25. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení. Násilníci často pronásledují ty, kteří s nimi nejdou, až k likvidaci. Písmo v dnešním úryvku vkládá násilníkům slova o zkoušce pronásledovaných, aby popsala zločinnost a bohorovnost mocných.

K druhému čtení.
Ježíš nás posílá k lidem jako tvůrce šalomu. Jeho přístup k záchraně světa si chceme osvojit. 

K evangeliu.
Ježíš neučil lidi na jednom místě. Na svých cestách v jednotlivých obcích prošel jen několik základních vyučovacích lekcí.
Učedníkům poskytl celé své vyučování. Také jim svým příkladem ukázal, jak mají vystupovat, jak mají svědčit o Bohu.
Ježíš si neosobuje žádnou moc a povýšenost. Ve společnosti, kde se lidé šplhají nahoru, slouží lidem.
Krása jeho osobnosti stojí na vlastní důstojnosti Božího syna a na jeho úctě k druhým lidem. Ne na nějaké parádě a povyšování se nad druhými.
Je třeba správně porozumět jeho postoji, když proti němu církevní celebrity štvali lidi a když ani apoštolové nevěřili, že by předáci církve byli schopni sprovodili Mesiáše ze světa, přestal se Ježíš skrývat a bránit. Pak se v plné nahotě ukázala zločinnost těch, kteří pyšně tvrdili, že jsou Božím lidem.

Být služebníkem všech je převratné. [1]

Děti byly i v izraelské společnosti na nejposlednějším místě. Ježíš povyšoval ponížené. Důstojné jednání s posledními, je bohopoctou. 

„Učedníci se Ježíše báli zeptat.“ – Ježíš je nejlaskavější učitel, ale má na nás, učedníky, určité nároky. To je přirozené - každé pečlivé jednání vyžaduje své. Dobré otázky otevírají dveře k dalšímu porozumění. (Samozřejmě, že každý přístup slušného člověka - natož Ježíšova učedníka - k druhým lidem, vyžaduje kulturu jednání.)
Kdo se neptá, je zbabělý. Může škodit sobě i druhým lidem.

Znovu si všimněme, jaké postavení před Bohem máme. Umíme dětem říci, kým jsme pro Boha.
Od prvního prohlášení:
„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím … (Gn 1,27)
až po Ježíšova slova:
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce.“ (J 15,13-14)  

Z Ježíšova přátelství k nám vyrůstá naše sebevědomí milovaných dcer a synů Božích. Zakoušíme pozornost od Boha a jeho službu nám. Bůh se svou péčí o nás neponižuje. Je tak veliký, že mu nikdo není malý. Jsme tím ohromeni a chceme se mu podobat.

Neuplyne týden, aby nás Bůh při bohoslužbě neubezpečoval, že jsme jeho nevěstou. Proto na Ježíšův svatební slib odpovídáme svým slibem. 
To nás pozvedá a obdarovává – máme z čeho rozdávat.

---

[1] Reformátoři opustili řadu pohanských praktik (církevnickou parádu a povýšenost duchovních). Nechápu, že někdo nevidí, co je blíž Ježíšovi, zda reforma bratří protestantů nebo zastydlý byzantismus a pseudobarokní církevní háv hierarchie, které jsme si v naší církvi ponechaly.
Jen výjimky opustily arcibiskupské paláce (brazilský arcibiskup Hélder Câmara a argentinský arcibiskup Jorge Bergoglio). 
Za totality jsme byli sledovaní a pronásledovaní, proto jsme chodili v civilu. Církevní uniformu jsme nepostrádali. Naše církev vyžaduje zvláštní oděv pro duchovní, ale Ježíš nic takového nežádá. Ověřili jsme si, že Ježíšův životní styl funguje. Žádná privilegia Ježíš pro sebe ani pro nás nežádal.