Zelený čtvrtek
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 13,10-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 12,1-8.11-14
Datum: 28. 3. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 13,10-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 12,1-8.11-14
; 1 Kor 11,23-26
; J 13,1-15
Datum: 28. 3. 2024
Hospodin o svátcích
s námi slaví, kým pro sebe navzájem jsme, Bůh pro nás a my pro
něj.
Velikonoce jsou pro Izraelity (i pro nás) svátky Božího milosrdenství a nového daru svobody.
Při bohoslužbách čteme perly biblických textů („čtyřicetidenní příprava“ nám slouží k porozumění).
K židovským slavnostem patří otázky a odpovědi. „Hospodin mě zachránil z egyptského otroctví“, říká táta u rodinného stolu dětem a děti se ptají, co ta slova znamenají. Tátové vyprávějí …
První čtení
„Velikonoční beránek“ je důležitým pojmem, kterému potřebujeme rozumět.
Několik dnů před slavením Velikonoc tatínek s dětmi vybíral velikonočního beránka. Děti si vzaly beránka domů, hrály si s ním, přirostl jim k srdci. V den zabíjení beránka děti beránka bránily, ptaly se: „Proč …?“
Už před Velikonocemi tatínek dětem znovu vyprávěl příběh o Josefovi a bratrech. O hladu a záchraně v Egyptě. O chybě předků, kteří místo návratu domů, zůstali v pohanské zemi. Farao jim nabídl úrodnou zem (politici vždy slibují „hory, doly“) a Hebrejům se zdála lepší než země otců. Nehlídali politiku a král je zotročil a začal vybíjet …
Hospodin poslal Mojžíše k faraonovi: „Izrael je mým lidem, propusť jej.“ Král odmítal. „Pusť je alespoň do pouště slavit hostinu s beránkem.“ Až po desátém trestu farao svolil.
Jen někteří se odváží utéci z vězení nebo otroctví. Ti odvážní označili své domy krví beránka, tím se přihlásili k Hospodinu.
„Děti,“ vyprávěli tátové svým dětem, „desátým trestem byla smrt prvorozených synů v Egyptě. Ale Izraelší synové byli uchráněni, zabití beránci prvorozence zastupovali - děti, zlo často postihne nevinného.“
Každá nová generace pokládá své bohatství života za samozřejmost – pokud děti pamatují, vždy to tak bylo. Proto dětem tátové vysvětlují, že žijeme díky jiným. Rodiče nám dali život, maminka nás vyživovala v těhotenství vlastní krví, kojila nás, s tátou o nás pečovali. Jsou ochotní „za nás dýchat“.
Rodiče se námahou opotřebovávají, stárnou.
K životu potřebujeme - mimo přátelství a péče blízkých - nezbytně potřeby. Jídlo a pití, šaty, teplo, bydlení a další věci. K jídlu si bereme rostliny a maso zvířat. I za každou věcí stojí odevzdané životy: každá cihla je z hlíny (ta je z rozpadlých skal), k výrobě je třeba vody, tepla a lidské práce. Za každou knihou je vyrostlý a poražený strom, benzin do auta pochází z dávných organismů a z námahy lidí. Ve slunci se spalují plyny a jednou vyhoří. Všechno něco stojí.
Smíme přijímat a brát, ale také máme dávat a sloužit životu, abychom nebyli jen sobci, kořistníci a příživníci.
Většinou žijeme městským způsobem života, mnoho dětí nevidí, kolik práce stojí pěstování potravin (setkává se jen s polotovary) a výroba věcí. Děti často netuší, co vše obnáší péče o život, péče o nemocného, zraněného a jak je to se smrtí a umíráním. Potkáváme lidi, kteří neobjevili cenu života.
Děti ve filmech a počítačových hrách sledují střílečky, ale tam je místo krve jen barva, smrt padlého nikdo neoplakává ani není pohřeb. „Zabitý“ herec možná druhý den vystupuje ve veselohře.
Před léty jsem pro naše chlapy připravil několikadenní rituál „Velikonoční beránek“. Mnoho mužských poprvé vidělo zabíjení zvířete. O všem výše uvedeném jsme společně mluvili. Účastníci dostali přílohy našeho farního měsíčníku Okénko „Velikonoční beránek“ a „Slavení velikonočních svátků.“ [1]
K evangeliu. Ježíš boural nesmyslné přehrady mezi lidmi. Ponížené povyšoval. Svou krajní službou lidem se necítil ponížen. Ukázal nám, že za žádnou poctivou práci a službu se nemusíme stydět.
Ježíš se svlékl z šatů a „ustrojil se do pracovního“ – už to vypadalo nezvykle (vyhledejte si, jak to vypadalo).
Dětem vyprávíme o životě v Ježíšově době. Péče o nohy a o boty byla tenkráte něčím velice intimním – osobním. (Jako třeba dnes „vytření zadku“ – promiňte mně tento příklad, vidíte, že se za to omlouvám.) Izraelita nemohl požádat izraelského otroka, aby mu umyl nohy, to by bylo ponižující.
„Projevil učedníkům lásku až do krajnosti,“ říká evangelista.
Před léty František neohlášen navštívil věznici a umyl nohy i trestankyním (některé byly muslimky). Byl z toho poprask. Náš přední prelát tenkráte prohlásil: „Já bych to nikdy neudělal, já vím, jak mukům smrdí nohy“.
My v kostelích myjeme umyté nohy. Umývání nohou je sice nezvyklé, ale není už šokující. Tento náš rituál je vyprázdněn.
Říká-li Ježíš: „Umývejte nohy jeden druhému,“ nenabádá nás k mytí nohou při naší velikonoční bohoslužbě. Díky Ježíšovi jsme už dál, žijeme v jiné kultuře. Žádná potřebná práce už pro nás není ponižující. [2]
Samozřejmě, že oceňujeme ty, kteří obětavě slouží druhým.
Petr se umytí nohou bránil, ale později pochopil, že máme přistoupit na to, co po nás Ježíš chce.
Ježíšova slova: „Umývejte nohy jeden druhému,“ ovlivnila naši kulturu. Mnoho lidí obdivuhodně slouží potřebným ježíšovským způsobem. [3]
K Ježíšově hostině jen připomenu – Ježíš použil rodinnou stolní slavnost, povýšil ji a jako rodinnou slavnost nám ji vrátil.
Uchýlili jsme se od jeho záměru a potřebujeme se k němu vrátit.
Ježíš nás zve ke slavení svého „manželství“ s námi. Ne ke zpřítomňování popravy (nikdy o své obětavosti až na smrt nemluvil jako o oběti).
Svatba má jinou atmosféru než pohřeb. Ale dost lidí se při mši tváří jak bubáci a ke „svatému přijímání“ přicházejí jako zástup kondolujících pozůstalým.
Každou sobotu si židé čtou Píseň písní. Navíc ji čtou i o Velikonocích. Tak si udržují živé vědomí, že jsou nevěstou Boží.
[1] Okénko 2024-03
[2] Jestli mně někdo bude v nemohoucnosti stáří vyměňovat pleny a mýt mně zadek, bude to pro mě nelehké.
[3] Nikdy jsem na Zelený čtvrtek nemyl nohy (to má předepsané biskup). Každý rok jsem při liturgii pozval do presbytáře lidí, kteří pečují o druhé (dobré maminky a táty, lidi pečující o těžce nemocné, sestry z Charity dobré učitele, lékaře, vedoucí skautů, …). Zástupně za ostatní jsem jim poděkoval za jejich obětavost, za to, jak naplňují Ježíšův postoj lásky a služby. Třicet let jsme tak slavii Zelený čtvrtek. Nikdy jsme neměli nouzi obětavé lidi.
Velikonoce jsou pro Izraelity (i pro nás) svátky Božího milosrdenství a nového daru svobody.
Při bohoslužbách čteme perly biblických textů („čtyřicetidenní příprava“ nám slouží k porozumění).
K židovským slavnostem patří otázky a odpovědi. „Hospodin mě zachránil z egyptského otroctví“, říká táta u rodinného stolu dětem a děti se ptají, co ta slova znamenají. Tátové vyprávějí …
První čtení
„Velikonoční beránek“ je důležitým pojmem, kterému potřebujeme rozumět.
Několik dnů před slavením Velikonoc tatínek s dětmi vybíral velikonočního beránka. Děti si vzaly beránka domů, hrály si s ním, přirostl jim k srdci. V den zabíjení beránka děti beránka bránily, ptaly se: „Proč …?“
Už před Velikonocemi tatínek dětem znovu vyprávěl příběh o Josefovi a bratrech. O hladu a záchraně v Egyptě. O chybě předků, kteří místo návratu domů, zůstali v pohanské zemi. Farao jim nabídl úrodnou zem (politici vždy slibují „hory, doly“) a Hebrejům se zdála lepší než země otců. Nehlídali politiku a král je zotročil a začal vybíjet …
Hospodin poslal Mojžíše k faraonovi: „Izrael je mým lidem, propusť jej.“ Král odmítal. „Pusť je alespoň do pouště slavit hostinu s beránkem.“ Až po desátém trestu farao svolil.
Jen někteří se odváží utéci z vězení nebo otroctví. Ti odvážní označili své domy krví beránka, tím se přihlásili k Hospodinu.
„Děti,“ vyprávěli tátové svým dětem, „desátým trestem byla smrt prvorozených synů v Egyptě. Ale Izraelší synové byli uchráněni, zabití beránci prvorozence zastupovali - děti, zlo často postihne nevinného.“
Každá nová generace pokládá své bohatství života za samozřejmost – pokud děti pamatují, vždy to tak bylo. Proto dětem tátové vysvětlují, že žijeme díky jiným. Rodiče nám dali život, maminka nás vyživovala v těhotenství vlastní krví, kojila nás, s tátou o nás pečovali. Jsou ochotní „za nás dýchat“.
Rodiče se námahou opotřebovávají, stárnou.
K životu potřebujeme - mimo přátelství a péče blízkých - nezbytně potřeby. Jídlo a pití, šaty, teplo, bydlení a další věci. K jídlu si bereme rostliny a maso zvířat. I za každou věcí stojí odevzdané životy: každá cihla je z hlíny (ta je z rozpadlých skal), k výrobě je třeba vody, tepla a lidské práce. Za každou knihou je vyrostlý a poražený strom, benzin do auta pochází z dávných organismů a z námahy lidí. Ve slunci se spalují plyny a jednou vyhoří. Všechno něco stojí.
Smíme přijímat a brát, ale také máme dávat a sloužit životu, abychom nebyli jen sobci, kořistníci a příživníci.
Většinou žijeme městským způsobem života, mnoho dětí nevidí, kolik práce stojí pěstování potravin (setkává se jen s polotovary) a výroba věcí. Děti často netuší, co vše obnáší péče o život, péče o nemocného, zraněného a jak je to se smrtí a umíráním. Potkáváme lidi, kteří neobjevili cenu života.
Děti ve filmech a počítačových hrách sledují střílečky, ale tam je místo krve jen barva, smrt padlého nikdo neoplakává ani není pohřeb. „Zabitý“ herec možná druhý den vystupuje ve veselohře.
Před léty jsem pro naše chlapy připravil několikadenní rituál „Velikonoční beránek“. Mnoho mužských poprvé vidělo zabíjení zvířete. O všem výše uvedeném jsme společně mluvili. Účastníci dostali přílohy našeho farního měsíčníku Okénko „Velikonoční beránek“ a „Slavení velikonočních svátků.“ [1]
K evangeliu. Ježíš boural nesmyslné přehrady mezi lidmi. Ponížené povyšoval. Svou krajní službou lidem se necítil ponížen. Ukázal nám, že za žádnou poctivou práci a službu se nemusíme stydět.
Ježíš se svlékl z šatů a „ustrojil se do pracovního“ – už to vypadalo nezvykle (vyhledejte si, jak to vypadalo).
Dětem vyprávíme o životě v Ježíšově době. Péče o nohy a o boty byla tenkráte něčím velice intimním – osobním. (Jako třeba dnes „vytření zadku“ – promiňte mně tento příklad, vidíte, že se za to omlouvám.) Izraelita nemohl požádat izraelského otroka, aby mu umyl nohy, to by bylo ponižující.
„Projevil učedníkům lásku až do krajnosti,“ říká evangelista.
Před léty František neohlášen navštívil věznici a umyl nohy i trestankyním (některé byly muslimky). Byl z toho poprask. Náš přední prelát tenkráte prohlásil: „Já bych to nikdy neudělal, já vím, jak mukům smrdí nohy“.
My v kostelích myjeme umyté nohy. Umývání nohou je sice nezvyklé, ale není už šokující. Tento náš rituál je vyprázdněn.
Říká-li Ježíš: „Umývejte nohy jeden druhému,“ nenabádá nás k mytí nohou při naší velikonoční bohoslužbě. Díky Ježíšovi jsme už dál, žijeme v jiné kultuře. Žádná potřebná práce už pro nás není ponižující. [2]
Samozřejmě, že oceňujeme ty, kteří obětavě slouží druhým.
Petr se umytí nohou bránil, ale později pochopil, že máme přistoupit na to, co po nás Ježíš chce.
Ježíšova slova: „Umývejte nohy jeden druhému,“ ovlivnila naši kulturu. Mnoho lidí obdivuhodně slouží potřebným ježíšovským způsobem. [3]
K Ježíšově hostině jen připomenu – Ježíš použil rodinnou stolní slavnost, povýšil ji a jako rodinnou slavnost nám ji vrátil.
Uchýlili jsme se od jeho záměru a potřebujeme se k němu vrátit.
Ježíš nás zve ke slavení svého „manželství“ s námi. Ne ke zpřítomňování popravy (nikdy o své obětavosti až na smrt nemluvil jako o oběti).
Svatba má jinou atmosféru než pohřeb. Ale dost lidí se při mši tváří jak bubáci a ke „svatému přijímání“ přicházejí jako zástup kondolujících pozůstalým.
Každou sobotu si židé čtou Píseň písní. Navíc ji čtou i o Velikonocích. Tak si udržují živé vědomí, že jsou nevěstou Boží.
[1] Okénko 2024-03
[2] Jestli mně někdo bude v nemohoucnosti stáří vyměňovat pleny a mýt mně zadek, bude to pro mě nelehké.
[3] Nikdy jsem na Zelený čtvrtek nemyl nohy (to má předepsané biskup). Každý rok jsem při liturgii pozval do presbytáře lidí, kteří pečují o druhé (dobré maminky a táty, lidi pečující o těžce nemocné, sestry z Charity dobré učitele, lékaře, vedoucí skautů, …). Zástupně za ostatní jsem jim poděkoval za jejich obětavost, za to, jak naplňují Ježíšův postoj lásky a služby. Třicet let jsme tak slavii Zelený čtvrtek. Nikdy jsme neměli nouzi obětavé lidi.