5. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení.
Naše civilizace dosáhla nikdy v dějinách nevídané jedinečné pomoci nemocným a potřebným. A přesto jsme zasaženi trápením nemocných, kterým neumíme pomoci.
O válečném utrpení ani nemluvě ...

Na řadu palčivých otázek odpověď nemáme. Ale naše péče o slabé a zraněné je jednou z odpovědí, kterou k životu přispíváme.
Pozvání k věčnosti není prázdnou útěchou, ale je víc než nic, než kdyby smrtí mělo vše skončit.
„Tento svět se podobá předsíni budoucího světa, připrav se v ní, abys mohl vstoupit do paláce,“                                  
říká Talmud (Pirkej Avot – Výroky otců).

Bůh nás zve k životu bez nouze a ubližování. To je naše budoucnost. Ježíš se staví proti utrpení a posílá nás uzdravovat potřebné.
Uznává naši svobodu, má k nám úctu, zve nás, abychom se k němu dobrovolně přidali.
Před týdnem jsme si připomněli smysl - účel „znamení“ (zázraku) v Bibli.„Zázrak“ nám umožňuje rozpoznat, že někdo přichází od Boha.
Ježíš na nikoho netlačil, ale svou pomocí potřebným ukazoval svůj zájem o člověka.
„Svědectví, které mám já, je větší než Janovo: skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal. Tyto skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal.“ (J 5,36)  
„Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi!“ (J 10,37)  
„Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!
Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci.“ (J 14,11-12)  

Ježíšovi odpůrci neustále od Ježíše vyžadovali další a další znamení, [1]
ale od začátku ho pomlouvali a tvrdili, že je posedlý. [2]

Ale zázrak není jediným kriteriem pravosti. (I egyptští kouzelníci čarovali.) Bůh nás učí rozpoznávat své pravé posly od nebezpečných podvodníků. [3]

Ježíš své učedníky vybavil boží mocí:
„Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.“ (Mt 10,8)  
„Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,17-18

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Slavnost Nanebevstoupení Pána (B) (Václav Vacek) Ježíš byl vzkříšen (Ranní slovo) Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření (Ranní slovo) Slavnost Nanebevstoupení Páně (Halík - Zacheus)

Čtení je také zmíněno v textech: 5. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

)
„Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (L 24,49)                                                                                                              

Ježíš vybavoval vyučené učedníky, kteří dodržovali pokyny svého Učitele, mocí uzdravovat. Bděl nad nimi, aby jim ta moc nestoupla do hlavy. Varoval je, aby se nepovyšovali nad druhé a nehráli si na Otce, Učitele a Mistry (srv. Mt 23,6-10).
„Učiníte-li všechno, co jsem vám svěřil, řekněte: `Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.´“ (L 17,10)

Tu moc uzdravovat a osvobozovat lidi od démonů si nikdo nemůže sám přivlastnit ani koupit.
Nám tato výbava chybí. Duchovní se místo ní zaštiťují kanonickým právem.

Kdo si přiznáváme, že jsme pod míru Ježíšových učedníků?
Naše církev je značně klerikální. Klérus v ní má výsadní postavení, svou titulaturu, zvláštní uniformy a kněžskou moc.
Nechceme slyšet apoštolova slova: „V církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.“ (1 Kor 12,28) Zatímco naše společnost moudře došla k rozdělení moci: moc zákonodárná, výkonná a soudní, biskupové si osobují monopol na vše.
Se službou prorockou - která nám je svěřena při křtu - se v naší církvi vůbec nepočítá.  

Jakmile je mladíček vysvěcen na kněze, už je oslovován „otče“ i svými rodiči a starými babičkami.  Klérus si osobuje přední místo v presbytáři u Stolu Páně. Má svá privilegia, včetně prvního místa na Ježíšově hostině (u rodinného stolu maminka dává jídlo na talíř nejprve rodinným příslušníkům a sama sobě až naposled; v kostele je to naopak, duchovenstvo také převážně vypije Krev Páně svým farníkům).
Ale Ježíš řekl apoštolům: „Víte, že vládcové panují nad národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20,25-28)
Klerici „svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všude, kde se vyskytují, se staví na odiv, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách“ (srv. Mt 23,4-6).

V Ježíšově době se izraelská společnost dívala svrchu na lidi, kteří nežili v manželství. Ježíš se zastával ponižovaných (žen, dětí, samaritánů, pohanů …), prosazoval úctu ke každému. Prohlásil:
„Někteří lidé nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.“ (Mt 19,12)  

Ale když křesťané nečetli Písmo, postavení manželů a celibátníků otočili. Celibátníci sami sebe prohlásili za Bohu přednější, milejší, žijící v „čistotě“, a lidi, žijící v manželství měli za podřadné. Duchovenstvo je zahleděné do sebe a přehlíží, že manželství je trenažérem pro naši budoucnost s nebešťany.
Nevím, kde se celibátníci připraví na soužití v nebeském království, kde si osvojí sociální dovednosti: naslouchání druhým, hledání pravdy a přiznávání, že nemusím mít vždy pravdu.

Ježíšovi apoštolové a učedníci stihli vedle péče o rodinu a o vlastní růst ještě pracovat pro evangelium. Když už měli odrostlé děti, jejich manželky s nimi chodily a pečovaly o ně. [4]
(Východní církev má ikonu „apoštol Petr a jeho svatá choť“.)

Říkáme si, že náš život smí a má být první svátostí. Vyšli jsme z náruče rodičů a z náruče Boží. Učíme se ve všem spolupracovat s Bohem. Ve všem být obrazem božím.

Nejsme jen konzumenty svátostí a božího požehnání, jsme pozváni k vytváření důležitých hodnot a ke službě životu. Předáváním života a rodičovstvím se nejvíce podobáme Stvořiteli.
Je moudré někoho tlačit, aby neměl rád někoho více než ostatní? I Ježíš měl nejbližšího apoštola, s kterým si nejvíce rozuměl. Je moudré někomu zakazovat, aby choval ve své náruči své dítě nebo vnoučata? Z dvanácti apoštolů bylo nejméně jedenáct ženáčů. 

Ještě za Benedikta XVI. bylo nežádoucí, aby se lidé k životu církve vyjadřovali, ale František v synodální cestě řekl, že názory věřících na život křesťanů jsou důležité a potřebné, neboť Duch vane, kde chce a mnohokráte se v církvi projevil zezdola. 
Františkova slova nás povzbuzují. Samozřejmě, že ne vše, co nás napadne, ladí s Duchem božím. Kdo nezná Mojžíšovo a Ježíšovo učení, ať mlčí.
Potřebujeme se celoživotně vzdělávat v Ježíšových slovech. Jen tak budeme něco platní Ježíšovu dílu ve světě.  

Rozumíme slovům: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (Lv 11,45) Bůh nás svým slovem zasvěcuje do života s ním. [5]

Bůh nám vymyslel krásný životní program a my nevymyslíme nic lepšího. S Ježíšem můžeme být užiteční světu.
Naše modlitby nejsou zbytečné, ale nemějme je za poctu pro Boha. To my jsme poctěni Božím zájmem o nás.  

---

[1] „Jakým znamením nám prokážeš, že smíš vyhánět prodavače z nádvoří jeruzalémské svatyně?“  (J 2,18)
„Když chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej znovu postavit, zachraň sám sebe; jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“
(Mt 27,40)  

[2] Znalci Písma, kteří přišli z Jeruzaléma, Ježíše pomlouvali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ (Mk 3,22)  

[3] Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´A tehdy prohlásím: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Mt 7,15-23)

[4] Apoštol Pavel píše: „Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr?“
(Srv. 1 Kor 9,5n).

[5] V synagogách jsou biblické svitky uloženy v Aron ha-kodeš  (Svaté schráně). Jakmile jsou dvířka otevřená, aby byl svitek přinesen na bimu (vyvýšené místo, určené k předčítání Písma), všichni v synagoze povstanou. Vědí, že Písmo je ke studiu, ne ke klanění, ne k okuřování. Naslouchání Písmu a hledání jeho smyslu, je podstatnou částí modlitby.