2. neděle velikonoční

Před týdnem mně telefonovala šestiletá holčička: „Proč Ježíš po vzkříšení nezůstal s námi a odešel do nebe?“
Co byste jí řekli Vy?   

Jsme povrchní a pohodlní, zbrkle slavíme své „úspěchy“ a nehledíme na spravedlnost. [1]

Máme rádi oslavy všeho druhu, korunovace, vítězství politická i sportovní, vítězné pochody … [2]

Kdo by neslavil rád Ježíšovo vzkříšení, ale pokud neobjevíme smysl Ježíšova ukřižování, s Ježíšem se míjíme. To bychom se podobali sportovním fanouškům, kteří s pocitem vlastenectví řvou: „Vyhráli jsme!“ aniž by jednou nohou vstoupili na hřiště.   

Apoštolové prožili den Ježíšova zmrtvýchvstání dost neslavně. Vzkříšení Ježíše nejen nečekali, ale nechtěli(!) je přijmout. Tomáš trucoval týden.
Pokud neobjevíme příčinu selhání učedníků, hrozí nám opakování jejich chyb. Přesněji řečeno, jejich chyby opakujeme.
Kdo to neví, kdo to nechce vidět, je „slepý“. [3]

Ke svému poznání a k vyučování svých dětí potřebujeme vědět, jak mise Mesiáše v jeho pozemském životě dopadla. [4]

Při velikonoční vigilii slyšíme Exultet. Je to krásný a slavnostní zpěv, ale co znamená: „Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův. Ó šťastná vina …“
Co to říkáme? Nezáleží nám na slovech, která při bohoslužbě říkáme a slyšíme?
Jakou pověst o Bohu šíříme? Jakou úctu k Bohu máme?
Někdo kdysi Exultet složil, my jsme jej přijali za svou tradici, a pochvalujeme si jej. Nevadí nám, že nesouzní s Božím slovem. [5]
Má Bůh naše slova, naše modlitby brát vážně?

Máme sklon vidět Velikonoce jako dění mezi Ježíšem a Hospodinem. Máme Ježíšovu smrt za oběť Bohu - i když tak Ježíš nikde v evangeliích nemluví.
Vyprávíme, že jsme „Ježíšovou obětí“ zachráněni před božím hněvem, před trestem, který nám hrozil za naše hříchy, ale nesledujeme selhání apoštolů, které nastavuje zrcadlo jejich i našemu chybování.
Vyprávíme, že Ježíš za nás „zaplatil náš dluh“ a my máme čistý trestní rejstřík, nic Bohu nedlužíme.

V minulých letech jsme si všímali postojů žen, a apoštolů (Jidáše, Petra, Jana, Tomáše a emauzských učedníků) během Ježíšových Velikonoc.
Učedníci v evangeliích poctivě vyprávějí o svých chybách, abychom se z nich poučili.
Dnes si znovu všimneme Tomáše.

U všech učedníků vidíme, že se sice učili u Ježíše, ale neodstřihli se úplně od teologie rabínů.
V něčem důvěřovali Ježíši, v něčem zůstávali v učení rabínů. Ti učili, že Mesiáš zvítězí nad Římany, je neporazitelný, nespoutatelný ... Když byl Ježíš zatčen, nejen, že učedníci od Ježíše utekli, ale pod vlivem rabínů - o neporazitelnosti Mesiáše - měli za prokázané, že Ježíš Mesiášem není.
Učedníci se úplně vrátili k vyučování rabínů a Ježíšova slova, že bude zabit, ale že třetího dne bude vzkříšen, už pro ně nic neznamenala. 

Emauzští vyprávěli „cizinci“, co se v Jeruzalémě stalo:
„Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.
A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.
Některé naše ženy sice šly ráno k hrobu, jeho tělo nenalezli a andělé jim prý řekli, že Ježíš je živ.
Marie Magdalská tvrdila, že se s Ježíšem setkala, ale znáš ženské, těm se nedá věřit. 
Petr a Jan pak odešli ke hrobu, tvrdili, že hrob není vykradený – ale Ježíše neviděli.“
A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!“
(L 24,19-25).
Nepřehlédněme, že i apoštolům Ježíš znovu ukazoval, že Písmo mluví o smrti a vzkříšení Mesiáše.
„Když jsem ještě s vámi, říkal vám přece, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Tóře, v Prorocích a Žalmech.“
Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Mesiáš bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých …“ (L 24,44-46) 

Apoštolové přiznávají, že před tím měli Ježíše za strašidlo. A že Ježíš před nimi pojedl, aby viděli, že není nějaký duch.

Tomáš nechtěl hledat, nechtěl se vrátit k biblickým textům, které o smrti a vzkříšení Ježíše předpověděly.
(V minulých letech jsem na tato místa v Písmu poukazoval.)
Tomáš se vrátil k rabínskému čtení o Mesiáši, týden smutnil a trucoval. Odmítal nabídky učedníků: „Tomáši, Písmo posuje vše, čím Ježíš prošel, smrtí i vzkříšením. Pojďme si to „přepočítat.“   

I my se potřebujeme vyučit krok za krokem Ježíšovu učení a získat důvěru v jeho slova, abychom „stavěli svůj dům na skále a ne na písku,“ jinak nám hrozí, že v krizích (které přicházejí) přestaneme Bohu důvěřovat. [6]
Do toho se ovšem mnohým katolíkům nechce. Myslíme si, že nám stačí říci: „Já věřím, že Ježíš vstal z mrtvých,“ a máme to za kdovíjak záslužné. Ale to k Ježíšovu učednictví nestačí. [7]
To, čemu my říkáme „víra,“ znamená podle evangelia přitakání Ježíšovu způsobu života a přijetí jeho postojů za své. [8]

Apoštolové přiznali nedostatek ve svém učednictví. Nenaslouchali Ježíšovi dostatečně a míchali dohromady Ježíšova slova a to, co se naučili ve škole od rabínů.
Buď se z této chyby apoštolů poučíme a u Ježíše se pečlivě vyučíme (alespoň jako ve škole svého oboru), nebo budeme hynout v rozbitých přátelstvích a válkách všeho druhu.

Bůh nás stvořil do společnosti s ním. Jeho slovo je pro nás životně důležité. Bez Boží moudrosti v životě často tápeme. Nepřijmout ji, podcenit boží slova, je neštěstím a nezřídka vinou. Přináší opakování chyb.
Jsme zděšení současnými válkami. [9]
Jsme nešťastní z dalších a dalších rozpadů manželství (i kostelových lidí). [10]

My, pokřtění, jsme neevangelizovaní, církev je zahleděná do sebe a mluví nesrozumitelně. Preláti si spokojeně hladí bříška a lžou si do kapsy.

Stále opakujeme stejné chyby. Několik jich připomenu: 

-        První lidé v Ráji zanedbali budování vztahu se Stvořitelem (zanedbali boží vyučování) a pak se u jedovatého stromu „přiotrávili“ podlostí. (Říkáme si, že je to je typ hříchu, který znovu a znovu opakujeme.  

-        Izraelité opakovaně porušovali smlouvu s Hospodinem (ke které se nadšeně přihlásili) - nedbali na Boží slova k životní moudrosti - a opakovaně přicházeli o svobodu.

-        Ježíšovi rodiče podcenili Ježíšova slova a prošli si velkým trápením a strachem o Ježíše, když ve dvanácti letech zůstal v Jeruzalémě. [11]

-        Část učedníků Ježíše opustila, když nestrávila jeho vyučování. (Srv. Jan 6,30-66)

-        Apoštolové si zacpávali uši, když jejich obdivovaný Učitel mluvil o náboženské krizi Izraelitů, o likvidaci Mesiáše. Když jim říkal, že jej opustí, dušovali se svým odhodláním, že jej budou chránit vlastním tělem.
Když byl Ježíš zatčen a spoután, apoštolové utekli. Na Ježíšova slova o vzkříšení nevzpomněli, ani když ženy o zmrtvýchvstání Ježíše svědčily.  

-        Ježíš varoval Izraelity před masakrem židovských válek (1. válka v letech 66-70) a 2. války 132-135)
„Až uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, uprchněte do hor …“ Rabíni naopak tvrdili: „Utečte do Jeruzaléma, je svatým městem, chráněným od Hospodina. v největší nouzi přijde Mesiáš.“ Ti, kteří neposlechli Ježíše, strašně dopadli (učedníci se zachránili). [12]

Apoštolové pokorně a poctivě přiznávají svoje chyby, aby nás uchránili a ukázali nám, jak jsou Ježíšova slova pro náš život nezbytná.  
Kdybychom se podle jejich varování zařídili, mohlo by se začít blýskat na lepší časy.

K prvnímu čtení.
Nadšení prvních křesťanů je sympatické a výmluvné.
Mýlili se jen v názoru, že Ježíš brzy přijde podruhé a začali prodávat svůj majetek. Když Ježíš nepřicházel, přestali s prodáváním majetku, neboť darované peníze se brzy rozkutálejí a přibývá chudých.

K druhému čtení.
Výzvu „narodit se znovu – z Boha,“ známe z rozpravy Ježíše s Nikodémem (J 3,3).
„Narodit se z Boha,“ znamená vstoupit do Božího vyučování jako prvňák, nehrát si na pokročilého. V budování každého vztahu nelze nic přeskočit.
„Ježíš přišel skrze vodu a krev.“
–       „Ponoření do vody“ vyhlášené u Jordánu, je celoživotním obracením se učedníka k Ježíši a porovnávání si svého myšlení a jednání s Ježíšem. Ježíšova slova v tomto procesu hrají nezastupitelnou roli.
–  „Prolitá krev“ svědčí o Ježíšově krajní obětavosti, kterou si Ježíš získal naše srdce. Krev je v Bibli obrazem Ducha božího. Ježíš nám skrze svou krev nabízí transfúzi svého Ducha.
(Kdo nepije Ježíšovu krev, šidí se, nebo je šizen farářem.)

---

[1] Právem jsme se cítili ukřivděni, když nám učitel dal nespravedlivě špatnou známku. Někdy jsme dostali lepší známku, než jaké byly naše vědomosti. Kolikrát jsme si v tomto případě znalosti doplnili?
S dalším hodnocením našeho jednání je to podobně.  Máme se za spravedlivější, než jsme.

[2] V r. 1989 na Letné jsem byl nadšený z krásné atmosféry, ale pak jsem si říkal, kde ti lidé byli před pár lety? A nakolik jsme dnes věrní odkazu vítězství nad nesvobodou a totalitou? 
Zbožní židé při „Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma“ nadšeně volali „Hosana,“ ale pak někteří křičeli „Ukřižuj.“ A další se už po vzkříšení k Ježíšovi nevrátili, prohlášení církevní autority, že Ježíš je rouhač, je „osvobodilo“ od dalšího hledání a „obrácení“. Na Ježíše nedali a mnozí skončili v masakru Římanů při dobytí Jeruzaléma. 

[3] Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“
Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“
Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ J 9,39-41)

[4] Přední mužové izraelské náboženské obce (synagogy, církve) se cítili Ježíšem ohroženi. Proto jej nechali odstranit.
Proč Ježíš na ukřižování přistoupil?
–  Aby se zjevila nebezpečná zvrhlost náboženských předáků a nutnost náboženské reformy.
–    Aby prohlédli slušní lidé (Nikodém a učedníci). 
Toto obojí je trvalým varováním pro nás - Ježíšovy následovníky. Ježíšova reforma myšlení a jednání je pro nás stálým programem („obracejte se k Ježíšovi“). 

[5] Hřích v Ráji vydáváme za smrtelný. Učíme: „Kdo nebude pokřtěn, bude zavržen“.
Existence státu je pro Židy životně důležitá. (K rozhodnutí OSN o státu Izrael přispělo špatné svědomí Evropy za šoa.) Ale nestála by jim za smrt jediného dítěte, nikdy by neřekli: „Holocaust je šťastnou vinou.“ 

[6] Každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále. Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je, bude podoben muži bláznivému, který postavil svůj dům na písku. A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký. (Mt 7,24-27)

[7] Satan není hloupý, nezpochybňuje existenci Boha, ani Ježíšovo vzkříšení nebo eucharistii, ale nepřitakává Ježíšovi, nepřijal jeho přístup k lidem ani k Bohu, není Ježíšovým učedníkem. Hledá si svoje učedníky a své komplice.

[8] Léta volám po změně našeho vyznání „Věřím v Boha“ - je nedostatečné. Jan Rybář vytvořil svou krásnou a živou vyznávající modlitbu.  

[9] 20. století bylo nejkrvavější (v Evropě nikdy před tím nežilo více obyvatel, nikdy v ní nebylo tolik pokřtěných, zabíjející pokřtěné na druhé straně). Nepomohly pokroky vědecké, kulturní, humanismus, demokracie ani kázání v kostelích, ani modlitby zoufalých. Teď, v 21. století zabíjení pokračuje. 

[10] V západním světě máme pokročilou medicínu a možnost preventivních zdravotních prohlídek. Ale manželé v krizích svých vztahů nehledají účinnou pomoc včas. Novomanželé prožívají zamilovanost v prvním čase manželství a nepřipouštějí si, že by se mohli dostat do nebezpečné krize svého vztahu.

[11] Marie řekla Ježíšovi: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“  On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce? (Vícekrát jsem vám, milí rodiče, říkal, že mám svůj program od Hospodina.)“ (Srv. L 2,48-50)

[12] Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí, poněvadž jsou to dny odplaty, v nichž se má naplnit vše, co je psáno. Běda těhotným a kojícím v oněch dnech! Neboť bude veliké soužení na zemi a hněv proti tomuto lidu. Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí. (L 21,20-24)