2. neděle v mezidobí

Kdo vás v životě ovlivnil a čím vás ovlivnil?
Čím větší osobnost, tím více ji visíme na rtech.

Písemný záznam důležitého sdělení má pro nás velkou cenu. Tak se můžeme spřátelit i s lidmi, které jsme nepotkali osobně.
Učíme se setkávat s Bohem a s Ježíšem.
Průpravu jsme získali doma i ve škole, učili jsme se pozorně setkávat s druhými, naslouchat ji, porozumět vyučování, ukládat si do paměti důležité informace a osvojovat si nové dovednosti.

První čtení. „Slyšet Boha,“ naslouchat mu, je uměním.
Prvním setkáváním s Bohem je příroda. Někteří jsme se začali ptát po dárci těchto nespočetných darů. Druhým zdrojem k porozumění Bohu je jeho Slovo.
Ani v přírodě, ani v Písmu nenajdeme naše osobní jméno, ale přesto můžeme objevit osobní řeč Boha k nám.
I Samuel objevil stálou ochotu a připravenost Boha s námi mluvit. (Na kterémkoliv místě.)
Bůh není skoupý na slovo k nám. To my před jeho slovy uhýbáme.
V prvním podobenství o rozsévači nás Ježíš učí, že záleží na každém z nás, jak velkou úrodu z božího vyučování vytěžíme.

Evangelium popisuje první setkání prvních učedníků s Ježíšem. Učedníci byli otevření dalšímu poznávání Hospodina. Uměli přemýšlet. Vadila jim strnulost rabínského vyučování. Proto se rádi stali učedníky Jana Baptisty. Viděli v něm učitele, který má promyšlené Písmo a vidí podstatné.

Jan věděl ze své rodiny, a ze své zkušenosti s Ježíšem, že nemá druhým sdělovat, kdo je Mesiášem.
(Kdo si pamatujete proč?)
Jan svým nejlepším učedníkům neřekl: „To je Mesiáš,“ ale ukázal na Ježíše: „Hle, beránek boží.“ Ukázal jim cestu, po které se hned vydali.
Zkuste si opovědět, co si učedníci o slovech „Hle, beránek boží,“ asi mysleli?
Až pak se na opakování podívejte na poznámku pod čarou. [1]

Škoda, že lekcionář ustřihl setkání s dalšími učedníky v druhém dni.

Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“
Filip byl z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova;
Filip zase vyhledal Natanaela a řekl mu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš ve Smlouvě i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.“
Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“
Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“
Ježíš spatřil Natanaela, jak k němu přichází a řekl o něm: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“
Řekl mu Natanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“
„Mistře“, řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“
Ježíš mu odpověděl: „Ty věříš proto, že jsem ti řekl: `Viděl jsem tě pod fíkem?´ Uvidíš věci daleko větší.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“

Učedníci byli Ježíšem okouzleni. Nikdy se nesetkali s někým, kdo by jim věnoval tak velkou pozornost. A nikdo jiný nemluvil tak zasvěceně o Písmu, jako Ježíš.
Každému z učedníků řekl něco, co my lidé svými smysly nemůžeme o druhém vědět. Tím se jim Ježíš legitimoval jako prorok. Uchvátil je a oni mu začali důvěřovat.

Náš úryvek nepopisuje dlouhou debatu u Ježíše.
Ježíš jim už při prvním setkání „otvíral smysl Písma.“
Není pravda, že učedníci byli nevzdělaní. [2]
Co znamenají Ježíšova slova:
„Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Učedníci tomu rozuměli, byli vyučení v Písmu, znali vyprávění o žebři do nebe, který Jákob viděl ve snu od Boha. Ježíš se pro ně stal dveřmi, cestou a schodištěm k vystupování k Hospodinu.
Bez znalostí „Mojžíše“ nemůžeme porozumět Ježíšovi.

To platí i o slovech Jana Baptisty, která řekl při Ježíšově ponoření do Jordánu:
„Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: ,Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.´“ (J 1,29)

Co znamená „snímání hříchu“?
Místo, abychom hledali jejich smysl v Písmu, mluvíme o Ježíši nesrozumitelným jazykem a používáme pohanské představy o obětech za hřích přinášených božstvům.

V dnešním 40. žalmu stojí důležité sdělení:

Obětní hod ani oběť přídavnou sis nepřál,
nýbrž protesals mi uši;
nežádals oběť zápalnou ani oběť za hřích.
Tu jsem řekl: Hle, přicházím, jak ve svitku knihy o mně stojí psáno.
Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním,
Tvou smlouvu mám ve svém srdci. (Ž 40,7-9 – ekumenický překlad)

Totéž říká i list Židům 10,7-9, ale my na to nedbáme.

Může někdo vzít na sebe vinu druhých? Vina a hřích jsou nepřenosné.
Zkusme o „snímání hříchů“ mluvit s gymnazisty, nebo se soudnými lidmi (kteří se nenechají ohloupit našimi náboženskými frázemi) a uvidíme, kam se v debatě dostaneme.

Ježíš nás upozorňuje, že existuje nebezpečnější překážka (bránící našemu setkání s Bohem), než jsou hříchy. Nebe je plné hříšníků, kteří se stali Ježíšovými učedníky. Ale není tam jediný člověk, který nepřekonal své suverénní předsudky o Bohu.

Bůh nepotřeboval k našemu odpuštění Ježíšovu krev, ale naši ochotu vzdát se svých nedokonalých a někdy zvrhlých náboženských názorů a vydat se Ježíšovou cestou lidskosti.
Nedělejme z Ježíše kozla pro Azázela. (Srv. Lv 16,6-17; Nm 7,7-16n) (O tom podrobně třeba jindy.)

Říkáme si, proč se Ježíš vydal do rukou hříšníků. Chtěl vyburcovat své současníky (i nás), aby nám konečně došlo, že v naší náboženské pýše pronásledujeme nevinné a jsme schopni vraždit.
Díky Ježíšově obětavosti pak někteří lidé prohlédli a uznali, že Ježíš měl pravdu; změnili své názory a obrátili se.
Bůh je ochotný nám odpustit naše provinění. Nemusíme si zoufat nebo umlčovat si své svědomí.
S boží pomocí můžeme využít nám darovanou novou šanci a vykonat mnoho dobrého. Můžeme unést následky za své selhání a svou odpovědnost.
Tak rozumím slovům o beránku Božím, který snímá náš hřích. - Ježíš si nás získal svým věrným přátelstvím, svou odvahou a pravdivostí. Na jeho slova se můžeme stoprocentně spolehnout a můžeme přijmout jeho osvobozující výrok: „Je ti odpuštěna tvá vina!“

Všimněte si, že evangelium mluví o jediném hříchu: „Boží beránek snímá hřích světa.“
Všimněte si, že liturgické texty mluví o hříších světa.
O tom, třeba jindy.

Mrzí mě, že mnoho poctivých a přemýšlivých lidí přestává chodit na bohoslužby. Říkají, že jim naše kázání nic nepřinášejí.
Mají pravdu, neovládáme své „řemeslo,“ nestudujeme Písmo, nevzděláváme se a ani nečteme. Poklepávání na rameno nenahradí naši osobní evangelizaci a evangelizování druhých.

V naší církvi mně chybí rozpravy nad Písmem s kněžími a biskupy. Málo katolíků má zájem o biblické hodiny. Přál bych si, aby nám, duchovním, lidé kladli otázky a žádali nás o vysvětlování smyslu slov Písma.

Současné války nás usvědčily z krutého omylu. Žili jsme v pomyslném ráji míru, bohatství, štěstíčka a zábavy.
Neradi si připouštíme existenci zla, ale vidíme, že různá trápení: nemoc, konec přátelství, nenávist druhého, šikana, zabití a vraždění dokonce i válka nás může postihnout.

Opakuji:
Politici mají k udržení míru svůj recept: hodně zbrojit – aby se nás protivníci báli. (Ale to je velice nákladná záležitost.)
Bůh není bezradný, nabízí nám svůj program – šalom a Ježíš nás k tomu chce doprovázet.
Jenže my mu nedůvěřujeme a nevydali jsme se jeho cestou.
I na nás záleží, zda třeba v synodních kroužcích tato nabídka Boží cesty zazní.

Neříkejme lidem, že si máme v modlitbách vyprosit u Boha mír. Máme změnit své smýšlení a jednání. Přitakat Bohu svým způsobem života.

---

[1] Opakování. Beránek boží pro učedníky znamenal zabité zvíře, stažené z kůže, vykuchané a visící na háku.
Pro Izraelity je beránek významným znamením. Živili se skopovým masem. Také do svatyně k dobrořečení Hospodinu přiváděli mladého beránka nebo kozlíka. (Na znamení, že Bůh jejich dobrořečení přijal, nechal maso zvířete připravit k pohoštění děkujících. Hostina podstatně patřila k dobrořečení, nebylo „obětujícího“, který by se jí neúčastnil. I my přinášíme k oslavě blízkého něco dobrého na zub a oslavenec nás hostí. Při Ježíšově hostině jsme Ježíšovými hosty.)
Při záchraně Izraelitů z egyptského otroctví byl zabit beránek. Jeho krev, na veřejích hebrejských obydlí, byla vyznáním víry v Hospodina (bázlivci odmítli: „Egypťané na nás chystají pogrom a podle označených domů nás zmasakrují“ a zůstali v otroctví).

[2] Opakování. Už tisíc let před Ježíšem uměla většina izraelských mužů číst.
Izraelité Ježíšovy doby procházeli dlouhým biblickým vzděláváním. Bible jim byla slabikářem, čítankou krásných mudroslovných příběhů a učebnicí myšlení (kladení otázek a hledání odpovědí na podstatné životní otázky). Učili se číst ne aby si přečetli noviny, ale slovo Boží. Kluci chodili od pěti let do biblického vyučování, ve třinácti letech prošli veřejnou zkoušku náboženské dospělosti a byli přijati mezi muže. I pak mnozí Izraelité po celý život vzdělávali. Měli své učitele (rabíni měli velký vhled do Písma. Ježíš řekl učedníkům na adresu „písmáků“ a farizeů: „Čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. (srv. Mt 23,2-3)  
Izraelští otcové vzdělávali svoje děti (učením druhých se nejvíce naučíme). Uměli přiznávat, že na mnohé otázky neznali odpověď, ale hledali dál.
Muži mohli od třiceti let v synagoze kázat na texty Proroků, mohli být pověřeni soudit běžné předstupky a řešit spory izraelitů podle Tóry.
„Starší“ (bratři, ne „otcové“) byli „písmáci.“ Setkáváme se s nimi už u Mojžíše.“ (Hospodin řekl Mojžíšovi: „Shromaždi mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Sestoupím a budu tam s tebou mluvit. A odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. Nm 11,16-17)
Rozpravy učedníků s Ježíšem měly pozoruhodnou úroveň (v Janově evangeliu to je patrné nejvíce). Žasneme, jaké otázky Ježíšovi kladli nejen učedníci, ale i starší a kněží, i některé ženy (např Samařanka u studně Jákobovy). Kam se na ně mnohdy hrabeme.
Izraelité měli vysokou intelektuální úroveň. Ježíšova matka rozuměla božímu vyučování už před Ježíšem (srv. úroveň její modlitby „Dobrořečí má duše Hospodinu …“ L 46,47-55)