31. neděle v mezidobí

Je-li nám zle, utíkáme se k Hospodinu (ve válce nejvíce), aby se nás zastal. Ale už méně se k Bohu včas obracíme, aby nám poradil, jak se máme chovat, aby k nepřátelství všeho druhu nedocházelo. Zlu máme předcházet.  

Ve všech kostelích naší církve čteme každé tři roky v neděli stejné evangeliu: „Nikomu nedávejte nepatřičné tituly: „Otče, Učiteli a Mistře“, všichni jste bratří“.
Pokaždé prohlašujeme: „Slyšeli jsme slovo Boží,“ ale na Ježíše nedáme.
Proč? Přitom kdybychom se kostelových lidí ptali, kým pro ně Ježíš je, slyšeli bychom dlouhou velebící litanii.

Proč Ježíšovi vadí oslovení „Otče, Mistře, Učiteli“? Nebyl přece hnidopich.
Zajímají nás jeho názory a doporučení?
Svévolná církevní titulatura a církevní paráda jsou nebezpečnější, než si myslíme, slouží k upevňování moci.
Ježíš to ví, je nejlepším psychologem.

Pokušení moci je největší.
Sklon povyšovat se nad druhé nelze vymýtit, ale máme si jej krotit. Povýšenci ponižují a utiskují druhé.
Chrání své mocenské postavení a trestají ty, kteří jim neklaní.

Zůstáváme Ježíšovi dlužni i vůči jeho pokynům ohledně titulů („Otče, Učiteli a Mistře“). [1] 
Nemáme si hrát na někoho, kým nejsme. 
„Až učiníte vše, co máte,“ upozorňuje nás náš Učitel, „řekněte, jsme jen služebníci, služebníci neužiteční (jsme neužiteční - víme, že děláme chyby a zůstáváme v ledasčem dlužni).“ (L 17,10)  

Svévolně jsme si zavedli tituly „Učitel církve“, přesto, že Ježíš moudře říká: „Je jen jeden Učitel“.
„Vy jste duchovní otec“, slyším pravidelně námitku.
„Co to je duchovní otcovství a mateřství?“ Nikomu jsem duchovní život nedal, jsem nanejvýš Ježíšův učitelský pomocník.

Náš obdivovaný Učitel nás varuje: „Nevypínej se nad druhé ani náboženskou parádou, jako zákoníci a farizeové, kteří si rozšiřují modlitební řemínky a prodlužují třásně. “ [2]
Kněžstvo katolické a pravoslavné církve si ve svém klerikalismu pořídilo - navzdory Ježíšovu zákazu -  zvláštní uniformy a nápadné odznaky své moci.
Vzpomínám si, jak jsem byl zklamán, když jsem jako seminarista poprvé viděl biskupa ustrojeného jako indiánského náčelníka. [3]
Reformace se tohoto psychologicky nebezpečného balastu zbavila.

Proč a v čem je nebezpečné někoho nazývat „Otcem“? Stavěli bychom tím dotyčného nepatřičně a zbytečně vysoko.
Proč nikoho nemáme nazývat „Učitelem“ (Učitelem, Učitelkou církve)? Vzpomeňme na Ježíšova slova o nárožním kameni. V Ježíši máme jedinečný poklad moudrosti. Jako se při stavbě pečlivě měří zdivo podle základního kamene a ne podle některého kamene ve vyšším zdivu, tak se máme důsledně řídit Ježíšovým učením a ne názory velkých teologů. Ne podle Jana Zlatoústého, Augustina nebo Tomáše Akvinského. Nesnižujeme jejich vysokou úroveň poznání a jejich dobré názory, ale nikdo z nich nebyl neomylný.

Říkáme si, že bez Boha často neudržíme trvale mír ani trvalé řadu přátelství a manželství.
V našem bližším světě (na Ukrajině a v Izraeli) se válčí a my si nevíme rady, co s tím. Řeči o míru, ať jsou míněny jakkoliv upřímně, jsou plané. Rusko je mnohem silnější než Ukrajina. Bolest a ponížení    
Židů a Palestinců a nenávist mnohých na obou stranách, jsou nezměrné a vrší se čím dál víc. Ale bez zkušenosti božího milosrdenství s námi si nejsme schopni odpustit druhým a smířit se (vzpomeňme na podobenství o nemilosrdném služebníku).

Kterýsi Žid řekl: „Mír na světě zavládne tehdy, až židovská matka bude plakat nad neštěstím, které postihlo arabskou matku a až arabská matka bude plakat nad neštěstím, které potkalo židovskou matku. A až židovská matka bude plakat nad neštěstím německé matky a až německá matka bude plakat nad tragedií židovské matky.“
Jak k tomu dojít?
Tento vytoužený cíl se ve světě zločineckou válkou na Ukrajině a v Izraeli opět vzdálil do nedohledna.
Nemáme v našem světě autoritu, na kterou by daly obě strany. Nemáme osobnosti typu Mahátma Gándhího nebo Martina Luthera Kinga, které si získaly úctu i řady protivníků.
Neposloucháme Ježíše. Místo věrnosti jeho slovu provozujeme náboženský folklor.
Dokud si nepřiznáme svou nedostatečnost Ježíšových učedníků, budeme muset snášet války, násilí a bezmocnost. Příznaků naší nedostatečnosti je dost.

Jsme zvyklí si zpytovat své svědomí, ale nepoužíváme k tomu Ježíšovy pokyny.
Nechceme si svou neposlušnost přiznat, neboť se bojíme pravdy o sobě. Ale ten, kdo není slepý a zbabělý, ten na svou neposlušnost přijde.
Stačí si přečíst „Horské kázání“ (Mt 5-7. kapitolu) a celou 23. kapitolu Matouše (Mt 23 (najít předchozí)).
Ve svých sporech a narušených vztazích nejednáme podle Ježíše, nenarovnáváme pokřivené. [4]

Naše modlitby nám nefungují. Jsme mnohomluvní jako pohané, vnucujeme Bohu své názory a radíme mu, co má dělat. [5]
Nejsme na úrovni učedníků, aby nám byl svěřen dar uzdravování. [6]

„Kdo je věrný v malé věci, bývá věrný i ve velké věci,“ říká Ježíš, „kdo je nevěrný v malém, bývá nevěrný ve velkém. [7]

Nedávejte si říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.
Kdo je z vás největší, bude váš služebník.
Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Ježíš nám nabídl veliké povýšení – své bratrství. To smíme přijmout. Jeho přátelství, bratrství nás vzácně povyšuje, ovlivňuje a proměňuje.
Zavazuje nás (Ježíš nás nespoutává, to my sami se zavazujeme) k vzájemnému bratrskému jednání s druhými: „Chci s tebou jednat tak, jak bych chtěl jednat s Ježíšem.“
Jednáme-li s někým povýšeně nebo nespravedlivě, vylučujeme se z Ježíšova kruhu. [8]

Před týdnem jsem připomínal výměnu našeho kamenného srdce za Ježíšovské srdce a zapsání Boží smlouvy (nejvyšší moudrosti) do naší paměti a našeho srdce. S touto nabídkou chceme spolupracovat.

Říkali jsme si, že náš život může být největší svátostí - nejbližším a nejúčinnějším setkáváním s Bohem - pokud s ním budeme spolupracovat. Pokud na Boží přátelství, blízkost a péči odpovíme svou věrností k jeho návrhům a návodům, k jeho moudrosti.
[1] Po válce jsme se chtěli zbavit staromódních titulů pro klérus (ctihodný, důstojný, velebný, nejdůstojnější …) a začali jsme je oslovovat: „Otče“. Také jsem v semináři říkal: „Otče rektore, otče spirituále, otče biskupe …“
Bylo nám vštěpováno, že poslušnost je první ctnost a že Boží vůle k nám přichází skrze názory představených.
Časem jsem ale viděl, že řada představených  - „otců“ - kolaboruje s komunistickým režimem a neřídí se Ježíšovými pokyny.
Došla mně genialita Ježíšovy prozíravosti: „Nepovyšujte se nad druhé ani sebe, ani nikoho jiného. Mám pro vás jiný program, všichni jste bratři.“
Když tátu komunisté zavřeli, ujal jsem se v nějaké míře hospodaření, desetiletý kluk toho dost zvládne. Ale sestry mě neříkaly otče a nespal jsem s maminkou v ložnici.
Když umře maminka, často její práci a starost převezme starší sestra …, ale neříkáme jí „matko“.

[2] Židé si k ranní modlitbě váží „tfilin“ (modlitební krabičky) na čelo a na levou ruku pomocí řemínků. Jejich modlitební plášť má na čtyřech rozích třásně.
„Mojžíši, řekni Izraelcům, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať se dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinovy pokyny a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí hříšníci, abyste si připomínali a plnili všechna mé pokyny a byli zasvěceni pro svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Nu 15,38-41)
„Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. (Proto) miluješ Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. Tato slova, která ti dnes kladu na srdce, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země otců, … pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Dt 6,4-12)  

[3] Maminka v noci přijde v noční košili k dětské postýlce, obstará své dítě a nepotřebuje k tomu uniformu.

[4] Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.(Mt 5,23-24)
Zhřeší-li tvůj bratr (nebo máš-li za to, že hřeší), vyříkejte si mezi čtyřma očima co proti sobě máte; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich." (Mt 18,15-20)  

[5] Při modlitbě nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. (Mt 6,7-8).
Věřte, že všecko, oč v modlitbě poprosíte, je vám dáno a budete to mít.
Kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení. Jestliže však vy neodpustíte, ani váš Otec, který je v nebesích, vám neodpustí vaše přestoupení. (Mk 11,24-26)  

[6] Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude zachráněn; kdo však neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky;
budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je. (Mk 16,15-18)

[7] Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké. (L 16,10)

[8] Obraz Leonardovy Večeře Páně trefně vystihuje rodinnou slavnost Ježíše a učedníků. Všichni sedí okolo stolu, Ježíš na sobě nemá velekněžské roucho a nesedí na trůnu.
Proč to my děláme jinak?
Povyšujeme se nad Ježíše. Nedáme na něj, i jemu vnucujeme své názory a jednání.
Jen v Popovicích u Jičína při úklidu kostela a úpravě liturgického prostoru farníci řekli: „Pane kaplane, my dáme na vás, vy tomu rozumíte lépe než my. Všude jinde se našli farníci, kteří si myslí, že všechno vědí lépe než farář. Nenapadlo by mě mluvit zedníkům, lékařům, varhaníkům a dalším profesionálům do jejich práce.