6. neděle velikonoční

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 10,25-48 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 10,25-48; 1 J 4,7-10; J 15,9-17
Datum: 5. 5. 2024
Před týdnem jsem v Příloze psal o velikém nebezpečí pokušení moci. Ale chci k tomu dodat – vlastně předeslat: služba druhým spojená s určitou mocí je potřebná, chvályhodná a ceněná.
Lékař má velikou moc nad nemocemi a pacienty. Léta tvrdě studoval, aby mohl sloužit nemocným. Právem si dobrých lékařů vážíme. Podobně to platí o učitelích, právnících a dalších lidech, kteří nám slouží.
Nejvyšším ze čtyř archetypů (milovník, bojovník, mudrc, král) je král, královna (rodič, pastýř). Pečuje o svěřené, aby jim nechybělo nic ze základních potřeb k životu a hlídá si svou moc.
(Ano, známe také případy zlých králů, zlé královny, sobců a diktátorů zneužívajících svou moc.)  
Ježíš svou moc nikdy nezneužil. Máme možnost se u něj učit spravedlivému a užitečnému zacházení s mocí a jak se proti zneužívání moci bránit.
Bůh počítá s naším selháváním (dar svobody je riskantní). Varuje nás a nabízí nám svou pomoc – budiž jeho jméno pochváleno.  

K prvnímu čtení.
Ten, kdo pouze slyší uvedený úryvek se slovy Petra: „Teď už opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale že mu jsou milí i spravedliví ze všech národů,“ ten se nedozví nic nového.
K celkovému porozumění textu je třeba znát celou událost. V minulých letech jsme tomu věnovali patřičný čas a přemýšlení a dozvěděli jsme se něco překvapivého. [1]

I Ježíšovi učedníci měli nemalé potíže s přejitím od Mojžíšovské smlouvy na Ježíšovskou smlouvu. V něčem se drželi nedobré rabínské tradice, která pokyny od Mojžíše „vylepšovala“ hradbou okolo pokynů Tóry. [2]
I my trpíme nechutí přijímat nové názory a postoje – byť jsou od Ježíše. 

Druhé čtení ladí s úryvkem evangelia.
Slovům o „smírné oběti“ rozumíme tak: Ježíšova poprava nás usvědčila z naší náboženské nesnášenlivosti a jeho obětavost až na smrt je důkazem Ježíšovy lásky k nám – hříšným.
Ježíš nepřišel udobřit Otce, ale nás; získal si naše srdce.

Slovo láska je zdevalvované. Co všechno lidé za lásku vydávají …

Přátelství je osobní zkušeností. Zakoušíme ji od svých drahých, učíme se, co znamená mít rád.
Ježíšovo přátelství mnohé lidi - i nás - tak zaujalo, že se snažíme od Ježíše co nejvíce převzít.

Slovo „přikázání“ si nahrazuji slovem „pokyny“.
Za slova: „To vám přikazuji,“ si dosazuji: „To vám kladu na srdce.“   

10  Zachováte-li mé pokyny, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám pokyny, názory a postoje, svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
12  To vám kladu na srdce, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
13  Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
14  Vy jste moji přátelé, zachováváte-li to, co vám říkám. …
15  … dal jsem vám poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce - dal jsem vám ochutnat mou lásku, zažili jste ji.
16  Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.
17  To vám kladu na srdce, abyste jeden druhého milovali.

Služebník je zaměstnanec, dostává mzdu. Členové rodiny a přátelé obdarovávají své drahé tím největším bohatstvím – láskou. [3]

Ježíšova slova učedníkům: „Jste moji přátelé,“ předcházela hostina, ve které Ježíš řekl: „Dnes budete pít z mého kalichu všichni, neboť jste mou nevěstou (při židovské svatbě pije ženich a nevěsta víno z jednoho poháru).
Slova Ježíšova dobrořečení nad chlebem a vínem jsou svatebním slibem Mesiáše.

Ježíšova láska k nám není laciná. Přátelství je jako dobré víno – obojí vyžaduje poctivou práci.
Až na konci vyučování od Ježíše učedníci slyšeli: „Jste moji přátelé.“
(Neznamená to, že nebudou dělat chyby, ale už vědí jak selhání napravovat.)

Vyznání: „Mám tě rád, jsme přátelé“ máme za nevětší dar.
„Zůstávat v lásce“ znamená oboustranný zájem o druhého.

Nevyčerpatelnou Ježíšovou láskou jsme obdarováváni natolik, že máme z čeho rozdávat.
Ježíšovo přátelství nás v životě přesměrovalo.
Ježíš s námi hledá smysl života (Ježíš nás pozval k hledání).
S ním a s druhými pracujeme pro společnou věc.
Podle Ježíšova příkladu a podle jeho moudrosti obdarováváme druhé lidi.  

Před týdnem jsme od Ježíše slyšeli, že s ním můžeme dojít k takovému spojení a blízkosti, jaké je u  ratolestí vinné révy a kmene. To přirovnání se někomu může zdát primitivní, ale kdo si k vinnému keři zajde a znovu bude rostlinu obhlížet, pochopí Ježíšovu pedagogickou genialitu, a jeho veliký zájem o každého z nás. Ježíš nás vyživuje. Nikdo nás nemůže vytrhnout z jeho náruče.

„Mějte se navzájem tak rádi, jako já mám rád vás.“
V Ježíšově programu máme obdarovávat lidi přátelstvím, které je jako sladká šťáva jedinečné chuti z hroznů.  

Ježíšovo vyučování je srozumitelné a pochopitelné (není záhadným tajemstvím).
Odedávna nám příběhy a podobenství otevírají poklady moudrosti. [4]

Zbožní lidé čtou všelijaké náboženské knihy, ale u Ježíše a v Písmu moudrost nehledají.
Jenže do jaké míry si vystačíme sami, bez boží moudrosti?
(Těžko nesu, že se v církvi nevyučuje porozumění božímu slovu. Učitel má studentům, kteří mají zájem o věc, ukázat obzor přednášeného předmětu a nadchnout je pro poznávání.)

Co znamenají Ježíšova slova: „Zůstaňte ve mně.“
Ježíš od nás neodchází, ale my se jej máme držet – to znamená, přijmout jeho učení do svého života.
Známe jak a čím se vytváří přátelská pouta.

Společné jídlo s nejbližšími a přáteli pro nás mnoho znamená.
Při stolování se těšíme se z pohostinnosti hostitelů, vychutnáváme si jídlo, pozorně pečujeme jeden o druhého, nasloucháme ostatním, povídáme si, společně hledáme nejlepší názor na nějakou věc a zakoušíme vzájemnou spolupatřičnost. Je-li s námi u stolu někdo, kdo nás obdaruje novými informacemi, jsme nadšeni.   

Ježíš rád stoloval s druhými. Ježíšova velikonoční večeře je vrcholným projevem přátelství. Pro apoštoly byla velikým zážitkem. Od umytí nohou, přes Ježíšovo dobrořečení nad chlebem a vínem (které povýšil na svatební slib Mesiáše své nevěstě), až po jeho další vyučování. K tomu se učedníci později znovu a znovu vraceli nejen ve vzpomínkách. Ježíš jim přislíbil svou skutečnou přítomnost („Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Mt 18,20)  
Toto bohatství nám Ježíš odkázal. Každou neděli s námi slaví své přátelství.

Každý máme přispět k dobré atmosféře u stolu. To platí o našem stolování ve všedních dnech, o nedělním obědě až po Ježíšovu hostinu.

Kdo neumí stolovat, neporozumí liturgii.
I stolování doma je uměním, je příležitostí obdarovávat druhé svou pozorností, oceněním jídla, poděkováním hostitelům, dobrou náladou i úctou k druhým.
(Ježíš vypráví o člověku, který se jen přišel najíst, ale nepřišel „v rouchu svatebním.“ Mt 22,12)

Umíme-li stolovat s druhými, jsme připraveni na setkání s Ježíšem. Kdo neskáče druhému do řeči, neodbíhá od tématu, přemýšlí o vysloveném, klade otázky a hledá, kdo se zbavuje starých předsudků a je připraven přijmout něco nového a přesnějšího, je připraven. Platí o něm Ježíšova pochvalná slova:
„Blahopřeji těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8)

Kéž by mně Ježíš jednu řekl: „Patříš mezi mé přátele.“ Co jiného si přát?
[1] Stručné opakování. Ježíš pověřil své učedníky, aby s jeho učením a náboženskou reformou šli do celého světa (i k pohanům) a vybavil je velikou mocí a jedinečnými dary. (Mt 28,16n; Mk 16,15n)
Jenže - a to je překvapivé - apoštolové déle než 6 let seděli v Jeruzalémě a nikam se nehnuli.
Až pronásledování po ukamenování Štěpána je přimělo, aby se zvedli. (Sk 6,1n)
Nejprve se vydali do Samaří. (Sk 8,4n)
Filip pokřtil pohana - dvořana etiopské rámovny. (Sk 8,38)
Petr se vydal do Lyddy a Joppe (Sk 9,32n) a uzdravoval nemocné židy. Pak se Petrovi od Ježíše dostalo „doučovací hodiny“ v Joppe a v Cesarei s pohanským důstojníkem Korneliem. (Sk 10,1n.) Petr třikráte odporovat Ježíši, aby začal jíst maso ze zakázaných zvířat – to bylo podobenstvím o zrušení znečisťujícího setkání s pohany („Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“)
Po této události Petr prohlašuje: „Teď opravdu chápu, že Bohu jsou milí i pohané.“
Jak to, že k tomu přístupu Petr došel až tak pozdě? Vždyť zažil Ježíšovo jednání s pohany. A navíc i na Petra byl před léty „vylit Duch boží“ o svátku „Padesátidenní.“
Vidíme, že spolupráce s Duchem, jeho nápověda Ježíšových slov, jeho vyučování, nepůsobí automaticky sama od sebe, jako když pozřeme lék, ale plné nasazení.  
Samozřejmě, že neodsuzujeme Petra, ale jeho přiznaná těžkopádnost nám nastavuje zrcadlo:
–  nakolik jsme my přijali Ježíšovo učení,
–  jak my spolupracujeme s Duchem božím?
Petrovi děkujeme za jeho poctivé přiznání své zpožděnosti.
Poučíme-li se z Petrovy chyby, uděláme mu radost.

[2] Slova Tóry: „Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.“ (Dt 13,1) - Ježíš potvrdil: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Tóru nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit.
Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Písma, dokud se všechno nestane.
Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších pokynů a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. (Mt 5,17-19)

[3] V zaměstnání nejprve pracujeme a pak dostaneme mzdu. V boží a lidské rodině nejprve dostáváme a až potom se od nás něco očekává. Bůh nás velice obdarovává, abychom měli z čeho dávat druhým.
 

[4] Vzali jsme dvě ukrajinské rodiny na výlet do Prahy. U Karlova mostu jsem vyprávěl starý příběh o rabim Ajsikovi z Krakova. Ten téměř všechny peníze dával potřebným, a s rodinou třeli bídu. Jednou mu manželka řekla: „Stále pomáháš druhým, nemohl bys poprosit Hospodina, aby něco udělal pro nás?“ Rabi dal na svou ženu. Ve snu se mu pak zdálo, že se má vydat do Prahy k mostu, který vede ke královskému hradu, tam objeví poklad. Když se mu sen zdál potřetí, vydal se Ajsik na cestu. Od rána do večera obcházel most, ale neodvážil se u pilířů kopat, protože most hlídaly ve dne v noci stráže. Po několika dnech si rabiho všiml velitel stráží a přátelsky se jej ptal, zda na někoho čeká nebo něco hledá. Rabi mu vyprávěl svůj sen. „Nevěř snům,“ se smíchem pravil důstojník, „mě bylo ve snu řečeno, že v Krakově, pod kamny jakéhosi Ajsika, syna Jekela, je poklad. Představ si, jak bych v Krakově hledal dům nějakého Ajsika. V Krakově se polovina židů jmenuje Ajsik a druhá polovina Jekel.“
Ajsik se uklonil, vrátil se domů, rozebral kamna a – pod nimi našel poklad.
„Ano,“ dodal jsem,   „největší poklad máme … – v rodině,“ doplnila osmiletá ukrajinská holčička.
Když jsme se pak vraceli z Hradu, vzala mě holčička za ruku – to je pro mě vzácný projev přízně.