23. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,1-13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 35,4-7a
Datum: 8. 9. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,1-13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 35,4-7a
; Jak 2,1-5
; Mk 7,31-37
Datum: 8. 9. 2024
Odpovídám na váš dotaz o
mytí rukou z evangelia minulé neděle.
Ježíš ví, že Mojžíšovy (předhygienické) pokyny o mytí rukou jsou důležité a sám je zachovával, ale je proti dalším nadbytečným pokynům farizeů. Vícekráte jsme o tom mluvili, letos jsem to v Poznámkách už nezopakoval.
K prvnímu čtení.
Slepých, hluchých a chromých bylo tenkráte mnoho. Dodneška židé každé ráno děkují Hospodinu za to, že vidí, slyší a pohybují se. Nepokládají to za samozřejmost.
„Mesiáš bude uzdravovat postižené,“ slibuje Izaiáš. [1]
K druhému čtení.
Apoštol Jakub usvědčuje i nás, že nejednáme podle Ježíšových zásad. Tím, že je církev svévolně hierachicky uspořádaná podle císařského dvora, tíhneme k preferování celebrit. [2]
K evangeliu.
Ježíš vyžadoval, pokud to bylo možné, aby s ním nemocný spolupracoval na svém uzdravení. „Co si přeješ?“ ptal se.
Domluva s hluchoněmým je obtížná. Proto Ježíš sáhl na uši své i uši postiženého, potom se dotkl svého jazyka a jazyka hluchoněmého. Byla to posuňková řeč: „Chceš být uzdraven?“
„Nikomu o uzdravení neříkejte,“ nařídil pak Ježíš lidem okolo.
Neposlechli. Mohli to myslet dobře, ale bylo to špatně.
Náš dobrý úmysl nemusí být vždy ladit s názorem Ježíše. – Proto si máme své záměry porovnávat s Ježíšem, modlitba má sloužit ke konzultaci (proto říkáme: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“).
Uzdravení hluchoněmého má větší význam, než jen uzdravení tělesné.
(O příčinách hluchoty a němoty si můžeme něco přečíst na Internetu.)
Se slovem Božím chceme pracovat. Bez našeho přičinění nebude Bůh dělat něco za nás.
Co slyšíme od blízkých i od Boha?
Co neslyšíme? Proč?
Co nechceme slyšet? Proč?
Připomenu příklad naší neposlušnosti vůči Bohu, který měl katastrofální následky. Ježíš je proti přísahání! (Mt 5,33-37
Císař nechal naše předky před první světovou válkou přísahou znásilnit a udělal z nich zabijáky … (ti, kteří přežili, měli ze zabíjení těžké psychické následky).
Církevní vrchnost se vojáků nezastala, proti jejich přísaze se nepostavila; biskupové na frontu nerukovali a Ježíšův pastýřský pokyn: „Nepřísahejte,“ jsme my, i oni - ignorovali. Neposlušnost Ježíšova zákazu přísahy se nám krutě vymstila.
Do dneška jsme toto selhání nepojmenovali.
(Stále jsme v církvi vynuceným přísaháním ponižováni a manipulováni.) [3]
Jsme poslušní vrchnosti, ale ne Bohu.
Neposlušností s titulaturou (nikoho nenazývejte „Otče, Učiteli a Mistře“ – Mt 23,1-11
Uvedu další příklady z našeho současného života.
Zase se v naší blízkosti rozpadlo několik manželství. Vyšlo najevo, že ti manželé nikdy nevyhledali pomoc v manželské poradně. Dlouho si mysleli, že svou krizi zvládnou sami. [4]
Rozpad rodiny je velkou katastrofou i pro děti. Ale potěšil mě případ rozvedených manželů, kteří mysleli na své děti. Aby děti zůstaly v dosavadním bytě a nemusely se každý týden střídavě stěhovat k jednomu a druhému rodiči, každý z manželů si pořídil garsonku. Manželé se střídavě na týden vracejí k dětem do původního bytu a pečují o ně.
Manželé spolu slušně komunikovali a radili se, co děti potřebují. Postupně se znovu jeden k druhému přibližovali… Nakonec spolu znovu uzavřeli manželství.
„Kdo má, tomu bude přidáno,“ říká Ježíš, „ten kdo nemá, přijde o vše.“
Když se rozpadlo manželství filozofa Erazima Koháka, Erazim nechal dům a majetek bývalé manželce a dětem. Nechal si jen pozemek u jezera a tam si postavil srub. Jednal podle Ježíšovy rady: „Tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech mu i svůj plášť.“
Vzájemná úcta bývalých manželů zůstala a přinesla své plody.
„Uzdravený hluchoněmý začal mluvit správně,“ čteme v Písmu.
Proto zkoumáme, jak my hospodaříme s darem božího slova, s moudrostí Ducha božího a učíme se o Bohu mluvit co nejpřesněji.
Modlili jsme se naučené modlitby, o kterých se mnoho nepřemýšlelo.
Boží slovo nám je dáno k poznávání. Modlitba je prostředkem k setkávání a s Bohem i s lidmi.
Společenství Ježíšových učedníků stojí na porozumění Ježíšovi.
Na manželství vidíme, čeho je k vzájemnému porozumění třeba.
Naši manželé staví své manželství na slovech svatebního slibu. Ten je pro ně životním programem.
Abychom vztahu s Bohem pochopili, on sám své přátelství přirovnal k manželství.
Židé a křesťané vycházejí ze základního sdělení: „Slyš Izraeli …“
Kdo obdivuje Boha a důvěřuje mu, ten mu naslouchá a dá na jeho slova a pokyny. To je zásadní přístup k přátelství s Bohem.
Do stavby naší osobnosti a do budování rodiny Božích dcer a synů nám Bůh založil základní kameny svým vyznáním:
- Mám tě rád, z lásky jsem tě stvořil, s láskou o tebe pečuji a k lásce tě zvu
- Stvořil jsem tě ke své podobě
- Zasvětil jsem se ti, můžeš se u mě učit
- Máš ke mně volný přístup, jsem ti nablízku, jsi u mě doma
Na tomto půdorysu stavby - na základech vytvořených Bohem - stavíme další zdivo Božího království. Na této stavbě nejme sami, náš Stavbyvedoucí je nám k dispozici.
Židovská zbožnost Ježíšových současníků sešla z cesty božího lidu. Zakládali si na dodržování náboženských rituálů, které si sami vytvořili, byli hrdí na stavbu „chrámu“ (měli jej za osmým div světa) a nevěřili Ježíšovi, který je varoval: „Jestli se neobrátíte, chrám bude zbořen, Jeruzalém bude srovnán se zemí a vy budete ze země - kterou vám dal Hospodin - vyhnáni.“
I my se podobně jako židé pyšníme velkolepými katedrálami a leskem rouch církevní hierarchie. Chodíme na poutě a vytvořili jsme si svoje rituály a provozujeme církevní folklór.
Židé po vyhnání z Izraele brzy reagovali smutným prohlášením, že šechina (boží přítomnost) je v exilu.
My si nepřiznáváme, že od nás Ježíš odešel a je v exilu.
Dokud Ježíšovy názory uctivě a pečlivě nepřijmeme, Ježíš k nám nepřijde.
Budu mluvit o sobě. Od druhé třídy jsem chodil ve čtvrtek před prvním pátkem ke zpovědi a čtyři dny ke stolu Páně, v postní době na křížové cesty, na májové pobožnosti a modlili jsme se růženec. Poctivě jsme se postili. Bůh mě vždy zajímal, ale Písmo jsme nečetli a neměli jsme k němu průvodce. O boží existenci jsme nepochybovali, ale mnoho jsme o něm neuměli říci.
Celé mládí jsem se zpovídal podle zpovědního zrcadla: „Modlil jsem se roztržitě, nadával jsem, hněval jsem se, dělal jsem něco nemravného.“ Zpovědníci mě nepoučili, jak se modlit, jen u poslední položky se ptali: „Kolikrát, sám nebo s jinými?“
Kdybych se v době studia nedostal v Praze do kostela P. Marie před Týnem, dál bych strádal a kdoví kde bloudil. Ani seminář nesplnil mé očekávání …
Naštěstí jsem časem potkal pár osvícených kněží.
Nadchnul mě 2. Vatikánský koncil.
V 90´ roce jsem přišel do Letohradu. Na bohoslužby přicházelo mnoho lidí. Snažil jsem se všechno vysvětlovat, ale někteří lidé o to nestáli. Časem odpadaly celé rodiny. Některé jezdily na bohoslužby do jiných farností (to je pořádku) a teď, když jsem v penzi, se vrátily.
Tím, že jsem v Letohradě sloužil 30 let, viděl jsem, jak lidí v kostele ubývá. Rodiče, kteří doma o Bohu nemluvili, neukázali dětem cestu k Bohu. Formální zbožnost dlouhodobě nestačí, není životaschopná, klouže po povrchu. Je jako formální manželství.
Při bohoslužbě říkáme: „Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“
Lékaři popisujeme naše potíže. Bůh ví, jak na tom jsme, ale my si potřebujeme přiznat, co nám chybí a co chceme získat.
Na tu prosbu o uzdravení se máme už doma chystat. Přicházíme-li do kostela s očekáváním, mohu být obdarován.
Bůh čeká na naší práci s jeho slovem, aby nás mohl obdarovat: „Řekni si o co ti jde, o co se budeš snažit a já ti pomohu.“
[1] Jan poslal své učedníky, aby sami uvážili, kdo Ježíš je. Ježíš jim řekl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte:
Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.
A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ (Mt 11,2-6
[2] Opakovaně jsme viděli, jak jistý pan opat i pan kardinál při mši, při pozdravení pokoje horlivě běhali potřást rukou prezidentu Klausovi v první řadě lavic, aniž při a bohoslužbě připomněli, co šalom znamená a k čemu se podáním ruky zavazujeme. Pozdravení pokoje není společenským gestem. Je vyjádřením odhodlání budovat Boží království. Patří k němu zbavovat se svého narcizmu a pokládat druhého za úctyhodnou bytost.
[3] Duchovní jsou při každém ustanovení do služby (kaplana, faráře, vikáře …) nuceni přísahat. U církevních soudů je každý, kdo vypovídá, nucen k přísaze.
[4] Ježíš říká: „Když se vám nepodaří vážný spor vyřešit mezi čtyřma očima, požádejte o pomoc moudré lidi.“ (Mt 18,15-20
Kosteloví lidé se často zdráhají navštívit poradnu pro manžely. Mají pocit, že by tím zpochybňovali svátost manželství. To je nesmysl, lékařskou péči vyhledáváme, pouhá modlitba nebo zbožné přáni k uzdravení nestačí
Ježíš ví, že Mojžíšovy (předhygienické) pokyny o mytí rukou jsou důležité a sám je zachovával, ale je proti dalším nadbytečným pokynům farizeů. Vícekráte jsme o tom mluvili, letos jsem to v Poznámkách už nezopakoval.
K prvnímu čtení.
Slepých, hluchých a chromých bylo tenkráte mnoho. Dodneška židé každé ráno děkují Hospodinu za to, že vidí, slyší a pohybují se. Nepokládají to za samozřejmost.
„Mesiáš bude uzdravovat postižené,“ slibuje Izaiáš. [1]
K druhému čtení.
Apoštol Jakub usvědčuje i nás, že nejednáme podle Ježíšových zásad. Tím, že je církev svévolně hierachicky uspořádaná podle císařského dvora, tíhneme k preferování celebrit. [2]
K evangeliu.
Ježíš vyžadoval, pokud to bylo možné, aby s ním nemocný spolupracoval na svém uzdravení. „Co si přeješ?“ ptal se.
Domluva s hluchoněmým je obtížná. Proto Ježíš sáhl na uši své i uši postiženého, potom se dotkl svého jazyka a jazyka hluchoněmého. Byla to posuňková řeč: „Chceš být uzdraven?“
„Nikomu o uzdravení neříkejte,“ nařídil pak Ježíš lidem okolo.
Neposlechli. Mohli to myslet dobře, ale bylo to špatně.
Náš dobrý úmysl nemusí být vždy ladit s názorem Ježíše. – Proto si máme své záměry porovnávat s Ježíšem, modlitba má sloužit ke konzultaci (proto říkáme: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“).
Uzdravení hluchoněmého má větší význam, než jen uzdravení tělesné.
(O příčinách hluchoty a němoty si můžeme něco přečíst na Internetu.)
Se slovem Božím chceme pracovat. Bez našeho přičinění nebude Bůh dělat něco za nás.
Co slyšíme od blízkých i od Boha?
Co neslyšíme? Proč?
Co nechceme slyšet? Proč?
Připomenu příklad naší neposlušnosti vůči Bohu, který měl katastrofální následky. Ježíš je proti přísahání! (Mt 5,33-37
) Ale vládci spoutávají vojáky vojenskou
přísahou. Ti, kteří přísahali poslušnost, jsou drženi pod krkem.
Neuposlechnutí závažných rozkazů je trestáno popravou.
Císař nechal naše předky před první světovou válkou přísahou znásilnit a udělal z nich zabijáky … (ti, kteří přežili, měli ze zabíjení těžké psychické následky).
Církevní vrchnost se vojáků nezastala, proti jejich přísaze se nepostavila; biskupové na frontu nerukovali a Ježíšův pastýřský pokyn: „Nepřísahejte,“ jsme my, i oni - ignorovali. Neposlušnost Ježíšova zákazu přísahy se nám krutě vymstila.
Do dneška jsme toto selhání nepojmenovali.
(Stále jsme v církvi vynuceným přísaháním ponižováni a manipulováni.) [3]
Jsme poslušní vrchnosti, ale ne Bohu.
Neposlušností s titulaturou (nikoho nenazývejte „Otče, Učiteli a Mistře“ – Mt 23,1-11
) přispíváme ke klerikalismu.
Uvedu další příklady z našeho současného života.
Zase se v naší blízkosti rozpadlo několik manželství. Vyšlo najevo, že ti manželé nikdy nevyhledali pomoc v manželské poradně. Dlouho si mysleli, že svou krizi zvládnou sami. [4]
Rozpad rodiny je velkou katastrofou i pro děti. Ale potěšil mě případ rozvedených manželů, kteří mysleli na své děti. Aby děti zůstaly v dosavadním bytě a nemusely se každý týden střídavě stěhovat k jednomu a druhému rodiči, každý z manželů si pořídil garsonku. Manželé se střídavě na týden vracejí k dětem do původního bytu a pečují o ně.
Manželé spolu slušně komunikovali a radili se, co děti potřebují. Postupně se znovu jeden k druhému přibližovali… Nakonec spolu znovu uzavřeli manželství.
„Kdo má, tomu bude přidáno,“ říká Ježíš, „ten kdo nemá, přijde o vše.“
Když se rozpadlo manželství filozofa Erazima Koháka, Erazim nechal dům a majetek bývalé manželce a dětem. Nechal si jen pozemek u jezera a tam si postavil srub. Jednal podle Ježíšovy rady: „Tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech mu i svůj plášť.“
Vzájemná úcta bývalých manželů zůstala a přinesla své plody.
„Uzdravený hluchoněmý začal mluvit správně,“ čteme v Písmu.
Proto zkoumáme, jak my hospodaříme s darem božího slova, s moudrostí Ducha božího a učíme se o Bohu mluvit co nejpřesněji.
Modlili jsme se naučené modlitby, o kterých se mnoho nepřemýšlelo.
Boží slovo nám je dáno k poznávání. Modlitba je prostředkem k setkávání a s Bohem i s lidmi.
Společenství Ježíšových učedníků stojí na porozumění Ježíšovi.
Na manželství vidíme, čeho je k vzájemnému porozumění třeba.
Naši manželé staví své manželství na slovech svatebního slibu. Ten je pro ně životním programem.
Abychom vztahu s Bohem pochopili, on sám své přátelství přirovnal k manželství.
Židé a křesťané vycházejí ze základního sdělení: „Slyš Izraeli …“
Kdo obdivuje Boha a důvěřuje mu, ten mu naslouchá a dá na jeho slova a pokyny. To je zásadní přístup k přátelství s Bohem.
Do stavby naší osobnosti a do budování rodiny Božích dcer a synů nám Bůh založil základní kameny svým vyznáním:
- Mám tě rád, z lásky jsem tě stvořil, s láskou o tebe pečuji a k lásce tě zvu
- Stvořil jsem tě ke své podobě
- Zasvětil jsem se ti, můžeš se u mě učit
- Máš ke mně volný přístup, jsem ti nablízku, jsi u mě doma
Na tomto půdorysu stavby - na základech vytvořených Bohem - stavíme další zdivo Božího království. Na této stavbě nejme sami, náš Stavbyvedoucí je nám k dispozici.
Židovská zbožnost Ježíšových současníků sešla z cesty božího lidu. Zakládali si na dodržování náboženských rituálů, které si sami vytvořili, byli hrdí na stavbu „chrámu“ (měli jej za osmým div světa) a nevěřili Ježíšovi, který je varoval: „Jestli se neobrátíte, chrám bude zbořen, Jeruzalém bude srovnán se zemí a vy budete ze země - kterou vám dal Hospodin - vyhnáni.“
I my se podobně jako židé pyšníme velkolepými katedrálami a leskem rouch církevní hierarchie. Chodíme na poutě a vytvořili jsme si svoje rituály a provozujeme církevní folklór.
Židé po vyhnání z Izraele brzy reagovali smutným prohlášením, že šechina (boží přítomnost) je v exilu.
My si nepřiznáváme, že od nás Ježíš odešel a je v exilu.
Dokud Ježíšovy názory uctivě a pečlivě nepřijmeme, Ježíš k nám nepřijde.
Budu mluvit o sobě. Od druhé třídy jsem chodil ve čtvrtek před prvním pátkem ke zpovědi a čtyři dny ke stolu Páně, v postní době na křížové cesty, na májové pobožnosti a modlili jsme se růženec. Poctivě jsme se postili. Bůh mě vždy zajímal, ale Písmo jsme nečetli a neměli jsme k němu průvodce. O boží existenci jsme nepochybovali, ale mnoho jsme o něm neuměli říci.
Celé mládí jsem se zpovídal podle zpovědního zrcadla: „Modlil jsem se roztržitě, nadával jsem, hněval jsem se, dělal jsem něco nemravného.“ Zpovědníci mě nepoučili, jak se modlit, jen u poslední položky se ptali: „Kolikrát, sám nebo s jinými?“
Kdybych se v době studia nedostal v Praze do kostela P. Marie před Týnem, dál bych strádal a kdoví kde bloudil. Ani seminář nesplnil mé očekávání …
Naštěstí jsem časem potkal pár osvícených kněží.
Nadchnul mě 2. Vatikánský koncil.
V 90´ roce jsem přišel do Letohradu. Na bohoslužby přicházelo mnoho lidí. Snažil jsem se všechno vysvětlovat, ale někteří lidé o to nestáli. Časem odpadaly celé rodiny. Některé jezdily na bohoslužby do jiných farností (to je pořádku) a teď, když jsem v penzi, se vrátily.
Tím, že jsem v Letohradě sloužil 30 let, viděl jsem, jak lidí v kostele ubývá. Rodiče, kteří doma o Bohu nemluvili, neukázali dětem cestu k Bohu. Formální zbožnost dlouhodobě nestačí, není životaschopná, klouže po povrchu. Je jako formální manželství.
Při bohoslužbě říkáme: „Pane, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“
Lékaři popisujeme naše potíže. Bůh ví, jak na tom jsme, ale my si potřebujeme přiznat, co nám chybí a co chceme získat.
Na tu prosbu o uzdravení se máme už doma chystat. Přicházíme-li do kostela s očekáváním, mohu být obdarován.
Bůh čeká na naší práci s jeho slovem, aby nás mohl obdarovat: „Řekni si o co ti jde, o co se budeš snažit a já ti pomohu.“
[1] Jan poslal své učedníky, aby sami uvážili, kdo Ježíš je. Ježíš jim řekl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte:
Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.
A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ (Mt 11,2-6
)
[2] Opakovaně jsme viděli, jak jistý pan opat i pan kardinál při mši, při pozdravení pokoje horlivě běhali potřást rukou prezidentu Klausovi v první řadě lavic, aniž při a bohoslužbě připomněli, co šalom znamená a k čemu se podáním ruky zavazujeme. Pozdravení pokoje není společenským gestem. Je vyjádřením odhodlání budovat Boží království. Patří k němu zbavovat se svého narcizmu a pokládat druhého za úctyhodnou bytost.
[3] Duchovní jsou při každém ustanovení do služby (kaplana, faráře, vikáře …) nuceni přísahat. U církevních soudů je každý, kdo vypovídá, nucen k přísaze.
[4] Ježíš říká: „Když se vám nepodaří vážný spor vyřešit mezi čtyřma očima, požádejte o pomoc moudré lidi.“ (Mt 18,15-20
)
Kosteloví lidé se často zdráhají navštívit poradnu pro manžely. Mají pocit, že by tím zpochybňovali svátost manželství. To je nesmysl, lékařskou péči vyhledáváme, pouhá modlitba nebo zbožné přáni k uzdravení nestačí