24. neděle v mezidobí

První čtení mluví o věrnosti Božího služebníka. [1]
Před úryvek z lekcionáře přidávám 4. verš:
„Hospodin mně dal jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem.“  
„Otevřel mi ucho“ – my někdy říkáme: „Potřebuješ profouknout uši.“

O kom Izaiáš mluví? My, křesťané, ztotožňujeme Mesiáše s Ježíšem, proto Izaiášův text čteme z tohoto pohledu.  
„Dávám ztvrdnout své tváři v křemen“ – „nekňučím bolestí, nelituji se a nespílám těm, kteří o mně lžou, pomlouvají mě, ponižují mě a mučí mě. Vím, že zbožní lidé nesnáší ty, kteří je převyšují, kteří mluví o Bohu jinak než oni a často je pronásledují. 
Nelituji se, zvolil jsem si tuto cestu, snažím se vyburcovat lidi, aby se obrátili k Hospodinu. Vím, že zlo útočí, ale vím, kde stojím, co chci a kdo jsem. (Ježíš pak řekne: „Já a Otec jsme jedno.“)“

K evangeliu.  
Mnohokráte jsme o této události a o Ježíšových slovech mluvili. Ale pro nové příchozí je stručně zopakuji.
Ježíš poslal dvojice apoštolů (a učedníků) do měst, aby mu tam připravili lidi pro jeho vyučování. (Mk 6,6-13) Když se učedníci vrátili, ptal se jich Ježíš, co o něm lidé říkají? Učedníci kroutili hlavou nad tvrdohlavostí lidí, kteří si nenechali vysvětlit, že Ježíš není Eliášem, ani Janem Baptistou ani dalším prorokem … Jenže, když Ježíš apoštolům říkal, že Mesiáš musí trpět, bude zavržen náboženskými autoritami a popraven, odmítali Ježíšova slova podobně jako lidé z městeček, kde je apoštolové učili.
Nikdo se neptal, co znamená „musí,“ kdo by mohl něco takového poručit.
Když Ježíš přímo říkal, že bude ukřižován (srv. Mt 26,2; L 24,7), Petr Ježíše káral (tak je to napsáno), jako malého kluka: „Tys nechodil na náboženství? Tys neslyšel pana rabína, který nás mnohokráte učil, že Mesiáš je nezranitelný a že nás osvobodí od okupantů?“    
Ježíš Petra napomenul: „Rozmysli si, zda jsi učedníkem rabínů, nebo chceš být učedníkem mým? Mluvíš jako satan, ten si také myslí, že jeho názory jsou lepší než moje.
Kdo chce být mým učedníkem, vytrhni svůj kůl z rabínské kolové hradby okolo Tóry a následuj mě.
Rabíni nerespektovali slovo Boží: „Všechno, co vám kladu na srdce, všechny mé pokyny bedlivě dodržujte. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.“ Rabíni se měli za chytřejší než Hospodin.  
Učíme se, že Ježíš neřekl: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. (L 9,23; L 14,27)

O některých lidech se říká: „Ten roste pro šibenici.“
Ježíš nás přišel zachránit; ale nechce, abychom skončili na popravišti. Zve nás - své učedníky - abychom s ním pracovali pro jeho království, a spolu s ním se stavěli proti zlu a uzdravovali společnost. 

Opět si potřebujeme říci, zda jsme Ježíšovi učedníci, a nakolik dáme na jeho slova, na jeho vyučování.
Na Golgotě byly při Ježíšově ukřižování tři kříže a tři ukřižovaní. Jeden kříž slouží k záchraně lidí.
O druhém můžeme říci, že posloužil k obrácení teroristy („my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal“).
Třetí kříž byl „začátkem pekla“ pro odsouzence, který se posmíval Ježíšovi.
Je naší zpronevěrou vůči Ježíšovi a jeho vyučování, když říkáme, že své trpení můžeme obětovat Bohu (případně za někoho). Nehrajme si na spasitele. 

Bůh se obětuje nám, ne my jemu.
Je naší zpronevěrou vůči Ježíšovi a jeho vyučování, když říkáme, že své trpení můžeme obětovat Bohu (případně za někoho). Nehrajme si na spasitele. 

Ježíš říká, když přichází na svět: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.
V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.
Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.
Oběti ani dary, oběti zápalné ani oběti za hřích jsi nechtěl a nenašel jsi v nich zalíbení“ …
(Žid 10,5-8)
„Otče, chceš, abych byl člověkem. Budu rád člověkem, rád lidem ukážu, k jaké lidskosti člověka zveš. 
Vím, co mě od lidí (od zbožných lidí) čeká, ale to je vedlejší.“  [3]

Popisuji lidem smysl Ježíšovy hostiny. Zve nás ke svému stolu jako svou nevěstu. To je závratné. Znovu a znovu nám nad chlebem a vínem říká svůj svatební slib. „Vezměte, jezte a pijte. Připíjím si vámi na nový život, na nové přátelství.“
Víme, jak to chodí na svatbě a jak se chová ženich a jak nevěsta. Dovedete si představit, že by nevěsta před ženichem klečela? Řada lidí se popelí na zemi a myslí si, že se to Ženichovi líbí?
Popelka - v pohádce - nezůstala na zemi, už nemusela přebírat hrách, s radostí přijala ruku prince a odebrala se do královského paláce.  
Vyprávím lidem o Ježíšově přátelství, ale jsem překvapen, že řada lidí dává Ježíšovi „košem“ a zůstává kleče na zemi. (Klečet můžeme do sytosti třeba doma.)
Ježíšova slavnost je úplně jiné setkání s Ježíšem než všechny jiné modlitby. Máme Ježíše poslechnout a
přijmout jeho velkorysost.
Noříme se do smyslu Ježíšovy slavnosti. Chceme porozumět jeho záměru s námi. Hledáme, jak Ježíšovi odpovědět. 
Na svatební slib ženicha odpovídá nevěsta také svatebním slibem.
I my můžeme na Ježíšův svatební slib odpovědět svým slibem.  

---

[1] Doslova „Božího otroka“ - otrok nedostává mzdu. Služebník je zaměstnanec, dostává plat.

[3] Před léty jsem na Manželských setkáních měl přednášku: „Čím nás Ježíš zachránil.“ Mluvil jsem o nešťastném a zvrhlém obětování lidí pohanským božstvům a o Ježíšově obětavosti pro nás.
Jedna paní doktorka hájila obětování Bohu: „Moje maminka onemocněla rakovinou. Své utrpění obětovala za nás, své děti. Funguje to, nikdo z našich sourozenců se v manželství nerozvedl.“
– „Pokud se vám to osvědčilo,“ pravil jsem, „pořiďte si rakovinu a obětujte ji za vaše děti. A tento recept jim předejte.“
Stěžovala si na mě panu biskupovi, že bourám lidem smysl oběti.
Pan biskup se mě ptal: „Václave, prý jsi říkal, že bychom neměli pět let používat slovo oběť.“
– Josefe, nikdy jsem neřekl, že bychom slovo „oběť“ neměli pět let používat. Řekl jsem, že bychom slovo „oběť neměli používat padesát let, protože máme pohanské myšlení a tak Bohu křivdíme“.  
Každý rok se setkáváme se spolužáky ze semináře. Letos jsme přijeli do Litoměřic. Litoměřický seminář pro bohoslovce je přebudován na „Pivovar svatého Štěpána.“ Má svou kapli, která je architektonicky zdařilým dílem. Až na jednu podivnost, vpředu, nad stolem Páně je v životní velikosti socha ukřižovaného Ježíše. Dovedete si představit, že by nás potomci paní Milady Horákové pozvali na večeři a nad stůl by umístili fotografii Dr. Horákové na šibenici? (Jak by nám chutnalo?)  
Nehoruji proti kříži. V našem bytě mám pověšený korpus Ukřižovaného. Je pro mě výstrahou naší náboženské nesnášenlivosti a nenávisti. (Ale na mém stole mám krásnou sošku vzkříšeného Ježíše.)