Svátek Svaté Rodiny

Židé říkají: „Naše existence stojí na rodině, Bibli a sobotě.“
Rodiče mají děti od pěti let vést k Bibli, od deseti k Mišně, od třinácti k micvot (Božím pokynům), od patnácti k Talmudu, ve dvaceti k manželství.

Nesčetněkrát se v dějinách společnost dostala do úzkých. I židy, i křesťany ničil hlad, mor a války.
Dodneška židé očekávají Mesiáše, který jim přinese Šalom.
Pro nás je Mesiášem Ježíš. Říkáme, že nás vykoupil z hříchů. Ale máme se ptát, co nám nabízí a co od nás chce.

V úryvku evangelia je řeč o dvou starých lidech, Simeonovi a Anně; na nich je vidět, co je třeba udělat k přijetí Mesiáše.
(Opět si místo „Zákon Páně“ opravte na „Boží Smlouvu.“)

Většina Izraelitů v Ježíšově době očekávala příchod Mesiáše. Porovnejme si postoj Simeona a velekněze Kaifáše. Kaifáš byl přesvědčen o své oddanosti Mesiáši. Velekněžskou funkci k tomu povýšeně považoval za nejvyšší výbavu od Hospodina.
Simeon byl zřejmě také z kněžského rodu.
Kněží se drželi pouze Tóry, neuznávali knihy Prorocké, ale Simeon byl otevřený pro slovo Boží, zřejmě znal i slova Malachiáše:

Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu. I vstoupí nenadále do svého chrámu Pán, kterého hledáte, posel smlouvy, po němž toužíte. Opravdu přijde, praví Hospodin zástupů.
Kdo však snese den jeho příchodu? Kdo obstojí, až se on ukáže? Bude jako oheň taviče, jako louh těch, kdo bělí plátno.
Tavič usedne a pročistí stříbro, pročistí syny Léviho a přetaví je jako zlato a stříbro. I budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary.
Obětní dary Judy a Jeruzaléma budou pak Hospodinu vítány jako za dávných dnů, jako v dřívějších letech.
Předtím vás však přijdu soudit, rychle usvědčím hříšníky …, utiskovatele námezdníků, vdov a sirotků, ty, kdo odpírají právo bezdomovci a mě se nebojí, praví Hospodin zástupů.
Já Hospodin jsem se nezměnil, ani vy jste nepřestali být syny Jákobovými.
Už za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně. Navraťte se ke mně a já se navrátím k vám, praví Hospodin zástupů. Ptáte se: »Jak se máme vrátit?«
Smí člověk okrádat Boha? Vy mě okrádáte. Ptáte se: »Jak tě okrádáme?« Na desátcích a na obětech pozdvihování.
Jste stiženi kletbou proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod!
Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.
Kvůli vám se obořím na škůdce, aby vám nekazil plodiny země, abyste na poli neměli neplodnou vinnou révu, praví Hospodin zástupů.
Všechny národy vám budou blahořečit a stanete se vytouženou zemí, praví Hospodin zástupů.
Příliš smělá jsou vaše slova proti mně, praví Hospodin. (Mal 3,1-13)

Zatímco rabíni a kněží slibovali Izraelitům, že Mesiáš udělá rychlý konec s nenáviděnými římskými okupanty, Simeon bral vážně slova Malachiáše, že Hospodin nejprve prověří Izraelity, ne pohany. 

Simeon byl tak otevřený Hospodinu, že se mu dostalo ujištění, že se před svou smrtí dočká Mesiáše. [1]
Simeon byl tak otevřený Hospodinu, že mohl Ježíšovým rodičům předat důležitou zprávu. Dobrořečil Hospodinu, blahopřál Josefovi a Marii. Připomněl jim slova Malachiáše o tříbení Izraelitů. Mnoho zbožných bude Mesiáši odporovat. Ukáže se smýšlení mnoha srdcí. „I tebe, Marie, zasáhne odpor proti Mesiáši.“ (A Ježíšovi rodiče byli tak otevření a poctiví, že těm dvěma „starouškům z Domova důchodců“ naslouchali a uvěřili jim.) 

Simeonův postoj, jeho očekávání, jeho otevřenost a pružnost - které Ježíš oceňuje: „Blahopřeji těm, kteří mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha (Mt 5,8) - je pro nás dodneška velice důležitý. [2] Máme si jej a chceme si jej osvojit a udržovat.

Jenže my jsme ustrnuli podobně jako Izraelité Ježíšovy doby.
Máme pocit, že Mesiáš přišel a vykoupení máme už v kapse. Náš program jsme snížili na: nehřešit, chodit do kostela a na poutě, hodně se modlit a utrpení obětovat Bohu.
Radu Ježíšovy matky: „Udělejte vše, co vám Ježíš řekne,“ jsme vyměnili za údajnou její výzvu: „Modlete se růženec, pomozte mně udržet trestající ruku Ježíše“.
Zatím co nám Ježíš svým životem ukázal jak žít v pěkných vztazích jeho království, jeho matka prý vizionářským dětem ukázala peklo (my dětem drastické scény neukazujeme). 

Klouček, který má od narození veliké potíže s přijímáním potravy, řekl mamince: „Když Ježíš uzdravoval nemocné, moje břicho by také uměl uzdravit.“
Kolikrát jsem bezmocně a zahanbeně stál u podobných případů. Nejsme ani schopní si přiznat, co nám chybí. Úplně vytěsňujeme Ježíšova slova:
„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,15-18)

O současné válce jen řekneme: „Podcenili jsme imperiální výhružky Putina, jsme málo vyzbrojení a jsme rozmazlení.“ Ale to dokáže říci i nekostelový člověk.

My, kteří se máme za lidi Mesiáše, jsme zbabělí si přiznat, že jsme pod míru Ježíšových učedníků. Jako by o nás Bůh nepečoval a nevysvětloval nám, jak s ním máme spolupracovat. Copak nás neučí číst „znamení doby?“  
My, i židé v Izraeli, jsme dosáhli vysoké životní úrovně, ale přesto v závažných věcech bezmocně trpíme.
Primas český v pražské katedrále na bohoslužbě za zavražděné nikterak nevyučoval ty, kteří tam přišli.
Nabídl jim jen kadidlo, církevní parádu, nesrozumitelnou bohoslužbu a bílé růže za oběti i za vraha(!) na Stolu Páně. [3]  

Simeonova slova: „Nyní můžeš, Hospodine, propustit svého služebníka v pokoji …,“ opakujeme každý večer před spaním, ale Simeonovu životnímu postoji zůstáváme dlužni.  

Svět a společnost se mění, vědecký a technický pokrok mílovými kroky narůstá, ale my, katolíci, se ohlížíme nazpět jak Lotova žena. Bráníme se Duchu božímu, který se projevil na posledním koncilu a křečovitě přetrváváme ve svém náboženském skanzenu.

Osvícení židé po šoa už v řečích o Hospodinu nepoužívají slova „Všemohoucí“ a „Prozřetelnost Boží“.
My svůj slovník netříbíme. Nám nerozumějí ani naše děti, natož lidé nekosteloví.
Neumíme lidem ukázat přívětivou tvář Hospodina.
Přejeme lidem „šťastné a veselé Vánoce“. Zůstali jsme infantilně trčet u Ježíška, jeho dárků a barokní poezie. Copak Ježíš nedospěl a nepřerostl nás?

Co nabízíme rodinám pobitých? Zapálenou svíčku?
Studentka na svátky přijela z Prahy. S maminkou v náruči čtvrt hodiny jen plakaly …

Jako židé zpozdili příchod Mesiáše, tak my zpožďujeme práci Mesiáše. Nespolupracujeme s ním.
Kdo z nás nezná slova z knihy proroka Izaiáše: 

Stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody.
Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“ Ze Sijónu vyjde Smlouva, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.
On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.
Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle! (Iz 2,1-5)

Svědci Jehovovi se neostýchají ta slova číst nekostelovým lidem a vykládat je.  

Ta Hospodinova slova nejsou nějakým poetickým přirovnáním, ale programem na kterém máme pracovat. Ano, máme se ptát, co pro mír bez válek a vzájemné nenávisti máme dělat my, Ježíšovi učedníci. 
„Poslední dny“ jsou dobou od prvního příchodu Mesiáše do jeho druhého příchodu. Ten čas už trvá dva tisíce let. Potřetí povím: Ulejváme se na stavbě Ježíšova království.

Slova: „Zřekl se víry,“ neznamenají, že už někdo nechodí do kostela, ale že nejedná podle božích pokynů.
Kaifáš byl každý den v jeruzalémské svatyni a nepřekračoval „přikázání,“ ale nepřijal Ducha božího.    
Můžeme i denně „chodit na mši“, ale pokud nepromýšlím Ježíšova slova a nejednám podle nich, pokud nepracuji poctivě a pomlouvám druhé, platí o mně Ježíšův výrok: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ (srv. Mt 12,22-32)
Pak se zříkám „víry“.

Opakuji, Kaifáš byl skálopevně přesvědčen, že je příkladným služebníkem Mesiáše.
Simeon a Anna se modlili: „Hospodine, pomoz mně rozpoznat Mesiáše. Chci mu sloužit tak, jak si přeje. Pomoz mi, prosím, poznávat co mohu pro jeho království dělat.“ 

Co znamená výraz „svatá rodina“? [4]
Pro mě to znamená rodina, která se nechává Bohem zasvětit do jeho plánů a chce se dostat na úroveň božích dětí. Zasvěcení pak pracují na zasvěcování druhých.

K druhému čtení připomínám: „vyvolení od Boha“ znamená oddělení k významnému poslání, k úctyhodnému úkolu, k práci. Ježíš to vysvětluje v podobenství o kvasu. [5]

---

[1] Příchod Mesiáše byl zpožděný. Zpoždění způsobili Izraelité, ne Hospodin.
Na výstavě obrazů Petra Brandla ve Valdštejnské jízdárně v Praze je nádherný obraz radujícího se Simeona s Ježíškem v náručí.

[2]  Zachráněný pro budoucnost („vykoupený“) je ten, který přitaká Bohu a přijme jeho nabídku a jeho pokyny k životu.

[3] Proč místo mše nebyla ekumenická bohoslužba? Jak to, že ostatní církve odstrčíme a sami sebe máme za ty nejlepší křesťany.
Proč arcibiskup nenechá kázat někoho jiného? Ocenili bychom, kdyby řekl: „Ten a ten vám to poví lépe než já.“

[4] Kýčovité obrazy 19. století nám představovaly Ježíšovu rodinu i takto: svatý Josef hobluje prkénko (samozřejmě bez suků), Panna Maria pěstěnými prsty krmí holoubky a Ježíšek si na podlaze hraje s hoblovačkami. Pak Panna Marie řekne: „Ježíšku, zavolej svatého Josefa k večeři.“
V horší variantě Panna Maria a svatý Josef blaženě a zbožně hledí na Ježíška v dílně, kterak si z odřezků dřeva sbijí křížek.
V továrně zametal dílnu človíček nevelkého vzrůstu, takové velké děcko, ani vousy mu nerostly, jednoduchý dobráček, který by nikomu neublížil. Říkali mu Ježíšek. – Tak lidé čtou z naší představy o Ježíši.     

[5] Před pečením chleba pekař oddělí malé množství těsta stranou. Určitým procesem tepla a prací pekaře se z odděleného těsta stane kvas, který při příštím pečení chleba prokvasí těsto. Kvas přispěje k nové kvalitě chleba a ušetří práci pekaře.
Byli jsme vyvoleni – odděleni. Boží péčí a láskou se náš životní styl změnil. Na boží lásku odpovídáme svou láskou. Přidáváme se k Bohu - k jeho péči o svět a uzdravování potřebných (František mluví o církvi jako o polní nemocnici).