Květná neděle

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Flp 2,6-11 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mk 11,1-10; Iz 50,4-7; Ž 22; Flp 2,6-11; Mk 14,1-15,47
Datum: 24. 3. 2024
Květnou nedělí začíná „svatý týden“. Co znamená „svatý týden?“
Zasvěcení do smyslu Ježíšova života, do jeho lásky až na smrt.
Jenže my – místo práce na porozumění s Bohem a místo přijímání Ježíšových postojů – utíkáme k povrchnímu oslavování Ježíše a k falešnému litování Ježíšova utrpení.
 
Ježíšovo utrpení nemělo pohnout s Bohem, ale má pohnout s námi.

K Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma.
Ježíš učedníky cílevědomě vedl. I k odvaze. Dal jim za úkol získat „dopravní prostředek“ patřící cizím lidem poněkud svérázným způsobem: „Odvažte osla a přiveďte jej. Kdyby se vás někdo ptal …“
(Mimochodem, sednout na „neoježděné“ zvíře nemusí být snadné …)

Apoštolové byli Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma nadšení. Ale pak měli Ježíšovi za zlé, že nedojel až před královský palác a nevyhnal Piláta …: „To je zpackaná příležitost. Ježíš neumí jednat politicky, nevyužil statisíce poutníků v Jeruzalémě očekávajících Mesiáše a sympatizujících s Ježíšem. Taková příležitost se bude těžko opakovat!“

První čtení je jednou ze čtyř písní o božím služebníku.
Trpící Boží služebník není fackovací panákem. Nemá zálibu v utrpení.
Osobní čest a úcta k životu mají velkou hodnotu.
K porozumění postoje Izaiášova služebníka přispívá Ježíšův příběh. Řekl bych: „Ježíš má svou hrdost, ví o své důstojnosti. Mnoho světců při mučení řvalo bolestí – pochopitelně. O Josefu Toufarovi to víme.  

Evangelia jsou vrcholným vyučováním k lidskosti.
Pašije je třeba odemknout hebrejským klíčem.
Řada kněží je přesvědčena, že mají denně přinášet oběť mše Otci k odpuštění našich hříchů. Z Ježíše dělají kozla Azázela. [1] 

Ježíš chtěl, abychom si hlídali svůj sklon k násilí. [2]
Chtěl, aby se ukázala nenávist a krutost zbožných, na sebe nehleděl.

Ježíš má své fyzické trápení za sebou. I ti, kteří bojovali za naši svobodu v 2. světové válce a komunistický režim je ponížil, prohlásil je za nepřátele národa a popravil je, už mají vše utrpení za sebou. Už jsou oceněni v nebeském království a my je nemusíme litovat. Oceňme je i Ježíše za jejich obětavost, statečnost a nezištnost a přidejme se k nim k nápravě porušeného světa.

Potvrďme si to jednoduchým příkladem. Víme, že porod nebývá pro rodičku snadnou záležitostí.
Oceňujeme obětavost své maminky, jsme jí vděční za to, že nám dala život, a za všechnu její péči. Naše maminka od nás nevyžaduje, abychom ji stále litovali a donekonečna vzpomínali na její porodní bolesti. Podstatné pro ni je, chováme-li se k ní dobře, vážíme-li si jí, jsme-li jí nablízku a rozumíme-li si s ní. Snažíme-li se jí svým životem dělat čest, být slušnými a užitečnými lidmi, sloužícími životu. Nepotřebuje naše klanění.
Na to, co jsme od rodičů a svých předků dostali, říkáme: „Urozenost nás zavazuje“ - to, co přijímáme, chceme dávat dál a přidávat k tomu svůj podíl.

Moje generace mívala při pobožnosti křížové cesty dobrý pocit splněného náboženského počinu.
Jak to máte Vy, mladší?

Co nás napadá, když vidíme pana Babiše pokládat květiny a uklánět se u pamětní desky Jana Palacha?
Kvůli oslavování Palach svůj život nepoložil.

Ježíš od nás také nepožaduje klanění a „křižování se“. Zve nás mezi své učedníky k získávání odvahy, lidskosti a obětavosti.

Pašije a pobožnost křížové cesty nás mají vést k přemýšlení, jak bych se měl zachovat a jak bych se chtěl zachovat při násilí jiných na nevinném?
Evangelia nám vyprávějí, že i zbožní lidé v náročných situacích selhávají.
(Dva psychologové Zimbardo a Milgram ve 20. století svými pokusy potvrdili, že většina „slušných lidí“ se pod určitým tlakem přidá k násilníkům.
Proto pouť do Osvětimi pokládám za důležitější než pouť do Lurd.)

Při pašijích a v Osvětimi se ptám, ke komu bych se přidal: k pachatelům, zachráncům, čumilům, nebo k mlčícím?

Jak se vyhnout nebezpečí být terčem násilí? Jak přežít?
„Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“
(Mt 16,25-26)
Obětavců a odvážných nebylo nikdy dost.
Jak si pěstovat svůj charakter a odvahu, abych neselhal? Abych se odvážil k rozhodnutí:
„Kdyby všichni, já ne!“

Zamlada, když jsme šli z filmu o nějakém hrdinovi, jsme se cítili silnější a odhodlaní stát na správné straně.  
Ale to nebyl čin, jen pocit.
Na pobožnosti křížové cesty můžeme upřímně prožívat zbožné pocity, že jsme vykonali něco dobrého, ale dojímat se je málo. Jeden vážený kamarád si bere na pobožnost špendlík, kterým se píchne - „abych si uvědomil, že Ježíše ukřižování bolelo“.  

Proč se modlíme: „Pro své svaté, drahé rány, Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad námi.“
Řekli bychom: „Maminko (vím, že jsi měla se mnou těžký porod), pro tvou bolest zaplať mé dluhy, které jsem nadělal?“   
Modlíme se: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.“
Nebylo by lepší říkat: „… svou láskou jsi zachránil svět“? 

Opakuji: Ježíšovo utrpení nemělo pohnout s Bohem, ale má pohnout s námi.

„Pravda je to, co mě činí lepším,“ říká Gándhí.

Ježíš nás varuje před násilím, kterého jsme schopní, nebo před mlčením ke zlu. Nevěříme Ježíšovi, myslíme si, že nám křivdí.
Ježíš chtěl zabránit židovským válkám (skončily strašným masakrem Židů) a následujícím válkám mezi obřezaným a pokřtěnými.
Skvělá lékařka, profesorka, alkoholička se napitá vybourala s autem. Dcera jí řekla: „Co se ještě musí stát, aby ses šla léčit?“  
Dokud nevidíme krev a dalšího zavražděného, nevěříme prorokům. Ježíš nabídl svou krev a své ponížení, abychom prohlédli.
Nespočítáme, kolik pobožností křížové cesty katolíci od 2. světové války prošli – ale bez užitku, opět jsme neuhlídali bezbřehé násilí války!
To není vina pobožnosti …

Co jsme se naučili od Jana Palacha (a od dalších obětavých lidí)? 
Co od Ježíše?
Nemusíme následovat upálení Jana Palacha, ani se nechat umučit k smrti jako Ježíš.
Máme spojit své síly a zlu včas předcházet. Bůh nás neposílá bezbranné mezi lidské šelmy. [3]

Máme přijít na to, co měli učedníci při zatýkání Ježíše udělat.
Nejde o to, „co by kdyby“. Ale o naše vyučení, jak se zachovat v podobné situaci.  
Jak to, že vůči zlu jsme my - Ježíšovi učedníci – bezradní?

Apoštolové při Ježíšovu zatýkání, po Ježíšově zákazu používat násilí, od svého Učitele utekli.
Ale Ježíš jim nejprve ukázal, že se lze násilníkům ubránit bez použití násilí. Svým slovem vojáky povalil na zem! (Srv. J 18,1-12)  

Nebylo to poprvé, co se Ježíš (bez prolévání krve) útočníkům ubránil. Už na začátku svého vystupování na veřejnosti Ježíš znehybnil v Nazaretě ty, kteří jej chtěli kamenovat. Pak vyhnal prodavače z nádvoří Jeruzalémské svatyně a představení církve (synagogy) si jej nedovolili zatknout.

V církvi se nevede rozprava, jak se měli učedníci zachovat. Jak máme jednat podle Ježíše my.  Nevyčerpali jsme všechny možnosti, které nám Bůh nabízí ke stavění se proti zlu a násilí.
Místo toho glorifikujeme, velebíme utrpení, tvrdíme, že je obětí příjemnou Bohu.
A pod tímto zkresleným nebiblickým dojmem špatně překládáme Písmo.

Potřebujeme si ujasnit kdo je Bůh. 
Nehádejme a nevnucujme Bohu a dětem svou nevzdělanou a pokroucenou představu o Hospodinu.
Jakou povahu má „tvůj Bůh?“ (Bůh tvé představy)
Nedávno jsem položil otázku: „Souhlasíte se slovy:
„Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením?“ Tak to každoročně slyšíme na Velký Pátek
při liturgii (Iz 52,13-53,12).

Nejde o naše pocity. Ale nakolik to tvrzení souhlasí s výpovědí Boha, který nám osobně o sobě vypráví.
Obecně přece platí, že když se nám nezdá nějaká důležitá výpověď, máme pátrat a hledat přesnější popis u těch, kteří vědí víc než my. Máme hledat v Písmu.

S velkým smutkem zjišťuji, jak mnoho jsme v Božím slovu nevzdělaní. (Uznávám, že je to především vina kléru.)
Základní otázka, vedoucí k hledání smyslu našeho života je: „Proč se Ježíš nechal ukřižovat.“
Ježíš nám to vysvětluje. Vyučuje nás a posílá nás k druhým lidem, abychom jim to uměli objasnit.

K církevnímu překladu o „zalíbení Hospodina v utrpení“, nabízím několik kontrolních otázek:  
-        Svolil bys ke znásilnění své dcery?
-        Se zalíbením?
-        Výjimečná maminka šesti dětí umírající na rakovinu (nejmladšímu klukovi bylo šest let), řekla: „Nedává mně to smysl.“
-        Byl jsi na „pouti“ v některém koncentračním táboře (nacistickém nebo komunistickém)?
-        Procházel jsi tím místem utrpení se „zalíbením“?
-         U kterých „učitelů“ studuješ slovo Boží? (Já si svého zubaře, gynekologa a zpovědníka pečlivě vybírám.)

(Jsem velice vděčný panu Radivoji Jakovjevičovi za jeho překlad o Izaiášově Božím služebníku. Léta jej už při liturgii používáme. Před čtrnácti dny jsem si - konečně a se zpožděním - řekl, že panu arcibiskupovi poděkuji. Jenže on před pár dny v 98 letech zesnul. Neudělal jsem, co jsem měl udělat. Posílám mu své poděkování do nebeského království, ale tady na zemi by to bylo potřebnější. Promeškal jsem příležitost.)

Ježíš nedrtil své přátele zprávou o svém ukřižování, mluvil také o svém a našem vzkříšení. Nabízí nám účinnou pomoc proti zlu. Poslední slovo má Bůh. Jsme rádi, že má větší možnosti než my a že je rád pro nás využije. 

Co mohli učedníci při Ježíšově zatčení dělat?
Když Ježíš svým slovem povalil na zem vojáky, kteří zatýkali jejich milovaného Učitele, měli se obrany Ježíše ujmout sami. Měli možnost je paralyzovat nebo na čas oslepit.
Po Ježíšově vzkříšení měli apoštolové pro vraždu nevinného sesadit velekněze a jeho lidi. [4]

Přeji Vám, i sobě, abychom pokročili v porozumění Ježíšovi, v porozumění jeho vyučování a v pomoci lidem v nouzi. Tím Ježíšovi uděláme radost.
[1] Hospodin řekl Izraeli: „Dávám vám provždy platný pokyn - jednou v roce vykoná Áron za Izraelce smírčí obřady, aby byli zbaveni všech svých hříchů. Áron od pospolitosti Izraelců vezme dva kozly k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné. O obou kozlech bude losovat: jeden los pro Hospodina, druhý pro Azázela. Pak přivede Áron kozla, na kterého padl los pro Hospodina, a připraví jej v oběť za hřích.
Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť. Pak kozla porazí, oběť za hřích lidu, a vnese jeho krev dovnitř za oponu … Potom přivede živého kozla. Na jeho hlavu vloží obě ruce. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla; pak ho dá připraveným mužem vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země.“ (Srv. Lv 16,5-22.34)

[2] Hitler lhal, kradl a vraždil. Mnoho lidí se k němu v různé míře přidalo. My jsme se - v různé míře - přidali ke komunistickému teroru.
[3] Mojžíšova hůl se na obranu stala jedovatým hadem. Rukou mohl Mojžíš útočníka nakazit malomocenstvím. (Srv. Ex 4,1-9)
Elijáš se ubránil třem komandům, které samařský král poslal proroka zatknout. Dvě komanda sežehl ohněm s nebe, třetí oddíl vojáků Elijáš na prosbu velitele ušetřil. (2 Král 1,5-15)
Elíša oslepil nepřátelské vojsko a později jim otevřel oči … (Srv. 2 Král 6,8-23)
Apoštol Pavel oslepil na čas kouzelníka Elymase. (Sk 13,8-11)

[4] Nevolám po krvi. Mlčení ke zlu a neúměrná tolerance k autoritám - k velekněžím Kaifáše a Annáše, kněžím a starším - přinesly pronásledování a vraždění Ježíšových učedníků. Na spravedlnosti stojí život. Zlo život ničí.  
(My jsme také po roce 1989 neodstavili komunistické zločince a jejich spolupracovníky. Přineslo to neblahé důsledky.)