Slavnost Ježíše Krista Krále

Název „Ježíš Kristus Král“ umíme přeložit – „Ježíš pomazaný král, Ježíš vonící Bohem.“

(Králové, kněží a proroci byli ovoněni – pomazáni. Také my máme vonět Bohem.)

Ne každému pokřtěnému Ježíš voní, ne každý jej posloucháme. Ne každý voníme Bohem. Zda naše církev voní po Bohu, si můžeme zkontrolovat. Hlavní posouzení ale nechme na Ježíši.

Máme se ptát, zda naše slavnosti odpovídají představám Hostitele...

„Jen katolíci přijdou do nebe,“ se po staletí říkalo. Rodičů jsme se v dětství ptali: „ Byli Mikoláš Aleš a Josef  Lada“ - naši oblíbení malíři - „katolíci?“ Chtěli jsme je v nebi mít.

Ježíšova podobenství jsou dokonalá pedagogicky i poeticky. I dnešní podobenství formou trochu připomíná pohádku s krásným koncem. Dobrý a spravedlivý král, na rozdíl od nespravedlivého světa, oceňuje všechno dobré ze života každého člověka.

„Vítám vás,“ říká král v podobenství, „chovali jste se ke mně královsky.“

– „Ježíši, to je asi nějaký omyl, nikdy jsem se s tebou nesetkal, žil jsem tisíce let před tebou, na druhé straně zeměkoule …“

– „Vím, co říkám,“ odpovídá král, „jednal jsi lidsky s potřebnými, jsi můj člověk!“  

V podobenství král odděluje milosrdné lidi od těch druhých. [1] Ale podobenství říká, že se každý sám svým jednáním zařazujeme na jednu nebo druhou stranu. Král to potvrzuje. Je moudrý a spravedlivý. Ví, že svévolné zneužití svobody ubližuje druhým, proto svévolníci všeho druhu do nebe nesmí. [2] 

Krásu nebe vytváří symfonie nebešťanů. Čím? Přijetím Ježíšových názorů a jeho životních postojů. [3]   

Milosrdné jednání člověka je nejnižším prahem do nebe. [4]

Křesťanům je stanoven vyšší práh – komu bylo více dáno, od toho se více očekává (srv. L 12,43-48). [5]

Ježíšovy nároky na nás nejsou neúměrné.

Jeho vyučování je srozumitelné, ale porovnejme si, zda a nakolik si s Bohem rozumíme a jak jsme jej přijali do svého života a modliteb.

Použijme k tomu nám dobře známá Ježíšova podobenství o ztracené ovci, ztracené minci a o milosrdném otci. (Ježíš je vyprávěl, když mu „pobožní“ Izraelité vytýkali jeho pozornost k velkým hříšníkům.)

„Ztratí-li se vám na pastvě jedna ovce, necháte sto ovcí pást samotné a hledáte tu zatoulanou i přes riziko, že stádo napadnou šelmy čtyřnohé nebo dvounohé.

Přetrhne-li se vaší ženě náhrdelník se stříbrnými mincemi, prohledává celou místnost, dokud cennou minci nenajde. Nelituje vynaložený čas na hledání.

Tak jednáte vy; i jedna ovce a jedna mince pro vás mají značnou cenu. Ale člověk má větší cenu, mám s lidmi jednat jinak?

Pak Ježíš vyprávěl o otci a dvou synech. Mladší syn opovrhl vším doma, vzbouřil se a odešel. Otcovské dědictví i dobré jméno rodiny promrhal. V nouzi začal pást vepře pro pohana. Z hladu vepřům kradl lusky svatojánského chleba; dopadl hůř než prase.

Když se pokorně vrátil domů, otec mu běžel naproti, přijal jej s otevřenou náručí jako svého milovaného syna, dal mu nové šaty, obuv, pečetní prsten (tehdejší razítko k uzavírání smluv) a uspořádal slavnostní hostinu. Staršího syna, který se urazil a odmítl pozvání ke stolu s provinilým bratrem, táta vyhledal a vysvětloval mu své jednání …

Podobenství rozumíme, Ježíš nám říká: „Bůh je milosrdný i k hříšníkům. Mohl bych já jednat jinak?“

Smekáme před velkorysostí Hospodina. Představme si, že jím jsme pozváni na hostinu. Jak a o čem bychom s ním mluvili?  

Takové cti se nám už dostává, nemusíme si nic představovat. Jak s ním mluvíme?

Omlouvám se, že budu už poněkolikáté opakovat stejnou řeč.

Proč místo děkování Bohu za jeho dokonalou péči o nás s ním v mnoha modlitbách jednáme jako s pohanským, náladovým, povrchním a otrlým božstvem? Radíme mu: „Bože, dej tomu a tomu to a to, dej světu mír, nasyť hladové, dej politikům moudrost. Rozpomeň se na své slitování. …“

Kdybych dobrým maminkám říkal: „Paní, dávejte svým dětem alespoň jedno teplé jídlo denně a perte jim špinavé oblečení,“ nebylo by to neuctivé? Kdo z chlapů by mně neřekl: „Pane, co si to dovolujete, moje paní je dobrá máma!“

Proč my s milosrdným Bohem mluvíme tak primitivně a opovážlivě?  

Nepečuje o nás? Zapomíná na nás? Máme mu něco připomínat nebo ho přemlouvat? Máme tlačit na svaté, aby se u Boha přimluvili? Jsme my nebo světci milosrdnější než Bůh?

Ježíšovu vyučování rozumíme, tak proč se podle něj nechováme?

Našimi modlitbami svádíme z Ježíšovy cesty k Bohu svoje děti a další lidi, kteří přicházejí na naše slavnosti (křty, svatby, pohřby …). Nezvěstujeme jim Ježíšova pečujícího a milosrdného Boha.

Ježíš nás učí, jak máme s Bohem rozmlouvat, radit se s ním a jak prosit. To pohané si myslí, že je třeba si přízeň božstva vyprosit, sloužit mu a přinášet mu oběti.

Jsme pohané, nebo Ježíšovi učedníci?

Kdybychom po naslouchání a porozumění Písmu řekli třeba:

„Bože, moudře nás vedeš, poslechnu tě a udělám to, co mě radíš, prosím tě k tomu o pomoc.

Ježíši, děkujeme ti za tvou radu - např. jak se smířit s druhým - zajdu za ním a budu postupovat podle tvých pokynů. Prosím tě k tomu o pomoc.

Ježíši, neuhlídali jsme mír, budeme hledat, co jsme zanedbali a budeme usilovat o nápravu. Chceme jednat podle tvé moudrosti, prosíme tě k tomu o pomoc.

Zvolili jsme si naše politiky, je třeba bdít nad jejich službou společnosti. Chceme jim poskytnout zpětnou vazbu pochvalou i kritikou, prosíme tě k tomu o pomoc.

Bože, v církvi nejednáme tak, jak nám říkáš. Nebudu k tomu mlčet, ale hledat nápravu, prosíme tě k tomu o pomoc.

Bože, řekni jen slovo a má duše bude uzdravena - poraď mně, abych objevil smysl tvých slov. Chci se nechat vést tvým Duchem, prosím tě k tomu o pomoc.

Co Ježíš myslí svými slovy:

„Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,7-8)

Místo přemlouvání Boha, aby pečoval o naše děti, stačí Boha poprosit jen jednou a ušetřený čas věnovat ke studiu božího slova, abychom děti dobře vzdělávali a vychovávali.

Vadí vám, říká-li vám doma někdo po páté: „Kup chleba?“ Stačí mně to říct jednou. Koupit chleba umím a každý druhý den jej přináším.

Nepřipadají vám některé naše bohoslužby jako dětské besídky? Besídky se zpěvem, muzikou, recitací mají svůj význam pro děti, ale my se Bohu předvádět nemusíme.

Kdyby nás pozval na kávu pan Karel Schwarzenberg, asi bychom mu nezpívali písničku „Kočka leze dírou.“

Proč Bohu opakujeme modlitbičku stokrát? Je sto Zdrávasů víc než jeden?

Má modlitba pohnout Bohem nebo námi?  

Z vyslechnuté rozpravy druhých si děláme představu o rozmlouvajících.

Co si o našich modlitbách myslí naše dospívající děti? Jakou představu o Bohu jim ukazujeme?

Modlitba slouží nám, všímáme si, jak jsme bohatí štědrostí Boha a obětavostí lidí. Poděkování a pochvala jsou projevem spravedlnosti a úcty k dárci.

Nespravedlivě nadávat na poměry je nespravedlivé, nevděčné a drzé.

Řekl jsem, že na nás má Ježíš větší nároky než na ty, kteří se s jeho vyučováním nesetkali.

Dostali jsme od Boha rozum. Učíme se soudnosti a moudrosti. I při bohoslužbách.

Ježíš nám nabízí možnost jak se naučit inteligentně mluvit s Bohem.

Můžeme objevovat krásu Boha nechat se osvobodit od pohanské představy o Bohu.

Mluvme o ní i při setkávání s ostatními farníky. Tak máme přispět k osvětě a pokroku v církvi.  

---

PŘÍLOHA

RODINNÉ ADVENTNÍ RITUÁLY

Na první neděli se rodina sejde a na křeslo (kvůli dětem přes něj můžeme přehodit

nějakou výraznou látku) posadíme maminku. Tatínek mamince začne říkat, jakým pokladem pro nás maminka je, co vše pro nás dělá a za co jí jsme vděční. Děti se k tátově chvále a poděkování přidají.

Pak posadíme na křeslo tatínka a také mu jeden po druhém říkáme, kým pro nás je a že jej máme rádi.

Potom se budeme podobně věnovat dětem (od nestaršího po nejmkladší). Každý se dozví, jakou má pro druhé cenu.

Další neděli táta řekne, před týdnem jste o mně pěkně mluvili, bylo mně to příjemné. Dnes uděláme další rok. Každého se vás chci zeptat, co byste si ode mne přáli, abych změnil nebo si osvojil. Řekněte mně každý jednu věc. Chci, aby vám bylo se mnou dobře. Maminku prosím, aby začala.

Tak se všichni členové, kteří už vládnou rozumem, vysloví.

Po tátovi se ptá maminka svého manžela a pak zase popořadě se ptají děti.

Kdybychom si do Vánoc osvojili jednu dovednost, mohlo by to být největším vánočním dárkem.

V půlce adventu slavíme s farní rodinou bohoslužbu smíření (hodinu společně přemýšlíme nad určitým tématem).

Třetí neděli adventní máme poradu, jak budeme slavit Vánoce.

My, starší, je neslavíme poprvé. Víme, že i v dobrých rodinách se může stát, že se na Štědrý den pohádáme. Důležité je se z toho poučit pro příště.                

Slavení je náročné. Všední dny zvládat umíme, ale velké svátky jsou nebezpečné naším přehnaným očekáváním, že nám druzí splní všechna naše přání. (Po Vánocích a po dovolené je nejvíce rozvodů manželství.)

Bez práce nejsou koláče, říkali naši předkové. V poradě se máme dohodnout, co je pro nás důležité, co je v našich silách a možnostech, abychom se neuštvali. Každý ať poví, čím chce přispět v přípravách Vánoc a co si vezme na starost. Laskavé jednání v rodině, ochota pomáhat a vžívat se do druhého je nad všechny materiální dary.  

---

[1]         V některé části roku bývá v Izraeli v noci velké chladno. Každý věděl, že pastýři odděluji kozy od ovcí a na noc je umísťují do přístřešků, aby se nenachladily. Ovce byly převážně bílé, kozy černé.

[2]         Muslimové často provolávají: „Aláhu akbar“ – Bůh je veliký. Ale i o nich platí - stejně jako o nás: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského.“ (Nepleťme si muslimy s islamisty.)    

[3]         „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“, stojí sedmkráte ve Třetí knize Mojžíšově (např. Lv 11,45).

Ježíš nás svým milosrdenstvím okouzlil. Svým příkladem nás zasvěcuje do božího programu, uvádí nás na cestu do podoby boží. Blahopřáním milosrdným v horském kázání nás povzbuzuje.

V Bibli je vícekrát řeč o božím hněvu – to je dobové vyjádření. My dnes řekneme, že kdyby se Bůh na nás rozhněval, lidstvo by okamžitě skončilo.  

[4]         Ježíš se neptá, zda je člověk pokřtěný, a v které církvi žil, zda je muž nebo žena, hetero nebo homosexuální ...

[5]         Žil jsi v přepychu božího a Ježíšova přátelství, měl jsi možnost poznat smysl života, příslib věčnosti a ujištění, že poslední slovo bude mít Boží spravedlnost. Měl jsi možnost dojít k moudrosti života.

Nebe je místem pro Ježíšovy učedníky. Ti budou umět vytvářet krásu nebeského soužití.

Peklo vytvářejí sobci, zatvrzelí nenávistníci a vzteklouni. Bůh neprovozuje amnestii a promlčení, to by pak platilo: „Padouch nebo hrdina, všichni jsem jedna rodina“.