Slavnost Nejsvětější Trojice

Opakování.
Bůh je naprosto jiná bytost než my. Proto jej nemůžeme popsat. Ale on sám nám vypráví - tlumočí do našeho jazyka - kým pro nás je. Proto je důležité božímu slovu pečlivě, ochotně a pokorně naslouchat.  [1]

Vyšli jsme z náruče Boží. Bůh do nás vložil svého ducha. Zve nás ke vzájemnému sdílení a společnému životu v rodině svých dětí. 

Se Stvořitelem se setkáváme v mnoha krásách jeho stvoření (včetně lidí), v jeho slovech a zvláštních projevech jeho přátelství (svátostech).

V Ježíši k nám Bůh sestupuje, až na naši lidskou úroveň. V jeho pozemském životě je pro nás zřetelně viditelný a ve velké míře pochopitelný. Jeho lidskost nás uchvátila. Jeho přátelství si můžeme „osahat.“
Co všechno jsme už s ním zažili a ochutnali. Kolika jeho slovům jsme už porozuměli a nechali se jimi obdarovat. Ukázal nám, jak si Bůh představuje naše lidství. Nabízí nám své plány s námi.

Ducha božího nám Ježíš poslal, když nám předal všechny důležité informace, rozloučil se s námi na viditelné úrovni. Řekl nám, že pro nás bude dalším Průvodcem a vysvětlil nám, jak s ním máme spolupracovat:
„Duch vás uvede do veškeré pravdy“ (srov. J 16,13).
„Duch vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (srov. J 14,26). 

Dostali jsme tedy veliký poklad Božího přátelství a další velikou výbavu božího obdarování.
Nemusíme si přízeň Boha vysloužit nebo vyprošovat. Máme jen na jeho přátelství odpovědět přátelstvím k němu, k sobě a druhým lidem.

Z toho všeho jsme došli k základním a překvapivým závěrům:

-        Bůh chce bydlet v nás a uprostřed nás.
Kde jsme my, tam je Bůh. Jen je důležité jej vnímat, dát mu patřičný prostor, naslouchat mu a srovnávat si s ním své názory.
Dar svobody chceme využít tím nejlepším způsobem - otevřít Bohu své srdce (aby nemusel marně stát u našich zavřených dveří).

-        Došlo nám, že Bůh má v mnohém jiné názory než my.
Víme, že většina „kostelových“ židů se měla za chytřejší Ježíše. Pronásledovali ho, pomlouvali ho a odstranili jej.
Víme, že nejsme lepší a že se i v nás ozývá nemalý odpor proti Ježíšovým názorům,“ i proti těm, kteří nám je zprostředkovávají a přinášejí. To je velmi důležité zjištění. Hrozí nám nebezpečí, že se sami zablokujeme vůči božímu vyučování a vyřadíme se z Ježíšových učedníků. Chceme si tento odpor hlídat (může nám být našeptáván Ježíšovým nepřítelem). [2] Ano, máme si kontrolovat, zda nám někdo nabízí Ježíšovu moudrost nebo svůj pochybný názor.
Všimli jsme si, že Ježíš nabourával nemálo zbožných praktik slušných lidí, ale vždy jim nabídl něco lepšího.
Poctivý a pokorný člověk Ježíše s vděčností přijímá za nejlepšího Učitele.

-        Jsme bohatí dary Stvořitele, službou Ježíše a ochotou Ducha napovídat nám Ježíšova slova.

Žijeme v období svatodušním. Všimněme si, že ten, kdo odmítá Ježíšovy názory, zavírá přístup Duchu Božímu. Duch svatý není plachý, ale nevnucuje se. Tomu, kdo má, přidává, ale ten, kdo má pocit, že si stačí, že ví vše lépe a nepotřebuje další porozumění, zůstane sám.

Setkávání s Bohem něco stojí. Studium, získávání obživy, výstup na horu, hra na hudební nástroj, budování dobrých vztahů, vyžaduje překonávání určitých odporů.
Položme si otázku: „Čím to je, že se řada lidí nelibě brání novému poznávání Boha? Pronásledování proroků a Ježíše a jeho blízkých učedníků dodneška neskončilo. Ale jiné nové objevy a pokrok většinou vítáme.
Odmala se učíme poznávat nové věci a mluvit o nich. Naučili jsme se mluvit o chemii, o literatuře, o sexualitě … [3]
Víme, proč „chodíme do kostela“, ke „svatému přijímání“ a k čemu slouží biřmování.

Umíme říci, proč přicházíme do kostela. Přijali jsme Ježíšovo poznání ke slavení přátelství Boha (rádi slavíme). Ježíš nás - svou nevěstu - zve ke své hostině. Společně s ním a s bratřími dobrořečíme Bohu za jeho přátelství a jeho štědrost.
Při našich oslavách si ceníme, když se někdo moudrý a znalý s námi rozdělí o své poznání. Při Ježíšově hostině prosíme Boha, aby nám v svém slově odkryl další moudrost k životu – to Boha těší. Má nám co říci.    

Teď je období, ve kterém třeťáci přijímají pozvání k Ježíšově hostině. Rodiče dětem vyprávějí, co pro ně znamená křest a co pro ně Ježíšova hostina znamená, co nám v ní Ježíš nabízí a co od nás očekává.   
Ježíš nás vyživuje svou hostinou a svou životní moudrostí. Když k nám přicházejí vzácní hosté, snášíme jim, co máme doma nejlepšího. Tak i Ježíš nám projevuje svou lásku (přátelství nás velice ovlivňuje), ubezpečuje nás, že patříme do jeho nevěsty, chce se nás „dotknout, pohladit, obejmout,“ vstoupit do nás, proměnit nás ...
Učíme se zakoušet jeho blízkost v nás a ve společenství jeho přátel (podobně jako třeba na svatbě).
K tomu se vrátíme ještě za týden.

Kdo jiný než rodiče by měl lépe dětem vyprávět, co pro nás znamená biřmování? Jak se setkáváme s Duchem svatým, že se k němu přihlašujeme (jako na internet), poprosíme jej o pomoc pro konkrétní porozumění Ježíšovým slovům, při práci - při řešení nějakého úkolu, při budování vztahů s druhými, při urovnávání sporů, atd.  
Vyprávíme dětem, že základním přístupem k setkání s Bohem je ztišení a naslouchání. To je také důležité při modlitbě. Jako jsme ve škole a při dalším učení nejprve převážně naslouchali učitelům a učebnicím, tak je to při setkávání s Bohem.
Bůh je největší osobností. Po celý život věnujeme pozornost práci ve svém oboru, rozvoji firmy, své službě (třeba medicíny), protože pokrok narůstá, Jako se celoživotně vzděláváme, jako po celý život pracujeme na porozumění svým drahým a přátelům - tak se i ve snaze porozumět Bohu rádi necháváme Bohem vést. Otevřenost novému je naším základním postojem, Ježíš to potvrzuje:
„Každý znalec Písma, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Mt 13,52)

Na postavách řady Ježíšových současníků vidíme, že pouhá blízkost u Ježíše (Jidáše), pouhá zbožnost (velekněží, farizeů a esénů) a absolvování náboženských rituálů nestačí k porozumění Bohu. To mohou pochopit i děti. Vyprávíme-li jim, co nám přátelství s Bohem, vyučování Mojžíše a Ježíše přináší a vidí-li na nás děti, že jsme Ježíšovi učedníci, že na Ježíše dáme víc než na jiné názory, pak jim ukazujeme důležitou životní cestu.

---

[1] Boha nelze spočítat. Ale slyšíme-li, že je jeden, víme, na koho se máme soustředit a nemusíme mít strach, že nějaké další božstvo opomineme.
Slyšíme-li o Boží Trojici, dostává se nám pro porozumění Bohu další důležitá informace, Bůh není samotář a narcis zahleděný do sebe, v Bohu je společenství, ve kterém každý dává přednost druhým. Bůh je láskou otevřenou i k nám. Toto poznání nám ukazuje životní program člověka – (jen) s druhými můžeme být obrazem Božím.
Práce jednotlivce na sobě, na budování své osobnosti, je první dovedností, spolupráce s druhými je další a vyšší dovednost.
Bůh není uzavřen do sebe, není rozdělen, a spolupráce je pro něj charakteristická.

[2] Víme, jak dopadl Ježíš v nazaretském „kostele,“ Ježíšovu otázku měli zbožní za smrtelnou urážku a odsoudili jej k smrti.
(L 4,16n)
Na které straně bychom stáli, kdyby Ježíš dnes viditelně přišel mezi nás?

[3] Na žádost jednoho z vás připojuji pár vět o sexualitě. Dětem, kterým už sexualita funguje, říkáme, tak jako si pochutnáváme na dobrém jídle, jako se nám líbí hudba, porozumění s druhými a blízkost s těmi, s kterými se máme rádi, tak jednou zažijete závratné potěšení při milování se s manželským partnerem. Ve dvou nám vše více chutná.
Sexualitu nám Bůh dal, aby se manželé mohli vzájemně obdarovat velikým a silným zážitkem. Při milování budete jeden druhému prokazovat svou lásku. (Chudí lidé se neměli čím jiným - než sexualitou - vzájemně obdarovávat.)
V manželství při milování zažijete rozkoš - tělesné potěšení. Budete se radovat ze vzájemného porozumění a toho, že patříte jeden druhému. Navíc to pro vás bude krásným setkáním a zážitkem s Bohem – to on nám vymyslel tento projev a program vzájemného projevování lásky a my mu za to jsme vděční.
Bůh z radosti a lásky stvořil tvorstvo (a člověku věnoval největší pozornost). I nám Stvořitel k početí potomků přidal veliké potěšení. Kdo to ví, pro toho je milování se s partnerem modlitbou – setkání s Bohem.