Velikonoční vigilie Slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Iz 54,5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 31. 3. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Iz 54,5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 31. 3. 2024
Židé a i
někteří dnešní Ježíšovi učedníci o některých
svátcích v noci bdí a učí se z Písma. (Kéž bychom i my
v Písmu objevili nejdrahocennější poklad.)
Z naší strany má naše slavnost vyvrcholit:
- nasloucháním životadárnému Božímu slovu a přijetím boží moudrosti
- obnovou křtu (dalším přijetím programu Ježíšových učedníků)
- slavením Ježíšovy svatební hostiny
Bůh nám nabízí závratné poklady a vybízí nás: „Naber si kolik uneseš.“
Při dnešní liturgie čteme nejkrásnější perly Písma. Samozřejmě, že s texty je třeba pracovat. Kdybychom je jen jednou ročně vyslechli, mnoho bychom jim nerozuměli. Proto jsme se na ně ve čtyřicetidenní připravovali. Slovo boží je nejdůležitější informací.
Úvody k jednotlivým čtením:
1. Gn 1,1-2,2
Text není referátem o stvoření světa, ale básní o jedinečném postavení člověka před Stvořitelem.
Jsme potěšeni, že si nás Bůh stvořil, aby měl pro koho žít. (Podobně to mají rodiče s dětmi).
Máme a chceme se Bohu podobat v jeho jednání, myšlení i mluvení.
Se stvořením a dobrým dílem lidí máme dobře hospodařit a střežit je.
Otázka nejen pro školáka: „Kolikrát si Tvůrce v básni o stvoření pochválil své dílo?“
Kdyby křesťané četli Písmo, neměli by negativní vztah ke světu a tělu. Vše, co vyšlo z Boží ruky, je posvěcené.
2. Gn 22,1-18
Trneme nad zkouškou Abraháma. Pro Izraelity je Izák jejich synem. Nespočet jejich dětí byl v dějinách povražděn. K textu kladou mnoho otázek.
Hospodin nás úmyslně vtahuje do tohoto krutého příběhu, abychom pochopili, že Bůh je rozhodně proti lidským obětem!! [1]
Obdivujeme Ukrajince, že dovolí svým dětem bránit svou vlast. Nechápeme ty druhé, kteří své syny posílají vraždit a mučit děti jiných.
3. Ex 14,15-15,1
Izraelité si egyptské otroctví částečně sami zavinili, dávno se měli z Egypta vrátit do země darované jim Hospodinem. Přesto se Hospodin nad nimi smiloval.
Izraelité se ocitli v bezvýchodném postavení, před nimi moře, za nimi vojsko, měli obrovský strach. Dodneška jsou židé vděční Hospodinu za záchranu.
4. Iz 54,5-14
Vícekrát Izraelité opustili Hospodina a nepřátelé je zotročili. V babylonském zajetí, když si konečně přiznali svou vinu, jim opět Hospodin přislíbil pomoc. Ten stále věrně mluví o Izraeli jako o své milované nevěstě. Izraelité si dodneška si vědomí Boží nevěsty s vděčností udržují. Každou sobotu a o každých Velikonocích si čtou Píseň písní.
Škoda, že my si vědomí nevěsty nepěstujeme. Není to vůči Ženichovi trapné?
Poslechněme si jeho milostné vyznání k nevěstě.
5. Iz 55,1-11
Hospodin znovu Izraeli nabízí svou smlouvu. Manželskou smlouvu! Tu nám Ježíš při každé své hostině připomíná a my ji máme potvrzovat.
Pokaždé nám opakuje svůj svatební slib, abychom věděli, čí nevěstou jsme.
6. Bar 3,9-15.32-4,4
Smlouva Hospodina s námi je pro nás velice výhodná. „Budu o vás velice pečovat,“ říká Bůh, „ale budete-li žít svévolně, nebudu k vašim nepravostem mlčet, vztáhnu svou žehnající ruku zpět. Vaši nepřátelé na to už čekají.
Izraeli, pokaždé, když ztratíš svobodu, přemýšlej a hledej příčinu své mizérie.
Obrať se, změň se; já tě neodmítnu.“
7. Ez 36,16-17a.18-28
Slova jsou jedním z vrcholných textů hebrejské Bible.
„Přes vaši nevěrnost vám nabízím pomoc, pomohu vám k očistě.
Dám vám svého ducha a nové srdce.“
Pokaždé při Ježíšově hostině k nám Ježíš přichází nejen jako Ženich, ale i jako Lékař.
Větší operace nám lékaři provádějí v narkóze. Ale při výměně kamenného srdce za Ježíšovské srdce, máme vědomě spolupracovat. Ježíš nás - svou nevěstu - při své hostině objímá, prostupuje, chce nás proměňovat do své podoby a obdarovat svým Duchem. Tak se příslib od Ezachiela má naplňovat. Máme na to myslet a s Ježíšem spolupracovat. (A nezpívat po „svatém přijímání“ písničku na jiné téma.)
8. Řím 6,3-11
Zlo nás chce stáhnout pod hladinu spravedlnosti a utopit. Křest je ponoření.
Ježíš je s námi všude, kde se nacházíme, i když se zlem dostaneme pod hladinu života. Ježíš se k nám ponořil, aby nás zachránil.
Můžeme a máme se nořit do jeho způsobu života, do jeho lidskosti, přátelství a služby druhým.
Je větší smysl života?
9. Mk 16,1-7
Jak je možné, že nikdo z apoštolů a učedníků nečekal Ježíšovo vzkříšení?
My už nevíme, jakou příšerností bylo ukřižování. Pro Římany to byla nesmírně krutá a nejpotupnější smrt pro vzbouřené otroky. Pro Izraelce bylo navíc prokletím rouhače do pekla. [2]
Velekněz z titulu svého úřadu, jako nejvyšší autorita, Ježíše proklel. Jeho slovo mělo velikou váhu. Proto se učedníkům vše zhroutilo. Do Ježíše si promítali své představy o Mesiáši, který vyžene Římany.
Příčinu jejich selhání známe, nechtěli Ježíšovi věřit, že zbožnost Izraele stojí na písku a ne na skále božího vyučování (na Písmu). Názory rabínů (učitelů náboženství) a tradice otců přece jen i u učedníků převážila.
Zkusme si velikost zklamání učedníků propojit s několika pády naší společnosti.
Generace mých rodičů byla za války mladá a těšila se z Masarykovy republiky. Znepokojoval je před válkou narůstající vliv Hitlera v Německu, ale utěšovali se: „To by se u nás nemohlo stát, máme demokracii“ a „Nebojíme se, jsme dobře vyzbrojeni, v pohraničí máme důkladné opevnění a naši spojenci by nás Hitlerovi nedali.“ Pak se postupně jejich hradby hroutily … Brzy po vypuknutí války Hitler děsivě postupoval dál a dál.
I z vyprávění naší rodiny vím, jaký otřes lidé prožívali. Ze ztracené svobody, z přibývajících poprav našich lidí padlých na frontách a odvlečených do koncentráků.
Další životní otřes jsem už zažil osobně - ruské tanky v roce 1968. Naděje „Pražského jara“ jsem předtím nadšeně prožíval jako vysokoškolský student v Praze – a pak se vše zhroutilo.
Současnou válečnou krizi si neradi připouštíme, ale nebuďme zbabělí a alespoň na chvíli se vžijme do pozice Ukrajinců: „Napadl nás bratrský národ! Jak vyhnat Rusy s nedostatečnými zbraněmi?“
Pro Ukrajince je stálé žebrání u západních vlád o vojenskou pomoc ponižující. Mrtvých a zmrzačených přibývá …
Stále se to opakuje:
„Mesiáš musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení. Jako bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka („dny Syna člověka“ - to je čas ve kterém my žijeme, čas od Ježíše až do konce světa). Lidé jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny.
Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny. Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka.“ (L 17,25-30
Naším neštěstím je nechuť přemýšlet nad Ježíšovým poselstvím, nad jeho varováním a nad jeho nabízenou pomocí.
Máme „mastné huby“ u plných stolů, a dokud nás nezasáhne nějaká těžká rána, strkáme hlavu pod zbožný polštář. Přežijeme-li, poděkujeme Bohu, ale nechceme myslet na padlé a na příčinu našich selhávání.
Půl století se trápím touto naší hluchotou a slepotou. Jsem sám sobě protivný, když naši bídu a nebezpečí nás „sytých“ pojmenovávám a téměř nikdo o to nestojí. (Proroci to prožívali ještě silněji.)
Pašije jsou smutným příběhem Ježíše, ale ještě víc jsem při nich myslel na naši „zbožnou tupost“.
Ježíšova slova „Mesiáš musí mnoho trpět,“ platí ve větší míře, než si myslíme a chceme si připustit.
Pokaždé nás probudí (na chvíli) až prolitá krev a nevinní zabití.
Radovat se ze vzkříšení Ježíše je věcí spravedlnosti, ale naše slavení nemá zabránit „změně našeho myšlení.“ Ježíš si zaslouží, abychom mu poctivě naslouchali. I to je věcí spravedlnosti.
Apoštolové trpce prožili své selhání, ale po Ježíšově ukřižování už jeho slova brali vážně.
Ale jejich kázání o Vzkříšeném přijímali jen jednotlivci. Ani učedníkům se nepodařilo zabránit následným dvěma židovským válkám, které skončily strašným masakrem židů.
Ježíš se nás ptá: „Budou vaše války pokračovat až do konce světa?
Já jsem přemohl smrt a nabízím vám svůj šalom.“
[1] V našem měsíčníku „Okénko do farnosti“ máme ke „zkoušce Abraháma“ článek.
[2] Prokletý, kdo visí na dřevě. (Gal 3,13
Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem. Neposkvrníš svou zemi, kterou ti dává do dědictví Hospodin, tvůj Bůh. (Dt 21,22-23
Z naší strany má naše slavnost vyvrcholit:
- nasloucháním životadárnému Božímu slovu a přijetím boží moudrosti
- obnovou křtu (dalším přijetím programu Ježíšových učedníků)
- slavením Ježíšovy svatební hostiny
Bůh nám nabízí závratné poklady a vybízí nás: „Naber si kolik uneseš.“
Při dnešní liturgie čteme nejkrásnější perly Písma. Samozřejmě, že s texty je třeba pracovat. Kdybychom je jen jednou ročně vyslechli, mnoho bychom jim nerozuměli. Proto jsme se na ně ve čtyřicetidenní připravovali. Slovo boží je nejdůležitější informací.
Úvody k jednotlivým čtením:
1. Gn 1,1-2,2
Text není referátem o stvoření světa, ale básní o jedinečném postavení člověka před Stvořitelem.
Jsme potěšeni, že si nás Bůh stvořil, aby měl pro koho žít. (Podobně to mají rodiče s dětmi).
Máme a chceme se Bohu podobat v jeho jednání, myšlení i mluvení.
Se stvořením a dobrým dílem lidí máme dobře hospodařit a střežit je.
Otázka nejen pro školáka: „Kolikrát si Tvůrce v básni o stvoření pochválil své dílo?“
Kdyby křesťané četli Písmo, neměli by negativní vztah ke světu a tělu. Vše, co vyšlo z Boží ruky, je posvěcené.
2. Gn 22,1-18
Trneme nad zkouškou Abraháma. Pro Izraelity je Izák jejich synem. Nespočet jejich dětí byl v dějinách povražděn. K textu kladou mnoho otázek.
Hospodin nás úmyslně vtahuje do tohoto krutého příběhu, abychom pochopili, že Bůh je rozhodně proti lidským obětem!! [1]
Obdivujeme Ukrajince, že dovolí svým dětem bránit svou vlast. Nechápeme ty druhé, kteří své syny posílají vraždit a mučit děti jiných.
3. Ex 14,15-15,1
Izraelité si egyptské otroctví částečně sami zavinili, dávno se měli z Egypta vrátit do země darované jim Hospodinem. Přesto se Hospodin nad nimi smiloval.
Izraelité se ocitli v bezvýchodném postavení, před nimi moře, za nimi vojsko, měli obrovský strach. Dodneška jsou židé vděční Hospodinu za záchranu.
4. Iz 54,5-14
Vícekrát Izraelité opustili Hospodina a nepřátelé je zotročili. V babylonském zajetí, když si konečně přiznali svou vinu, jim opět Hospodin přislíbil pomoc. Ten stále věrně mluví o Izraeli jako o své milované nevěstě. Izraelité si dodneška si vědomí Boží nevěsty s vděčností udržují. Každou sobotu a o každých Velikonocích si čtou Píseň písní.
Škoda, že my si vědomí nevěsty nepěstujeme. Není to vůči Ženichovi trapné?
Poslechněme si jeho milostné vyznání k nevěstě.
5. Iz 55,1-11
Hospodin znovu Izraeli nabízí svou smlouvu. Manželskou smlouvu! Tu nám Ježíš při každé své hostině připomíná a my ji máme potvrzovat.
Pokaždé nám opakuje svůj svatební slib, abychom věděli, čí nevěstou jsme.
6. Bar 3,9-15.32-4,4
Smlouva Hospodina s námi je pro nás velice výhodná. „Budu o vás velice pečovat,“ říká Bůh, „ale budete-li žít svévolně, nebudu k vašim nepravostem mlčet, vztáhnu svou žehnající ruku zpět. Vaši nepřátelé na to už čekají.
Izraeli, pokaždé, když ztratíš svobodu, přemýšlej a hledej příčinu své mizérie.
Obrať se, změň se; já tě neodmítnu.“
7. Ez 36,16-17a.18-28
Slova jsou jedním z vrcholných textů hebrejské Bible.
„Přes vaši nevěrnost vám nabízím pomoc, pomohu vám k očistě.
Dám vám svého ducha a nové srdce.“
Pokaždé při Ježíšově hostině k nám Ježíš přichází nejen jako Ženich, ale i jako Lékař.
Větší operace nám lékaři provádějí v narkóze. Ale při výměně kamenného srdce za Ježíšovské srdce, máme vědomě spolupracovat. Ježíš nás - svou nevěstu - při své hostině objímá, prostupuje, chce nás proměňovat do své podoby a obdarovat svým Duchem. Tak se příslib od Ezachiela má naplňovat. Máme na to myslet a s Ježíšem spolupracovat. (A nezpívat po „svatém přijímání“ písničku na jiné téma.)
8. Řím 6,3-11
Zlo nás chce stáhnout pod hladinu spravedlnosti a utopit. Křest je ponoření.
Ježíš je s námi všude, kde se nacházíme, i když se zlem dostaneme pod hladinu života. Ježíš se k nám ponořil, aby nás zachránil.
Můžeme a máme se nořit do jeho způsobu života, do jeho lidskosti, přátelství a služby druhým.
Je větší smysl života?
9. Mk 16,1-7
Jak je možné, že nikdo z apoštolů a učedníků nečekal Ježíšovo vzkříšení?
My už nevíme, jakou příšerností bylo ukřižování. Pro Římany to byla nesmírně krutá a nejpotupnější smrt pro vzbouřené otroky. Pro Izraelce bylo navíc prokletím rouhače do pekla. [2]
Velekněz z titulu svého úřadu, jako nejvyšší autorita, Ježíše proklel. Jeho slovo mělo velikou váhu. Proto se učedníkům vše zhroutilo. Do Ježíše si promítali své představy o Mesiáši, který vyžene Římany.
Příčinu jejich selhání známe, nechtěli Ježíšovi věřit, že zbožnost Izraele stojí na písku a ne na skále božího vyučování (na Písmu). Názory rabínů (učitelů náboženství) a tradice otců přece jen i u učedníků převážila.
Zkusme si velikost zklamání učedníků propojit s několika pády naší společnosti.
Generace mých rodičů byla za války mladá a těšila se z Masarykovy republiky. Znepokojoval je před válkou narůstající vliv Hitlera v Německu, ale utěšovali se: „To by se u nás nemohlo stát, máme demokracii“ a „Nebojíme se, jsme dobře vyzbrojeni, v pohraničí máme důkladné opevnění a naši spojenci by nás Hitlerovi nedali.“ Pak se postupně jejich hradby hroutily … Brzy po vypuknutí války Hitler děsivě postupoval dál a dál.
I z vyprávění naší rodiny vím, jaký otřes lidé prožívali. Ze ztracené svobody, z přibývajících poprav našich lidí padlých na frontách a odvlečených do koncentráků.
Další životní otřes jsem už zažil osobně - ruské tanky v roce 1968. Naděje „Pražského jara“ jsem předtím nadšeně prožíval jako vysokoškolský student v Praze – a pak se vše zhroutilo.
Současnou válečnou krizi si neradi připouštíme, ale nebuďme zbabělí a alespoň na chvíli se vžijme do pozice Ukrajinců: „Napadl nás bratrský národ! Jak vyhnat Rusy s nedostatečnými zbraněmi?“
Pro Ukrajince je stálé žebrání u západních vlád o vojenskou pomoc ponižující. Mrtvých a zmrzačených přibývá …
Stále se to opakuje:
„Mesiáš musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení. Jako bylo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka („dny Syna člověka“ - to je čas ve kterém my žijeme, čas od Ježíše až do konce světa). Lidé jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny.
Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny. Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka.“ (L 17,25-30
)
Naším neštěstím je nechuť přemýšlet nad Ježíšovým poselstvím, nad jeho varováním a nad jeho nabízenou pomocí.
Máme „mastné huby“ u plných stolů, a dokud nás nezasáhne nějaká těžká rána, strkáme hlavu pod zbožný polštář. Přežijeme-li, poděkujeme Bohu, ale nechceme myslet na padlé a na příčinu našich selhávání.
Půl století se trápím touto naší hluchotou a slepotou. Jsem sám sobě protivný, když naši bídu a nebezpečí nás „sytých“ pojmenovávám a téměř nikdo o to nestojí. (Proroci to prožívali ještě silněji.)
Pašije jsou smutným příběhem Ježíše, ale ještě víc jsem při nich myslel na naši „zbožnou tupost“.
Ježíšova slova „Mesiáš musí mnoho trpět,“ platí ve větší míře, než si myslíme a chceme si připustit.
Pokaždé nás probudí (na chvíli) až prolitá krev a nevinní zabití.
Radovat se ze vzkříšení Ježíše je věcí spravedlnosti, ale naše slavení nemá zabránit „změně našeho myšlení.“ Ježíš si zaslouží, abychom mu poctivě naslouchali. I to je věcí spravedlnosti.
Apoštolové trpce prožili své selhání, ale po Ježíšově ukřižování už jeho slova brali vážně.
Ale jejich kázání o Vzkříšeném přijímali jen jednotlivci. Ani učedníkům se nepodařilo zabránit následným dvěma židovským válkám, které skončily strašným masakrem židů.
Ježíš se nás ptá: „Budou vaše války pokračovat až do konce světa?
Já jsem přemohl smrt a nabízím vám svůj šalom.“
[1] V našem měsíčníku „Okénko do farnosti“ máme ke „zkoušce Abraháma“ článek.
[2] Prokletý, kdo visí na dřevě. (Gal 3,13
)
Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem. Neposkvrníš svou zemi, kterou ti dává do dědictví Hospodin, tvůj Bůh. (Dt 21,22-23
)