30. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 22,20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 22,20-26
Datum: 29. 10. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 22,20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 22,20-26
; 1 Sol 1,5c-10
; Mt 22,34-40
Datum: 29. 10. 2023
V našich kruzích se často mluví o víře; dost
těžkopádně. Kdo jsou věřící? Kdo jsme my, křesťané? Co znamená
„věřit“?
(Satan ví o Bohu víc než my. Není ateista, ale Bohu nedůvěřuje, pohrdá jím.)
Označili bychom se za Ježíšovy přátele? Nebylo by to opovážlivé? V nerovnoměrném přátelství takové prohlášení patří výše postavenému. Ježíš řekl apoštolům: „Vy jste moji přátelé …“
Ano, chci být Ježíšovým přítelem, učedníkem, kristovcem – chci druhým lidem vonět po Bohu, vonět Bohem, ale na Ježíši záleží, co o mě poví.
Z čeho náš důvěřující vztah k Bohu roste?
Bůh v Písmu říká:
„Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, je jediný (jedinečný) Pán; proto miluješ Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!“
Tak slova Dt 6,4-5
Bůh pro nás žije. Připomíná nám:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2
„Proto Izraeli, miluješ Hospodina celou svou bytostí.“ [1]
Je rozdíl, řekneme-li dětem: „Mějte rádi své rodiče, nebo máte rádi své rodiče.“
„Až mě poznáš, zamiluješ si mně …“ (ne: „Měj mě rád nadevšechno“).
Izraelité objevili neskonalou Boží přízeň a s vděčností přijali Hospodina za svého Pána.
Božímu přístupu k nám rozumíme, protože máme podobnou zkušenost s rodiči. [2]
Vědět, že nás Bůh má rád první a že nemusíme nejprve přízeň Boha získávat, je pro nás překvapivé, osvobozující a zásadní!! [3]
Tuto zkušenost s milujícím Hospodinem zažil starý Izrael už před Ježíšem.
Ale pak ji mnozí ztratili.
(Přátelství je třeba stále udržovat z obou stran.) [4]
I Ježíšovi odpůrci na prvotní lásku Boha k nám zapomněli a zůstali „sami,“ - kladli důraz na svůj(!) náboženský výkon, na pomyslné získávání zásluh před Bohem. Zákonicky usilovali o dodržování biblických pokynů bez zřetele na jejich smysl (na úmysl Hospodina). Bez pěstování vztahu s Bohem.
V úryvku dnešního evangelia si opravme některá slova na: „znalec Písma“ a „Učiteli, která micva (který čin) je největší (nejdůležitější)?“
Sebejistý znalec přepisů povýšeně zkoušel Ježíše: „Co je nejdůležitější?“
Chtěl Ježíše nachytat a znemožnit před veřejností. Nehledal, pokládal se za toho, který ví, jak to s Bohem je.
Znovu připomínám, že je dobré si k dnešnímu úryvku evangelia přečíst Mk 12,28-37
Pak se dozvíme, že za Ježíšem přišli postupně dva znalci se stejnou otázkou. Jeden zůstal v odporu vůči Ježíšovi, briskně odříkal příslušné věty, ale pak dál zkoušel Ježíše: „Kdo je náš bližní?“ [6]
Druhý znalec byl Ježíšem pochválen.
Už dříve jsme si říkali, co znamenají Ježíšova slova: „Nejsi daleko od Božího království.“ [7]
Víme, z čeho máme čerpat chuť a odvahu k milování bližního jako sebe.“ Bůh o nás s velkorysou láskou a přejícností pečuje. Dostáváme tolik, že máme z čeho rozdávat.
Ale i zde platí – je třeba si všímat osobní boží přízně k nám (ke mně) a čerpat z ní, neboť své síly brzy vyčerpáme.
Obě dvě věty z Písma:
„Bůh o tebe tak pečuje, že miluješ Hospodina, Boha svého, celou svou bytostí
a (proto) miluješ bližního svého jako sám sebe,“
jsou klíčem k životu s Bohem a lidmi.
Ta slova popisují, co se s námi stalo, nebo co se s námi může stát.
Tak, jako láska rodičů k dětem ovlivňuje život dětí, tak podobně a ještě víc ovlivňuje náš život Boží rodičovství k nám.
Rodiče si nevybírali dítě a děcko si nevybírá rodiče. Ale Bůh chtěl každého z nás, vytvořil si nás a dal nám svobodu k našemu rozhodnutí přijmout jeho přátelství a svobodně jej pozvat do svého bytí.
Přátelství nás ovlivňuje.
Známe příslib Hospodina:
„Vyjmu vám srdce kamenné a dám vám místo něj srdce lidskosti.“
To je jeden z vrcholných textů předježíšovské Bible, druhý je zapsán u proroka Jeremiáše:
„Svou životní moudrost, vám vepíši do srdce.“ [8]
Bůh nám nabízí závratné možnosti - nechat si „vyměnit srdce“ a nechat si „zapsat do srdce“ boží přátelství a jeho krásná pravidla pro náš život. [9]
Jeremiáš a Ezechiel nám tuto nabídku Hospodina oznámili před dvěma a půl tisíciletími a my to závratné přátelství Boha ještě nezakoušíme v plné míře a nemilujeme své bližní jako sebe sama.
Bůh s námi - po našem rozchodu s ním - znovu uzavřel novou manželskou smlouvu skrze Ježíše, ale ještě ji nemáme dostatečně vepsanou ve svém srdci.
To se nestane s božím lidem jednorázově a už navždy. Boží přátelství je osobní a Bůh své přátelství nabízí každému jednotlivci. Ale i církev - společenství lidí - má přijímá Boží moudrost a její pokyny za stěžejní. To se neděje, stále narážíme na svévolnost nemalého množství církevních hodnostářů, kteří svá (církevní) pravidla nadřazují Písmu. A stále potkáváme nesnášenlivé a povýšené kostelové lidi, kteří okřikují druhé.
Existence a bohatství včelstva stojí na práci včelích dělnic sbírajících med a konajících svou práci. V církvi je příliš mnoho nepracujících „trubců,“ ohánějících se žihadly.
Ale vraťme se k nabídce „zapsání boží moudrosti do našeho srdce.“
Velké množství rozpadajících se manželství a přátelství svědčí o našem zanedbání vztahů. Strašné zabíjení lidí v současných válkách ukazuje naše veliké selhání - strašně zabíjení. Neřídíme se božím slovem.
Potřebujeme s ním lépe pracovat. Doma i v kostele, sami i s druhými.
My, katolíci, mluvíme o sedmi svátostech. Říkáme, že ve svátostech se zvláštním způsobem setkáváme s Ježíšem, s jeho velkou pomocí.
Z tohoto pohledu můžeme říci, že lidský život je a má být prvotní a největší svátostí.
Bůh si váží svého díla (člověk v něm má významné místo), od začátku nám věnuje svou blízkost a stálou péči. Bůh je přítomen v našem životě od začátku a navždy. Pokud o něj stojíme a dovolíme mu, aby nás objímal (přátelství se nevynucuje, ani Bůh nám je nenařizuje), pak už na nic nejsme sami.
Víme, jak lze Bohu porozumět. Za krásou života, za vším bohatstvím světa, objevujeme milého Dárce.
Navíc jsme přijali vyšší školu božího vyučování - každou neděli při slavení Ježíšovy hostiny nás chce Duch boží vzdělávat.
Vidíme, že se nám Bůh se nám zasvětil, že pro nás žije. Ježíšovým lidstvím a jeho bratrstvím k nám nás přivádí do života Trojice, a přivádí nás k druhým lidem.
Tak rozumíme svátosti života. Podle toho pečujeme o život svůj a životy druhých.
Naše všeobecné a odborné vzdělání má svou cenu. Nelitujeme času a námahy, které jsme mu věnovali. Učitelé nás zasvěcovali do poznávání jednotlivých předmětů. My jsme jim naslouchali, promýšleli si látku, psali jsme si poznámky, řešili úkoly. Cílem je porozumění látce a osvojení si různých dovedností.
Tak máme postupovat i ve vyučování Boha, aby došlo k zapsání boží moudrosti do našeho srdce.
Ježíš nezaložil novou církev, ale přišel s náboženskou reformou. Ukazoval smysl božích pokynů pro Izrael všech časů. Tomu máme porozumět.
Velikost, jedinečnost a důstojnost člověka stojí na stvořitelském úmyslu Boha s námi a na jeho péči o nás.
Ježíšovým lidstvím a jeho bratrstvím k nám jsme vtahováni do života Trojice a přiváděni k druhým lidem.
Kluk nesl na zádech staršího bratra, který nemohl chodit. Kdosi mu řekl: „Ty máš ale velké břemeno“. A kluk odpověděl: „To není žádné břemeno, ale můj bratr.“
[1] Bůh nás stále vyvádí z „Egypta“ – z různého otroctví a strachu.
[2] Z milující péče rodičů o nás, děti, vyrostlo naše přátelství k rodičům.
Přátelství a péče rodičů k dětem a láska Boha k nám je prvotní.
V zaměstnání nejprve pracujeme a pak dostaneme mzdu. V rodině postupujeme opačně, nejprve rodiče pečují o děti a až později děti - vyvedou-li se - vracejí lásku rodičům.
Takovou zkušenosti máme i s Hospodinem. Naše přátelství k Bohu je odpovědí na Boží lásku a péči k nám.
[3] Místo (nedůstojných) proseb k Bohu, aby se postaral o toho a toho a udělal pro nás to a to, můžeme s velikou vděčností říci: „Bože, velice ti děkuji za tvou nekonečnou péči o moje drahé, kamarády, za všechny lidi, i za mě.“
A pak se ptám: „Čím mohu přispět k lepšímu světu?“
Nestojíme před Bohem jako poddaní a jako žebráci, ale jako milovné děti milujících rodičů. Jako svobodní, hrdí a přitom pokorní lidé, kteří vědí, že jsou z božího, královského rodu.
[4] Společná práce nás těší, vzájemné rozhovory vedou k porozumění a sdílení stejných hodnot. Vzájemná obětavost vytváří přátelství a důvod ke společnému slavení.
[5] Marek 12,28-34
28 Jeden znalec Písma se Ježíše zeptal:
"Která micva (jednání) je první ze všech?"
29 Ježíš odpověděl: "První je tato: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;
30 proto miluješ Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´
31 Druhá pak je tato: `Miluješ bližního svého jako sám sebe!´ Větší micvy nad tyto dvě není."
32 I řekl mu ten znalec: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho;
33 a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary."
34 Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království."
L 10,25-30
25 Jeden znalec Písma zkoušel Ježíše: "Učiteli (Rabi), co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"
26 Ježíš mu odpověděl: "Co je psáno v boží Smlouvě? Jak to tam čteš?"
27 On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´."
28 Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ."
29 Teolog položil další otázku: "Ale kdo je můj bližní?"
30 A Ježíš vyprávěl známou událost o činu milosrdného Samaritána (v 30-37).
[6] Odpověď na otázku: „Kdo je tvým bližním,“ čeká každého z nás u nebeské brány.
Kdo smí vstoupit do nebeského království?
- Ten, kdo stojí o boží Náruč a o druhé lidi.
Kdo vstoupil do Ježíšova království už tady na zemi?
- Ti, kteří se chovali lidsky k potřebným. (Mt 25,31-46
[7] Uznat protivníkovi, když má v něčem pravdu, je ctností, je projevem spravedlnosti. Poctivým nasloucháním druhému a ochotou přijmout jeho případný lepší názor, se otevíráme dalšímu poznávání. (Nezapomeňme, že Bůh má na mnoho věcí jiný názor než my.)
[8] Jer 31,27-34
28 budu nad nimi bdít, abych budoval a sázel.
29 (V oněch dnech už nebudou říkat: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«,
30 nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.")
31 "Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i judským novu smlouvu.
32 Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův.
33 Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svou smlouvu jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.
34 Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat."
[9] Židé mají na všech veřejích dveří svého bydlení (mimo dveří na toaletu a koupelnu) mezuzu – schránku s biblickým textem. Při každém procházení dveřmi se prsty dotknou mezuzy a pak čela, úst a srdce – aby si slova boží ukládali do svého myšlení, do své řeči a do svého srdce. Pro člověka toužícího po boží moudrosti to je krásný rituál.
(Satan ví o Bohu víc než my. Není ateista, ale Bohu nedůvěřuje, pohrdá jím.)
Označili bychom se za Ježíšovy přátele? Nebylo by to opovážlivé? V nerovnoměrném přátelství takové prohlášení patří výše postavenému. Ježíš řekl apoštolům: „Vy jste moji přátelé …“
Ano, chci být Ježíšovým přítelem, učedníkem, kristovcem – chci druhým lidem vonět po Bohu, vonět Bohem, ale na Ježíši záleží, co o mě poví.
Z čeho náš důvěřující vztah k Bohu roste?
Bůh v Písmu říká:
„Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, je jediný (jedinečný) Pán; proto miluješ Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!“
Tak slova Dt 6,4-5
čte biblista Jiří Beneš. Vypovídají
o vděčném vztahu Izraele k Bohu. Nejsou přikázáním (lásku,
přátelství nelze poroučet ani sobě), ale odpovědí Izraelitů na lásku
Hospodina.
Bůh pro nás žije. Připomíná nám:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2
)
„Proto Izraeli, miluješ Hospodina celou svou bytostí.“ [1]
Je rozdíl, řekneme-li dětem: „Mějte rádi své rodiče, nebo máte rádi své rodiče.“
„Až mě poznáš, zamiluješ si mně …“ (ne: „Měj mě rád nadevšechno“).
Izraelité objevili neskonalou Boží přízeň a s vděčností přijali Hospodina za svého Pána.
Božímu přístupu k nám rozumíme, protože máme podobnou zkušenost s rodiči. [2]
Vědět, že nás Bůh má rád první a že nemusíme nejprve přízeň Boha získávat, je pro nás překvapivé, osvobozující a zásadní!! [3]
Tuto zkušenost s milujícím Hospodinem zažil starý Izrael už před Ježíšem.
Ale pak ji mnozí ztratili.
(Přátelství je třeba stále udržovat z obou stran.) [4]
I Ježíšovi odpůrci na prvotní lásku Boha k nám zapomněli a zůstali „sami,“ - kladli důraz na svůj(!) náboženský výkon, na pomyslné získávání zásluh před Bohem. Zákonicky usilovali o dodržování biblických pokynů bez zřetele na jejich smysl (na úmysl Hospodina). Bez pěstování vztahu s Bohem.
V úryvku dnešního evangelia si opravme některá slova na: „znalec Písma“ a „Učiteli, která micva (který čin) je největší (nejdůležitější)?“
Sebejistý znalec přepisů povýšeně zkoušel Ježíše: „Co je nejdůležitější?“
Chtěl Ježíše nachytat a znemožnit před veřejností. Nehledal, pokládal se za toho, který ví, jak to s Bohem je.
Znovu připomínám, že je dobré si k dnešnímu úryvku evangelia přečíst Mk 12,28-37
a L 10,25-23
. [5]
Pak se dozvíme, že za Ježíšem přišli postupně dva znalci se stejnou otázkou. Jeden zůstal v odporu vůči Ježíšovi, briskně odříkal příslušné věty, ale pak dál zkoušel Ježíše: „Kdo je náš bližní?“ [6]
Druhý znalec byl Ježíšem pochválen.
Už dříve jsme si říkali, co znamenají Ježíšova slova: „Nejsi daleko od Božího království.“ [7]
Víme, z čeho máme čerpat chuť a odvahu k milování bližního jako sebe.“ Bůh o nás s velkorysou láskou a přejícností pečuje. Dostáváme tolik, že máme z čeho rozdávat.
Ale i zde platí – je třeba si všímat osobní boží přízně k nám (ke mně) a čerpat z ní, neboť své síly brzy vyčerpáme.
Obě dvě věty z Písma:
„Bůh o tebe tak pečuje, že miluješ Hospodina, Boha svého, celou svou bytostí
a (proto) miluješ bližního svého jako sám sebe,“
jsou klíčem k životu s Bohem a lidmi.
Ta slova popisují, co se s námi stalo, nebo co se s námi může stát.
Tak, jako láska rodičů k dětem ovlivňuje život dětí, tak podobně a ještě víc ovlivňuje náš život Boží rodičovství k nám.
Rodiče si nevybírali dítě a děcko si nevybírá rodiče. Ale Bůh chtěl každého z nás, vytvořil si nás a dal nám svobodu k našemu rozhodnutí přijmout jeho přátelství a svobodně jej pozvat do svého bytí.
Přátelství nás ovlivňuje.
Známe příslib Hospodina:
„Vyjmu vám srdce kamenné a dám vám místo něj srdce lidskosti.“
To je jeden z vrcholných textů předježíšovské Bible, druhý je zapsán u proroka Jeremiáše:
„Svou životní moudrost, vám vepíši do srdce.“ [8]
Bůh nám nabízí závratné možnosti - nechat si „vyměnit srdce“ a nechat si „zapsat do srdce“ boží přátelství a jeho krásná pravidla pro náš život. [9]
Jeremiáš a Ezechiel nám tuto nabídku Hospodina oznámili před dvěma a půl tisíciletími a my to závratné přátelství Boha ještě nezakoušíme v plné míře a nemilujeme své bližní jako sebe sama.
Bůh s námi - po našem rozchodu s ním - znovu uzavřel novou manželskou smlouvu skrze Ježíše, ale ještě ji nemáme dostatečně vepsanou ve svém srdci.
To se nestane s božím lidem jednorázově a už navždy. Boží přátelství je osobní a Bůh své přátelství nabízí každému jednotlivci. Ale i církev - společenství lidí - má přijímá Boží moudrost a její pokyny za stěžejní. To se neděje, stále narážíme na svévolnost nemalého množství církevních hodnostářů, kteří svá (církevní) pravidla nadřazují Písmu. A stále potkáváme nesnášenlivé a povýšené kostelové lidi, kteří okřikují druhé.
Existence a bohatství včelstva stojí na práci včelích dělnic sbírajících med a konajících svou práci. V církvi je příliš mnoho nepracujících „trubců,“ ohánějících se žihadly.
Ale vraťme se k nabídce „zapsání boží moudrosti do našeho srdce.“
Velké množství rozpadajících se manželství a přátelství svědčí o našem zanedbání vztahů. Strašné zabíjení lidí v současných válkách ukazuje naše veliké selhání - strašně zabíjení. Neřídíme se božím slovem.
Potřebujeme s ním lépe pracovat. Doma i v kostele, sami i s druhými.
My, katolíci, mluvíme o sedmi svátostech. Říkáme, že ve svátostech se zvláštním způsobem setkáváme s Ježíšem, s jeho velkou pomocí.
Z tohoto pohledu můžeme říci, že lidský život je a má být prvotní a největší svátostí.
Bůh si váží svého díla (člověk v něm má významné místo), od začátku nám věnuje svou blízkost a stálou péči. Bůh je přítomen v našem životě od začátku a navždy. Pokud o něj stojíme a dovolíme mu, aby nás objímal (přátelství se nevynucuje, ani Bůh nám je nenařizuje), pak už na nic nejsme sami.
Víme, jak lze Bohu porozumět. Za krásou života, za vším bohatstvím světa, objevujeme milého Dárce.
Navíc jsme přijali vyšší školu božího vyučování - každou neděli při slavení Ježíšovy hostiny nás chce Duch boží vzdělávat.
Vidíme, že se nám Bůh se nám zasvětil, že pro nás žije. Ježíšovým lidstvím a jeho bratrstvím k nám nás přivádí do života Trojice, a přivádí nás k druhým lidem.
Tak rozumíme svátosti života. Podle toho pečujeme o život svůj a životy druhých.
Naše všeobecné a odborné vzdělání má svou cenu. Nelitujeme času a námahy, které jsme mu věnovali. Učitelé nás zasvěcovali do poznávání jednotlivých předmětů. My jsme jim naslouchali, promýšleli si látku, psali jsme si poznámky, řešili úkoly. Cílem je porozumění látce a osvojení si různých dovedností.
Tak máme postupovat i ve vyučování Boha, aby došlo k zapsání boží moudrosti do našeho srdce.
Ježíš nezaložil novou církev, ale přišel s náboženskou reformou. Ukazoval smysl božích pokynů pro Izrael všech časů. Tomu máme porozumět.
Velikost, jedinečnost a důstojnost člověka stojí na stvořitelském úmyslu Boha s námi a na jeho péči o nás.
Ježíšovým lidstvím a jeho bratrstvím k nám jsme vtahováni do života Trojice a přiváděni k druhým lidem.
Kluk nesl na zádech staršího bratra, který nemohl chodit. Kdosi mu řekl: „Ty máš ale velké břemeno“. A kluk odpověděl: „To není žádné břemeno, ale můj bratr.“
[1] Bůh nás stále vyvádí z „Egypta“ – z různého otroctví a strachu.
[2] Z milující péče rodičů o nás, děti, vyrostlo naše přátelství k rodičům.
Přátelství a péče rodičů k dětem a láska Boha k nám je prvotní.
V zaměstnání nejprve pracujeme a pak dostaneme mzdu. V rodině postupujeme opačně, nejprve rodiče pečují o děti a až později děti - vyvedou-li se - vracejí lásku rodičům.
Takovou zkušenosti máme i s Hospodinem. Naše přátelství k Bohu je odpovědí na Boží lásku a péči k nám.
[3] Místo (nedůstojných) proseb k Bohu, aby se postaral o toho a toho a udělal pro nás to a to, můžeme s velikou vděčností říci: „Bože, velice ti děkuji za tvou nekonečnou péči o moje drahé, kamarády, za všechny lidi, i za mě.“
A pak se ptám: „Čím mohu přispět k lepšímu světu?“
Nestojíme před Bohem jako poddaní a jako žebráci, ale jako milovné děti milujících rodičů. Jako svobodní, hrdí a přitom pokorní lidé, kteří vědí, že jsou z božího, královského rodu.
[4] Společná práce nás těší, vzájemné rozhovory vedou k porozumění a sdílení stejných hodnot. Vzájemná obětavost vytváří přátelství a důvod ke společnému slavení.
[5] Marek 12,28-34
28 Jeden znalec Písma se Ježíše zeptal:
"Která micva (jednání) je první ze všech?"
29 Ježíš odpověděl: "První je tato: `Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;
30 proto miluješ Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!´
31 Druhá pak je tato: `Miluješ bližního svého jako sám sebe!´ Větší micvy nad tyto dvě není."
32 I řekl mu ten znalec: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho;
33 a milovati jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc, než přinášet Bohu oběti a dary."
34 Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království."
L 10,25-30
25 Jeden znalec Písma zkoušel Ježíše: "Učiteli (Rabi), co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"
26 Ježíš mu odpověděl: "Co je psáno v boží Smlouvě? Jak to tam čteš?"
27 On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´."
28 Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ."
29 Teolog položil další otázku: "Ale kdo je můj bližní?"
30 A Ježíš vyprávěl známou událost o činu milosrdného Samaritána (v 30-37).
[6] Odpověď na otázku: „Kdo je tvým bližním,“ čeká každého z nás u nebeské brány.
Kdo smí vstoupit do nebeského království?
- Ten, kdo stojí o boží Náruč a o druhé lidi.
Kdo vstoupil do Ježíšova království už tady na zemi?
- Ti, kteří se chovali lidsky k potřebným. (Mt 25,31-46
)
[7] Uznat protivníkovi, když má v něčem pravdu, je ctností, je projevem spravedlnosti. Poctivým nasloucháním druhému a ochotou přijmout jeho případný lepší názor, se otevíráme dalšímu poznávání. (Nezapomeňme, že Bůh má na mnoho věcí jiný názor než my.)
[8] Jer 31,27-34
"Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy oseji
dům izraelský i dům judský lidmi i zvířaty ...
28 budu nad nimi bdít, abych budoval a sázel.
29 (V oněch dnech už nebudou říkat: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«,
30 nýbrž každý zemře pro vlastní nepravost. Každému, kdo jí nezralé hrozny, budou trnout zuby.")
31 "Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i judským novu smlouvu.
32 Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův.
33 Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svou smlouvu jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.
34 Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat."
[9] Židé mají na všech veřejích dveří svého bydlení (mimo dveří na toaletu a koupelnu) mezuzu – schránku s biblickým textem. Při každém procházení dveřmi se prsty dotknou mezuzy a pak čela, úst a srdce – aby si slova boží ukládali do svého myšlení, do své řeči a do svého srdce. Pro člověka toužícího po boží moudrosti to je krásný rituál.