Slavnost Zjevení Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 60,1-6
Datum: 6. 1. 2024
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Iz 60,1-6
; Ef 3,2-6
; Mt 2,1-12
Datum: 6. 1. 2024
Popisovaná
událost Zjevení Páně je pro nás především vyučujícím textem
než historickou zprávou našeho typu. Pro nás je důležitou vyučovací
lekcí. - Bůh přichází i pro nás – původně pohany.
Svým rozumem můžeme dojít poznání, že za nesmírným bohatstvím světa a života stojí štědrý Dárce. Můžeme se s ním setkávat, neboť nám jde naproti.
Mudrci od Východu byli pohanskými kněžími, kteří dosáhli velikého poznání a poctivého vědomí, že nevědí všechno.
Měli štěstí, že se narodili už v době existence písma, měli možnost studovat, měli vůli k trvalému vzdělávání a měli na dosah jedinečnou knihovnu, ve které byly zřejmě biblické svitky. [1]
Toto bohatství máme k dispozici i my (narodili jsme se do šťastné doby).
I nám je nabídnuta vzácná výsada: „Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. (Ex 19,6
Sám Bůh nás vyučuje a my získáváme nový vhled do života a přesažný nadhled až za hranici smrti.
Ten, kdo poznává boží moudrost a žije podle ní, ten se těší ze smyslu života; učí se žít pro druhé. Tím se nám otvírá poznání o programu na věčnosti.
Říkáme si, že kněží všech kultur převyšovali ostatní lidi svým poznáním, vědomostmi.
Díky vzdělávání a péčí Hospodina víme, že jsme zachraňováni před zlem, před strachem, od pocitu marnosti a od nicoty smrti. Máme pro co žít.
Pochvalujeme si - jak díky Bohu - umíme přemýšlet a rozpoznávat podstatné od nevýznamného.
To, co získáváme v kostele a doma nám žádna univerzita nemůže poskytnout. A nezískáváme jen informace, ale i osobní zkušenost s přátelstvím Boha.
Na následujícím příkladu chci ukázat, jak se potřebujeme stále vzdělávat.
Vždy čekám, co se dozvím od druhých, od představených církve především. Ale při bohoslužbě za zavražděné v pražské katedrále jsem nerozuměl bílým růžím přineseným na Stůl Páně (rituály a znamení je nutné vysvětlovat, jinak jsou nesrozumitelnou šifrou). [2]
Pan arcibiskup smysl bílé růže za vraha nevysvětlil ani při bohoslužbě, ani v televizních vysíláních, i když byl na smysl opakovaně dotazován.
(Nejde mně o kritiku arcibiskupa, ale o hledání a přemýšlení jak citlivě jednat.)
Bohoslužbě v katedrále byli přítomní zdrcení pozůstalí. Ti potřebovali potěšit a měli slyšet o nadějí vzkříšení. Poslední slovo má Bůh a ne smrt. To, co není v našich silách, může zvrátit Bůh vzkříšením mrtvých.
V neštěstí a při pohřbu máme stát vedle postižených. Kdo nepláče s pozůstalými nad ztrátou jejich drahých, nechť mlčí.
Jinak mluvíme a počínáme si vedle obětí a jinak, kdybychom se setkali s zdrcenými pozůstalými vraha.
Nikdo nevynášíme konečné soudy.
Myslím si, že v katedrále nebyl nikdo s nenávistí.
Nemůžeme odpouštět za oběti a postižené.
Nevymyslíme lepší pravidla života, než ta, která stanovil Bůh.
Pachatel může obdržet milosrdenství a odpuštění, až když své selhání uzná, lituje svého činu a snaží se o nápravu. To platí pro nás i pro druhé. Známe Ježíšovo vyučování o milosrdenství Hospodina v příběhu o návratu „marnotratného syna.“
I bez zlého úmyslu můžeme druhé zranit. Necitlivá slova nebo nevysvětlená gesta mohou vyznít nejen netaktně a necitlivě, někdy nestydatě.
Potřebujeme soucitně naslouchat obětem a pozůstalým (to neznamená, že musíme souhlasit se vším, co říkají).
Přidám další případ.
Elie Wiesel – vzdělaný věřící žid, veliký myslitel a humanista, přeživší Osvětim, svědek tragedie šoa, spisovatel, laureát Nobelovy cenu za mír – byl pozván na oslavu padesátého výročí osvobození Osvětimi a Birkenau do Polska. Mezi pozvanými byly významné osobnosti. Wiesel předem dostal vytištěný program celé akce. Byl nešťastný z povrchnosti ceremoniálu a prázdných projevů politiků.
Když dostal slovo, pronesl slova, která se dotkla několika křesťanů:
„Milosrdný Bože, neměj slitování s těmi, kdo vytvořili toto místo.
Odpouštějící Bože, neodpouštěj vrahům židovských dětí.
Neodpouštěj vrahům ani jejich pomahačům.
Vzpomeň si na průvody dětí v noci, stále více ustrašených dětí…
Kdybychom dnes mohli vidět jediné z nich, puklo by nám srdce.
A srdcem vrahů to nepohnulo?
Bože, milosrdný Bože, neměj slitování s těmi, kdo ho neměli s židovskými dětmi.“
Mluvil bez nenávisti. S bolestí. [3]
Neradil Bohu. Ten ví, co má dělat.
Wieselovým slovům rozumím. Staví se proti lhostejným. A proti těm, kteří si hrají na milosrdnější, než je Bůh. Ponižují tím důstojnost obětí a vážnost zločinu, který nemůžeme napravit. [4]
Znovu povím, že jsme vděční Bohu za jeho vyučování. K životní moudrosti patří také vcítění se do druhých i umění vážit slova, aby nebyla hloupá, laciná a zraňující. Snad rozumíme Ježíšovým slovům: „Blahopřeji těm, kteří pláčí s plačícími.“ (Srv. Mt 5,4
Tím, že smíme patřit do královského kněžstva, máme možnost se vzdělávat u Hospodina a u Ježíše.
Nejsem jediný, kdo si myslí, že jsme se nepoučili z šoa, a proto znovu zuří války a znovu jsou ve velkém lidé mučeni.
[1] Existence oddělení („vyvolení) Izraele patří do doby vzniku písma (písmo se ve velkých kulturách objevuje pár tisíciletí př. Kr.). Umožnilo šíření podstatných myšlenek starověkých civilizací. Hebrejské a evropské abecedy dokáží vše sdělit pomocí asi třiceti písmen, na rozdíl od čínských znaků asi 15 tisíc znaků.
[2] Na Stůl Páně květiny nepatří. Růže mohly být položeny na stolek před Stůl Páně.
Proč nosíme květiny přátelům? Jsou vyznáním naší přízně.
Proč růži za nemilosrdného vraha?
[3] Elie Wiesel přežil utrpení koncentráků, prošel mučivým mlčením Hospodina vůči poníženým a vražděním. Nerozešel se s Hospodinem. Celý život se velice zasazoval za spravedlnost ve světě. Celý život v sobě nosil strašný smutek. Nevzal si život jako mnozí přeživší ... Hrůza, kterou viděl na vlastní oči, jej poháněla k práci pro mír.
Rozumím E. Wieselovi, také v sobě nosím veliký zármutek, který jsem si přinesl na svět.
Víc jak desetkrát jsem byl v Osvětimi a pokaždé, když jsem byl v Izraeli, jsem navštívil památník obětí Jad vašem. V památníku dětí (jednoho a půl milionu zavražděných) vždy propukám v nezadržitelný pláč.
V památníku je temno, v mnoha zrcadlech se všude okolo odráží plamen jedné svíce a mužský a ženský hlas střídavě čte stručné údaje (např.: „Abeles Kohn, šest let, Praha“). Přečtení všech jmen trvá několik let.
[4] E. Wiesel podrobně popisuje celou akci roku 1995 v druhém díle svých Pamětí od str. 280.
Svým rozumem můžeme dojít poznání, že za nesmírným bohatstvím světa a života stojí štědrý Dárce. Můžeme se s ním setkávat, neboť nám jde naproti.
Mudrci od Východu byli pohanskými kněžími, kteří dosáhli velikého poznání a poctivého vědomí, že nevědí všechno.
Měli štěstí, že se narodili už v době existence písma, měli možnost studovat, měli vůli k trvalému vzdělávání a měli na dosah jedinečnou knihovnu, ve které byly zřejmě biblické svitky. [1]
Toto bohatství máme k dispozici i my (narodili jsme se do šťastné doby).
I nám je nabídnuta vzácná výsada: „Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. (Ex 19,6
)
Sám Bůh nás vyučuje a my získáváme nový vhled do života a přesažný nadhled až za hranici smrti.
Ten, kdo poznává boží moudrost a žije podle ní, ten se těší ze smyslu života; učí se žít pro druhé. Tím se nám otvírá poznání o programu na věčnosti.
Říkáme si, že kněží všech kultur převyšovali ostatní lidi svým poznáním, vědomostmi.
Díky vzdělávání a péčí Hospodina víme, že jsme zachraňováni před zlem, před strachem, od pocitu marnosti a od nicoty smrti. Máme pro co žít.
Pochvalujeme si - jak díky Bohu - umíme přemýšlet a rozpoznávat podstatné od nevýznamného.
To, co získáváme v kostele a doma nám žádna univerzita nemůže poskytnout. A nezískáváme jen informace, ale i osobní zkušenost s přátelstvím Boha.
Na následujícím příkladu chci ukázat, jak se potřebujeme stále vzdělávat.
Vždy čekám, co se dozvím od druhých, od představených církve především. Ale při bohoslužbě za zavražděné v pražské katedrále jsem nerozuměl bílým růžím přineseným na Stůl Páně (rituály a znamení je nutné vysvětlovat, jinak jsou nesrozumitelnou šifrou). [2]
Pan arcibiskup smysl bílé růže za vraha nevysvětlil ani při bohoslužbě, ani v televizních vysíláních, i když byl na smysl opakovaně dotazován.
(Nejde mně o kritiku arcibiskupa, ale o hledání a přemýšlení jak citlivě jednat.)
Bohoslužbě v katedrále byli přítomní zdrcení pozůstalí. Ti potřebovali potěšit a měli slyšet o nadějí vzkříšení. Poslední slovo má Bůh a ne smrt. To, co není v našich silách, může zvrátit Bůh vzkříšením mrtvých.
V neštěstí a při pohřbu máme stát vedle postižených. Kdo nepláče s pozůstalými nad ztrátou jejich drahých, nechť mlčí.
Jinak mluvíme a počínáme si vedle obětí a jinak, kdybychom se setkali s zdrcenými pozůstalými vraha.
Nikdo nevynášíme konečné soudy.
Myslím si, že v katedrále nebyl nikdo s nenávistí.
Nemůžeme odpouštět za oběti a postižené.
Nevymyslíme lepší pravidla života, než ta, která stanovil Bůh.
Pachatel může obdržet milosrdenství a odpuštění, až když své selhání uzná, lituje svého činu a snaží se o nápravu. To platí pro nás i pro druhé. Známe Ježíšovo vyučování o milosrdenství Hospodina v příběhu o návratu „marnotratného syna.“
I bez zlého úmyslu můžeme druhé zranit. Necitlivá slova nebo nevysvětlená gesta mohou vyznít nejen netaktně a necitlivě, někdy nestydatě.
Potřebujeme soucitně naslouchat obětem a pozůstalým (to neznamená, že musíme souhlasit se vším, co říkají).
Přidám další případ.
Elie Wiesel – vzdělaný věřící žid, veliký myslitel a humanista, přeživší Osvětim, svědek tragedie šoa, spisovatel, laureát Nobelovy cenu za mír – byl pozván na oslavu padesátého výročí osvobození Osvětimi a Birkenau do Polska. Mezi pozvanými byly významné osobnosti. Wiesel předem dostal vytištěný program celé akce. Byl nešťastný z povrchnosti ceremoniálu a prázdných projevů politiků.
Když dostal slovo, pronesl slova, která se dotkla několika křesťanů:
„Milosrdný Bože, neměj slitování s těmi, kdo vytvořili toto místo.
Odpouštějící Bože, neodpouštěj vrahům židovských dětí.
Neodpouštěj vrahům ani jejich pomahačům.
Vzpomeň si na průvody dětí v noci, stále více ustrašených dětí…
Kdybychom dnes mohli vidět jediné z nich, puklo by nám srdce.
A srdcem vrahů to nepohnulo?
Bože, milosrdný Bože, neměj slitování s těmi, kdo ho neměli s židovskými dětmi.“
Mluvil bez nenávisti. S bolestí. [3]
Neradil Bohu. Ten ví, co má dělat.
Wieselovým slovům rozumím. Staví se proti lhostejným. A proti těm, kteří si hrají na milosrdnější, než je Bůh. Ponižují tím důstojnost obětí a vážnost zločinu, který nemůžeme napravit. [4]
Znovu povím, že jsme vděční Bohu za jeho vyučování. K životní moudrosti patří také vcítění se do druhých i umění vážit slova, aby nebyla hloupá, laciná a zraňující. Snad rozumíme Ježíšovým slovům: „Blahopřeji těm, kteří pláčí s plačícími.“ (Srv. Mt 5,4
; Ř 12,15
)
Tím, že smíme patřit do královského kněžstva, máme možnost se vzdělávat u Hospodina a u Ježíše.
Nejsem jediný, kdo si myslí, že jsme se nepoučili z šoa, a proto znovu zuří války a znovu jsou ve velkém lidé mučeni.
[1] Existence oddělení („vyvolení) Izraele patří do doby vzniku písma (písmo se ve velkých kulturách objevuje pár tisíciletí př. Kr.). Umožnilo šíření podstatných myšlenek starověkých civilizací. Hebrejské a evropské abecedy dokáží vše sdělit pomocí asi třiceti písmen, na rozdíl od čínských znaků asi 15 tisíc znaků.
[2] Na Stůl Páně květiny nepatří. Růže mohly být položeny na stolek před Stůl Páně.
Proč nosíme květiny přátelům? Jsou vyznáním naší přízně.
Proč růži za nemilosrdného vraha?
[3] Elie Wiesel přežil utrpení koncentráků, prošel mučivým mlčením Hospodina vůči poníženým a vražděním. Nerozešel se s Hospodinem. Celý život se velice zasazoval za spravedlnost ve světě. Celý život v sobě nosil strašný smutek. Nevzal si život jako mnozí přeživší ... Hrůza, kterou viděl na vlastní oči, jej poháněla k práci pro mír.
Rozumím E. Wieselovi, také v sobě nosím veliký zármutek, který jsem si přinesl na svět.
Víc jak desetkrát jsem byl v Osvětimi a pokaždé, když jsem byl v Izraeli, jsem navštívil památník obětí Jad vašem. V památníku dětí (jednoho a půl milionu zavražděných) vždy propukám v nezadržitelný pláč.
V památníku je temno, v mnoha zrcadlech se všude okolo odráží plamen jedné svíce a mužský a ženský hlas střídavě čte stručné údaje (např.: „Abeles Kohn, šest let, Praha“). Přečtení všech jmen trvá několik let.
[4] E. Wiesel podrobně popisuje celou akci roku 1995 v druhém díle svých Pamětí od str. 280.