Slavnost Ježíšovy Matky

Proč název Slavnost Matky Boží Panny? Nestačí říci Slavnost Ježíšovy Matky? Ten, kdo ví, že Ježíš je Boží Syn, i ten, kdo má Ježíše jen za člověka, tomu pojmenování rozumějí; každý na své úrovni.

K prvnímu čtení.

O požehnání jsme vícekrát mluvili. Vážím si překladatelů Písma, ale český překlad Árónského požehnání mně je nesrozumitelný. Představte si, že bychom děcku řekli: „Ať o tebe maminka pečuje a táta ať tě chrání. Ať se na tebe rodiče nikdy nezlobí, ať s tebou nikdy nepřestanou mluvit a ať se na tebe nikdy nemračí.“

Duchovenstvo nás šidí, nevyučili rodiče, jak mají žehnat svým dětem. Škoda, že si nedají práci, aby žehnání porozuměli.
Mnohokráte jsme si říkali, že žehnání je svědectvím žehnajícího žehnanému. Takové svědectví má závažnou cenu pro toho, kdo naslouchá Bohu. (Hodnověrnost autority má při žehnání svou stěžejní váhu. Žehnání není magií.)

Hebrejština má jiný způsob vyjadřování než čeština a překlad se má řídit smyslem sdělení.
Bůh o nás vždy pečoval, pečuje o nás teď, a bude o nás vždy pečovat v budoucnosti. Za to mu děkujeme!
Máme povinnost mluvit o Bohu srozumitelně.
„Požehnání“ je jen jiné slovo pro Boží péči.

Žehnající potřebuje rozumět smyslu žehnání.
Potřebuje vlastní zkušenost s přízní Boží, aby o ní mohl svědčit.
Ví, že Boží přízeň si nemusíme vyprošovat (nejsme pohané, nevyprošujeme si, aby zítra vyšlo slunce).  
Aby žehnání fungovalo, potřebuje být žehnající přirozenou autoritou pro žehnaného.
Žehnaný potřebuje vědět, že jej žehnající má rád. Jen tak může žehnající důvěryhodně svědčit žehnanému o nesmírné a věrné Boží péči.

Při žehnání můžeme podle Áronského požehnání říkat:
„Jane, Bůh tě má nesmírně rád.
Mám s Bohem velice dobrou zkušenost. I o tebe Bůh velice pečuje a chrání tě.
Mluví s námi a vyučuje nás jak dobře žít.
Usmívá se na nás a nás to povzbuzuje.
Jane, Bůh ti žehná, smilovává se nad námi i nad tebou a obdarovává tě svým pokojem.“

Nedávno se mě kdosi ptal na můj postoj k žehnání párů s jinou vztahovou orientací (rozhovor je na nějakém videu).
Vysvětloval jsem, čím požehnání je a že duchovní snoubence neoddává. Snoubenci se odevzdávají jeden druhému a duchovní je požehnáním ubezpečuje o Boží přízni pro jejich vztah.
Bůh nechává svítit slunce na všechny lidi, dobré i zlé. (Srv. Mt 5,45) Žehnání není vyprošováním Boží přízně, ale, opakuji, je svědectvím o Boží péči.
Proto mohu žehnat - ubezpečovat - každému, kdo mé žehnání o laskavém a přejícím Bohu potřebuje a nepokládá boží přízeň za samozřejmost. 

Překlad druhého čtení v lekcionáři je zamuchlaný …
Kdo žije jen podle svého rozumu a poznání, je jako děcko, které odešlo z domova - žije bez rodičovské péče. Ježíš nám ukazuje Otcovu péči a jeho přátelství. Ukazuje nám, jak lze smysluplně žít i v našem porušeném světě.
Jestli pro nás někdo žije a jestli my žijeme pro druhé, jsme zachránění, jsme bohatí.
V některých rodinách a u některých jedinců toto bohatství vidíme. 

K evangeliu.
Marie rozpoznala v rodičích Jana Baptisty, v pastýřích, v Simeonovi a Anně, v mudrcích od Východu, posly Boží. To je obdivuhodné!
Poselství těchto svědků Marie pečlivě uchovávala v srdci(!) a promýšlela to.  

Kéž bychom my byli v novém roce podobně nachystaní na přijímání Božích slov. Co víc si můžeme navzájem přát. 
Blahoslavení, kteří hledají smysl Božích slov a podle nich se řídí.

Včera jsme mluvili o rodině Jana Baptisty, o pastýřích, o Simeonovi a Anně, kteří si pěstovali svůj „hlad po Bohu,“ svou otevřenost a byli schopni obdarovat Ježíšovy rodiče důležitými informacemi od Boha.    Všímali jsme si hlavně Simeona a porovnávali si jeho pružnost v myšlení oproti Kaifášovi.
Zopakuji to: Simeon zřejmě patřil mezi levitské kněze. Ti se drželi Jen Tóry (Pěti knih Mojžíšových). Ale ve své poctivosti uznal, že zdaleka neví o Bohu vše. Začal číst i Proroky, druhou část Písma, kterou se řídili farizeové  – protivníci kněžských saduceů. Zaujalo jej Malachiášovo proroctví o Mesiáši, který bude tříbit syny Izraele. Prosil Hospodina o pomoc, aby Mesiáše rozpoznal …

Simeon, Anna, pastýři a Mudrci od Východu viděli jen malého kojence, ale skrze svou předešlou značnou zkušenost s Bohem uvěřili, co jim bylo sděleno: „To je Mesiáš.“

Kaifáš měl náboženskou výbavu v plné míře: svou zbožnost a životní zkušenosti, teologické a právnické vzdělání (byl předsedou nejvyššího soudního dvoru), velekněžské boží pomazání, možnost konzultace s náboženskými autoritami …
Kaifáš se od mládí pokládal za služebníka Mesiáše. Věděl o Ježíšových znameních (prorokje povinen se legitimoval – prokázat svou pravost), věděl o Ježíšově zmrtvýchvstáních, ale vše popřel.
Jeho sebejistota - že ví, jak to s Hospodinem a Mesiášem je - jej přivedla až k vraždě Ježíše.

Z rozdílu mezi Kaifášem a Simeonem se máme velice poučit.
Kdo se ptá, může poznat Simeonovu osobnost, spřátelit se s ním a ledacos od něj odkoukat.