že Boží vyučování nepotřebuje.
Rodiče jsou prvními anděly (posly) od Boha. Svým příkladem mají dětem ukazovat cestu k porozumění Bohu. Kdo by tuto hřivnu (možnost učit své děti) zakopal, selhává.
Nemohu dát něco, co sám nemám.
Kdo by děti (nebo začátečníky – katechumeny) křivil svou neznalostí o Bohu, bude se ze zanedbání péče zodpovídat.
Děti se mnoho učí od dospělých, ale i my – dospělí - se ledacos můžeme učit od dětí.
Dnešní manželé mají - na rozdíl od dřívějška - veliké možnosti jak se vzdělávat (literaturou, přenáškami, Manželskými setkání, výchovou k rodičovství).
Vytvářet přátelství, vybudovat dobré manželství a dobrou rodinu, je největší kariérou.
Tento poklad a tuto dovednost si odneseme do nebeského království.
Od Ježíše se učíme být Božími dětmi, milujícími partnery.
Od Boha se učíme rodičovství.
Neprosazujeme věci podle sebe, ale snažíme se jednat co nejlépe.
Bůh nás vyučuje a vychovává nás svým příkladným jednáním. Na Ježíšovi to je zcela viditelné.
[1] Nechápu, že mniši - dospělí chlapi - se stávají žebráky, neuživí se sami a nemají čím podpořit chudé. Mnoho se modlí a tak nemají čas na výdělek. Rozmnožují nekonečný zástup hladových. Nebyli by schopní uživit rodinu. Nechápu, proč se nad nás povyšují. Kdyby místo výroby hořčice a marmelády třeba pekli chleba (pekaři začínají pracovat už za tmy) stačilo by k takové práci jen pár slov modlitby.
Ježíš do 30 let pracoval v otcově stavební firmě. Mnoho z nás jsme pracovali nebo pracujeme v civilním zaměstnání. Každá pečlivá a poctivá práce může být modlitbou Bohu milou. Péče o děti a jejich výchovu a je Bohu zvláště příjemná.
[2] Sáraj, žena Abramova, nerodila. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni Hagar, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl.
Sáraj vzala Hagaru, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. (Srv. Gn 16,1-4
Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru Leu a naléhala na Jákoba: „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.“ Jákob Ráchel s hněvem okřikl: „Což mohu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu?“
Odvětila: „Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny.“
Dala mu Bilhu za ženu a Jákob k ní vešel. Bilha otěhotněla a porodila Jákobovi prvého a pak druhého syna.
Když Lea viděla, že přestala rodit, vzala svou služku Zilpu a dala ji Jákobovi za ženu.
Také Lejina otrokyně Zilpa porodila Jákobovi prvého a pak druhého syna. (Srv. Gn 30,1-12
[3] Učedníci opustili loď i svého otce a šli za ním.“ (Mt 4,22
Petr řekl Ježíšovi: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ (Mt 19,27
Učedníci uznali Ježíše jako jedinečného Učitele a nejvyšší autoritu po Bohu. O rodiny se dál starali a žili s nimi. (Ženy nemohly lovit ryby, rybaření na Genezaretském jezeře bylo i fyzicky náročné.)
Rabíni dodneška mají rodiny. Své vyučování a svou pomoc lidem stihnou při svém zaměstnání.
Bůh řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“
Bůh stvořil člověka, jako muže a ženu je stvořil. Požehnal jim a řekl: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. ( Srv. Gn 1,26-28.31
)
Být obrazem Božím je základní výpověď o smyslu a hodnotě našeho života.
Bůh se nám zasvětil, žije pro nás. My se s vděčností zasvěcujeme jeho záměru, přijímáme z rukou Božích život a svou roli.
Bůh žije ve společenství Božích „osob“, ve které jeden láskyplně dává přednost druhým.
My můžeme být obrazem Božím jen dobrým soužitím s druhými (singl nemá možnost si spolupráci osvojit).
Dobré soužití s druhými je největším uměním.
Manželství je nejčastějším společenstvím, ve kterém jeden žije pro druhého.
Izraelité potvrzují obřízkou zasvěcení do (manželské) Smlouvy s Hospodinem.
My, Ježíšovi učedníci, přijímáme křtem zasvěcení do této Smlouvy. (Křtem – ponořením do Ježíšova lidství – se nám otevírá cesta k následování Ježíše.)
Nechápu, proč řeholníci o sobě říkají, že jsou prý - na rozdíl od nás - zasvěcení Bohu. Copak my, ostatní, nejsme zasvěcení (nežijeme v chudobě, čistotě a poslušnosti)? [1]
Křest je úplné životní zasvěcení Bohu (všechna jiná zasvěcení, jsou rozmělňováním křtu).
Řeholní sliby se dají zrušit, křest ne.
Manželé se při svatbě zasvěcují jeden druhému.
Rodiče se zasvěcují dětem, mnoho let se jim věnují. Rodičovstvím se nejvíce podobáme Tvůrci.
Jsem překvapen argumentací některých lidí mluvících o „tradiční rodině“.
Rodina v Izraeli prošla postupným vývojem.
Skoro vždy bylo více žen než mužů. Mnohoženství v Izraeli mělo svou sociální roli. Včetně náhradních matek a levirátních manželství. [2]
Izrael postupně došel až k partnerství jednoho páru na celý život a věčný život.
Dodneška existují neúplné rodiny, ve kterých vdovec a dědeček, nebo vdova a babička vychovávají děti.
Uzavřou-li rozvedení nové manželství, přejeme jim, aby se vydařilo. Bůh pečuje i o ně. Slunce svítí nám všem.
Povrchně mluvíme o žehnání manželům. Manželé se odevzdávají jeden druhému My, duchovní, svátost manželství snoubencům neudělujeme.
Žehnání je svědectvím o Boží péči. Požehnáním svědčíme manželům, že jim Hospodin přeje, aby se jim jejich vztah podařil.
K prvnímu čtení.
Vztah rodičů k dětem je nerovnoměrný. (Vztah Boha k nám je nerovnoměrný.)
Manželství má být rovnoměrným vztahem.
„Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“
Slovo opustí je matoucí. [3]
I muž se má „vyvázat z nezdravého vztahu k rodičům“ (v Izraele ženy odcházely ze svého rodného domu do domu manžela), aby mohl bytostně přilnout ke své manželce.
K evangeliu.
Farizeové otázkou rozvodu manželství nastražili na Ježíše léčku.
Na důvod k rozvodu měli židé různé názory. Někteří říkali, že manžel může propustit manželku tehdy, když se vztah rozpadl. Jiní prohlašovali: „Když manželka připálí jídlo.“ „Když je manželce cítit z pusy.“ „Když se manželovi líbí jiná žena.“
(Možnost požádání o rozvod ženou se teprve prosazoval.)
Ježíš na nekončící spory rabínů nepřistoupil. Poukázal na slovo Tóry. Manželství s jedním partnerem na celý život je ideálem, o který se snažíme. Bůh nám k tomu nabízí svou pomoc.
Židé a církve, jejichž kazatelé se mohou ženit, nepokládají Ježíšova slova o manželství za nesmiřitelná s rozvodem. Vědí, že soužití v manželství je velice náročné. Řada manželství se nepodaří (manželství není chomoutem ani zakutím do pout).
Ježíšovi se rozpadl vztah s Jidášem. (Každému přeji, aby měl v manželství tak krásný vztah jako byl mezi Jidášem a Ježíšem než se Jidáš vydal svou cestou.)
Většina novomanželů je přesvědčená, že jejich manželství bude šťastné. Myslí si, že jejich zamilovanost neskončí. (Zamilovanost je „srdeční nemoc,“ která přichází sama bez našeho přičinění.)
Láska je pracná.
Bůh nás zve ke krásnému přátelství. Do manželství nám daroval smích, slzy a sexualitu.
Manželství je trenažérem pro soužití s nebešťany.
Ke křesťanskému manželství nestačí být pokřtěn a mít svatbu v kostele.
Ježíš nám přichází na pomoc. Ten, kdo přijme Ježíše za svého Přítele, Učitele, Lékaře a Supervizora, ten dostává velikou osobní pomoc. (Bez práce nejsou koláče.)
My, křesťané, nemáme patent na šťastné a dobré manželství. Známe řadu „nekostelových“ manželských párů, které došly k životní moudrosti a vybudovaly si dobré manželství.
Dítě bylo v Izraeli na poslední příčce sociálních vtahů. Apoštolové žárlili na ty, kterým Ježíš věnoval svou pozornost (ženy, děti, pohany …)
Jak Ježíš žehnal dětem? Dělal jim na čele křížek?
Kdo chce dětem žehnat jako Ježíš?
Vysvětloval jsem v jedné rodině co je biblické žehnání. Za několik dní táta opět - jak byl zvyklý - dělal
dětem křížek na čele. Kluk se dožadoval: „Dej mně požehnání jak nám Václav vyprávěl.“
Jak je to s požehnáním dětí? Co Ježíš dětem říkal?
„Bůh mně má velice rád. I tebe má velice rád. Já tě mám také rád. Na Boha se můžeš spolehnout. Přeji ti, abys přízeň Boha objevil.“
Tak mají rodiče žehnat svým dětem.
„Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“
Dětem dopřáváme školu, vyučování. Samozřejmě děti nejprve navštěvují první třídu.
Řada kostelových lidí si myslí, že Boží vyučování nepotřebuje.
Rodiče jsou prvními anděly (posly) od Boha. Svým příkladem mají dětem ukazovat cestu k porozumění Bohu. Kdo by tuto hřivnu (možnost učit své děti) zakopal, selhává.
Nemohu dát něco, co sám nemám.
Kdo by děti (nebo začátečníky – katechumeny) křivil svou neznalostí o Bohu, bude se ze zanedbání péče zodpovídat.
Děti se mnoho učí od dospělých, ale i my – dospělí - se ledacos můžeme učit od dětí.
Dnešní manželé mají - na rozdíl od dřívějška - veliké možnosti jak se vzdělávat (literaturou, přenáškami, Manželskými setkání, výchovou k rodičovství).
Vytvářet přátelství, vybudovat dobré manželství a dobrou rodinu, je největší kariérou.
Tento poklad a tuto dovednost si odneseme do nebeského království.
Od Ježíše se učíme být Božími dětmi, milujícími partnery.
Od Boha se učíme rodičovství.
Neprosazujeme věci podle sebe, ale snažíme se jednat co nejlépe.
Bůh nás vyučuje a vychovává nás svým příkladným jednáním. Na Ježíšovi to je zcela viditelné.
[1] Nechápu, že mniši - dospělí chlapi - se stávají žebráky, neuživí se sami a nemají čím podpořit chudé. Mnoho se modlí a tak nemají čas na výdělek. Rozmnožují nekonečný zástup hladových. Nebyli by schopní uživit rodinu. Nechápu, proč se nad nás povyšují. Kdyby místo výroby hořčice a marmelády třeba pekli chleba (pekaři začínají pracovat už za tmy) stačilo by k takové práci jen pár slov modlitby.
Ježíš do 30 let pracoval v otcově stavební firmě. Mnoho z nás jsme pracovali nebo pracujeme v civilním zaměstnání. Každá pečlivá a poctivá práce může být modlitbou Bohu milou. Péče o děti a jejich výchovu a je Bohu zvláště příjemná.
[2] Sáraj, žena Abramova, nerodila. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni Hagar, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl.
Sáraj vzala Hagaru, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. (Srv. Gn 16,1-4
)
Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru Leu a naléhala na Jákoba: „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.“ Jákob Ráchel s hněvem okřikl: „Což mohu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu?“
Odvětila: „Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny.“
Dala mu Bilhu za ženu a Jákob k ní vešel. Bilha otěhotněla a porodila Jákobovi prvého a pak druhého syna.
Když Lea viděla, že přestala rodit, vzala svou služku Zilpu a dala ji Jákobovi za ženu.
Také Lejina otrokyně Zilpa porodila Jákobovi prvého a pak druhého syna. (Srv. Gn 30,1-12
)
[3] Učedníci opustili loď i svého otce a šli za ním.“ (Mt 4,22
)
Petr řekl Ježíšovi: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou! Co tedy budeme mít?“ (Mt 19,27
)
Učedníci uznali Ježíše jako jedinečného Učitele a nejvyšší autoritu po Bohu. O rodiny se dál starali a žili s nimi. (Ženy nemohly lovit ryby, rybaření na Genezaretském jezeře bylo i fyzicky náročné.)
Rabíni dodneška mají rodiny. Své vyučování a svou pomoc lidem stihnou při svém zaměstnání.