11. neděle v mezidobí

Každý týden promýšlíme nedělní biblickou lekci. Snažíme se porozumět Ježíšovi.
Mnoho lidí má dojem, že nás Ježíš spasil svou fyzickou bolestí. To je úkrok stranou. Mnohem více trápení mu způsobila nenávist zbožných. Ale utrpení samo o sobě nic nevytváří. [1]

K prvnímu čtení a evangeliu.
Tvůrce vložil do všech živých organismů velikou životní sílu a připravil nám bohaté prostředky k životu. Ze semen, oddenků a sazenic mohou vyrůst nové existence svého druhu.
Ze semínka nebo z malé sazeničky může vyrůst i krásný, majestátní cedr.

Člověk má možnost vyrůst do podoby Boha. K tomu nám je dána Boží moudrost a jeho přátelství k nám.
Ježíš vícekrát k vysvětlení jak roste boží království, použil příklad růstu obilí. Každý z posluchačů věděl, že stačí zasít zrna do pole a obilí samo roste (podle obdivuhodného programu, který do něj vložil Programátor).
Pak Ježíš připomněl dvouletou rostlinu, kterou všichni znali, ta druhým rokem dosahuje až čtyř metrů. Větší rostliny (včetně cedrů a hořčice) poskytují mimo vlastní užitek ptákům místo k hnízdění.
Ptáci jsou zde obrazem pohanů, i ti mají z „božího království“ užitek (Ježíšovo učení přispívá a ovlivňuje kulturu společnosti).

Ježíš vícekrát přirovnal Boží slovo k obilným zrnům. Bůh je štědrý rozsévač a on nás zve k práci se slovem Božím. Tak můžeme získávat moudrost.
Připomeňme si, Na několika místech z Písma si připomeneme, co jsme z vyučování získali.  
-       Jakou úrodu nám přineslo vyprávění o Ráji?
Bůh nám k životu připravil veliké bohatství. Zatímco mocní světa hrabou pro sebe, od Boha slyšíme: „Pro tebe byl stvořen svět“ (Už rostou houby. V srdcích našich drahých máme jedinečné místo a oni mají místo v našich srdcích. …) 

-       Pracovali jsme s vyprávěním o selhání lidí v Ráji?
Odkryli jsme příčinu lidského selhání – manželé nebudovali vztah s Hospodinem a pak se nechali hloupě svést Prolhancem. Proč tuto chybu opakujeme?

-   Následující tři příběhy (bratrovražda, potopa a budování města bez Boha) nám ukazují, že se bez Boha můžeme dostávat do krutých situací. (To např. vidíme na současných válkách. Bezradně stojíme nad nepochopitelnou zvrhlostí vrahů. Bez Boha a jeho moudrosti neudržíme mír.)

-       Co jsme vyzískali z Jákobova snu?
„Tady byl Bůh a já. A já jsem to nevěděl,“ řekl Jákob.
Všude, kde jsme, je s námi Bůh. Stačí si to uvědomit. Nemusíme mít nikdy pocit, že jsme sami.

-       Přidáme-li k tomu Ježíšova slova: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm,“ (J 6,56) získáváme další zkušenost s blízkostí Boha.

-       I ve vyprávění evangelia o nalezení dvanáctiletého Ježíše v chrámě, jsme objevili chybu Ježíšových rodičů. Na výtku Marie Ježíš odpověděl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ (L 3,49) Rodiče podcenili Ježíšova slova, nevšimli si, že je syn už přerostl. A pak prošli krutým strachem, zda Ježíše někdo neunesl do otroctví.
V dobách válek se lidé nejvíce modlí za mír. Ten, kdo umí Bohu naslouchat, zachytí jeho slovo: „Nevaroval jsem vás včas před válkou? Proč jste mě neposlechli?“
Po tisíciletí znovu a znovu v Evropě upadáme do války (drtivá většina těch, kteří na sebe vzájemně stříleli, byli pokřtění).

Přidejte si sami své zkušenosti s biblickými postavami a jejich příběhy. Z nich jsme získali velké poučení.
Bůh nám umožňuje nový vhled na život a na dobré soužití s druhými lidmi.
Jsme bohatí moudrostí od Boha. Mnoho lidí se s Písmem nesetkalo.
Ale z božího vyučování jsme se dozvěděli, že i „kosteloví lidé,“ kteří nehledají smysl Písma, zůstávají hluší a slepí.  Dokonce si způsobí imunitu na slovo Boží.

Co znamená imunita na slovo Boží?
K vysvětlení použiji texty, o kterých jsme vícekrát mluvili.

-        „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením.“ (liturgický překlad Iz 53,10)
Léta mě ta slova trápila. Když je cituji řadě křesťanů, nereagují, neberou je jako pomluvu Boha.

-       „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst má tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Srv. J 6,53-54)
Naši lidé se nezajímají o hlubší význam těchto slov. „Pití Ježíšovy krve“ je neláká ani jim nechybí. 
Jen několik málo lidí se na mě obrátilo s otázkou, proč se Ježíšovými slovy neřídíme a spokojíme se jen s jedením těla Páně. 

-       „Nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.“ (Mt 23,9-10)
Na otázku, proč Ježíšovi vadí, když duchovním říkáme „otče,“ mně nikdo z dotázaných neodpověděl.

„Co ti Ježíš říká?“ ptal se jeden druhého. – „Nic. Visí,“ odpověděl tázaný.

Spokojili jsme se s určitou stádovitostí ovcí. Ale Stvořitel má pro nás jiný program než s dobytkem.
Nezajímá-li nás, hrozí nám, že skončíme jako ovce na jatkách.

Technický pokrok vítáme, rostoucí bohatství nám je příjemné, ale moudrost boží nás mnoho neláká.
Mnohokrát jsme určitá místa z Písma četli a slyšeli, ale mnoho lidí si je nenechalo proniknout do mozku a do srdce.  Neklademe si otázky po jejich smyslu, nečekáme, že bychom se jimi měli řídit. Klérus je nevysvětluje a tím nám nedává dobrý přiklad. Rodiče svým nezájmem kazí své děti, také jim dávají špatný příklad, že Ježíšova slova nemusíme brát vážně. Při křtu, „při prvním svatém přijímání“ dětí, a při biřmování absolvujeme určitou církevní parádu, dospělí se tváří zasvěceně, ale v rodinách řeč o smyslu svátostí nevedeme. (Později se divíme, že mnohé naše děti přestaly chodit do kostela, ale nemáme odvahu hledat příčinu jejich odchodu.)

Válkou na Ukrajině jsme byli téměř všichni překvapeni, včetně církevní vrchnosti. Jak to, že biskupové včas nevarovali před nebezpečím Ruska? Nebyli osvícenější než ti, kteří si hrají na politiky. Teď nás biskupové vybízejí k modlitbě růžence za mír. Někteří „zasvětili Rusko Panně Marii“. Tváří se zasvěceně, ale neumí říci, co „zasvěcení“ znamená. Připomíná mně to bezobsažná ideologická tvrzení komunistických papalášů.

Kdy se začneme vážně Boha ptát, co si o naší válečné krizi myslí, zda nám může poradit a na co se máme zaměřit. Jakou náboženskou reformu máme podniknout?
Pustili jsme do našeho světa obrovské zlo a nespravedlnost. Války přináší hříchy do nebe volající! Spravedlivý hněv na vrahy, nenávist obětí, a následky války se budou dlouho hojit.

Kdo to nechce vidět, kdo z pokřtěných nehledá pomoc u Boha, ten se vyřazuje ze stavby Božího království a zavírá dveře Ježíšovi. 

Ten, kdo se setkává s milujícím Bohem, ten mu vděčí za život. Za výbavu do života. Za nabídnuté přátelství.
Za krásu a moudrost Písma. …
I z lidských literárních děl se učíme moudrosti, ale za Božím slovem, za jeho moudrostí, stojí jeho osobní vztah k nám, i ke mně. Milující ovlivňuje milovaného. Těšme se z blízkosti milujících a máme radost i z naší lásky k sobě a k druhým.

---

[1] Ježíš přišel s náboženskou reformou, hlásal návrat ze zákonictví k milosrdnému Bohu. Přišel se srdcem na dlani a je hrozné, že jej i „církevní“ vrchnost nařkla z posedlosti. „Pravověrní“ se snažili zmařit jeho dílo.
Zkusme se do Ježíše vžít. Jak mu bylo, když jeho nejčistší úmysly a jeho obětavost pohlaváři prohlásili za svádění lidí od Boha a v mnoha lidech probudili nenávist k Ježíšovi? - To je největší arúm, největší podlost, proti které neexistuje obrana.
Ježíš vyčerpal všechny možnosti k obrácení lidi. Nezbylo nic jiného, než že se přestal skrývat a bránit a vystavit se nenávisti zbožných. Naplnila se slova starého Simeona k Ježíšovým rodičům: „Váš syn jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat
35  - i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (L 2,34-35)
Nejvyšší soud měl nalézat spravedlnost. Měl k tomu vypracovaná obdivuhodná pravidla, ale nenávist a nesnášenlivost měla navrch. Autoritou „církve“ byl Ježíš prohlášen za rouhače a odsouzen k smrti a proklet do pekla - „Proklet je každý, kdo visí na dřevě´. (Gal 3,13) „Pověšený, je zlořečený Bohem.“ ( Srv. Dt 21,23)
Až Bůh vzkříšením Ježíše rehabilitoval.
Nejhorší pro Ježíše je další a další pronásledování nevinných.