Velký pátek
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Lv 16,2-34 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 52,13-53,12
Datum: 29. 3. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Hledaný citát: Lv 16,2-34 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 52,13-53,12
; Ž 31
; Žid 4,14-16
; Žid 5,7-9
; J 18,1-19,42
Datum: 29. 3. 2024
Ježíš nás - své učedníky - posílá k lidem.
Máme jim osvětlovat jeho příběh. K tomu potřebujeme
znát smysl jeho ukřižování.
První čtení. Židé samozřejmě znají Izaiášovu píseň o trpícím Božím služebníku (text znovu uvádím v příloze).
Židé se dodneška ptají, kdo tím trpícím je. Je jím Izrael?
Nepřišlo jim ale nikdy na mysl, že by božího služebníka sami ponížili a utýrali. [1]
Ani apoštolové to nepřipustili. Mysleli si, že Ježíš v kritice církve přehání.
Jsme překvapeni, jak Izaiáš přesně situaci služebníka popsal, včetně jeho „tichosti“. [2]
Mnoho zvířat se při zabíjení brání. Ovce se nebrání ani při stříhání vlny, ani při zabíjení.
Ježíš při popravě také „neotevřel ústa.“ To je pozoruhodné.
Mučitelé se sadisticky vyžívají v bolesti svých obětí. Řev mučených je přirozenou reakcí na příšernou bolest. Pro mučitele je potěšením, slyší, že svou práci vykonávají dobře.
Antonín Mandl slyšel řev Josefa Toufara mučeného krutým vyšetřovatelem Máchou (ten také nelidsky mučil i Antonína).
Ježíš na své umučení vědomě přistoupil a byl natolik silný, že ani nenaříkal, dostál své hrdosti.
Nespílal svým katanům jako ostatní odsouzenci. Velitel popravčí čety tím byl překvapen, nikdy se s takovým odsouzencem nesetkal. Prohlásil, že Ježíš nebyl zločincem a probodl Ježíšovi srdce – což bylo čestné gesto oproti potupnému ukřižování. Evangelisté Matouš, Marek i Lukáš o tom svědčí (např. Mt 27,54
Druhé čtení. Kněz má otevřený přístup k božstvu.
Hospodin se naší nevěrností neurazil, neobrátil se k nám zády. To my jsme odešli z domu otcovského.
Velekněz předstupoval před Tvář boží s odpovědností za selhání Izraelitů. [3] Ale věděl, že nebude smeten spravedlivým hněvem.
Ježíš nás bere za ruku a přivádí nás k Otci. Ubezpečuje nás, že po přiznání našich vin nepřijde trest (vinící, kteří se přihlásí na polici, jsou souzeni), ale že můžeme doufat v odpuštění našich vin.
Nerozumím překladu: „Ježíš se svým utrpením naučil poslušnosti.“ To před ukřižováním nebyl poslušný Otce?
Ježíšova matka nebyla před ukřižováním syna poslušná Boha?
Líbila by se mně formulace: „Ježíš v utrpení osvědčil svou důvěru …“. Ale nemůžeme si přepisovat text Písma podle svého vkusu. U nesrozumitelných míst je třeba si psát otazník a hledat jiný závažný překlad. Škoda, že neumím biblické jazyky v takové míře, abych z originálu dokázal přesně a výstižně tlumočit do rodného jazyku záměr a výpověď Písma.
Pašije.
Péče o čtení Písma při bohoslužbě je pochopitelné. [4]
Křesťané prvních staletí se styděli za ukřižování Ježíše. Až od 7. století bylo ukřižování zobrazováno. Před křížem stál živý Ježíš v drahém rouchu, s královskou korunou na hlavě a rozpaženýma rukama žehnal (na rukou byly vidět jeho rány).
Gotika naturalisticky zobrazovala Ježíše svlečeného a ztýraného - „muže bolesti.“
Naše kostely se pak čím dál víc stávaly „muzeem tortury“. V lidové zbožnosti jsme otupěli až k pocitu, že Ježíš přišel proto, aby byl „za nás ukřižován“. [5]
Všimněme si, že evangelia mluví o ukřižování velice stroze – je za tím stud nad tím, jak jsme s Mesiášem naložili. Oběsili a prokleli jsme jej jako prašivého psa.
I my ten stud vyjadřujeme tichem Velkého pátku a Bílé soboty. Uleví se nám až při vigilii ze soboty na neděli. Jsme Bohu vděčni, že se – námi poníženého – zastal a rehabilitoval jej vzkříšením z mrtvých.
Ježíš bude s námi spokojen, až se z jeho příběhu poučíme, až v sobě rozpoznáme sklon k náboženské nesnášenlivosti (jako ji vidíme u kněží a zbožných v Izraeli), ke své zbabělosti (jako ji potkáváme u apoštolů) a k hlouposti (ta vychází z lenosti přemýšlet a hledání pravdy).
Římský císař časem zakázal popravu ukřižováním, ale my stále místo přiznání svých selhání hledáme „obětního beránka,“ který může za všechno (nejen Putin obviňuje nespravedlivě druhé).
V církvi z Ježíše děláme dokonce jakéhosi kozla Azázela (srv. Lv 16,5n
Nemusíme vzdychat nad Ježíšovým utrpením, Ježíš po nás adoraci nechce, naše klečení jeho věci ve světě nepomůže, ale vyzývá nás, abychom mu naslouchali, přemýšleli nad jeho vyučováním, změnili své myšlení a jednání. Jeho náboženskou reformu jsme ještě úplně nepřijali.
Vidíme-li výborný film, čteme-li závažnou knihu nebo jsme vyslechli dobrou muziku, potřebujeme to zpracovat. Dopřejeme si ticho k přemýšlení, k doznění silného zážitku. [6]
Ježíšovy pašije nejsou minulostí, Ježíš trpí ve svých bratřích. Znovu a znovu jsou nevinní pronásledováni, ponižováni a ubíjeni. My někdy trpíme, někdy ubližujeme.
My jsme dosud nevyužili Ježíšovy možností jak bránit zlu – to je naše největší selhání (válka to potvrzuje).
Zdalipak si vedle uklízení a vaření doma o svátcích dopřejeme rozpravu nad smyslem Ježíšova vydání se?
Kéž by se nás někdo ptal, proč se Ježíš nechal zabít.
Příloha
Čtení z knihy proroka Izaiáše. (Iz 52,13-53,12
Hle, můj služebník nakonec uspěje,
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.
Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země.
Neměl královský vzhled ani důstojnost,
abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.
On však nesl naše trápení
a obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen,
ubit a pokořen od Boha.
Ale on byl proklán naší nevěrností,
zmučen naší nepravostí.
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce,
každý z nás se dal svou cestou
a Hospodin mu dovolil,
aby se vystavil násilí nás všech.
Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest?
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a ocenil, že dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
podaří co se mu to, v čem má Hospodin zalíbení.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Unese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého,
neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.
[1] Máme podobné myšlení. A také i o nás platí, že své nejlepší lidi pronásledujeme. I dnes bychom Ježíše zlikvidovali. Kdybych kázal jako Ježíš, nedožil bych se svého věku.
[2] Pro Mojžíšova učedníka je Písmo podstatné a závazné.
[3] Vidíme, že se téměř nikdo ke své vině nehlásí. Vězňové i politici tvrdí, že jsou nevinní.
[4] Žid si i pro sebe čte Písmo nahlas. I profesionální herci studují text a nechají se vést režisérem.
Kdysi jsem nacvičoval pašije s dětmi (holčička pravila: „Děti to na Květnou neděli četly lépe než dospělí na Velký pátek“.) Později jsem už děti ke čtení pašijí nezval. Je to drastická událost a mám obavu, že citlivost dětí otupujeme.
Podle církevních pokynů má Ježíšův text číst kněz – ale to je klerikalismus. U nás roli Ježíše někdy četla žena. Nepřátelské výroky davu proti Ježíšovi jsme křičeli všichni.
[5] Mám také doma na zdi korpus Ukřižovaného na znamení své nebezpečnosti, ale na pracovním stole mám - na dosah ruky celoročně krásnou barokní sošku Vzkříšeného jako tanečníka – vítěze nad smrtí, nenávisti a hříchu.
[6] Nejsilnější z pašijí, které jsem zažil, jsou pro mě ty od Plastic people. Nahrávka v době disentu byla pro mě zjevením. (Nahrávka z r. 2014 je na YouTube.)
První čtení. Židé samozřejmě znají Izaiášovu píseň o trpícím Božím služebníku (text znovu uvádím v příloze).
Židé se dodneška ptají, kdo tím trpícím je. Je jím Izrael?
Nepřišlo jim ale nikdy na mysl, že by božího služebníka sami ponížili a utýrali. [1]
Ani apoštolové to nepřipustili. Mysleli si, že Ježíš v kritice církve přehání.
Jsme překvapeni, jak Izaiáš přesně situaci služebníka popsal, včetně jeho „tichosti“. [2]
Mnoho zvířat se při zabíjení brání. Ovce se nebrání ani při stříhání vlny, ani při zabíjení.
Ježíš při popravě také „neotevřel ústa.“ To je pozoruhodné.
Mučitelé se sadisticky vyžívají v bolesti svých obětí. Řev mučených je přirozenou reakcí na příšernou bolest. Pro mučitele je potěšením, slyší, že svou práci vykonávají dobře.
Antonín Mandl slyšel řev Josefa Toufara mučeného krutým vyšetřovatelem Máchou (ten také nelidsky mučil i Antonína).
Ježíš na své umučení vědomě přistoupil a byl natolik silný, že ani nenaříkal, dostál své hrdosti.
Nespílal svým katanům jako ostatní odsouzenci. Velitel popravčí čety tím byl překvapen, nikdy se s takovým odsouzencem nesetkal. Prohlásil, že Ježíš nebyl zločincem a probodl Ježíšovi srdce – což bylo čestné gesto oproti potupnému ukřižování. Evangelisté Matouš, Marek i Lukáš o tom svědčí (např. Mt 27,54
).
Druhé čtení. Kněz má otevřený přístup k božstvu.
Hospodin se naší nevěrností neurazil, neobrátil se k nám zády. To my jsme odešli z domu otcovského.
Velekněz předstupoval před Tvář boží s odpovědností za selhání Izraelitů. [3] Ale věděl, že nebude smeten spravedlivým hněvem.
Ježíš nás bere za ruku a přivádí nás k Otci. Ubezpečuje nás, že po přiznání našich vin nepřijde trest (vinící, kteří se přihlásí na polici, jsou souzeni), ale že můžeme doufat v odpuštění našich vin.
Nerozumím překladu: „Ježíš se svým utrpením naučil poslušnosti.“ To před ukřižováním nebyl poslušný Otce?
Ježíšova matka nebyla před ukřižováním syna poslušná Boha?
Líbila by se mně formulace: „Ježíš v utrpení osvědčil svou důvěru …“. Ale nemůžeme si přepisovat text Písma podle svého vkusu. U nesrozumitelných míst je třeba si psát otazník a hledat jiný závažný překlad. Škoda, že neumím biblické jazyky v takové míře, abych z originálu dokázal přesně a výstižně tlumočit do rodného jazyku záměr a výpověď Písma.
Pašije.
Péče o čtení Písma při bohoslužbě je pochopitelné. [4]
Křesťané prvních staletí se styděli za ukřižování Ježíše. Až od 7. století bylo ukřižování zobrazováno. Před křížem stál živý Ježíš v drahém rouchu, s královskou korunou na hlavě a rozpaženýma rukama žehnal (na rukou byly vidět jeho rány).
Gotika naturalisticky zobrazovala Ježíše svlečeného a ztýraného - „muže bolesti.“
Naše kostely se pak čím dál víc stávaly „muzeem tortury“. V lidové zbožnosti jsme otupěli až k pocitu, že Ježíš přišel proto, aby byl „za nás ukřižován“. [5]
Všimněme si, že evangelia mluví o ukřižování velice stroze – je za tím stud nad tím, jak jsme s Mesiášem naložili. Oběsili a prokleli jsme jej jako prašivého psa.
I my ten stud vyjadřujeme tichem Velkého pátku a Bílé soboty. Uleví se nám až při vigilii ze soboty na neděli. Jsme Bohu vděčni, že se – námi poníženého – zastal a rehabilitoval jej vzkříšením z mrtvých.
Ježíš bude s námi spokojen, až se z jeho příběhu poučíme, až v sobě rozpoznáme sklon k náboženské nesnášenlivosti (jako ji vidíme u kněží a zbožných v Izraeli), ke své zbabělosti (jako ji potkáváme u apoštolů) a k hlouposti (ta vychází z lenosti přemýšlet a hledání pravdy).
Římský císař časem zakázal popravu ukřižováním, ale my stále místo přiznání svých selhání hledáme „obětního beránka,“ který může za všechno (nejen Putin obviňuje nespravedlivě druhé).
V církvi z Ježíše děláme dokonce jakéhosi kozla Azázela (srv. Lv 16,5n
), který má odnést naše
hříchy pryč.
Nemusíme vzdychat nad Ježíšovým utrpením, Ježíš po nás adoraci nechce, naše klečení jeho věci ve světě nepomůže, ale vyzývá nás, abychom mu naslouchali, přemýšleli nad jeho vyučováním, změnili své myšlení a jednání. Jeho náboženskou reformu jsme ještě úplně nepřijali.
Vidíme-li výborný film, čteme-li závažnou knihu nebo jsme vyslechli dobrou muziku, potřebujeme to zpracovat. Dopřejeme si ticho k přemýšlení, k doznění silného zážitku. [6]
Ježíšovy pašije nejsou minulostí, Ježíš trpí ve svých bratřích. Znovu a znovu jsou nevinní pronásledováni, ponižováni a ubíjeni. My někdy trpíme, někdy ubližujeme.
My jsme dosud nevyužili Ježíšovy možností jak bránit zlu – to je naše největší selhání (válka to potvrzuje).
Zdalipak si vedle uklízení a vaření doma o svátcích dopřejeme rozpravu nad smyslem Ježíšova vydání se?
Kéž by se nás někdo ptal, proč se Ježíš nechal zabít.
Příloha
Čtení z knihy proroka Izaiáše. (Iz 52,13-53,12
)
Hle, můj služebník nakonec uspěje,
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.
Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země.
Neměl královský vzhled ani důstojnost,
abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.
On však nesl naše trápení
a obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen,
ubit a pokořen od Boha.
Ale on byl proklán naší nevěrností,
zmučen naší nepravostí.
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce,
každý z nás se dal svou cestou
a Hospodin mu dovolil,
aby se vystavil násilí nás všech.
Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest?
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a ocenil, že dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
podaří co se mu to, v čem má Hospodin zalíbení.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Unese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého,
neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.
[1] Máme podobné myšlení. A také i o nás platí, že své nejlepší lidi pronásledujeme. I dnes bychom Ježíše zlikvidovali. Kdybych kázal jako Ježíš, nedožil bych se svého věku.
[2] Pro Mojžíšova učedníka je Písmo podstatné a závazné.
[3] Vidíme, že se téměř nikdo ke své vině nehlásí. Vězňové i politici tvrdí, že jsou nevinní.
[4] Žid si i pro sebe čte Písmo nahlas. I profesionální herci studují text a nechají se vést režisérem.
Kdysi jsem nacvičoval pašije s dětmi (holčička pravila: „Děti to na Květnou neděli četly lépe než dospělí na Velký pátek“.) Později jsem už děti ke čtení pašijí nezval. Je to drastická událost a mám obavu, že citlivost dětí otupujeme.
Podle církevních pokynů má Ježíšův text číst kněz – ale to je klerikalismus. U nás roli Ježíše někdy četla žena. Nepřátelské výroky davu proti Ježíšovi jsme křičeli všichni.
[5] Mám také doma na zdi korpus Ukřižovaného na znamení své nebezpečnosti, ale na pracovním stole mám - na dosah ruky celoročně krásnou barokní sošku Vzkříšeného jako tanečníka – vítěze nad smrtí, nenávisti a hříchu.
[6] Nejsilnější z pašijí, které jsem zažil, jsou pro mě ty od Plastic people. Nahrávka v době disentu byla pro mě zjevením. (Nahrávka z r. 2014 je na YouTube.)