1. neděle čtyřicetidenní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 4,6-7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 9,8-15
Datum: 18. 2. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 4,6-7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 9,8-15
; 1 P 3,18-22
; Mk 1,12-15
Datum: 18. 2. 2024
My, čeští katolíci, jsme
povětšinou málo vzdělaní v Písmu. Ustrnuli jsme v lidové zbožnosti;
době před Velikonocemi říkáme „postní doba,“ zatímco Římský misál
má „čtyřicetidenní“ (přípravu na Velikonoce). V 1. prefaci
římského misálu stojí, že ji máme prožít „v radosti a horlivé
lásce“. Český misál uvádí: „ve zbožnosti a horlivé lásce.“
Býváme papežštější než Řím.
My jsme si zvolili „postní“ vážnost, nezdobíme kostel květinami, neříkáme modlitbu „Sláva na výsostech Bohu“ a „Aleluja.“
Proč? Šidíme v dobrořečení sebe nebo Boha?
Každá neděle je slavností Vzkříšení (Ukrajinci a Rusové ji říkají „voskresenie“), není dnem postu. V mnoha našich kostelích se v neděli lidé scházejí na pobožnost křížové cesty (místo toho, abychom třeba prostudovali jednu biblickou lekci).
O Ježíšově umučení liturgické texty mluví až poslední týden před svátky.
Zájem o Popelec je u nás značný. Proč? Jak mu rozumíme?
Mně se zdá přehnaný. Mnoho nás nestojí.
Máme růst do Boží podoby, ale dobře vím, že nejsem Bůh.
Vím, že zemřu. Těším se z Božího milosrdenství, z příslibu vzkříšení mých drahých i sebe. Budu Ježíše prosit, aby mně ukázal, co jsem mohl udělat lépe.
Jeden rabi řekl, že každý máme mít v jedné kapse text od Hospodina: „Pro tebe jsem stvořil svět,“ a v druhé kapse: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš.“
Tvářit se smutně je snadnější než se těšit z radosti druhých (to je známkou přejícnosti a nezištnosti).
Laciný sentiment Ježíš odmítá (srv. L 23,28
Při udělování popelce jsem vždy používal slova: „Obrať se a věř evangeliu.(Máš možnost se navrátit do milující Boží náruče. Těš se z této dobré a osvobozující zprávy.)“
Židé říkají: „Tóra nám byla dána z lásky a my ji s láskou zachováváme. “ [1]
To je pro nás inspirativní (spiritus znamená Duch boží) a my k těm slovům připojujeme: „I evangelia jsou projevem lásky boží k nám.“
Vítám otázky: „Jaký program nám „čtyřicetidenní“ nabízí?“
Liturgické texty ve čtyřicetidenní nám i katechumenům (těm teď vrcholí jejich příprava na křest) předkládají vrcholné biblické texty, abychom objevili nebo si oživili, jaký poklad v Hospodinu máme, proč slavíme svátky a co v nich slavíme.
Studiem se máme připravit na biblické texty svatého týdne, abychom porozuměli jejich poselství, využili Boží pomoc a měli co předávat svým potomkům.
Velikonoce jsou svátky svobody a milosrdenství.
Nevracíme se jen do minulosti k vysvobození Hebreů z egyptského koncentráku a k Ježíšovu vzkříšení. Každý rok se máme ptát, zda a jak s Boží pomocí spolupracujeme.
I Izraelité opakovaně svobodu ztráceli, když žili po svém a nedbali Božích pokynů.
I nás usvědčila současná válka z největšího selhání. Ježíš nám přece nabídl pomoc k budování šalomu a my jsme to nevyužili.
Už druhý rok budeme procházet válečnými Velikonocemi. Ze své viny se jen tak nevyvlíkneme.
Těžko nesu, jak každý den narůstá počet válečných obětí a těch, kteří je oplakávají.
K čemu nám byly pobožnosti křížové cesty?
Zas se budeme dál věnovat jen „kosmetickým“ záležitostem „postní doby?“
Skautíci získávají bobříků odvahy, mlčení, hladu …, trénují si tak potřebné dovednosti pro život.
Ale učedník „Mojžíše“ i (dospělý) učedník Ježíšův jsou už dál, zaměřují se na studium Písma (porozumění Bohu) a na laskavé a obětavé jednání s druhými.
Akademicky vzdělaní kosteloví lidé mně namítli: „Co mohu dělat proti válce, co mohu ovlivnit?“
Potřebujeme s druhými hledat odpověď.
Křesťanství přineslo lidstvu veliký pokrok (nechápu, že mnoho kostelových lidí nevidí užitečnost demokracie a EU). Přispěli jsme k Deklaraci lidských práv – a alespoň pro sebe jsme si stanovili deklaraci povinností.
Znovu připomenu sobotní modlitbu židů:
„Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil
svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a k bližním.
Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme tě o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali,
místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“
Jsme my - učedníci Ježíšovi - dál než učedníci Mojžíšovi v porozumění Bohu a umění modlitby?
K prvnímu čtení.
Čtyři příběhy z Tóry: selhání lidí v Ráji, bratrovražda, potopa a budování společnosti bez Boha (Gn 3,1-11,9
Protože se málo stavíme proti zlu, vylije se někdy z břehů a smete vše, co mu stojí v cestě.
Ale je rozdíl mezi neštěstím přírodní katastrofy a záměrem nenávistné války (např. zničením přehrady, nemocnic, škol … na Ukrajině). Jinak nás zasáhne smrt (zabití) blízkého člověka a jinak úkladná vražda.
Vzpomínáte si, že jsme si říkali, že duhu Izraelité brali za bitevní luk Hospodina, který Bůh „pověsil na hřebík oblohy.“ Bůh proti nám neválčí!
To je důležitá zpráva, neboť pohané si ve svých představách o božstvech mysleli některá jejich božstva vedou války proti jiným bohům i proti lidem.
Hospodin uzavřel s lidmi Noachickou smlouvu. [2]
Každá generace ji má předávat generaci následné. Kdo tuto smlouvu dodržuje, tomu se dostává patřičného obdarování od Boha.
K druhému čtení.
Kristus na záchranu nás hříšných položil život …, aby nás smířil s Bohem (abychom prohlédli, přiznali si svou náboženskou nenávist, kterou pronásledujeme druhé, obrátili se k Bohu a mohlo nám být odpuštěno).
K evangeliu.
Co znamená, že Duch vyvedl Ježíše na poušť?
Ježíš má o nás, lidi, velikou starost. Velice mu záleží na tom, abychom nevedli války, nerozváděli se manželé a sousedé žili v dobrých vztazích.
Ježíš byl Duchem puzen pracovat pro naše osvícení.
Dobrořečíme Bohu za život v míru i za dobré vztahy v našich rodinách. Ale myslíme velikou nouzi Ukrajinců. Děláme si o ně starost. Už druhý rok jsou válce. Jak vaří vojákům a jak jim jídlo dopravují? Jak jim perou prádlo a kde mají nemocnice pro zraněné? Zdalipak jim včas přivezou náboje? Zdalipak nebudou zabiti. Vojáci mají starost o své blízké a ti trnou nad životy bojovníků. Stále přibývá padlých, raněných a plačících.
To všechno a mnoho dalšího měl Ježíš na mysli, když začínal své poslání mezi Izraelity. V největší míře a odhodlání začal pracovat na novém osvícení lidí (abychom už neopakovali ty strašné typy hříchů, o kterých se zmiňuji výše). Puzen Duchem a horlivě promýšlel, jak lidem pomoci.
Markova zpráva o Ježíši na poušti je ze všech evangelií nejstručnější. Ale ukazuje na podstatné, vzpomínáte, že jsme si vícekrát říkali, že se Ježíš se s velkou pečlivostí připravoval na své vyučování. [3] Vše ostatní, včetně postu je druhořadé. [4]
Objevit, že Ježíš je Učitel, je zásadním klíčem k porozumění jeho - a našeho - života.
Výše jsem mluvil o daru Tóry a jejímu nesmírnému významu pro Boží lid.
Katolík sice formálně prohlásí, že Ježíšova Bible má větší váhu než „hebrejská“ Bible, ale úsilím židů porozumět Písmu velice pokulháváme.
Jak můžeme Ježíše následovat a být jeho učedníky, když mu nerozumíme.
Pokud neobjevíme Bibli jako největší a nejdůležitější zdroj poznání, žádné jiné naše náboženské praktiky nemají význam.
I naše selhání, že jsme neuhlídali mír, má příčinu v tom, že nežijeme podle Ježíšových pokynů, nevyučili jsme se u něj.
(K pokušení Ježíše připomenu letos jen něco málo.) [5]
Na začátku čtyřicetidenní si zopakujme, k čemu jsme – my učedníci Ježíšovi – posláni, abychom se nezabývali něčím nepodstatným.
1. Poznáváme Boží přejícnost a jeho péči. Na boží přátelství máme odpovídat svým přátelstvím k Bohu a lidem. (Víme, že člověk žijící v milujícím prostředí jinak prospívá, než lidé, kteří mají pocit, že jsou nedomilovaní a v životě tápou.)
2. Hledajícím máme pomáhat objevovat štědrost a přátelství Boha a dotvářet s ním svět. [6]
3. Máme lidem ukazovat, kým pro nás Ježíš je.
Boží království máme na dosah, jen je nutné jít cestou porozumění evangeliu. To za nás nikdo neudělá.
Je to ovšem krásné a veliké dobrodružství. Ježíš je největší druh v dobru a největší záchranář.
[1]Tóra je učením ahavy (ahava znamená láska), nikoliv zákona nebo přikázání.
Židé za ní denně děkují: „Nechť je Hospodin pochválen za dar Tóry. Jeho slovo je pravdivé a jisté, pevné a trvající, přímé a stálé, milované a milé, drahocenné a příjemné, úctyhodné a mocné, dané a přijaté, dobré a krásné je pro nás toto slovo navěky a navždy. Všechny cesty Tóry jsou líbezné a vedou k pokoji.“
„Otče náš, který jsi milosrdný, a smilováváš se nad námi, vlož do našich srdcí porozumění a ochotu naslouchat, učit se a vyučovat, střežit a konat a láskou naplnit slova učení Tvé Tóry.“
[2] Izraelité se po vysvobození z Egypta svobodně a rádi zavázali, že budou dodržovat 613 pokynů a ustanovení. Každý rok si Smlouvu pročítají a znovu se k ní hlásí.
Ostatní národy mají dodržovat sedm noachických pokynů: Nevraždit, nekrást, nespílat Bohu, nespáchat krvesmilstvo, neodříznout kus masa z živého zvířete, hledat porozumění Bohu a povinnost ustanovit spravedlivé soudy.
[3] Dobří učitelé, i skautští vedoucí vědí, že vyučovací osnova nebo program tábora vyžaduje poctivou přípravu.
Maminka neřekne dětem: „Nestačila jsem uvařit oběd.“ Učitel nebo kazatel nemůže říci: „Nestačil jsem se připravit na vyučování.“ I autobus musí včas vyjet na svou trasu.
[4] Ježíš věděl, že jeho čas je omezen nepřátelským tlakem odpůrců. Uměl s časem dobře hospodařit, proto odsunul jídlo stranou - bez jídla se člověk nějaký čas obejde. Ten, kdo pracuje na něčem důležitém, tomu rozumí.
[5] Máme vědět o Ježíšovu protivníkovi, který pomlouvá Boha a svádí lidi.
Máme vědět, že satan má mezi námi své lidi a máme vědět, čím a jak nás svádí.
Máme vědět, jak jsme Bohem před tímto zlem chráněni a jak důležité je dodržovat „bezpečnostní pravidla“.)
[6] Stvořitel nám dal život, jednoho druhému, bohatství země, rozum a další výbavu. Za těmito královskými dary máme hledat Dárce. Máme objevit jeho autoritu a přátelství a přijmout jeho moudré rady pro soužití s druhými lidmi i s přírodou. Život jsme nedostali k bezohlednému kořistění. Hospodin nechce nic pro sebe, ale uzavírá s námi smlouvu, jejíž dodržování jsme rádi přislíbili.
Vy, rodiče, si také přejete, aby vaše děti přijaly za své zásady, které se vám v životě osvědčily.
Naše společnost dosáhla velké kulturu, pečuje s naším přispěním o občany, o životní prostředí atd.
Právem nás rodina a společnost zavazuje k dodržování pravidel, zákonů a slušnosti. Smíme brát a přijímat, pokud jsme ochotní také dávat. K dospělosti patří přijmout určitou odpovědnost za druhé.
My jsme si zvolili „postní“ vážnost, nezdobíme kostel květinami, neříkáme modlitbu „Sláva na výsostech Bohu“ a „Aleluja.“
Proč? Šidíme v dobrořečení sebe nebo Boha?
Každá neděle je slavností Vzkříšení (Ukrajinci a Rusové ji říkají „voskresenie“), není dnem postu. V mnoha našich kostelích se v neděli lidé scházejí na pobožnost křížové cesty (místo toho, abychom třeba prostudovali jednu biblickou lekci).
O Ježíšově umučení liturgické texty mluví až poslední týden před svátky.
Zájem o Popelec je u nás značný. Proč? Jak mu rozumíme?
Mně se zdá přehnaný. Mnoho nás nestojí.
Máme růst do Boží podoby, ale dobře vím, že nejsem Bůh.
Vím, že zemřu. Těším se z Božího milosrdenství, z příslibu vzkříšení mých drahých i sebe. Budu Ježíše prosit, aby mně ukázal, co jsem mohl udělat lépe.
Jeden rabi řekl, že každý máme mít v jedné kapse text od Hospodina: „Pro tebe jsem stvořil svět,“ a v druhé kapse: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš.“
Tvářit se smutně je snadnější než se těšit z radosti druhých (to je známkou přejícnosti a nezištnosti).
Laciný sentiment Ježíš odmítá (srv. L 23,28
). To soucit nás pohne k pomoci
druhému.
Při udělování popelce jsem vždy používal slova: „Obrať se a věř evangeliu.(Máš možnost se navrátit do milující Boží náruče. Těš se z této dobré a osvobozující zprávy.)“
Židé říkají: „Tóra nám byla dána z lásky a my ji s láskou zachováváme. “ [1]
To je pro nás inspirativní (spiritus znamená Duch boží) a my k těm slovům připojujeme: „I evangelia jsou projevem lásky boží k nám.“
Vítám otázky: „Jaký program nám „čtyřicetidenní“ nabízí?“
Liturgické texty ve čtyřicetidenní nám i katechumenům (těm teď vrcholí jejich příprava na křest) předkládají vrcholné biblické texty, abychom objevili nebo si oživili, jaký poklad v Hospodinu máme, proč slavíme svátky a co v nich slavíme.
Studiem se máme připravit na biblické texty svatého týdne, abychom porozuměli jejich poselství, využili Boží pomoc a měli co předávat svým potomkům.
Velikonoce jsou svátky svobody a milosrdenství.
Nevracíme se jen do minulosti k vysvobození Hebreů z egyptského koncentráku a k Ježíšovu vzkříšení. Každý rok se máme ptát, zda a jak s Boží pomocí spolupracujeme.
I Izraelité opakovaně svobodu ztráceli, když žili po svém a nedbali Božích pokynů.
I nás usvědčila současná válka z největšího selhání. Ježíš nám přece nabídl pomoc k budování šalomu a my jsme to nevyužili.
Už druhý rok budeme procházet válečnými Velikonocemi. Ze své viny se jen tak nevyvlíkneme.
Těžko nesu, jak každý den narůstá počet válečných obětí a těch, kteří je oplakávají.
K čemu nám byly pobožnosti křížové cesty?
Zas se budeme dál věnovat jen „kosmetickým“ záležitostem „postní doby?“
Skautíci získávají bobříků odvahy, mlčení, hladu …, trénují si tak potřebné dovednosti pro život.
Ale učedník „Mojžíše“ i (dospělý) učedník Ježíšův jsou už dál, zaměřují se na studium Písma (porozumění Bohu) a na laskavé a obětavé jednání s druhými.
Akademicky vzdělaní kosteloví lidé mně namítli: „Co mohu dělat proti válce, co mohu ovlivnit?“
Potřebujeme s druhými hledat odpověď.
Křesťanství přineslo lidstvu veliký pokrok (nechápu, že mnoho kostelových lidí nevidí užitečnost demokracie a EU). Přispěli jsme k Deklaraci lidských práv – a alespoň pro sebe jsme si stanovili deklaraci povinností.
Znovu připomenu sobotní modlitbu židů:
„Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil
svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a k bližním.
Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme tě o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali,
místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“
Jsme my - učedníci Ježíšovi - dál než učedníci Mojžíšovi v porozumění Bohu a umění modlitby?
K prvnímu čtení.
Čtyři příběhy z Tóry: selhání lidí v Ráji, bratrovražda, potopa a budování společnosti bez Boha (Gn 3,1-11,9
) jsou typy selhání, které – buď před Bohem
žalováno – stále opakujeme.
Protože se málo stavíme proti zlu, vylije se někdy z břehů a smete vše, co mu stojí v cestě.
Ale je rozdíl mezi neštěstím přírodní katastrofy a záměrem nenávistné války (např. zničením přehrady, nemocnic, škol … na Ukrajině). Jinak nás zasáhne smrt (zabití) blízkého člověka a jinak úkladná vražda.
Vzpomínáte si, že jsme si říkali, že duhu Izraelité brali za bitevní luk Hospodina, který Bůh „pověsil na hřebík oblohy.“ Bůh proti nám neválčí!
To je důležitá zpráva, neboť pohané si ve svých představách o božstvech mysleli některá jejich božstva vedou války proti jiným bohům i proti lidem.
Hospodin uzavřel s lidmi Noachickou smlouvu. [2]
Každá generace ji má předávat generaci následné. Kdo tuto smlouvu dodržuje, tomu se dostává patřičného obdarování od Boha.
K druhému čtení.
Kristus na záchranu nás hříšných položil život …, aby nás smířil s Bohem (abychom prohlédli, přiznali si svou náboženskou nenávist, kterou pronásledujeme druhé, obrátili se k Bohu a mohlo nám být odpuštěno).
K evangeliu.
Co znamená, že Duch vyvedl Ježíše na poušť?
Ježíš má o nás, lidi, velikou starost. Velice mu záleží na tom, abychom nevedli války, nerozváděli se manželé a sousedé žili v dobrých vztazích.
Ježíš byl Duchem puzen pracovat pro naše osvícení.
Dobrořečíme Bohu za život v míru i za dobré vztahy v našich rodinách. Ale myslíme velikou nouzi Ukrajinců. Děláme si o ně starost. Už druhý rok jsou válce. Jak vaří vojákům a jak jim jídlo dopravují? Jak jim perou prádlo a kde mají nemocnice pro zraněné? Zdalipak jim včas přivezou náboje? Zdalipak nebudou zabiti. Vojáci mají starost o své blízké a ti trnou nad životy bojovníků. Stále přibývá padlých, raněných a plačících.
To všechno a mnoho dalšího měl Ježíš na mysli, když začínal své poslání mezi Izraelity. V největší míře a odhodlání začal pracovat na novém osvícení lidí (abychom už neopakovali ty strašné typy hříchů, o kterých se zmiňuji výše). Puzen Duchem a horlivě promýšlel, jak lidem pomoci.
Markova zpráva o Ježíši na poušti je ze všech evangelií nejstručnější. Ale ukazuje na podstatné, vzpomínáte, že jsme si vícekrát říkali, že se Ježíš se s velkou pečlivostí připravoval na své vyučování. [3] Vše ostatní, včetně postu je druhořadé. [4]
Objevit, že Ježíš je Učitel, je zásadním klíčem k porozumění jeho - a našeho - života.
Výše jsem mluvil o daru Tóry a jejímu nesmírnému významu pro Boží lid.
Katolík sice formálně prohlásí, že Ježíšova Bible má větší váhu než „hebrejská“ Bible, ale úsilím židů porozumět Písmu velice pokulháváme.
Jak můžeme Ježíše následovat a být jeho učedníky, když mu nerozumíme.
Pokud neobjevíme Bibli jako největší a nejdůležitější zdroj poznání, žádné jiné naše náboženské praktiky nemají význam.
I naše selhání, že jsme neuhlídali mír, má příčinu v tom, že nežijeme podle Ježíšových pokynů, nevyučili jsme se u něj.
(K pokušení Ježíše připomenu letos jen něco málo.) [5]
Na začátku čtyřicetidenní si zopakujme, k čemu jsme – my učedníci Ježíšovi – posláni, abychom se nezabývali něčím nepodstatným.
1. Poznáváme Boží přejícnost a jeho péči. Na boží přátelství máme odpovídat svým přátelstvím k Bohu a lidem. (Víme, že člověk žijící v milujícím prostředí jinak prospívá, než lidé, kteří mají pocit, že jsou nedomilovaní a v životě tápou.)
2. Hledajícím máme pomáhat objevovat štědrost a přátelství Boha a dotvářet s ním svět. [6]
3. Máme lidem ukazovat, kým pro nás Ježíš je.
Boží království máme na dosah, jen je nutné jít cestou porozumění evangeliu. To za nás nikdo neudělá.
Je to ovšem krásné a veliké dobrodružství. Ježíš je největší druh v dobru a největší záchranář.
[1]Tóra je učením ahavy (ahava znamená láska), nikoliv zákona nebo přikázání.
Židé za ní denně děkují: „Nechť je Hospodin pochválen za dar Tóry. Jeho slovo je pravdivé a jisté, pevné a trvající, přímé a stálé, milované a milé, drahocenné a příjemné, úctyhodné a mocné, dané a přijaté, dobré a krásné je pro nás toto slovo navěky a navždy. Všechny cesty Tóry jsou líbezné a vedou k pokoji.“
„Otče náš, který jsi milosrdný, a smilováváš se nad námi, vlož do našich srdcí porozumění a ochotu naslouchat, učit se a vyučovat, střežit a konat a láskou naplnit slova učení Tvé Tóry.“
[2] Izraelité se po vysvobození z Egypta svobodně a rádi zavázali, že budou dodržovat 613 pokynů a ustanovení. Každý rok si Smlouvu pročítají a znovu se k ní hlásí.
Ostatní národy mají dodržovat sedm noachických pokynů: Nevraždit, nekrást, nespílat Bohu, nespáchat krvesmilstvo, neodříznout kus masa z živého zvířete, hledat porozumění Bohu a povinnost ustanovit spravedlivé soudy.
[3] Dobří učitelé, i skautští vedoucí vědí, že vyučovací osnova nebo program tábora vyžaduje poctivou přípravu.
Maminka neřekne dětem: „Nestačila jsem uvařit oběd.“ Učitel nebo kazatel nemůže říci: „Nestačil jsem se připravit na vyučování.“ I autobus musí včas vyjet na svou trasu.
[4] Ježíš věděl, že jeho čas je omezen nepřátelským tlakem odpůrců. Uměl s časem dobře hospodařit, proto odsunul jídlo stranou - bez jídla se člověk nějaký čas obejde. Ten, kdo pracuje na něčem důležitém, tomu rozumí.
[5] Máme vědět o Ježíšovu protivníkovi, který pomlouvá Boha a svádí lidi.
Máme vědět, že satan má mezi námi své lidi a máme vědět, čím a jak nás svádí.
Máme vědět, jak jsme Bohem před tímto zlem chráněni a jak důležité je dodržovat „bezpečnostní pravidla“.)
[6] Stvořitel nám dal život, jednoho druhému, bohatství země, rozum a další výbavu. Za těmito královskými dary máme hledat Dárce. Máme objevit jeho autoritu a přátelství a přijmout jeho moudré rady pro soužití s druhými lidmi i s přírodou. Život jsme nedostali k bezohlednému kořistění. Hospodin nechce nic pro sebe, ale uzavírá s námi smlouvu, jejíž dodržování jsme rádi přislíbili.
Vy, rodiče, si také přejete, aby vaše děti přijaly za své zásady, které se vám v životě osvědčily.
Naše společnost dosáhla velké kulturu, pečuje s naším přispěním o občany, o životní prostředí atd.
Právem nás rodina a společnost zavazuje k dodržování pravidel, zákonů a slušnosti. Smíme brát a přijímat, pokud jsme ochotní také dávat. K dospělosti patří přijmout určitou odpovědnost za druhé.