12. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,17-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Job 38,8-11
Datum: 23. 6. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 5,17-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Job 38,8-11
; 2 Kor 5,14-17
; Mk 4,35-41
Datum: 23. 6. 2024
Kdysi jsme ve Skotsku stáli
na vysokém útesu nad mořem. To bouřilo asi třicet metrů
pod námi. Vlny děsivě bily do rozeklaných skal břehu a voda
chvílemi stříkala až na nás. Vybavila se mi ta slova z knihy Job:
„Až sem smíš přijít, ne dál.“
Moře svého Tvůrce poslechne. Člověk až příliš často ne. [1]
K druhému čtení.
„Jeden umřel pro všechny“ – aby nás varoval před naší nesnášenlivostí. Je třeba naslouchat Ježíši, abychom nepřehlédli smysl jeho smrti a neminuli se s ním. [2]
Ti, co se hlasitě vydávali za učedníky Mojžíše, vraždili proroky a ukřižovali Mesiáše.
Ale ani pak se většina z nich se neobrátila.
Ježíš umřel i pro nás. I nás varoval před náboženskou nesnášenlivostí.
Jenže my se ze smyslu Ježíšova ukřižování vysmekáváme. Tvrdíme, že Ježíš svým utrpením vyrovnal náš účet s Otcem. Prý zemřel proto, aby se na nás Bůh nezlobil.
Ježíše přivedl na kříž jeden hřích - náboženská nenávist. To je nejzávažnější zlo. Říkáváme-li, že Ježíš zemřel za všechny naše hříchy, otupujeme a rozmělňujeme naši nebezpečnost a vinu a nehlídáme si ji.
Ne málo pokřtěných povýšeně pronásleduje Ježíšovy učedníky; ošklivými pomluvami to začíná.
Ne každý obřezaný byl nebo je učedníkem Mojžíše.
Ne každý pokřtěný byl nebo je učedníkem Ježíše.
O naší imunitě na Písmo jsme mluvili - někteří slovo boží jedním uchem slyší a druhým je hned vypouští, aniž by prošlo jejich mozkem, natož srdcem. [3]
Někteří mají dokonce alergii na Písmo: „Hlavně na mě nechoďte s Písmem,“ pravil jistý kuriální kardinál.
K evangeliu.
Nemáme moře a tak Ježíšovo utišení bouře na jezeře na nás tolik nepůsobí. Ježíšovi učedníci vícekrát zakusili ohrožení života na vodě, viděli, že rozbouřené moře nebo Genezaretské jezero je nespoutaným živlem.
Na tom skotském útesu jsem si ale děsivost moře prožil, kdyby se někdo ocitl v moři u břehu, vlny by jej neúprosně o skály rozmlátily.
Mořské vlny a povodně řek útočí na pevninu a zmenšují ji. Ale člověk se proti nim někde dokáže bránit (např. v Holandsku). Podobně se chceme bránit zlu.
Slova: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil,“ nás vedou k objevování programu, který nám Stvořitel svěřil. Za objevováním bohatství světa, daru života, výbavou pro život jsme objevili Dárce. O pobývání v Ráji jsme se sice připravili, ale k bohatství Ráje a vzájemnému porozumění s druhými se snažíme vrátit.
Ten, kdo usiluje o spravedlivé vidění světa, se stále potkává s mnoha lidmi, kteří obdivuhodně slouží životu nejrůznějším způsobem. Povzbuzuje nás pečlivost a obětavost rodičů, prarodičů, zdravotníků, učitelů, řemeslníků, učitelů, obhájců lidských práv, statečnost obránců svobody, lidská solidarita s potřebnými … jejich výčet neumíme vyjmenovat.
Měli bychom o nich více mluvit s druhými - doma i při setkání s druhými, s dospělými i dětmi.
Náš obdiv a vděčnost za to bohatství se pak projeví v dobrořečení Hospodinu.
O laskavější soužití s druhými a v úsilí o bezpečnější svět se nesnažíme sami, i řada lidí nekostelových přispívá k dobru a úctě k životu. To všechno oceňuje i náš Tvůrce: „Pomohli jste mi, když jsem byl v nouzi.“ (Srv. Mt 25,34-40
„Svou péčí o druhé, svým milosrdenstvím a soucitem s potřebnými se stáváte mým obrazem,“ říká nám Bůh.
V té lidskosti dosahujeme pozoruhodných výsledků. Ale nedosahujeme vrcholných cílů v soužití s nejbližšími – rozpadá se nám velké množství manželství a přátelství (krutě postihující také děti) a dočkali jsme se války. Naši předkové stavěli krásná města, ale čas od času je někdo bořil a jejich obyvatele vraždil. To, co jsme pracně a s láskou vybudovali, je bezohledně ničeno.
Buď se s tím smíříme a absurdní a zbytečné utrpení přijmeme (tak jako některá pohanská náboženství), nebo přijmeme nabídku Boží pomoci.
Třeba nás nouze přinutí si poctivě přiznat své nedostatky.
Nejsme první generace, která si myslela, že válečné běsnění už nezažije.
Neumíme včas rozpoznávat politické podvodníky. Mnoho lidí voli do čela společnosti křiklouny, svůdce a tlachaly bez odpovědnosti.
Mnoho lidí vůbec neví k čemu je vybudována Evropská unie (začala jako mírový projekt křesťanů). Je i na nás, abychom se naučili o jejím smyslu s druhými lidmi mluvit a podporovat.
V církvi si potřebujeme přiznat naši vyprázdněnost.
V kostele neučíme lidi přemýšlet a lidé se tomu brání.
Kdysi jsme měli plné kostely věřících, měli jsme možnost vyučovat lidi tak, jak nás k tomu Ježíš vybízí.
Návyk Ježíšova vyučování jsme si neosvolili. [4]
Následky se dostavily …
Naše společnost už od nás, církve, nic podstatného nečeká. [5]
Charita pečuje o potřebné, ale klérus se často vyžívá v církevních parádách. Biskupové nejsou zváni na porady slušných politiků o budoucnosti společnosti a Evropy.
Neslyšíme, že by se někdo ptal: „Pane arcibiskupe, prezident Václav Havel se přátelil s dalajlámou a naslouchal mu, vy jste český primas, tykáte Bohu a máte k němu otevřená okna a dveře. Můžete nám srozumitelně poradit, co máme dělat? Jaké máte řešení k nastolení míru a jeho udržení? Poskytuje vám Bůh nějakou radu a řešení? “
Místo Ježíšovy stálé náboženské reformy pěstujeme náboženský folklór. [6]
Před týdnem jsme mluvili o pomluvách a náboženské nenávisti - to jsou zakázané těžké zbraně, ohrožující životy druhých. I pomluvy jsou nespoutaným „živlem“. Ani v církvi si s nesnášenlivostí neumíme poradit. [7]
Ježíš nás např. v „horském učení“ (v Mt 5
- jak se bránit hněvu
- jak jednat ve sporech s druhými
- jak se pokoušet o smíření s druhými
- jak budovat dobré manželství
- jak pravdivě mluvit a zacházet s informacemi
- jak budovat „oslí můstky“ k těm, kteří nás nemají rádi
- na čem máme budovat mínění o druhých lidech
O tom se už dá mluvit s většími dětmi.
Slyší-li naše děti od nás, koho uznáváme za hrdiny a vzory, může to děti ovlivnit. Jako je podporujeme v jejich rozhodnutí studovat a pracovat pro druhé, tak je může ovlivnit naše uznání obětavých lidí.
Např. z historie i ze současné zkušenosti vidíme, že si někde lidé dokázali zvolit dobré starosty, za nimiž občané stáli. Takoví lidé byli požehnáním pro město nebo vesnici.
Nepřeje si Bůh, aby z našich řad vyrůstali lidé ochotní pracovat pro obec, společnost a stát? [8]
Kéž by náš potomek řekl: „Chci se stát starostou, politikem …, který slouží.“
Místo, abychom byli předvojem civilizace, dostali jsme se na její chvost. Nedostáli jsme požehnání:
„Hospodin tě učiní hlavou a ne chvostem, budeš vždycky stoupat výš a neklesneš níž, budeš-li poslouchat pokyny Hospodina, svého Boha, které ti dnes kladu na srdce, abys je bedlivě dodržoval.“ (Dt 28,13
Ten boží příslib dodneška platí a každé generaci je nabízen.
Nechť vás k tomu povzbuzuje vaše životní poctivost. [9]
[1] Už třetím rokem Rusové na Ukrajině vraždí nevinné, ničí domy i města.
Chcimíři prý litují zabíjené Ukrajince a hlásají, že by měli složit zbraně. (Vědomě nebo nevědomě kolaborují s Putinem.) Proč nemluví o množství padlých Rusů? Proč nepřemlouvají Putina, aby své vojáky stáhl do Ruska? Hned by válka skončila.
[2] Když na Ježíše jeho současníci - prohlašující se za správně zbožné - nedali, Ježíšova snášenlivost a lidskost je neuchvátila a věrnost Hospodinu je nepřesvědčila, rozhodl se Ježíš nebránit se jejich útokům. Nesnášenlivost „zbožných“ se znovu a hned ukázala.
[3] Mladý ředitel církevní školy citoval pana arcibiskupa: „Biskup by měl přijet ve zlatém kočáře, aby lidé viděli, kdo k nim přijíždí. A pak by měl biskup z kočáru vystoupit a naslouchat věřícím.“ – A pan ředitel dodal: „A já se slovy pana arcibiskupa souhlasím.“
Byl jsem překvapen, že pan ředitel nezná Ježíšův životní styl.
I tak se projevuje imunita – obrana vůči Božímu slovu.
[4] Lidé chtějí „dlouhou hospodu, dlouhý fotbal, dlouhý hokej, dlouhou televizi, ale krátký kostel.“ Kdyby Ježíšovi posluchači vyžadovali patnáctiminutové kázání, kde bychom ustrnuli?
[5] Lidé kriticky vidí, že až v 19. stol po Kr. naše „pokřtěná“ společnost došla ke zrušení otroctví. Narovnání ženských práv v církvi dodneška nemáme vyřešeno.
Vidí, že jsme se nevypořádali s řadou zásadních selhání. Až František začal otevřeně mluvit o zhoubě klerikalismu (mnoho kostelových lidí jej za to nenávidí).
[6] Opravujeme kostely, obnovujeme mariánské sloupy, pořizujeme varhany a zvony, pořádáme poutě, pseudobarokní podívané, vyprošujeme si na Bohu požehnání a žehnáme spoustě věci …
[7] Kdo trochu sledoval ostudnou likvidaci arcibiskupa R. Bezáka, slyšel děsivé pomluvy na trnavského arcibiskupa. Následky dodneška trvají, ani František tu křivdu římské kurie a spiknutí slovenských biskupů nenapravil.
Pomluvy na některé vyučující na pražské teologické fakultě se opakují. Nikdo se za nespravedlivé propuštění učitelů neomluvil.
[8] Prosil jsem v kostele děti, aby nenadávaly na školu. „Některé naše maminky jsou učitelkami a bylo by jim to líto.“ Vážíme si vzdělání, vyprávíme dětem, jak nám komunistický režim nedovoloval studovat. Vyprávíme jim o „Adopci na dálku“ a přispíváme na ni.
[9] V době komunistického útlaku mnozí režimem utlačovaní prohlédli co je jalové a co je podstatné. Útlak nám pomohl rozbít náš zkostnatělý náboženské krunýř.
Zažil jsem tvrdou vojnu a rozkaz potlačit s tanky vymyšlenou kontrarevoluci v srpnu 1969. Naši velitelé nás štvali proti západní Evropě (lhali podobně jako Putin dnes). Od kriminálu mě zachránil převrat v roce 1989. Řada vězňů komunistického režimu prošla tvrdším ponižováním. S některými osobnostmi jsem se osobně setkal. Jejich životní zkušenost a vzdělání, nám potvrdily náš pohled na život podle evangelia. S Antonínem Mandlem, Felixem Davídkem, Josefem Zvěřinou, Otou Mádrem, Bonaventurou Boušem, Miloslavem Mášou, Janem Konzalem a dalšími osobnostmi se dalo mluvit o Ježíšově programu pro 21. století a o službě Ježíšových učedníků. Nikdo z nich nepoužíval prázdně náboženské fráze a feudální církevní parádu.
Naše církevní vrchnost na tyto vzácné lidi a jejich zkušenost zapomněla. Pojďme se k nim vrátit, jejich autorita je nezpochybnitelná a povzbuzuje nás k dalším krokům.
Moře svého Tvůrce poslechne. Člověk až příliš často ne. [1]
K druhému čtení.
„Jeden umřel pro všechny“ – aby nás varoval před naší nesnášenlivostí. Je třeba naslouchat Ježíši, abychom nepřehlédli smysl jeho smrti a neminuli se s ním. [2]
Ti, co se hlasitě vydávali za učedníky Mojžíše, vraždili proroky a ukřižovali Mesiáše.
Ale ani pak se většina z nich se neobrátila.
Ježíš umřel i pro nás. I nás varoval před náboženskou nesnášenlivostí.
Jenže my se ze smyslu Ježíšova ukřižování vysmekáváme. Tvrdíme, že Ježíš svým utrpením vyrovnal náš účet s Otcem. Prý zemřel proto, aby se na nás Bůh nezlobil.
Ježíše přivedl na kříž jeden hřích - náboženská nenávist. To je nejzávažnější zlo. Říkáváme-li, že Ježíš zemřel za všechny naše hříchy, otupujeme a rozmělňujeme naši nebezpečnost a vinu a nehlídáme si ji.
Ne málo pokřtěných povýšeně pronásleduje Ježíšovy učedníky; ošklivými pomluvami to začíná.
Ne každý obřezaný byl nebo je učedníkem Mojžíše.
Ne každý pokřtěný byl nebo je učedníkem Ježíše.
O naší imunitě na Písmo jsme mluvili - někteří slovo boží jedním uchem slyší a druhým je hned vypouští, aniž by prošlo jejich mozkem, natož srdcem. [3]
Někteří mají dokonce alergii na Písmo: „Hlavně na mě nechoďte s Písmem,“ pravil jistý kuriální kardinál.
K evangeliu.
Nemáme moře a tak Ježíšovo utišení bouře na jezeře na nás tolik nepůsobí. Ježíšovi učedníci vícekrát zakusili ohrožení života na vodě, viděli, že rozbouřené moře nebo Genezaretské jezero je nespoutaným živlem.
Na tom skotském útesu jsem si ale děsivost moře prožil, kdyby se někdo ocitl v moři u břehu, vlny by jej neúprosně o skály rozmlátily.
Mořské vlny a povodně řek útočí na pevninu a zmenšují ji. Ale člověk se proti nim někde dokáže bránit (např. v Holandsku). Podobně se chceme bránit zlu.
Slova: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil,“ nás vedou k objevování programu, který nám Stvořitel svěřil. Za objevováním bohatství světa, daru života, výbavou pro život jsme objevili Dárce. O pobývání v Ráji jsme se sice připravili, ale k bohatství Ráje a vzájemnému porozumění s druhými se snažíme vrátit.
Ten, kdo usiluje o spravedlivé vidění světa, se stále potkává s mnoha lidmi, kteří obdivuhodně slouží životu nejrůznějším způsobem. Povzbuzuje nás pečlivost a obětavost rodičů, prarodičů, zdravotníků, učitelů, řemeslníků, učitelů, obhájců lidských práv, statečnost obránců svobody, lidská solidarita s potřebnými … jejich výčet neumíme vyjmenovat.
Měli bychom o nich více mluvit s druhými - doma i při setkání s druhými, s dospělými i dětmi.
Náš obdiv a vděčnost za to bohatství se pak projeví v dobrořečení Hospodinu.
O laskavější soužití s druhými a v úsilí o bezpečnější svět se nesnažíme sami, i řada lidí nekostelových přispívá k dobru a úctě k životu. To všechno oceňuje i náš Tvůrce: „Pomohli jste mi, když jsem byl v nouzi.“ (Srv. Mt 25,34-40
)
„Svou péčí o druhé, svým milosrdenstvím a soucitem s potřebnými se stáváte mým obrazem,“ říká nám Bůh.
V té lidskosti dosahujeme pozoruhodných výsledků. Ale nedosahujeme vrcholných cílů v soužití s nejbližšími – rozpadá se nám velké množství manželství a přátelství (krutě postihující také děti) a dočkali jsme se války. Naši předkové stavěli krásná města, ale čas od času je někdo bořil a jejich obyvatele vraždil. To, co jsme pracně a s láskou vybudovali, je bezohledně ničeno.
Buď se s tím smíříme a absurdní a zbytečné utrpení přijmeme (tak jako některá pohanská náboženství), nebo přijmeme nabídku Boží pomoci.
Třeba nás nouze přinutí si poctivě přiznat své nedostatky.
Nejsme první generace, která si myslela, že válečné běsnění už nezažije.
Neumíme včas rozpoznávat politické podvodníky. Mnoho lidí voli do čela společnosti křiklouny, svůdce a tlachaly bez odpovědnosti.
Mnoho lidí vůbec neví k čemu je vybudována Evropská unie (začala jako mírový projekt křesťanů). Je i na nás, abychom se naučili o jejím smyslu s druhými lidmi mluvit a podporovat.
V církvi si potřebujeme přiznat naši vyprázdněnost.
V kostele neučíme lidi přemýšlet a lidé se tomu brání.
Kdysi jsme měli plné kostely věřících, měli jsme možnost vyučovat lidi tak, jak nás k tomu Ježíš vybízí.
Návyk Ježíšova vyučování jsme si neosvolili. [4]
Následky se dostavily …
Naše společnost už od nás, církve, nic podstatného nečeká. [5]
Charita pečuje o potřebné, ale klérus se často vyžívá v církevních parádách. Biskupové nejsou zváni na porady slušných politiků o budoucnosti společnosti a Evropy.
Neslyšíme, že by se někdo ptal: „Pane arcibiskupe, prezident Václav Havel se přátelil s dalajlámou a naslouchal mu, vy jste český primas, tykáte Bohu a máte k němu otevřená okna a dveře. Můžete nám srozumitelně poradit, co máme dělat? Jaké máte řešení k nastolení míru a jeho udržení? Poskytuje vám Bůh nějakou radu a řešení? “
Místo Ježíšovy stálé náboženské reformy pěstujeme náboženský folklór. [6]
Před týdnem jsme mluvili o pomluvách a náboženské nenávisti - to jsou zakázané těžké zbraně, ohrožující životy druhých. I pomluvy jsou nespoutaným „živlem“. Ani v církvi si s nesnášenlivostí neumíme poradit. [7]
Ježíš nás např. v „horském učení“ (v Mt 5
. kapitole) vede k řadě
sociálních dovednosti pro budování dobrých vztahů:
- jak se bránit hněvu
- jak jednat ve sporech s druhými
- jak se pokoušet o smíření s druhými
- jak budovat dobré manželství
- jak pravdivě mluvit a zacházet s informacemi
- jak budovat „oslí můstky“ k těm, kteří nás nemají rádi
- na čem máme budovat mínění o druhých lidech
O tom se už dá mluvit s většími dětmi.
Slyší-li naše děti od nás, koho uznáváme za hrdiny a vzory, může to děti ovlivnit. Jako je podporujeme v jejich rozhodnutí studovat a pracovat pro druhé, tak je může ovlivnit naše uznání obětavých lidí.
Např. z historie i ze současné zkušenosti vidíme, že si někde lidé dokázali zvolit dobré starosty, za nimiž občané stáli. Takoví lidé byli požehnáním pro město nebo vesnici.
Nepřeje si Bůh, aby z našich řad vyrůstali lidé ochotní pracovat pro obec, společnost a stát? [8]
Kéž by náš potomek řekl: „Chci se stát starostou, politikem …, který slouží.“
Místo, abychom byli předvojem civilizace, dostali jsme se na její chvost. Nedostáli jsme požehnání:
„Hospodin tě učiní hlavou a ne chvostem, budeš vždycky stoupat výš a neklesneš níž, budeš-li poslouchat pokyny Hospodina, svého Boha, které ti dnes kladu na srdce, abys je bedlivě dodržoval.“ (Dt 28,13
)
Ten boží příslib dodneška platí a každé generaci je nabízen.
Nechť vás k tomu povzbuzuje vaše životní poctivost. [9]
[1] Už třetím rokem Rusové na Ukrajině vraždí nevinné, ničí domy i města.
Chcimíři prý litují zabíjené Ukrajince a hlásají, že by měli složit zbraně. (Vědomě nebo nevědomě kolaborují s Putinem.) Proč nemluví o množství padlých Rusů? Proč nepřemlouvají Putina, aby své vojáky stáhl do Ruska? Hned by válka skončila.
[2] Když na Ježíše jeho současníci - prohlašující se za správně zbožné - nedali, Ježíšova snášenlivost a lidskost je neuchvátila a věrnost Hospodinu je nepřesvědčila, rozhodl se Ježíš nebránit se jejich útokům. Nesnášenlivost „zbožných“ se znovu a hned ukázala.
[3] Mladý ředitel církevní školy citoval pana arcibiskupa: „Biskup by měl přijet ve zlatém kočáře, aby lidé viděli, kdo k nim přijíždí. A pak by měl biskup z kočáru vystoupit a naslouchat věřícím.“ – A pan ředitel dodal: „A já se slovy pana arcibiskupa souhlasím.“
Byl jsem překvapen, že pan ředitel nezná Ježíšův životní styl.
I tak se projevuje imunita – obrana vůči Božímu slovu.
[4] Lidé chtějí „dlouhou hospodu, dlouhý fotbal, dlouhý hokej, dlouhou televizi, ale krátký kostel.“ Kdyby Ježíšovi posluchači vyžadovali patnáctiminutové kázání, kde bychom ustrnuli?
[5] Lidé kriticky vidí, že až v 19. stol po Kr. naše „pokřtěná“ společnost došla ke zrušení otroctví. Narovnání ženských práv v církvi dodneška nemáme vyřešeno.
Vidí, že jsme se nevypořádali s řadou zásadních selhání. Až František začal otevřeně mluvit o zhoubě klerikalismu (mnoho kostelových lidí jej za to nenávidí).
[6] Opravujeme kostely, obnovujeme mariánské sloupy, pořizujeme varhany a zvony, pořádáme poutě, pseudobarokní podívané, vyprošujeme si na Bohu požehnání a žehnáme spoustě věci …
[7] Kdo trochu sledoval ostudnou likvidaci arcibiskupa R. Bezáka, slyšel děsivé pomluvy na trnavského arcibiskupa. Následky dodneška trvají, ani František tu křivdu římské kurie a spiknutí slovenských biskupů nenapravil.
Pomluvy na některé vyučující na pražské teologické fakultě se opakují. Nikdo se za nespravedlivé propuštění učitelů neomluvil.
[8] Prosil jsem v kostele děti, aby nenadávaly na školu. „Některé naše maminky jsou učitelkami a bylo by jim to líto.“ Vážíme si vzdělání, vyprávíme dětem, jak nám komunistický režim nedovoloval studovat. Vyprávíme jim o „Adopci na dálku“ a přispíváme na ni.
[9] V době komunistického útlaku mnozí režimem utlačovaní prohlédli co je jalové a co je podstatné. Útlak nám pomohl rozbít náš zkostnatělý náboženské krunýř.
Zažil jsem tvrdou vojnu a rozkaz potlačit s tanky vymyšlenou kontrarevoluci v srpnu 1969. Naši velitelé nás štvali proti západní Evropě (lhali podobně jako Putin dnes). Od kriminálu mě zachránil převrat v roce 1989. Řada vězňů komunistického režimu prošla tvrdším ponižováním. S některými osobnostmi jsem se osobně setkal. Jejich životní zkušenost a vzdělání, nám potvrdily náš pohled na život podle evangelia. S Antonínem Mandlem, Felixem Davídkem, Josefem Zvěřinou, Otou Mádrem, Bonaventurou Boušem, Miloslavem Mášou, Janem Konzalem a dalšími osobnostmi se dalo mluvit o Ježíšově programu pro 21. století a o službě Ježíšových učedníků. Nikdo z nich nepoužíval prázdně náboženské fráze a feudální církevní parádu.
Naše církevní vrchnost na tyto vzácné lidi a jejich zkušenost zapomněla. Pojďme se k nim vrátit, jejich autorita je nezpochybnitelná a povzbuzuje nás k dalším krokům.