2. neděle čtyřicetidenní

Před týdnem jsme si říkali, že Ježíš měl a má největší záměr na dobré budoucnosti lidí. Jeho moudrost a jeho největší zápal pro uspořádání společnosti (božího království) je pro nás víc než jen útěchou, že se jeho záměr zdaří. Na nás je, abychom na něj dali a řídili se jeho pokyny a pomáhali jeho věci ve světě.
Původně jsem se chtěl podrobněji věnovat evangeliu s poukazem na naši situaci v současné válce. Ale při biblické hodině jsme si opakovali smysl příběhu o zkoušce Abraháma s obětováním Izáka. A tak jsem se rozhodl, že to napíšu do Poznámek.
K důležité události Ježíšova setkání s Mojžíšem a Eliášem se vrátím za týden.  

K prvnímu čtení. Nabízím nezkrácený text. [1]
Bůh od nás potřebuje nejen souhlas s jeho plánem, ale i silné osobnosti, které s ním dokážou odvážně spolupracovat a šířit jeho osvětu.
Abraham je jednou takovou postavou. S Mojžíšem, Eliášem a Janem Baptistou patří mezi největší osobnosti (větší než apoštolové).
Důvěra v Hospodina, oddanost a horlivost pro boží věc zdobí tyto lidi.

„Zkouška Abraháma“ není především dávným příběhem, ale patří mezi živé dramatické situace, které se stále opakujeme (nejen ve válkách).  

Byli bychom ochotní dát dítě k adopci? [2]
Někteří rodiče zaslíbili dítě do kláštera.
Někdo dovolil synovi, aby se postavil zlu, šel třeba bojovat na frontu.  
Válečným zločincům chybí jakýkoliv soucit, posílají vojáky na frontu. 

My, katolíci, kloužeme po povrchu textu. Izák není „naším“ děckem a navíc to dobře dopadlo, tak drama rychle opouštíme.
Po přečtení této lekce rychle řekneme: „Slyšeli jsme slovo Boží,“ a „otočíme list“.    
Nanejvýše hlásáme, že Izák je předobrazem Ježíše. Je to oprávněné?

V kaplanských letech jsem také říkal: „To, co Bůh nežádal od Abraháma, to sám učinil, vydal svého Syna.“
Až později jsem si všímal, že v hebrejské Bibli nikde není smrt oslavou Boha.
Nikdo nemá právo obětovat druhého.

Hospodin na hoře Moria šetří otce i syna, ale na Golgotě není Syn ušetřen.
V církvi máme dojem, že Bůh Ježíšovu smrt potřeboval k odpuštění našich vin.
Zkusme to objasnit chytrým dětem, uvidíme, zda se nám to podaří.

Zbožní židé při čtení tohoto příběhu znovu a znovu trnou o Izáka (a o své děti).
Léta jsem se nořil do tohoto příběhu, trnul jsem za tátu i syna a kladl jsem mučivé otázky.
Zopakujeme si, kam jsme v minulých letech došli a třeba se nám podaří vystoupit o další stupeň výše.

„Abraháme, vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ a tam ho obětuj jako oběť zápalnou …“
Židé se ptají: „Abrahám měl dva syny. I Izmael byl milovaným synem …“
My bezradně tápeme …

„Hospodin zkoušel Abraháma …“
O jaké zkoušce je řeč? Kdo byl zkoušen? Abrahám nebo Hospodin.
Hospodin přece věděl, jak se Abrahám zachová.
Nebo zkoušel Abrahám Hospodina, kam až Bůh zajde?
Přece se Hospodin Abrahámovi zaručil: „Učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země.“ (Gn 13,16)  
Hospodin přece řekl: „Nezabiješ!“ a sám dodržuje to, co si přeje od nás.

Byla to zkouška Abraháma k posílení jeho spolehnutí se na Boha?
Nebo je to projev Abrahámovy naděje, že Bůh nenechá věc dojít až do krajnosti? 
„Izák je přece i tvým synem, Bože!“

Kdo vlastně po Abrahámovi chce, aby otec obětoval syna. Komu patřil ten hlas? Žádal to Bůh nebo satan?
Bůh přece není krutý, ani nešetrný, nezahrává si s rodičovskou láskou, nenapíná nás k prasknutí … 
Vydává se snad za Boha satan? Co když po oběti syna satan obviní Abraháma z vraždy?  

Co všechno se Abrahámovi v těch dnech honilo v hlavě, co vše prožil …?

Nad čím přemýšlel Izák?
Jak byl Izák starý? Naši malíři jej malují jako nedospělého. Židé říkají, že mu bylo 37 let (to by byl Izák silnější než starý táta).
Otázky a odpovědi …  
Lže Abrahám Izákovi, že budou obětovat ovci?
Aby Abrahám nepokazil Izákovi jeho představu o pečujícím Bohu, neprozradil Abrahám Izákovi, že za pokynem k jeho obětování stojí Hospodin. To ať se Izák raději zklame v tátovi, rozhodl se Abrahám.   

Dvakrát čtení říká: „Šli spolu.“  
Cestou víc mlčeli, než si povídali …
Spolu pracovali (stavěli oltář a rovnali dříví …)

Kdo mluví k Abrahámovi podruhé: „Nevztahuj svou ruku …“, není to pokoušení satana?

Židé vkládají Izákovi do úst slova: „Táto, až to budeš vyprávět mámě, dej pozor, aby nestála u studně nebo na střeše domu.“ 
Bude se Abrahám bát vrátit ke své ženě? Nic jí neřekl. Věděl, že by to nedovolila.
(Naše maminka také řekla, že by Hospodina neposlechla.)

Přinesla tato cesta do hor na Izákovi nějaké psychické následky? 

Naše otázky jsou prospěšné, učí nás přemýšlet a ptát se. Nebylo zbytečné, nevadí, že některé nevedou k porozumění smyslu příběhu.
Propracovali jsme se až výpovědi, že tento drastický příběh nás má uvést k rozhodnému poznání, že Hospodin je proti obětování lidí. V mnoha pohanských kulturách se lidské oběti pokládaly za odpovídající. Dětské oběti především.
Známe nešťastný příběh o obětování jediné dceři vlastním otcem. (Sd 11. kap.)  
Víme, že i někteří Izraelští králové obětovali své syny Hospodinu.

Uvedu dva příklady z historie. Církevní vrchnost souhlasila s kastrací chlapců, aby jejich nezmutovaný hlas přispěl k většímu lesku zpívaných bohoslužeb (ženy zpívat nesměly).
Mnoho kněžských dětí bylo potraceno, neboť celibát byl povinný a narozené dítě by ohrozilo službu kněze. 

Máme dojít k náhledu, že obětování Izáka dodneška trvá!
Nejsou snad malé i dospělé děti obětovány různým božstvům (moci, války, slávy, bohatství, kariéry …)?

Jak jinak má Hospodin prosadit zákaz lidských obětí, než když nás vtáhne do příběhu, ve kterém nám stydne krev v žilách?  
Bůh je naprosto proti obětem!!!
Kdo to neví, je hloupý a nebezpečný.

Ve velkém nebezpečí čekáme na zázrak od Hospodina, ale naším úkolem je předcházet obětem dětí a lidí. A včas zachraňovat ohrožené.

Kdyby nám došla drsnost tohoto příběhu, nečetli bychom jej před dětmi. Stejně bychom nečetli před dětmi pašije, ani je nezvali na pobožnost křížové cesty.
Naše děti paradoxně chrání naše lhostejnost. Kdyby se nás ty tragedie dotýkali, děti by to z nás vcítily. [3]   

Vraťme se ke smyslu zkoušky Abraháma.
Hospodin pro svou péči o lidi hledá mezi námi spolupracovníky. Boží plány jsou větší než naše. Abychom byli Bohu něco platní, potřebujeme mu důvěřovat i tehdy, když nás posílá někam, kam nevidíme, nebo k něčemu, co úplně nechápeme. Bůh od nás nechce slepou poslušnost. Ve svém přátelství nám ale krok za krokem dopřává zkušenost své lásky a věrnosti. Kdo touto cestou jde, může se na boží přísliby a vedení spolehnout. [4]

K druhému čtení.
Opravte si text na: „Bůh vydal svého syna pro nás (rozuměj k naší záchraně).“
Co znamenají slova: „Ježíš se z nás přimlouvá u Otce?“
Je třeba přemlouvat Otce?

K evangeliu.
Víc jak dvacet let si říkáme, že události na hoře při setkání Ježíše, apoštolů a dvou největších biblických osobností Mojžíše a Eliáše neporozumíme bez vzpírání se apoštolů Ježíšovi, když začal mluvit, že Mesiáš bude
zlikvidován církevními předáky.
K tomu se vrátím za týden.

Dopředu si můžete přečíst následující text. 
Ježíš se svými učedníky vyšel do vesnic u Cesareje Filipovy. Cestou se učedníků ptal: "Za koho mě lidé pokládají?"
Řekli mu: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří za jednoho z proroků."
Zeptal se jich: "A za koho mne pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Ty jsi Mesiáš."
I přikázal jim, aby nikomu o něm neříkali.
A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat.
On se však obrátil, podíval se na učedníky a pokáral Petra: "Jdi mi z cesty, satane!; tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!"
Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: "Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde
o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tom-to zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly."
Řekl jim také: "Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci."
Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami. A byl proměněn před jejich očima …

---

[1] Čtení z první knihy Mojžíšovy.                                                       (Gn 22,1-19

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Jeruzalémská bible (pracovní) Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 2. neděle čtyřicetidenní (B) (Václav Vacek) 2. neděle postní (B) (Bible na neděli) Slavnost Zmrtvýchvstání Páně - vigilie (Václav Vacek) 2. neděle čtyřicetidenní (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

(najít předchozí))  

Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem."
A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!"

Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl.
Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme."
Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu.
Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?"
Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál.

Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví.
I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka.
Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem."
A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna."
Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna.

Tomu místu dal Abraham jméno "Hospodin vidí". Dosud se tu říká: "Na hoře Hospodinově se uvidí."
Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé:
"Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu."

Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil.

[2] Vím o řadě případů, kdy šla žena raději na potrat, protože naše církevní společnost by nejen adopcí neocenila, ale odsoudila takovou matku.
[3] Kdysi jsem byl na filmu „Lidice.“ Byl jsem překvapen, když si lidé k promítání brali popcorn. Podobně nechápu, že v kostele zpíváme některé absurdní postní písně (např. o Ježíšově strašné šibenici říkáme: „Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše“). Mluvili bychom podobně o popravě Milady Horákové?)
Jako děti jsme se podivovaly některým kramářským písním o různých mordech (v jedné se opakoval refrén o roztrhaném mladém páru: „Cimrcampr jsou nadranc“). 
To nemohu říci v mnoha kostelích, protože bych byl upálen. 

[4] „Hospodine, co mi chceš dát, jsem stále bezdětný,“ ptal se Abram Hospodina. 
Hospodin mu řekl:„Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat. Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil (Abram už udělal řadu dobrých zkušeností s Hospodinem) a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,2-6)
Eliáš prosil vdovu ze Sarepty: „Dej mně najíst.“ – „Mám poslední hrst mouky a trochu oleje“, řekla žena. „Upeču placku, se synem se najíme se a zemřeme.“
Elijáš jí řekl: „Neboj se. Připrav pro mě malý podpopelný chléb. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.“
Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. (Srv. 1 Kr 17,10-16)
Elíša Naanovi vzkázal: „Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist.“
Ale Naamán se rozlítil … Ale pak poslechl a jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.“ (Srv. 2 Kr 5,1-27)
„Naplňte nádoby vodou“ řekl Ježíš služebníkům na svatbě v Káni.
„Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete,“ řekl Ježíš apoštolům. (J 21,6)  
Slepého Ježíš poslal: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“  (Srv J 9. kap.)  
U hrobu Lazara Ježíš řekl: „Odvalte kámen od hrobky!“ Marta řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“…
Pak Ježíš zvolal: „Lazare, pojď ven!“ (Srv. J 11. kap.
Ježíš řekl Dvanácti: „Syna člověka zbičují a zabijí; ale třetího dne vstane.“ (Srv. L 18,31-33)