5. neděle čtyřicetidenní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 19,8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 31,31-34
Datum: 17. 3. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 19,8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 31,31-34
; Žid 5,7-9
; J 12,20-33
Datum: 17. 3. 2024
Mluví-li o nás někdo nepřesně nebo dává-li
našim slovům jiný význam, ohrazujeme se.
I s Bohem a o Bohu máme mluvit spravedlivě a inteligentně.
Na Velký pátek se budou opět při bohoslužbě číst slova z Iz 52,13-53,12
„Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením.“
Léta jsem se té formulaci vzpíral - Bůh přece není sadista a k odpuštění našich vin nepotřebuje krev, bolest a smrt člověka (ani hříšníka, natož ponížení a smrt nevinného).
Kde se takové tvrzení o zalíbení v utrpení vzalo? To neladí s ostatními slovy o boží slitovnosti k lidem,
Hospodin je přece milosrdný. V hebrejské Bibli je dostatečně popsáno, že mnohokráte odpouští i hrdelní zločiny těm, kteří se „kají“ a nepotřebuje k tomu od lidí nějaké oběti.
Zjistíme-li, že výsledek složitého matematického výpočtu je chybný, hledáme chybu od začátku. (Opisovat od druhého správný výsledek nám nepomůže.) Stejně potřebujeme pracovat s Písmem.
Na cestě k porozumění Bohu jsem se snažil krok za krokem porozumět Písmu. Bible nikde neoslavuje utrpení. Bůh nám nabízí svou pomoc, abychom zlo snížili na co nejmenší míru.
K Izaiášovým slovům o Božím služebníku se vrátím za chvíli, začněme nejprve s dnešní vyučovací lekcí.
První čtení - z Jeremiáše - je jedním z vrcholných textů hebrejské Bible („Starého zákona“).
Verš: „Vložím svůj zákon do jejich nitra“, si opravte na: „Vložím svou Smlouvu do jejich nitra.“
(Nešikovně říkáme: „Stará smlouva“, „Nová smlouva“.)
Smlouva přináší užitek smluvním stranám a také stanovuje a jistí vzájemné vztahy.
Hospodin uzavřel řadu smluv (s Abrahámem, s Noem, za Mojžíše …).
Izraelité s Boží smlouvou s nadšením souhlasili. Jejich vztah s Hospodinem stál na nezpochybnitelných zkušenostech (na na Boží pomoci Abrahámovi, na vysvobození z egyptského otroctví). Izrael nebyl „nepolíbený“. [1]
Zkušenost Izraele s Hospodinem, se záchranou z egyptského koncentráku je dodneška pro židy určující.
„Mě Hospodin vyvedl z Egypta“, říká otec dětem každý rok při velikonoční večeři.
Boží smlouva s námi je nerovnoměrná, pro nás velice výhodná. Máme v ní výsadní královské postavení, Hospodin nás nazývá svou milovanou nevěstou, to ujednání je smlouvou manželskou. [2]
Svatba (manželská smlouva) se odedávna slaví.
Od začátku Izraelité smlouvu s Hospodinem slavili. [3]
Každý rok Izraelité ustanovení smlouvy s Hospodinem slaví, děkují mu za ni, znovu si smlouvu pročítají a hlásí se k ní.
Ježíš s námi každou neděli, při své hostině slaví svou manželskou smlouvou a opakuje nám svůj svatební slib.
Při každé Ježíšově hostině (večeři Páně) obnovujeme „Novou smlouvu“, hlásíme se k ní a jsme za ní Bohu vděční.
Hospodin je věrný, drží slovo, od žádné smlouvy neodstupuje. To my smlouvy nedodržujeme …
Mluvíme-li o Ježíšovské „Nové smlouvě“, mějme na paměti, že je to „Obnovená smlouva.“
Rozumíme slovům: „Vložím svou Smlouvu do jejich nitra.“ – Bůh si získal naše srdce svou péčí o nás podobně, jako si rodiče svou péčí získávají srdce dětí.
Bůh od nás nevyžaduje slepou poslušnost, ale zve nás k porozumění. Sám nás zasvěcuje do životní moudrosti, je nejlepší pedagog. Ježíš je jediný a jedinečný Učitel. (Srv. Mt 23,10
Ten, kdo projde „první třídou“ Hospodinova vyučování, ten potvrdí, že je Písmo srozumitelně vymyšlené. „Bible není hůře napsaná, než naše učebnice fyziky,“ říkával Bohumil Bílý.
Bible má poněkud jiný způsob řeči, přístup k Bohu a jeho přátelství k nám. Má jiný systém myšlení a vyučování než naše učebnice přírodních věd.
Biblickému vyprávěnému příběhu a podobenství může porozumět i dnešní dítě, když mu vysvětlíme určité detaily. [4]
„Nebude učit druh druha, bratr bratra: Poznej Hospodina!“
Pohanští kněží byli prostředníky mezi božstvem a lidmi. Nás vyučuje sám Bůh, máme k němu otevřený přístup, jsme u něj doma, patříme do jeho královského kněžstva. (Dnes máme dokonce každý po ruce Bibli.) Můžeme Bohu porozumět. (Víme i to, co máme udělat, když se těžce proviníme.)
„Jejich nepravosti jim odpustím, a na jejich hřích už nevzpomenu“ (liturgický překlad).
Ekumenický překlad je výstižnější: „Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“
Těšíme se z velkorysosti Boha, který rád odpouští těm, kteří se ke svým selháním staví čelem, prosí o odpuštění a o pomoc k nápravě. Mít takového Přítele je něco jiného, než se utíkat k pomyslnému náladovému pohanskému božstvu a usmiřovat jej oběťmi. Máme co slavit.
K evangeliu. – Vyučovací lekce Ježíšova.
Na seznamování s poutníky už Ježíš neměl čas, bylo těsně před jeho posledními Velikonocemi. Ježíš znovu mluvil v podobenství o zasetém obilném zrnu (aby jeho řeči rozuměli i noví posluchači) – o smyslu jeho položení života. [5]
„Nenávidět svůj život na tomto světě,“ je hebrejskou formulací: „Dát přednost něčemu jinému.“ Jsou ještě větší hodnoty než Boží dar pozemského života. (Mnozí pro naši svobodu nasadili svůj život. Ježíš pro naši záchranu podstoupil ponížení kříže.)
Ježíšovi posluchači (včetně apoštolů) ale jeho řeč o likvidaci Mesiáše nechtěli slyšet. Přesto Ježíšova slova měla svůj význam. Po Velikonocích si učedníci na tato Ježíšova slova vzpomněli. Viděli, že Ježíš se svou smrtí počítal, svolil k ní a nebyla náhodnou smůlou (jako když Jánošíkovi baba nasypala pod nohy hrách). Učedníkům pak došlo, že Ježíš chtěl, aby se skrze tu justiční vraždu ukázala naše podlost, náboženská nesnášenlivost a nenávist. Abychom viděli, že nutně potřebujeme obrátit se k Bohu tak, jak říká Ježíš. [6]
„Moje duše je rozechvěna … Otče, zastaň se mně, oslav své jméno.“ - Žít v nepřátelství lidí a v jejich odmítání pravdy, bylo těžké i pro Ježíše.
„Z nebe se ozval hlas …
Všimněme si, co různí lidé slyšeli.
Jedni: „Zahřmělo.“
Druzí: „K Ježíšovi promluvit anděl.“
Učedníci: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“
Podle našeho nastavení k pravdě nebo jiným zájmům, často slyšíme jen to, co chceme slyšet, co nám zapadá do našich představ nebo do našich zájmů. Ostatní informace často vytěsňujeme.
Před týdnem jsme slyšeli: „Světlo přišlo na svět, ale někteří se drží ve tmě, aby se nepřišlo na jejich lumpárny.“
Ten, kdo si pečlivě pěstuje svědomí, poctivě hledá pravdu a touží po nápravě, ten dokáže uznat i své selhání. Naopak jiní podle svých usilování přehlížejí fakta, mlží, zapírají a falšují.
Mocná strana zbožných nechtěla „slyšet hlas z nebe“, nechtěla vidět očividné skutky Boží skrze Ježíše, nechtěla uznat pravdu o sobě.
Po Ježíšově vzkříšení tito lidé rádi převzali lživé tvrzení velekněze, že vojáci střežící Ježíšův hrob ve stráži usnuli a Ježíšovi učedníci tělo svého rabiho ukradli.
Vracím se ke slovům:
„Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením.“
- Jedněm to tvrzení nevadí (možná zastávají Anselmovu teorii o zadostiučinění nebo zůstali u lidové zbožnosti). [7]
- Druzí nad těmi slovy nepřemýšlejí.
- Třetí se těm slovům vzpouzejí, zastávají se Boží cti a hledají pečlivý překlad.
Biblický pohled říká: „Bůh je tak veliký, že jej člověk nemůže urazit.“
Urazili jsme se my. My jsme trucovali a šli jsme svou vlastní cestou.
Ježíš smířil nás Bohem, ne Boha s námi. [8]
Hřích nemůže být napraven hříchem.
Ježíš nás zachránil svou obětavou láskou, ne utrpením. (Každým svým slovem každým činem nás přivání k Otci.)
Bůh nevyžaduje za hřích trest a smrt, ale aby se hříšník obrátil a žil užitečně.
Ježíš nikde v evangeliích neříká, že jeho smrt je oběti Bohu. [9]
Vina není přenosná, druhý ji nemůže vzít na sebe. A spravedlivý soudce nemůže potrestat nevinného (srv. Ez 18
Zachráněný (vykoupený) je ten, kdo důvěřuje Bohu a jeho vedení, kdo jde cestou jeho moudrosti. Ten, kdo svým životem přitaká Ježíši.
Bůh nám o sobě vypráví, a pokud se u něj vzděláváme, rozpoznáváme špatná tvrzení a pomluvy o Bohu.
„Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“
„Obětuj Bohu své utrpení.“
„Do nebe vejdeme, jen když hodně vytrpíme.“
„Utrpení nás zušlechťuje.“ [10]
Nabízím vám i letos v příloze text o Izaiášově Božím služebníku v překladu Radivoje Jakovljeviče.
Jsem mu velice vděčný, zbavil mně tíže dosavadních nešikovných překladů („Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením“), poznamenaných pohanskou teorii zadostiučinění uraženému Bohu.
Mnohá utrpení jsou následkem hříchu.
Bůh nás vede k dovednosti nezneužívat dar svobody, neubližovat druhým.
V nebeském království Bůh „setře slzu z každé tváře; a smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude“ (srv. Iz 25,8
Abychom mohli lidem přinášet naději o smysluplnosti života, abychom mohli svědčit o Božím přátelství k člověku, potřebujeme krásu Boha znát. Abychom mohli evangelizovat, potřebujeme se nejprve my sami evangelizovat.
PŘÍLOHA
1. čtení Velkého pátku (Iz 52,13-53,12
(Už léta čteme „Píseň o Izaiášově božím služebníku - ebed Jahve“ v překladu Radivoje Jakovljeviče. Byl členem skupiny Ekumenického překladu Bible. Nyní je pravoslavným arcibiskupem Moravy.)
Čtení z knihy proroka Izaiáše. (Iz 52,13-53,12
Hle, můj služebník nakonec uspěje,
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.
Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země.
Neměl královský vzhled ani důstojnost,
abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.
On však nesl naše trápení
a obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen,
ubit a pokořen od Boha.
Ale on byl proklán naší nevěrností,
zmučen naší nepravostí.
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce,
každý z nás se dal svou cestou
a Hospodin mu dovolil,
aby se vystavil násilí nás všech.
Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest?
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a ocenil, že dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
podaří co se mu to, v čem má Hospodin zalíbení.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Unese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého,
neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.
[1] „Mojžíši, toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“
Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin nabídl“. (Ex 19,3-8
[2] Svatební slib snoubenců je také smlouvou. Patří mezi naše nejzávažnější činy.
Vztah není věcí, ani nehybným stavem, ale živým procesem, který je třeba udržovat při životě.
[3] Jitro, midjánský kněz, Mojžíšův tchán, uslyšel o všem, co Bůh učinil Mojžíšovi a svému izraelskému lidu, že Hospodin vyvedl Izraele z Egypta. Mojžíš svému tchánovi vypravoval o všem, co Hospodin kvůli Izraeli učinil faraónovi a Egypťanům, a o všech útrapách, které je potkaly na cestě, a jak je Hospodin vysvobodil. Jitro měl radost ze všeho dobrého, co Hospodin Izraeli prokázal, a že jej vysvobodil z moci Egypta. Jitro řekl: „Požehnán buď Hospodin, že vás vysvobodil z moci Egypta a z ruky faraónovy.
Nyní jsem poznal, že Hospodin je větší než všichni bohové; odplatil Egypťanům podle toho, jak se vypínali nad Izraelce.“
Jitro pak připravil Bohu zápalnou oběť a obětní hod. Áron a všichni izraelští starší přistoupili, aby s Mojžíšovým tchánem pojedli před Bohem chléb. (Ex 18,1.8-12
[4] Hospodin říká Izraelitům: „Budete mým odděleným (vyvoleným) lidem“! (Děti, které pomáhaly při pečení chleba, viděly, jak se oddělí část chlebového těsta na budoucí kvas. Viděly, jakou péči kvas potřebuje. Pak byly svědky toho, co kvas v novém těstu způsobil, a ochutnaly čerstvý chléb. Kvašený chléb má jinou kvalitu a užitek než nekvašený.)
„Jste oddělení, jako oddělené těsto na kvas. Pečuji o vás, vyučím vás, abyste byli „živým kvasem“ a pomohli jste druhým lidem k přátelství s Bohem.“
Ke studiu na vysoké škole potřebujeme maturitu. Ježíš dokázal učit i analfabety (ženy neuměly číst.)
[5] Nezapomeňme, že Ježíš chtěl zabránit pádu Jeruzaléma a dalším válkám (dodneška vidíme, že bez Boha válkám nezabráníme).
[6] Opakuji: Ježíš vyčerpal všechny možnosti k přesvědčování Izraelitů o nutnosti náboženské reformy, logicky mluvil, vykládal Písmo (argumentoval jím), poskytl lidem mnohá znamení (zázraků), aby viděli, že přichází od Boha, ale Izraelité to nechtěli slyšet. Měli se za dostatečně zbožné. Proto Ježíš zvolil poslední možnost (přestat se skrývat a bránit) a nechat volné ruce církevním hodnostářům. Velekněz Ježíše chytře předhodil okupační moci s obviněním, že se činí králem. Tak se projevila jejich zvrhlost, svévole a arogance vůči Bohu. Ukázalo se, kdo je kdo.
Na likvidaci Ježíše se ukázalo, že vůdcům Izraele nešlo o Boží věc, propadli své touze po moci a zavraždili nevinného (který byl navíc Mesiášem).
Své selhání si hodnostáři nepřipustili; kdo si delší dobu křiví páteř, už se nenarovná.
Někteří slušní lidé se po Ježíšově ukřižování chytli za hlavu, přiznali svou chybu a osobní selhání (to, že opustili zatčeného přítele) a dali za pravdu Ježíšovi. Jeho slova o užitku zasetého zrna – vydaného života pro druhé – se potvrdila.
(Vzkříšením se pak Bůh viditelně k Ježíšovi přiznal.)
[7] Svatý Anselm z Canterbury (žil v 11.století), benediktinský opat, arcibiskup, teolog a filosof, jeden ze zakladatelů scholastiky, učitel církve, byl bystrým myslitelem. Ale už nečetl Bibli „hebrejským klíčem.“
Přejal myšlení antické filosofie a středověký přístup k nápravě uražené cti. Urazil-li šlechtice poddaný, byl zmasakrován. Urazil-li šlechtice šlechtic, byl uraženým vyzván k zadostiučinění – k souboji. Urážku modré krve mohla smýt jen prolitá modrá krev.
Bůh byl našimi hříchy uražen - říká teorie zadostiučinění - a k usmíření jeho zraněné spravedlnosti bylo třeba prolité krve někoho, kdo je víc než jen člověk.
[8] „Bůh nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. (2 Kor 5,18
[9] „Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením.“
[10] Který rodič by na své děti vkládal utrpení? Svět se porušený a v životě nás potkává mnoho těžkého. Jestli my netrpíme, můžeme myslet na trpící a pomáhat jim. (Na Ukrajině je zle.) Sebe a děti máme trénovat k odolnosti vůči bolesti a nepříjemným tlakům, abychom nebyli rozmazlení.
Zlu se máme stavět. Proti některým trápením jsme bezmocní, ty se snažíme unést. Můžeme děkovat Bohu za to, že nás netrápí.
I s Bohem a o Bohu máme mluvit spravedlivě a inteligentně.
Na Velký pátek se budou opět při bohoslužbě číst slova z Iz 52,13-53,12
):
„Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením.“
Léta jsem se té formulaci vzpíral - Bůh přece není sadista a k odpuštění našich vin nepotřebuje krev, bolest a smrt člověka (ani hříšníka, natož ponížení a smrt nevinného).
Kde se takové tvrzení o zalíbení v utrpení vzalo? To neladí s ostatními slovy o boží slitovnosti k lidem,
Hospodin je přece milosrdný. V hebrejské Bibli je dostatečně popsáno, že mnohokráte odpouští i hrdelní zločiny těm, kteří se „kají“ a nepotřebuje k tomu od lidí nějaké oběti.
Zjistíme-li, že výsledek složitého matematického výpočtu je chybný, hledáme chybu od začátku. (Opisovat od druhého správný výsledek nám nepomůže.) Stejně potřebujeme pracovat s Písmem.
Na cestě k porozumění Bohu jsem se snažil krok za krokem porozumět Písmu. Bible nikde neoslavuje utrpení. Bůh nám nabízí svou pomoc, abychom zlo snížili na co nejmenší míru.
K Izaiášovým slovům o Božím služebníku se vrátím za chvíli, začněme nejprve s dnešní vyučovací lekcí.
První čtení - z Jeremiáše - je jedním z vrcholných textů hebrejské Bible („Starého zákona“).
Verš: „Vložím svůj zákon do jejich nitra“, si opravte na: „Vložím svou Smlouvu do jejich nitra.“
(Nešikovně říkáme: „Stará smlouva“, „Nová smlouva“.)
Smlouva přináší užitek smluvním stranám a také stanovuje a jistí vzájemné vztahy.
Hospodin uzavřel řadu smluv (s Abrahámem, s Noem, za Mojžíše …).
Izraelité s Boží smlouvou s nadšením souhlasili. Jejich vztah s Hospodinem stál na nezpochybnitelných zkušenostech (na na Boží pomoci Abrahámovi, na vysvobození z egyptského otroctví). Izrael nebyl „nepolíbený“. [1]
Zkušenost Izraele s Hospodinem, se záchranou z egyptského koncentráku je dodneška pro židy určující.
„Mě Hospodin vyvedl z Egypta“, říká otec dětem každý rok při velikonoční večeři.
Boží smlouva s námi je nerovnoměrná, pro nás velice výhodná. Máme v ní výsadní královské postavení, Hospodin nás nazývá svou milovanou nevěstou, to ujednání je smlouvou manželskou. [2]
Svatba (manželská smlouva) se odedávna slaví.
Od začátku Izraelité smlouvu s Hospodinem slavili. [3]
Každý rok Izraelité ustanovení smlouvy s Hospodinem slaví, děkují mu za ni, znovu si smlouvu pročítají a hlásí se k ní.
Ježíš s námi každou neděli, při své hostině slaví svou manželskou smlouvou a opakuje nám svůj svatební slib.
Při každé Ježíšově hostině (večeři Páně) obnovujeme „Novou smlouvu“, hlásíme se k ní a jsme za ní Bohu vděční.
Hospodin je věrný, drží slovo, od žádné smlouvy neodstupuje. To my smlouvy nedodržujeme …
Mluvíme-li o Ježíšovské „Nové smlouvě“, mějme na paměti, že je to „Obnovená smlouva.“
Rozumíme slovům: „Vložím svou Smlouvu do jejich nitra.“ – Bůh si získal naše srdce svou péčí o nás podobně, jako si rodiče svou péčí získávají srdce dětí.
Bůh od nás nevyžaduje slepou poslušnost, ale zve nás k porozumění. Sám nás zasvěcuje do životní moudrosti, je nejlepší pedagog. Ježíš je jediný a jedinečný Učitel. (Srv. Mt 23,10
)
Ten, kdo projde „první třídou“ Hospodinova vyučování, ten potvrdí, že je Písmo srozumitelně vymyšlené. „Bible není hůře napsaná, než naše učebnice fyziky,“ říkával Bohumil Bílý.
Bible má poněkud jiný způsob řeči, přístup k Bohu a jeho přátelství k nám. Má jiný systém myšlení a vyučování než naše učebnice přírodních věd.
Biblickému vyprávěnému příběhu a podobenství může porozumět i dnešní dítě, když mu vysvětlíme určité detaily. [4]
„Nebude učit druh druha, bratr bratra: Poznej Hospodina!“
Pohanští kněží byli prostředníky mezi božstvem a lidmi. Nás vyučuje sám Bůh, máme k němu otevřený přístup, jsme u něj doma, patříme do jeho královského kněžstva. (Dnes máme dokonce každý po ruce Bibli.) Můžeme Bohu porozumět. (Víme i to, co máme udělat, když se těžce proviníme.)
„Jejich nepravosti jim odpustím, a na jejich hřích už nevzpomenu“ (liturgický překlad).
Ekumenický překlad je výstižnější: „Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“
Těšíme se z velkorysosti Boha, který rád odpouští těm, kteří se ke svým selháním staví čelem, prosí o odpuštění a o pomoc k nápravě. Mít takového Přítele je něco jiného, než se utíkat k pomyslnému náladovému pohanskému božstvu a usmiřovat jej oběťmi. Máme co slavit.
K evangeliu. – Vyučovací lekce Ježíšova.
Na seznamování s poutníky už Ježíš neměl čas, bylo těsně před jeho posledními Velikonocemi. Ježíš znovu mluvil v podobenství o zasetém obilném zrnu (aby jeho řeči rozuměli i noví posluchači) – o smyslu jeho položení života. [5]
„Nenávidět svůj život na tomto světě,“ je hebrejskou formulací: „Dát přednost něčemu jinému.“ Jsou ještě větší hodnoty než Boží dar pozemského života. (Mnozí pro naši svobodu nasadili svůj život. Ježíš pro naši záchranu podstoupil ponížení kříže.)
Ježíšovi posluchači (včetně apoštolů) ale jeho řeč o likvidaci Mesiáše nechtěli slyšet. Přesto Ježíšova slova měla svůj význam. Po Velikonocích si učedníci na tato Ježíšova slova vzpomněli. Viděli, že Ježíš se svou smrtí počítal, svolil k ní a nebyla náhodnou smůlou (jako když Jánošíkovi baba nasypala pod nohy hrách). Učedníkům pak došlo, že Ježíš chtěl, aby se skrze tu justiční vraždu ukázala naše podlost, náboženská nesnášenlivost a nenávist. Abychom viděli, že nutně potřebujeme obrátit se k Bohu tak, jak říká Ježíš. [6]
„Moje duše je rozechvěna … Otče, zastaň se mně, oslav své jméno.“ - Žít v nepřátelství lidí a v jejich odmítání pravdy, bylo těžké i pro Ježíše.
„Z nebe se ozval hlas …
Všimněme si, co různí lidé slyšeli.
Jedni: „Zahřmělo.“
Druzí: „K Ježíšovi promluvit anděl.“
Učedníci: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“
Podle našeho nastavení k pravdě nebo jiným zájmům, často slyšíme jen to, co chceme slyšet, co nám zapadá do našich představ nebo do našich zájmů. Ostatní informace často vytěsňujeme.
Před týdnem jsme slyšeli: „Světlo přišlo na svět, ale někteří se drží ve tmě, aby se nepřišlo na jejich lumpárny.“
Ten, kdo si pečlivě pěstuje svědomí, poctivě hledá pravdu a touží po nápravě, ten dokáže uznat i své selhání. Naopak jiní podle svých usilování přehlížejí fakta, mlží, zapírají a falšují.
Mocná strana zbožných nechtěla „slyšet hlas z nebe“, nechtěla vidět očividné skutky Boží skrze Ježíše, nechtěla uznat pravdu o sobě.
Po Ježíšově vzkříšení tito lidé rádi převzali lživé tvrzení velekněze, že vojáci střežící Ježíšův hrob ve stráži usnuli a Ježíšovi učedníci tělo svého rabiho ukradli.
Vracím se ke slovům:
„Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením.“
- Jedněm to tvrzení nevadí (možná zastávají Anselmovu teorii o zadostiučinění nebo zůstali u lidové zbožnosti). [7]
- Druzí nad těmi slovy nepřemýšlejí.
- Třetí se těm slovům vzpouzejí, zastávají se Boží cti a hledají pečlivý překlad.
Biblický pohled říká: „Bůh je tak veliký, že jej člověk nemůže urazit.“
Urazili jsme se my. My jsme trucovali a šli jsme svou vlastní cestou.
Ježíš smířil nás Bohem, ne Boha s námi. [8]
Hřích nemůže být napraven hříchem.
Ježíš nás zachránil svou obětavou láskou, ne utrpením. (Každým svým slovem každým činem nás přivání k Otci.)
Bůh nevyžaduje za hřích trest a smrt, ale aby se hříšník obrátil a žil užitečně.
Ježíš nikde v evangeliích neříká, že jeho smrt je oběti Bohu. [9]
Vina není přenosná, druhý ji nemůže vzít na sebe. A spravedlivý soudce nemůže potrestat nevinného (srv. Ez 18
. kap.).
Zachráněný (vykoupený) je ten, kdo důvěřuje Bohu a jeho vedení, kdo jde cestou jeho moudrosti. Ten, kdo svým životem přitaká Ježíši.
Bůh nám o sobě vypráví, a pokud se u něj vzděláváme, rozpoznáváme špatná tvrzení a pomluvy o Bohu.
„Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“
„Obětuj Bohu své utrpení.“
„Do nebe vejdeme, jen když hodně vytrpíme.“
„Utrpení nás zušlechťuje.“ [10]
Nabízím vám i letos v příloze text o Izaiášově Božím služebníku v překladu Radivoje Jakovljeviče.
Jsem mu velice vděčný, zbavil mně tíže dosavadních nešikovných překladů („Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením“), poznamenaných pohanskou teorii zadostiučinění uraženému Bohu.
Mnohá utrpení jsou následkem hříchu.
Bůh nás vede k dovednosti nezneužívat dar svobody, neubližovat druhým.
V nebeském království Bůh „setře slzu z každé tváře; a smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude“ (srv. Iz 25,8
; Zj 7,17
; Zj 21,4
).
Abychom mohli lidem přinášet naději o smysluplnosti života, abychom mohli svědčit o Božím přátelství k člověku, potřebujeme krásu Boha znát. Abychom mohli evangelizovat, potřebujeme se nejprve my sami evangelizovat.
PŘÍLOHA
1. čtení Velkého pátku (Iz 52,13-53,12
)
(Už léta čteme „Píseň o Izaiášově božím služebníku - ebed Jahve“ v překladu Radivoje Jakovljeviče. Byl členem skupiny Ekumenického překladu Bible. Nyní je pravoslavným arcibiskupem Moravy.)
Čtení z knihy proroka Izaiáše. (Iz 52,13-53,12
)
Hle, můj služebník nakonec uspěje,
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním ztrnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.
Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země.
Neměl královský vzhled ani důstojnost,
abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením,
jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.
On však nesl naše trápení
a obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen,
ubit a pokořen od Boha.
Ale on byl proklán naší nevěrností,
zmučen naší nepravostí.
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce,
každý z nás se dal svou cestou
a Hospodin mu dovolil,
aby se vystavil násilí nás všech.
Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest?
Byl vyťat ze země živých,
raněn nevěrností mého lidu.
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti.
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a ocenil, že dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
podaří co se mu to, v čem má Hospodin zalíbení.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Unese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého,
neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.
[1] „Mojžíši, toto povíš domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele: Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“
Všechen lid odpověděl jednomyslně: „Budeme dělat všechno, co nám Hospodin nabídl“. (Ex 19,3-8
)
[2] Svatební slib snoubenců je také smlouvou. Patří mezi naše nejzávažnější činy.
Vztah není věcí, ani nehybným stavem, ale živým procesem, který je třeba udržovat při životě.
[3] Jitro, midjánský kněz, Mojžíšův tchán, uslyšel o všem, co Bůh učinil Mojžíšovi a svému izraelskému lidu, že Hospodin vyvedl Izraele z Egypta. Mojžíš svému tchánovi vypravoval o všem, co Hospodin kvůli Izraeli učinil faraónovi a Egypťanům, a o všech útrapách, které je potkaly na cestě, a jak je Hospodin vysvobodil. Jitro měl radost ze všeho dobrého, co Hospodin Izraeli prokázal, a že jej vysvobodil z moci Egypta. Jitro řekl: „Požehnán buď Hospodin, že vás vysvobodil z moci Egypta a z ruky faraónovy.
Nyní jsem poznal, že Hospodin je větší než všichni bohové; odplatil Egypťanům podle toho, jak se vypínali nad Izraelce.“
Jitro pak připravil Bohu zápalnou oběť a obětní hod. Áron a všichni izraelští starší přistoupili, aby s Mojžíšovým tchánem pojedli před Bohem chléb. (Ex 18,1.8-12
)
[4] Hospodin říká Izraelitům: „Budete mým odděleným (vyvoleným) lidem“! (Děti, které pomáhaly při pečení chleba, viděly, jak se oddělí část chlebového těsta na budoucí kvas. Viděly, jakou péči kvas potřebuje. Pak byly svědky toho, co kvas v novém těstu způsobil, a ochutnaly čerstvý chléb. Kvašený chléb má jinou kvalitu a užitek než nekvašený.)
„Jste oddělení, jako oddělené těsto na kvas. Pečuji o vás, vyučím vás, abyste byli „živým kvasem“ a pomohli jste druhým lidem k přátelství s Bohem.“
Ke studiu na vysoké škole potřebujeme maturitu. Ježíš dokázal učit i analfabety (ženy neuměly číst.)
[5] Nezapomeňme, že Ježíš chtěl zabránit pádu Jeruzaléma a dalším válkám (dodneška vidíme, že bez Boha válkám nezabráníme).
[6] Opakuji: Ježíš vyčerpal všechny možnosti k přesvědčování Izraelitů o nutnosti náboženské reformy, logicky mluvil, vykládal Písmo (argumentoval jím), poskytl lidem mnohá znamení (zázraků), aby viděli, že přichází od Boha, ale Izraelité to nechtěli slyšet. Měli se za dostatečně zbožné. Proto Ježíš zvolil poslední možnost (přestat se skrývat a bránit) a nechat volné ruce církevním hodnostářům. Velekněz Ježíše chytře předhodil okupační moci s obviněním, že se činí králem. Tak se projevila jejich zvrhlost, svévole a arogance vůči Bohu. Ukázalo se, kdo je kdo.
Na likvidaci Ježíše se ukázalo, že vůdcům Izraele nešlo o Boží věc, propadli své touze po moci a zavraždili nevinného (který byl navíc Mesiášem).
Své selhání si hodnostáři nepřipustili; kdo si delší dobu křiví páteř, už se nenarovná.
Někteří slušní lidé se po Ježíšově ukřižování chytli za hlavu, přiznali svou chybu a osobní selhání (to, že opustili zatčeného přítele) a dali za pravdu Ježíšovi. Jeho slova o užitku zasetého zrna – vydaného života pro druhé – se potvrdila.
(Vzkříšením se pak Bůh viditelně k Ježíšovi přiznal.)
[7] Svatý Anselm z Canterbury (žil v 11.století), benediktinský opat, arcibiskup, teolog a filosof, jeden ze zakladatelů scholastiky, učitel církve, byl bystrým myslitelem. Ale už nečetl Bibli „hebrejským klíčem.“
Přejal myšlení antické filosofie a středověký přístup k nápravě uražené cti. Urazil-li šlechtice poddaný, byl zmasakrován. Urazil-li šlechtice šlechtic, byl uraženým vyzván k zadostiučinění – k souboji. Urážku modré krve mohla smýt jen prolitá modrá krev.
Bůh byl našimi hříchy uražen - říká teorie zadostiučinění - a k usmíření jeho zraněné spravedlnosti bylo třeba prolité krve někoho, kdo je víc než jen člověk.
[8] „Bůh nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. (2 Kor 5,18
)
[9] „Bohu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením.“
[10] Který rodič by na své děti vkládal utrpení? Svět se porušený a v životě nás potkává mnoho těžkého. Jestli my netrpíme, můžeme myslet na trpící a pomáhat jim. (Na Ukrajině je zle.) Sebe a děti máme trénovat k odolnosti vůči bolesti a nepříjemným tlakům, abychom nebyli rozmazlení.
Zlu se máme stavět. Proti některým trápením jsme bezmocní, ty se snažíme unést. Můžeme děkovat Bohu za to, že nás netrápí.