Slavnost Těla a Krve Páně

V roce 1 000 čekali mnozí křesťané konec světa. Hodně se mluvilo o hříšnosti lidí a lidé se báli přistupovat k Ježíšově hostině. Církev jim neřekla, že je to hostina hříšníků, kteří se chtějí polepšit. Místo toho zavedla při mši pozdvihování Těla Páně a kalichu s Krví Páně. A pak svátek Božího Těla. [1]
Místo hostiny se Tělo Páně dávalo do skleněné vitríny – monstrance a začalo se mluvit o milostech vyzařujících prý ze Svaté hostie a o eucharistických zázracích.
Až ve 20. století jsme se konečně k Ježíšově hostině vrátili, ale lidová zbožnost s parádou průvodu s Božím Tělem dodneška někde přetrvává. [2]
Poznámky pod čarou jsou opakováním výuky a vysvětlivkami pro nové odběratele.

V prvním čtení slyšíme o uzavření Smlouvy Hospodina s Izraelem v době Mojžíše.
Uzavření Úmluvy předcházela závratná zkušenost Izraele s Hospodinem při vysvobození z egyptského otroctví.
Rituály k uzavírání závažných smluv byly v různých dobách různé. Některé máme v Bibli popsány. [3]

Smlouva Hospodina s námi popisuje naše vzájemné přátelství. „Já vám zaručuji takovou a takovou pomoc, pokud budete dodržovat pravidla Smlouvy. [4]

Hospodin i nás pozval do své závratné manželské Smlouvy. A Ježíš nám ji znovu a znovu připomíná a slaví s námi své přátelství. Opakuje nám:
„Toto je má krev, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.“
– Ta krev se vylévá do vás, pro vás, za vás a za všechny. Prozkoumej, co to znamená.

V druhém čtení máme napsáno: „Ježíš svou smrtí dal dostiučinění za naše hříchy.“
Každou chvíli zjišťuji, že naši lidé nevědí, proč Ježíš přistoupil na svou smrt. Středověká teorie zadostiučinění za urážku Boha stále v myslích lidí přetrvává. Nikdo se nevzpírá slovům: „Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením. (Iz 53,10)
Celý požehnaný a přínosný Ježíšův život jsme zúžili jen na několik hodin mučednictví. [5]  

K evangeliu.
Ježíš nám vymyslel jedinečný rituál své hostiny. Držme se jeho scénáře a nevymýšlejme něco jiného.
Těžko bychom vymysleli něco lepšího.

Ježíš ze své lidské zkušenosti věděl, že „láska prochází žaludkem“ a že skrze jeho minihostinu pochopíme jeho záměr.
Ježíš si ponechal své tělo i po vzkříšení, abychom se s ním mohli setkávat, aby nás mohl pohladit a obejmout. (Někteří Ukrajinci přišli na frontě o ruce, už nemají možnost své nejbližší pohladit rukou – to je citelná ztráta. Ale Ježíš si své ruce pro nás ponechal.)

K hostině patří jídlo a pití. Proč se šidíme o Ježíšovy dary, když se spokojíme jen s Tělem Páně? 
Říkáme si, že Ježíšova krev je darem k našemu uzdravení. Je transfúzí Ježíšova Ducha. Jeho láskou jsme uzdravováni. [6]

Ježíš nám své Tělo a Krev nedal ke klanění, ale k jídlu a pití.
Máme objevit záměr a smysl Ježíšovy hostiny.

Ježíšova slova mají ohromný význam.
Už některá naše slova patří k našim závažným činům, např. slova našeho manželského slibu:  
„Já se ti odevzdávám a přijímám tě …“
Natož biblická slova při křtu:
„Já tě ponořuji do jména Otce, Syna i Ducha svatého (vkládám tě do náruče boží lásky).“ 
Nebo slova při svátosti smíření:
„Jsou ti odpuštěny hříchy.“

Ježíšovo přátelství nám výrazně pomáhá při formování naší osobnosti: „Jezte a pijte; čím se živíš, co konzumuješ, tím se stáváš.“
Ježíš nás sytí svým slovem a svým přátelstvím:
„Syťte se mnou, mým slovem, zakoušejte mou lásku až na smrt, až za hrob.“
Řadu Ježíšových vyznání a ocenění si pamatujeme, hřejí nás a pozvedají nás, ale jeho slova nad chlebem a vínem jsou vrcholná, jsou manželským slibem:
„Toto je věčná a manželská smlouva, tu slavte na mou památku.“

I některá naše slova mají veliký význam, např. pozdrav a my jej znovu a znovu opakujeme.
Některé projevy blízkosti opakujeme a nikdy nám nezevšední, např. pohlazení a políbení (nikde není stanoven jejich konečný počet.

Ježíš nás uvádí do obsahu svého stolování.
Místo našich nápadů a projevů na veřejnosti při slavení „Božího těla“ se nořme do Ježíšových slov a hledejme jejich smysl: 
„Já jsem chléb života … (J 6,35.48)
50  Kdo z něho jí, nezemře, … živ bude na věky.
53  Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
54  Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
55  Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj.
56  Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“

Ježíš nás chce vyživovat: „Kdo žije z mých slov, kdo se u mě sytí, kdo přijímá mé přátelství a kdo na ně odpovídá svým přátelstvím, ten se stává mým učedníkem. Tím, co přijímáš, čím se živíš, tím se stáváš. [7]
Tím, koho přijímáš, koho následuješ, s tím se sjednocuješ. Manžele mají možnost se stávat „jedním tělem,“ jednou bytostí.
Ježíš do své hostiny vložil všechnu svou lásku k nám. Chce se s námi spojit, sjednotit se s námi jako ženich s nevěstou.
Při naší svatbě se nejprve ženich oddává své nevěstě: „Já se ti odevzdávám a přijímám tě za manželku.“
Pak se odevzdává nevěsta ženichovi: „Já se ti odevzdávám a přijímám tě za manžela.“

Ježíš nám svou hostinu nabízí sám sebe. K jídlu, ke konzumaci, k bytostnému spojení podobnému manželství.
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“
Ježíšův záměr je sjednocení s ním a s bratřími.

Apoštol Pavel nám vysvětluje, jak dochází k našemu sjednocení Ježíšem a bratřími.
„Kalich požehnání …, je účastí na krvi Kristově. A chléb, který lámeme, je účastí na těle Kristově.
Skrze jeden chléb se my mnozí stáváme jedním tělem Ježíše, neboť všichni máme podíl na jeho jednom chlebu.“
I Izraelité byli skrze hostinu v Jeruzalémské svatyni („chrámu“) spojováni v jeden lid Boží. (Srv. 1 Kor 10,16-18)

Ježíšova zbožnost byla cudná. K cudnému vztahu s Bohem nás Ježíš vede.
Nikoho cizího nebereme do své ložnice. Podobně je to s naším setkáváním s Bohem. [8]
Naše rituály nepatří na ulici.

Bůh nás chce proměňovat do své podoby a přivádět nás do rodiny svých dětí – chce nás sjednocovat s „bratřími.“
Ježíšovo bratrství, jeho přátelství a jeho obětavosti nás ovlivňuje.  

Modlitba je tak intimní záležitostí, že se druhého neodvážíme ptát, jak se setkává s Bohem a co při tom prožívá (řekl jsem, že nevstupujeme druhým do ložnice).
Ale my sami můžeme mluvit o naší zkušenosti s Bohem. Přinejmenším svým dětem můžeme říkat, co pro nás Ježíšova hostina znamená.
Co máme při Ježíšově hostině dělat, aby mezi Ježíšem a námi „přeskočila jiskra“ a aby jeho láska k nám přetavila naše vztahy s druhými?

Vzkříšený Kristus k nám přichází a jeho setkání s námi není prchavé. Není jako prskavka na vánočním stromku nebo jako záblesk ohňostroje. Neodpařuje se z nás jako těkavá látka.
Ježíš od nás neutíká. Máme dojít k poznání, že s námi bytostně spojil svůj život. A my s ním můžeme a máme společně kráčet. 
Je-li naše setkání při Ježíšově hostině dost silné, pak naše setkáni s lidmi na ulici při cestě z kostela domů nezruší Ježíšovu blízkost s námi. Uděláme-li si doma čas na setkání s Ježíšem, je on v celé své blízkosti s námi. Je připraven se nám bytostně věnovat.
Shlédneme-li nějaký dobrý a silný film, ještě třetí den je pro nás živý. O setkání s velkou živou sobností je to ještě patrnější. Natož to platí o setkání s Ježíšem a bratřími. 

Jako se společné zážitky manželů - včetně stolování, a milostného objetí - skládají do dlouhé šňůry vzácných perel, tak i naše zážitky s božími dary a jejich Dárcem - včetně Ježíšovy hostiny - vytvářejí náš vnitřní poklad milostného života s Bohem a bratřími.

Naše rodina také kdysi několikrát strojila jeden oltář ke svátku Božího Těla. Měli jsme z toho určitý,
dobrý zážitek, ale Ježíš nás zve k mnohem větší kráse své svatby s námi.
Svátek Božího Těla byl úkrokem stranou. Ježíš nás zve ke svému stolu.
Manželství s Bohem (tuto formulaci o vzájemném přátelství vymyslel Hospodin), sjednocení s Ježíšem a bratřími je naším životním programem.
Ženich nás požádal o ruku. Co to pro nás znamená a jak to poznamenává náš život, máme každý objevovat (jako porozumění s partnerem v manželství).

Ježíš je skvělým ženichem.

---

[1] Jsme nepečliví v řeči o Bohu. Jak to, že máme Boží matku, Boží Tělo, Boží hrob a Boží horu? Proč mateme děti i sebe?

[2] Papež Pavel VI. prohlásil, že nám není třeba veřejného vyznání víry průvodem Božího Těla, ale že potřebujeme hlubokou modlitbu, která se nepředvádí na veřejnosti.
V současné situaci - říkám já - ve které nejsme schopni oslovit srozumitelně veřejnost, je absurdní s tak intimní záležitosti jako je Ježíšovo hostina, chodit na veřejnost.
V devadesátých letech jsem byl okrskovým vikářem, ve vikariátě bylo několik úctyhodných kněží, kteří prošli vězením a prací v továrnách a přišli do styku s lidmi více, než když pobývali na farách. Ptal jsem se jich, zda obnovíme průvod Božího Těla. Nikdo z nich nebyl pro, věděli, čeho je lidem zapotřebí a své názory zdůvodnili.
Současní mladší kněží, kteří mají rádi církevní parádu, se ale k průvodům a k stavění oltářů na veřejném prostranství vrátili.
Co lze říci k žehnání Tělem Páně v monstranci? I v semináři nám bylo řečeno, že není kvalitativně větší než ostatní žehnání.
Jaký smysl má po požehnání na konci mše přidávat další čtyři požehnání? Byli byste schopni sníst za sebou pět vepřových řízků? Ale jakákoliv biblická a teologická rozprava je umlčena výroky lidové zbožnosti.
Ježíš říká: „Vezměte, jezte a pijte…,“ a jeho slova mají obrovský význam. Ptejme se, co svou hostinou zamýšlí.

[3] Závažné smlouvy byly dramaticky prováděny. V době Abrahámové byla rozpůlena obětní zvířata a jejich půlky byly položené proti sobě tak, aby se mezi nimi mohlo projít. Po vyřčení smluvních slov obě smluvní strany procházely mezi rozseknutými zvířaty se slovy: „Pokud nedodržím tuto smlouvu, ať se mně stane toto“ – a rukou na sobě nakreslí svislou čáru rozpůlení a přidali k tomu vodorovný pohyb na úrovni prsou. Tak na sobě nakreslili kříž na znamení rozčtvrcení. Rituál byl velice působivý. (Srv. Gn 15. kap.)
Později, říkal pan prof. Heller, při procházení už neříkali ta slova v obavě, aby to nepřivolali, a ještě později už ani na sobě nekreslili ty dva pohyby rukou, jen uličkou prošli.
V Mojžíšově době už smluvní rituál vypadal jinak, krev, kterou byl pokropen oltář a lidé, byla drahým „inkoustem“ ukazujícím k závažnému slibu, uzavření Smlouvy.

[4] Hospodin nám neřekl jen: „Miluj bližního a Boha jako sebe,“ svými pokyny nás vyučuje jak dobře jednat s druhými a jak budovat dobré vztahy.
Než jsme začali jezdit autem, přistoupili jsme na „smlouvu,“ o dodržování dopravních předpisů k provozu na silnici. Nestačí nám říci: „Jezdi opatrně a ohleduplně.“ K opatrné a ohleduplné jízdě potřebujeme řadu důležitých pravidel. Říkáme dětem: Budeš-li dodržovat dopravní předpisy, máš velkou šanci na silnici přežít.

[5] Neumíme číst Písmo a pracovat s ním.
Čteme:
„Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ (Mt 16,21)  
Ale neptáme se, co znamenají slova: „Mesiáš musí být zabit.“ Není přece těžké si všimnout, kdo poroučel, kdo vyžadoval Ježíšovu smrt, kdo křičel: „Na kříž s ním!“ Až když byla prolita Ježíšova nevinná krev, přiznali si někteří svůj podíl viny na jeho smrti.
I apoštolové před ukřižováním hájili tehdejší „synagógu“ („církev“), tvrdili, že by se zločinu na Mesiáši nemohla dopustit. A zapřísahali se, že Ježíše při jakémkoliv napadení uchrání vlastním tělem.
Oni, i my, jsme dali Ježíšovi za pravdu, až když došlo na jeho slova, až když byl zavražděn zbožnými lidmi.

[6] Někde prý uchovávají Ježíšovu krev a klaní se jí. Nerozumím tomu, jak by k té krvi někdo přišel, židy krev rituálně znečišťovala a od krve se každý držel zpátky, podle Hospodinových pokynů - , aby s ní nikdo nemohl pohansky manipulovat a čarovat. A navíc nikdo z Ježíšových přátel po jeho zatčení a po jeho popravě už nevěřil, že je Ježíš Mesiášem.  

[7] Na Karlově mostě je sousoší od Matyáše Brauna: „Sen svaté Luitgardy“ (pro mě nejkrásnější sochařské dílo):  
Slepá Luitgarda se došmátrala k Ježíši a on ji chce nakojit krví ze svého srdce. 

[8] „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.
Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.
Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.
Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,1-8

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Modlitba Otče náš (Ranní slovo) Popelec umělců (Halík - Zacheus)

Čtení je také zmíněno v textech: Slavnost Těla a Krve Páně (B) (Václav Vacek) 7. neděle velikonoční (B) (Václav Vacek) Slavnost Ježíše Krista Krále (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

)