33. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení.
Chvála ženy statečné je pro některé z nás známá. Jejími slovy v rodinném rituálu Dne Páně děkujeme Bohu za naše manželky a maminky.
Potěšilo mě, když přátelé vyprávěli, jak jejich synek po tátových prvních slovech: „Ženu statečnou, kdo nalezne“, hlasitě volá následující slova: „Je cennější než perly.“

K druhému čtení.
Příslib vzkříšení je pro nás důvodem velké radosti. Bůh zachová naše drahé pro nás a pro sebe navždy. To nám je povzbuzením pro práci na božím království. 

Propojme si dnešní úryvek z evangelia s ostatními lekcemi Ježíšova vyučování.

Židé, říkají, že Šechina (Boží přítomnost) je v exilu, že se od nás vzdálila.
Židé jsou obdivuhodně sebekritičtí.

Katolíka ani nenapadne, že Ježíš od nás odešel, protože o něj nestojíme a na jeho rady nedáme. [1]
Ježíš se neurazil, nenechal nás opuštěné, ale přislíbil nám průvodcovství a nápovědu svého Ducha a poučil nás, jak mu můžeme pečlivě naslouchat a neumlčovat jej.

Mnohým exulantům při odchodu z vlasti krvácelo srdce. (Karel Schwarzenberg by nám to potvrdil.) [2]
Ale my na Ježíše nebereme ohled, nemyslíme si, že by z nás mohl být smutný.
Jako Ježíš plakal nad budoucí zkázou Jeruzaléma, tak se trápí pro naše války, kterým se sami nedokážeme vyhnout.

Jak to, že Ježíše nepostrádáme?
Jeho slova nechceme slyšet. [3]

Otázku, zda je Ježíš v exilu, pokládám za velmi důležitou.
Ježíš nám nabídl důležitou výbavu (hřivny) a informace k budování bezpečnějšího a laskavějšího světa a svou pomoc pro práci na božím království (služebník je zaměstnanec).
Ukázal nám, jak být božím obrazem v porušeném světě.
V podobenství o hřivnách (talentech) nás upozorňuje, že s jeho dary máme dobře hospodařit.
I v nebeském království budeme pozváni k vytváření nebeské krásy. Ti, kteří dobře pracovali pro Ježíšovo království tady na zemi, budou použitelní pro nebeské království.

Jaké základní dary nám Bůh dává? (Nehádejme, chodíme k Ježíši do školy.)
Já bych řekl, že podstatnými hřivnami jsou:   
Život
rozum
Boží slovo (vyučování „Mojžíše“ a Ježíše)
Boží přátelství
svoboda. 

V Lukášově podobenství je řeč jen o jedné hřivně. Která je tou základní výbavou?
Mám za to, že rozum.

V obou podobenstvích je někdo, kdo hřivnu zakopal. Ten lenoch a zbabělec nikomu přímo neublížil, ale do nebeského království nevstoupí. Nemá druhým co nabídnout a navíc je neomalený a drzý: pomlouvá dárce, a přesto se domáhá vstupu do „domu“ (podobně jako hloupé družičky z podobenství o svatbě).

Na druhých vidíme chyby snadněji. Všimněme si třeba, co dobrého přinesl život V. Klause, M. Zemana, a kolik Karla Schwarzenberga.
Ale pak se vraťme k sobě. 
Někdo vytěží z evangelia mnohem víc než druhý.

Jak my hospodaříme s rozumem a s Ježíšovým vyučováním?
Jak pracujeme s ostatními darovanými hřivnami? Jaký užitek nám přinášejí? Jak přispívají k Ježíšovu programu v našem okolí?
Za co se můžeme pochválit?

Nedávno jsme si připomněli Ježíšova slova:
„Nepovyšujte se nad druhé nepatřičnými tituly (Otče, Mistře, Učiteli), nehraj si na někoho, kým nejsi a nepředváděj svou zbožnost církevní parádou (ani delšími třásněmi cicit).“

Uznáváme-li, že se Ježíš nezabýval něčím nedůležitým, zkusme si říci, jaký užitek z tohoto Ježíšova pokynu přinášíme?

Bratři protestanté před půl tisíciletím Ježíše v této věci poslechli a té absurdní církevní pompy se zbavili.  My jsme to dodneška neučinili. [4]
Opět připomenu Ježíšova slova:
„Kdo je věrný v malé věci, bývá věrný ve velké věci. Když jste nevěrní v malém, jak bych vám mohl svěřit něco velkého?“

V tento čas začínají ekumenické bohoslužby. Jaký mají smysl?
Tím, že už neválčíme a neopovrhujeme druhými církvemi, se chlubit nemůžeme, naše nepřátelství trvalo příliš dlouho.
Stačí Bohu, že mu společně s nekatolickými křesťany poděkujeme a společně prosíme za pár věcí? Jaký máme další program? Stále máme sami sebe za nejlepší křesťany a jsme se sebou spokojení. 
Nestydíme se za svůj povýšenecký postoj, když dosud nekatolickým křesťanům bráníme přistoupit k Ježíšově hostině přesto, že Ježíš zve ke svému stolu všechny hříšníky, kteří stojí o jeho pomoc?
Nikde nás Ježíš neustanovil za soudce a vyhazovače, kteří rozhodují o pravé zbožnosti druhých. Ježíš se k tomu vyslovil v podobenství o svatebních šatech. Ostatní je na svědomí každého jedince. [5]

Kdy se v ekumenismu odvážíme říci: „Bratři protestanté a bratři judaismu, máte dobré biblisty, můžeme s vámi společně hledat smysl Božích slov? Bez Hospodina nedojde k nápravě zraněného světa.“

Ježíš nabídl Izraelitům náboženskou reformu (už Jan Baptista na ni lidi připravoval): „Obraťte se k Bohu, změňte se, opusťte svoje názory a přijměte slova proroků a Mesiáše.“

Ježíšovo vyučování není nijak složité, není záhadné nebo nepochopitelné. Ano, od každého z nás vyžaduje přitakání životem.

Hospodin Izraeli nabídl své přátelství a svou péči a Izrael se přidal k božímu dílu na nápravě a uzdravení světa. Podobně i nám Ježíš nabídl své přátelství a pozval nás mezi své záchranáře.   
Toto pozvání pokládáme za velikou čest.
Vážíme si Božího obdarování (hřiven) a chceme je využít.   

Za týden budeme slavit svátek Ježíše Krista Krále. Jak jej budeme slavit?
Představme si, že by nás pan Karel Schwarzenberg poval na oběd. O čem bychom s ním chtěli mluvit? 
Napišme si to na papír a pak si to navzájem porovnejme s ostatními členy rodiny. 

Setkání s Bohem, setkání s Ježíšem, říkáme modlitba. Jak bychom se chtěli za týden s Ježíšem setkat? Promysleme si, na co bychom se jej chtěli zeptat a o čem bychom s ním chtěli mluvit.
Napišme si to na papír a pak se o svou představu podělme v rodině. 

Odvážíme se ptát: „Ježíši, jak jsi spokojen s naším učednictvím? Jaké vysvědčení nám dáváš?“
Kdo poctivě čte evangelium, odpovědi se může dobrat. Z podobenství o hřivnách můžeme pro sebe učinit praktický závěr a vydat se odpovídajícím se směrem.

---

[1] Líbilo by se mně, kdybychom měli možnost konzultace s Ježíšem.
Hned bych se např. zeptal: „Ježíši, co máme dělat, abychom na Ukrajině a v Izraeli nevršili smrt, hněv a ubránili se nenávisti a zabíjení. Jak se přiblížit tvému šalomu?“   
Co by nám Ježíš odpověděl?
„Co jsme se učili, co čteš v evangeliu? 

[2] Komunistický režim ukradl pozemky i malým zemědělcům a i malým řemeslníkům ukradl majetek a pak mnohé nechal trestuhodně zpustnout.

[3] Zeptejme se učitelů, zda by jim stačilo, kdyby žáci místo vyučování učitele hleděli na jeho fotografii nebo by učitele zavřeli do prosklené vitríny a klečeli před ním? (Doufám, že víte, o čem mluvím.)
My si sebejistě  - myslíme, že Ježíš je s naší „zbožnou“ praxí spokojen. Hrajeme s Ježíšem podivnou hru. Tvrdíme, že pro nás je zásadní Slovo Boží a Tradice. Slovo Boží je pro nás esem, které je nejvyšší kartou příslušné barvy. Ale naši Tradici máme za trumf, který přebíjí všechny karty. (Na konkrétních případech to můžu doložit). 

[4] Nevidíme v našem zatvrzelém postoji podobnost s pýchou Ježíšových odpůrců, když Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Přišel k vám Jan po cestě spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili. Ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, ale ani potom jste toho nelitovali a neuvěřili mu.“

[5] Někdo ze zástupu kdysi Ježíše žádal: „Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ Ježíš mu odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ A řekl jim: „Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má.“ (L 12,13-15) – Neplatí tato Ježíšova moudrá slova i o naší náboženské chamtivosti, ve které se povyšujeme nad druhé a osobujeme si moc rozhodovat o druhých, soudit je a vytlačovat je od Ježíše: „My jsme Ježíšovi praví učedníci, nám Ježíš svěřil své dědictví a klíče od božího domu?“