13. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 43,1 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 1,13-15
Datum: 30. 6. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 43,1 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 1,13-15
; Mdr 2,23-24
; 2 Kor 8,7.9.13-15
; Mk 5,21-43
Datum: 30. 6. 2024
K prvnímu čtení.
Líbí se nám na světě, ale když se mnohému naučíme a dojdeme k určité moudrosti, to máme skončit? Nechal nás Stvořitel namlsat se krásami y života, dobrým vztahům a pak nám smrt všechno vezme?
Těžko se loučíme s domácím zvířetem (naši předkové oplakali i smrt krávy nebo koně), natož s člověkem.
„Bůh neudělal smrt?“ Kde se tedy vzala?
Lidé v Ráji na začátku zakoušeli blízkost Hospodina jako neochvějnou jistotu, ani je nenapadlo, že by jednou mohli nebýt. Židé - kteří se vzdělávají - dodneška říkají, až přijde ten čas, Hospodin k nám přijde, políbí nás na ústa jako náš Ženich a dovede si nás - svou Nevěstu - do svého domu.
V Ráji to dopadlo jako s novomanželi, kteří jen spoléhají na zamilovanost a nepracují na vzájemném porozumění. Zamilovanost časem vyprchá. Lidé v Ráji přestali pečovat o vztah s Bohem a jejich důvěra k Dárci života se vytrácela. Nechali se svést Manipulátorem.
Jsme na tom podobně, málo poznáváme Hospodina a tak mu pochopitelně málo důvěřujeme. [1]
Naše tělesné oči za smrt nevidí, ale máme-li důvěryhodného průvodce (který prošel smrtí k Novému životu), můžeme na něj dát, že život smrtí nekončí. Ježíš potvrzuje staré přísliby, že si nás náš Tvůrce pořídil navždy. [2]
Příběh o selhání v Ráji má obecnou platnost – zanedbávání vztahu přibližuje jeho rozpad.
Zamilovanost novomanželů klesá, kdo nebuduje vztah, ten o něj přijde.
Druhé čtení.
Jednou ze čtyř kardinálních ctností je uměřenost. Potřebují se jí řídit i štědří lidé.
Izraelité jsou vedeni k solidaritě. Desetinu ze zisku máme věnovat potřebnějším, než jsme my. To nás nezruinuje. Máme dobře hospodařit se svým majetkem, abychom měli z čeho pomáhat potřebným.
Přidáváme si k tomu staré přísloví, že je důležitější chudého naučit rybařit než mu ryby dávat.
Učíme se dávat i přijímat.
K úryvku evangelia něco stručně zopakuji.
Příběh je dramatický, jde o mnoho. Souběžně se v něm odvíjejí dva příběhy záchrany.
Ježíš se vydal k nemocnému děvčeti. Dovedeme si představit, jak asi Jairos trnul, zda Ježíš k dceři přijde včas, když nemocná žena začala Ježíše zdržovat.
Představení synagog vedli bohoslužby, měli k tomu patřičně vzdělaní, ale žena krvotoká (která neuměla číst), předčila Jaira svým přemýšlením.
Ježíš často vkládal ruce na nemocné (včetně malomocenství) a dotýkal se nemocných míst.
Jairos prosil Ježíše, aby vložil ruce na jeho dcerku.
Nemocná paní ovšem byla v prekérní situaci. Znala kultické předpisy o krvi. [3]
A bylo jí jasné, že ji Ježíš nemůže dát ruce pod sukni. V nouzi začala přemýšlet. Správně usoudila, že Ježíš neuzdravuje rukama, a že k jejímu uzdravení bude stačit dotknout se Ježíšových „cicit“ - třásní na šatech.
Měla Ježíše za proroka poslaného Hospodinem a došla k tomu, že Ježíše nemůže nikdo a nic znečistit. Proto se odvážila jít za Ježíšem a mezi lidi „načerno.“
Když Ježíš řekl: „Někdo se dotkl mých třásní,“ učedníci hned dělali chytré …
Kdyby to bylo jejich první setkání s Ježíšem, bylo by to pochopitelné, ale učedníci už nějaký čas chodili k Ježíšovi na vyučování a zažili s ním obdivuhodné věci. Poznali, jak má Ježíš vše promyšlené, že nikdy nemluvil planě.
I z této reakce učedníků se máme něco naučit.
Žena vše s obavou přiznala.
Ježíš její čin neodsoudil, naopak její přemýšlení a odvahu pochválil: „Raduj se a ničeho se neboj (jdi v pokoji), tvé přemýšlení tě dovedlo k uzdravení.“
Když Ježíš řekl, že Jairova dcera nezemřela, ale spí (spánkem smrti), lidé se mu posmívali. [4]
Ježíš k nebohému děvčeti vzal tři nejlepší učedníky, aby se učili, jak pomáhat zesnulým.
Ježíš nás rád chválí, je-li za co.
Zopakujme si, za co Ježíš nejvíce chválí. [5]
Jairos i žena krvotoká byli Ježíšem obrovsky obdarováni.
Oba dva rozpoznali o Ježíšovi, že přichází od Boha. To není nic samozřejmého. [6]
Mnoho lidí nejprve Ježíšovi fandilo, ale když na ně měl svoje nároky, odpadávali.
„Na jeho kázání už nechodím.“ „K tomu bych ke zpovědi nešla.“ „Od něj bych uzdravení nechtěl.“ …
Snesli na něj nespočet výhrad, pomluv, udání a nenávisti …
– To se i nadále opakuje k mnoha Ježíšovým učedníkům.
Ježíš splnil Jairovi a ženě krvotoké jejich veliká přání, tak jim potvrdil jim, že se v jeho osobě nemýlí.
Ale žena - na rozdíl od Jaira - udělala ve svém myšlení a v porozumění Ježíšovi veliký kus práce.
To, že k nám Bůh sestupuje a dává se nám srozumitelným způsobem poznat, je pro nás velikým obdarováním.
Vidíme, že s tímto darem máme pracovat.
Při svatbě se snoubenci vzájemně obdarovávají:
„Já se ti odevzdávám …
Slibuji ti, že s tímto darem – s tebou - budu rád pracovat.“
Při křtu (a biřmování) se nám Bůh jedinečně dává. Říká nám, že chce bydlet v nás a uprostřed nás.
Ve své hostině těla a krve se nám Ježíš znovu a znovu dává, abychom nebyli podvyživení a nebyli „na suchu.“
Kdybychom jen zbožně polkli, zůstali bychom nedotčení. [7]
Evangelia jsou pro nás učebnicí, jak pracovat s rozumem a s „vírou“ (s důvěřováním Bohu).
[1] V krizích se propadáme do samoty a beznaděje. Deprese a pocit marnosti života v západní bohaté společnosti narůstají. Nemálo lidí svůj život dobrovolně skončí.
Naše konzumentská společnost se opájí svým bohatstvím, ale o Dárce se mnoho nezajímá. (A my se neučíme, jak jim přátelství Hospodina ukázat.)
Provinění narušuje naši důvěru v Boha. Pokušitel nás svede a pak naši naději na odpuštění ničí: „Nemysli si, že o tebe Bůh stojí, když ses provinil.“
[2] Toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli:
„Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.
Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud,
půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj zachránce.
Jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval.
Neboj se, já budu s tebou.
Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný zachránce není.
Já jsem byl dřív než první den a není, kdo by tě mohl vytrhout z mé náruče.“ (Iz 43,1-3.4a.5a.11.13
[3] Pohané s krví čarovali. Kultická nečistota zabraňovala Izraelitům přinášet krev a další „nečistoty“ mezi lidi a zvláště na bohoslužby. Kdo by se dotkl kulticky nečistého, nebo koho by se nečistý dotkl, ten se stal nečistým.
Kultická nečistota není hříchem, ale stavem vylučující člověka z kontaktů společnosti. Rituální ponoření do mikve je očišťující.
Od Ježíše víme, co je naší „nečistotou“ – naše „pohanské“ myšlení o Bohu, naše předsudky, podezřívavost vůči druhým, pomluvy a nevyříkané spory s lidmi okolo nás. Ježíš nám nejen v „horském učení“ vše vysvětluje a ukazuje nápravu. Včetně pokynu: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,23-24
Ježíš nás vyučuje: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Můj Otec je vinař, každou ratolest čistí, aby nesla hojný užitek.
Také já vás očišťují svým učením. Opravuji vaše mylné myšlení a jednání.“ (Srv. Jan 15,1-8
[4] Mnohokráte jsem podobný posměch zažil. Dělím-li se o něco, co jsem v Písmu objevil (to je práce Ježíšových pomocníků), někteří se pošklebují nebo si zacpávají uši. U lékaře by si to nedovolili. Potkají-li židé rabína, nebo učence, hned za ně dobrořečí Hospodinu.
Kým pro mě (pro tebe) Ježíš je? Mučedníkem, Učitelem, uzdravovatelem, prorokem …?
Při každé pobožnosti Křížové cesty 14x říkáme: „Klaníme se ti, pane Ježíši Kriste, neboť svým křížem jsi spasil svět.“
Pro mě je Ježíš především nejmilejším a největším Učitelem a Zachráncem nehříšných.
[5] Ježíš chválí ty, kteří usilují o porozumění Bohu a lidem.
Chválí naše přemýšlení, jak s Bohem (a s druhými lidmi) spolupracovat.
Koho Ježíš nejvíce pochválil?
Vedle Jana Baptisty a učedníků pochválil pohanského setníka z Kafarnaum, ženu krvotokou, Samařanku od studně Jákobovy, kananejskou pohanku, Zachea, slepého od narození, …
Od těchto lidí se učíme.
[6] Kdo z nás by si myslel, že by samozřejmě v Ježíši rozpoznal Mesiáše, zřejmě se velice mýlí. Pokud si to někdo myslí, ať si položí otázku, nakolik se pídí po porozumění Ježíšovým slovům v evangeliu. A zda je lepší než apoštolové.
[7] Už jsem asi tady někdy vyprávěl o trhu v Bratislavě. V padesátých letech trh ještě fungoval. Některé trhovkyně chodily nejprve brzy ráno na mši. Jedna paní jednou nesla na zádech v nůši vykrmenou husu k prodeji. Přiklekla k mřížce pro „svaté přijímání.“ Kněz tenkráte před přijímajícím nejprve dělal s hostií křížek a řekl latinsky modlitbu. Husa byla rychlejší …
Líbí se nám na světě, ale když se mnohému naučíme a dojdeme k určité moudrosti, to máme skončit? Nechal nás Stvořitel namlsat se krásami y života, dobrým vztahům a pak nám smrt všechno vezme?
Těžko se loučíme s domácím zvířetem (naši předkové oplakali i smrt krávy nebo koně), natož s člověkem.
„Bůh neudělal smrt?“ Kde se tedy vzala?
Lidé v Ráji na začátku zakoušeli blízkost Hospodina jako neochvějnou jistotu, ani je nenapadlo, že by jednou mohli nebýt. Židé - kteří se vzdělávají - dodneška říkají, až přijde ten čas, Hospodin k nám přijde, políbí nás na ústa jako náš Ženich a dovede si nás - svou Nevěstu - do svého domu.
V Ráji to dopadlo jako s novomanželi, kteří jen spoléhají na zamilovanost a nepracují na vzájemném porozumění. Zamilovanost časem vyprchá. Lidé v Ráji přestali pečovat o vztah s Bohem a jejich důvěra k Dárci života se vytrácela. Nechali se svést Manipulátorem.
Jsme na tom podobně, málo poznáváme Hospodina a tak mu pochopitelně málo důvěřujeme. [1]
Naše tělesné oči za smrt nevidí, ale máme-li důvěryhodného průvodce (který prošel smrtí k Novému životu), můžeme na něj dát, že život smrtí nekončí. Ježíš potvrzuje staré přísliby, že si nás náš Tvůrce pořídil navždy. [2]
Příběh o selhání v Ráji má obecnou platnost – zanedbávání vztahu přibližuje jeho rozpad.
Zamilovanost novomanželů klesá, kdo nebuduje vztah, ten o něj přijde.
Druhé čtení.
Jednou ze čtyř kardinálních ctností je uměřenost. Potřebují se jí řídit i štědří lidé.
Izraelité jsou vedeni k solidaritě. Desetinu ze zisku máme věnovat potřebnějším, než jsme my. To nás nezruinuje. Máme dobře hospodařit se svým majetkem, abychom měli z čeho pomáhat potřebným.
Přidáváme si k tomu staré přísloví, že je důležitější chudého naučit rybařit než mu ryby dávat.
Učíme se dávat i přijímat.
K úryvku evangelia něco stručně zopakuji.
Příběh je dramatický, jde o mnoho. Souběžně se v něm odvíjejí dva příběhy záchrany.
Ježíš se vydal k nemocnému děvčeti. Dovedeme si představit, jak asi Jairos trnul, zda Ježíš k dceři přijde včas, když nemocná žena začala Ježíše zdržovat.
Představení synagog vedli bohoslužby, měli k tomu patřičně vzdělaní, ale žena krvotoká (která neuměla číst), předčila Jaira svým přemýšlením.
Ježíš často vkládal ruce na nemocné (včetně malomocenství) a dotýkal se nemocných míst.
Jairos prosil Ježíše, aby vložil ruce na jeho dcerku.
Nemocná paní ovšem byla v prekérní situaci. Znala kultické předpisy o krvi. [3]
A bylo jí jasné, že ji Ježíš nemůže dát ruce pod sukni. V nouzi začala přemýšlet. Správně usoudila, že Ježíš neuzdravuje rukama, a že k jejímu uzdravení bude stačit dotknout se Ježíšových „cicit“ - třásní na šatech.
Měla Ježíše za proroka poslaného Hospodinem a došla k tomu, že Ježíše nemůže nikdo a nic znečistit. Proto se odvážila jít za Ježíšem a mezi lidi „načerno.“
Když Ježíš řekl: „Někdo se dotkl mých třásní,“ učedníci hned dělali chytré …
Kdyby to bylo jejich první setkání s Ježíšem, bylo by to pochopitelné, ale učedníci už nějaký čas chodili k Ježíšovi na vyučování a zažili s ním obdivuhodné věci. Poznali, jak má Ježíš vše promyšlené, že nikdy nemluvil planě.
I z této reakce učedníků se máme něco naučit.
Žena vše s obavou přiznala.
Ježíš její čin neodsoudil, naopak její přemýšlení a odvahu pochválil: „Raduj se a ničeho se neboj (jdi v pokoji), tvé přemýšlení tě dovedlo k uzdravení.“
Když Ježíš řekl, že Jairova dcera nezemřela, ale spí (spánkem smrti), lidé se mu posmívali. [4]
Ježíš k nebohému děvčeti vzal tři nejlepší učedníky, aby se učili, jak pomáhat zesnulým.
Ježíš nás rád chválí, je-li za co.
Zopakujme si, za co Ježíš nejvíce chválí. [5]
Jairos i žena krvotoká byli Ježíšem obrovsky obdarováni.
Oba dva rozpoznali o Ježíšovi, že přichází od Boha. To není nic samozřejmého. [6]
Mnoho lidí nejprve Ježíšovi fandilo, ale když na ně měl svoje nároky, odpadávali.
„Na jeho kázání už nechodím.“ „K tomu bych ke zpovědi nešla.“ „Od něj bych uzdravení nechtěl.“ …
Snesli na něj nespočet výhrad, pomluv, udání a nenávisti …
– To se i nadále opakuje k mnoha Ježíšovým učedníkům.
Ježíš splnil Jairovi a ženě krvotoké jejich veliká přání, tak jim potvrdil jim, že se v jeho osobě nemýlí.
Ale žena - na rozdíl od Jaira - udělala ve svém myšlení a v porozumění Ježíšovi veliký kus práce.
To, že k nám Bůh sestupuje a dává se nám srozumitelným způsobem poznat, je pro nás velikým obdarováním.
Vidíme, že s tímto darem máme pracovat.
Při svatbě se snoubenci vzájemně obdarovávají:
„Já se ti odevzdávám …
Slibuji ti, že s tímto darem – s tebou - budu rád pracovat.“
Při křtu (a biřmování) se nám Bůh jedinečně dává. Říká nám, že chce bydlet v nás a uprostřed nás.
Ve své hostině těla a krve se nám Ježíš znovu a znovu dává, abychom nebyli podvyživení a nebyli „na suchu.“
Kdybychom jen zbožně polkli, zůstali bychom nedotčení. [7]
Evangelia jsou pro nás učebnicí, jak pracovat s rozumem a s „vírou“ (s důvěřováním Bohu).
[1] V krizích se propadáme do samoty a beznaděje. Deprese a pocit marnosti života v západní bohaté společnosti narůstají. Nemálo lidí svůj život dobrovolně skončí.
Naše konzumentská společnost se opájí svým bohatstvím, ale o Dárce se mnoho nezajímá. (A my se neučíme, jak jim přátelství Hospodina ukázat.)
Provinění narušuje naši důvěru v Boha. Pokušitel nás svede a pak naši naději na odpuštění ničí: „Nemysli si, že o tebe Bůh stojí, když ses provinil.“
[2] Toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli:
„Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.
Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud,
půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj zachránce.
Jsi v očích mých tak drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval.
Neboj se, já budu s tebou.
Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný zachránce není.
Já jsem byl dřív než první den a není, kdo by tě mohl vytrhout z mé náruče.“ (Iz 43,1-3.4a.5a.11.13
)
[3] Pohané s krví čarovali. Kultická nečistota zabraňovala Izraelitům přinášet krev a další „nečistoty“ mezi lidi a zvláště na bohoslužby. Kdo by se dotkl kulticky nečistého, nebo koho by se nečistý dotkl, ten se stal nečistým.
Kultická nečistota není hříchem, ale stavem vylučující člověka z kontaktů společnosti. Rituální ponoření do mikve je očišťující.
Od Ježíše víme, co je naší „nečistotou“ – naše „pohanské“ myšlení o Bohu, naše předsudky, podezřívavost vůči druhým, pomluvy a nevyříkané spory s lidmi okolo nás. Ježíš nám nejen v „horském učení“ vše vysvětluje a ukazuje nápravu. Včetně pokynu: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,23-24
)
Ježíš nás vyučuje: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti. Můj Otec je vinař, každou ratolest čistí, aby nesla hojný užitek.
Také já vás očišťují svým učením. Opravuji vaše mylné myšlení a jednání.“ (Srv. Jan 15,1-8
)
[4] Mnohokráte jsem podobný posměch zažil. Dělím-li se o něco, co jsem v Písmu objevil (to je práce Ježíšových pomocníků), někteří se pošklebují nebo si zacpávají uši. U lékaře by si to nedovolili. Potkají-li židé rabína, nebo učence, hned za ně dobrořečí Hospodinu.
Kým pro mě (pro tebe) Ježíš je? Mučedníkem, Učitelem, uzdravovatelem, prorokem …?
Při každé pobožnosti Křížové cesty 14x říkáme: „Klaníme se ti, pane Ježíši Kriste, neboť svým křížem jsi spasil svět.“
Pro mě je Ježíš především nejmilejším a největším Učitelem a Zachráncem nehříšných.
[5] Ježíš chválí ty, kteří usilují o porozumění Bohu a lidem.
Chválí naše přemýšlení, jak s Bohem (a s druhými lidmi) spolupracovat.
Koho Ježíš nejvíce pochválil?
Vedle Jana Baptisty a učedníků pochválil pohanského setníka z Kafarnaum, ženu krvotokou, Samařanku od studně Jákobovy, kananejskou pohanku, Zachea, slepého od narození, …
Od těchto lidí se učíme.
[6] Kdo z nás by si myslel, že by samozřejmě v Ježíši rozpoznal Mesiáše, zřejmě se velice mýlí. Pokud si to někdo myslí, ať si položí otázku, nakolik se pídí po porozumění Ježíšovým slovům v evangeliu. A zda je lepší než apoštolové.
[7] Už jsem asi tady někdy vyprávěl o trhu v Bratislavě. V padesátých letech trh ještě fungoval. Některé trhovkyně chodily nejprve brzy ráno na mši. Jedna paní jednou nesla na zádech v nůši vykrmenou husu k prodeji. Přiklekla k mřížce pro „svaté přijímání.“ Kněz tenkráte před přijímajícím nejprve dělal s hostií křížek a řekl latinsky modlitbu. Husa byla rychlejší …