28. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 11,29 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Iz 25,6-10a
Datum: 15. 10. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kor 11,29 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Iz 25,6-10a
; Flp 4,12-20
; Mt 22,1-14
Datum: 15. 10. 2023
K prvnímu čtení.
Snad všechny naše slavnosti jsou spojeny s hostinou. Na hostině se setkávají přátelé. Podstatou, základem hostiny, je náš postoj: „Jsem tu pro tebe“. Jeden druhému dáváme přednost, pečujeme o druhé. Kdo neporozumí stolování a neosvojí si přejícnost k druhým, neporozumí liturgii. [1]
To, co se nám nevede na zemi - porozumění a spolupráce s druhými - toho se můžeme dočkat v nebeském království.
Jak k tomu dojdeme? Tím, že přijmeme Ježíšovo myšlení, komunikaci a jeho jednání za své.
V evangeliích máme několik Ježíšových podobenství o svatbě. To není náhoda, ale záměr. Ježíš přichází jako ženich nevěsty – Izraele. Pro Izraelity bylo toto přirovnání srozumitelné, dodneška si vědomí a postavení boží nevěsty pěstují. [2]
(Je užitečné si přečíst toto podobenství v evangeliu Lukáše – L 14,15-24
Už jen odmítnutí pozvání hostitele na slavnost je téměř neuvěřitelné, natož týrání - a dokonce i vraždění královských služebníků. Ale často se tak dělo a děje (snad už bez toho vraždění) proroci jsou v církvi pronásledováni. (I v podobenství o zvrhlých vinařích je vylíčeno, že se na pronajaté vinici chováme svévolně a tvrdě zatočíme s každým, kdo nám nevní.)
Pro mě je překvapením, že král svatební hostinu neodvolal, ale nechal na ní pozvat lidi z ulice. „Dobré i zlé.“
V Lukášově verzi je řeč o přinucení druhé várky lidí z ulice, aby šli na hostinu. – Co znamená „přinuť je“?
Mnoho lidi nechce umřít. Smrt nám je vnucena. Setkání s Bohem po smrti bude pro mnohé z nás šokem, dojde nám, co vše jsme ve vztahu s Bohem a s druhými promarnili, jak nevděčně jsme se chovali vůči Bohu a co jsme zůstali dlužní lidem. Nahlédnutí, že nejsme připravení k životu v nebi, bude tíživé.
I žebráci v podobenství dostali na svatbu patřičné šaty, protože svatba má svou kulturu, královská svatba teprve.
Co šaty znamenají?
Říkáme, že šaty dělají člověka. [3]
Všichni pozvaní dostali krásné oblečení, aby přispěli ke vznešenému slavení. Každý máme přispívat k pěkným vztahům v božím království. Jenže ten drzý člověk přišel bez patřičného oblečení – přišel se jen najíst a napít, ale nic druhým nenabídl, ani pěkné ustrojení. Zůstal v pozici žebráka, protože nechce pracovat, nechce přispívat druhým, i když to je v jeho možnostech. „Hodil šaty do kanálu“, pohrdl velkorysostí krále, nechce změnit svůj život.
Všichni jsme Bohem zváni do nebe, ale ne všichni vejdou.
Setkání s Bohem bude překvapivé a náročné, neboť Bůh má jiné názory než máme my. [4]
Sneseme, že do nás bude Bůh beze zbytku vidět?
Před lékařem se cítíme lépe ustrojení než svlečení.
Nechtěli bychom stát před soudcem. Příjemnější je stát na stupních vítězů.
Někdy se stydíme právem, ale bez objevení a přiznání toho, co jsme pokazili nebo co nám chybí, krníme, křivíme se a nerosteme.
Pokoru - lásku k pravdě o sobě - si trénujeme růst do podoby Boha.
Pravá autorita nás neponižuje. Dobrý rodič, učitel, lékař se nad námi nepovyšují a neponižují nás.
Hudební virtuos nás - amatéry - svou hrou nezahanbuje.
Vyhledáváme ty nejlepší znalce a mistry, nežárlíme na ně, víme, že za vědomostmi znalce stojí talent a dlouhá práce. Jsou nám užiteční.
Máme štěstí, že Hospodin je velkorysý a slitovný.
Bůh nám své milosrdenství nabízí zdarma. Jen od nás očekává, že budeme vstřícní a milosrdní k druhým.
To jsou nezbytné kroky pro pobyt v nebi (pro porozumění a spolupráci s druhými), které z nás nikdo neudělá.
My se s Bohem známe (jako přátelé krále z podobenství), máme přístup k božímu vyučování (umíme číst a vlastníme Bibli), průvodci jsou dosažitelní.
Jsme ve veliké výhodě, už teď se můžeme na budoucnost v nebeském království připravit. Program - „milovat Boha a milovat druhé jako sebe sama“ - známe.
Většina lidí se tímto programem seznámí až po smrti, při setkání s Hospodinem.
Všichni zažijeme velké překvapení. Pro některé to bude krásné překvapení, jiní mohou zažít veliký otřes.
Ti, co se budou suverénně cpát do nebe (protože se ohání svými zásluhami), mohou být zaskočení, až uslyší: „Povyšuješ se nad druhé. Nemáš roucho svatební – nejsi upřímný, příjemný a obětavý“.
Pokud budeme stát o změnu svého myšlení a přístupu k lidem (metanoia), dostaneme nabídku „rekvalifikace“ – získání dovedností pro soužití s nebešťany. [5]
Buďme pozorní k Ježíšovým slovům v Lukášově evangeliu: „Pravím vám: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“ (L 14,24
To není ortel. Výraz: „neokusí,“ je smutným popisem jejich zatvrzelosti. [6]
Nikdo si víc nepřeje, aby všichni došli do nebe, než Ježíš.
Přátelé hostitele z podobenství byli na svatbu pozvání dokonce jako první.
„Kam se strom nachylí, tam padne.“ Ať si nikdo nemyslí, že ten, kdo nestojí o spravedlivou kritiku a nepřijímá ji, při setkání s Bohem ochotně změní svůj postoj. Získávání správných návyků trvá delší čas. [7]
Do druhé skupiny patří lidé, kteří jsou v podobenství zastoupeni člověkem, který nepřišel ve „svatebním rouchu.“ Někteří o pobyt mezi nebešťany nestojí, protože jim nevoní ani Ježíš, ani jeho přátelé.
Do první skupiny patří „pobožní“: Kaifáš, Annáš, „velekněží“, „farizeové“ (náboženští pokrytci).
K druhým patří: satan, Kain, Lámech a jejich „synové“ do dnešních dnů. Ti se už dávno rozhodli jít vlastní cestou. [8]
Přijít na Ježíšovu hostinu bez svatebního roucha, znamená také ignorance smyslu Ježíšovy hostiny.
Před týdnem jsem dopředu uvedl dva texty apoštola Pavla. (1 Kor 10,16-18
Znovu připomenu ten druhý.
„Kdo by jedl Ježíšův chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.“
„Jestli nepřijímáš v lásce a úctě ostatní Ježíšovy učedníky, jsi člověkem bez „svatebního roucha“. Klanění ti nepomůže. Klanění se Ježíši nenahradí tvou úctu k druhým lidem.“
Satan nepochybuje o Ježíšově přítomnosti v Těle a Krvi Páně. Ví o tom víc než my. Ale kdyby přišel k Ježíšově hostině, bylo by to nehodné, provinil by se proti Hostiteli.
Podobně je to se slovy:
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“
– To je řeč o novém Ježíšově Těle (jehož hlavou je Ježíš a my údy jeho těla), „jí a pije sám sobě odsouzení“.
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (o nové Ježíšovo tělo –), jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11,29
Kdo nerozpoznává, že druhý křesťan patří do množiny Nevěsty Kristovy, kdo někomu svévolně upírá místo u Ježíšova stolu, Ježíšovu pohostinnost a svévolně druhého vylučuje od Ježíšova stolu, „jí a pije sám sobě odsouzení“. Přichází bez svatebního roucha. Je neustrojen do Ježíše. Nepřijal Ježíšovu pohostinnost. Povyšuje se nad Ježíše.
Sjednocení s Ježíšem a s bratřími je naším programem, darovaným od Boha, je výsostným ovocem naší spolupráce s Bohem.
[1] Při bohoslužbě Bůh slouží nám(!) - vyučováním své moudrosti a svou hostinou - jsme jeho hosty. Náš kostel vyšel ze školy a jídelny.
[2] Židé např. každou sobotu čtou knihu Písní.
[3] Šaty jsou naším nejbližším obydlím. Vypovídají o našem vztahu k životu a k druhým lidem. Svým ustrojením mnoho sdělujeme. I svými šaty vytváříme naší kulturu. Zkusme o oblékání v rodině mluvit.
Odedávna dostával čerstvě pokřtěný při křtu nové bílé šaty na znamení: „Jsi novým člověkem, svým následováním Ježíše voníš po Bohu. (Ty šaty byly k užívání, nevisely na ramínku ve skříni.)
Ve 13. kapitole proroka Jeremiáše je krásný a překvapivý obraz o spodním prádle. Jako je spodní prádlo nejblíže k našemu tělu, tak blízko si nás Bůh pustil k sobě ...
V padesátých letech jsme (z nouze) chodili do školy v teplákách. Velice se nám líbila mladá paní učitelka, jak byla každý den krásně ustrojená. Když k nám přijeli příbuzní, všichni jsme se doma přestrojili do nedělních šatů.
Děti šly k „prvním svatému přijímání“ a i rodiče byli krásně ustrojení. Pan kostelník řekl: „To by bylo pěkné, kdybychom svými šaty chválili Boha každou neděli. Viděli jsme pohřeb anglické královny. i občané přišli ve svátečních šatech.
[4] Co z nás zbude, až budeme před Bohem stát bez svého postavení, titulů, uniforem, insignií, bankovních kont …
Asi znáte zvyk některých královských dvorů. Při pohřbu arcibiskup vedoucí obřad panovníka tluče na dveře hrobky. Z hrobky se ozve hlas: „Kdo tam?“ a arcibiskup odpovídá celým titulem krále se všemi jeho tituly a přídomky. – „Neznám,“ odpovídá hlas z hrobky. Arcibiskup ubírá některé vedlejší tituly zesnulého, ale opět slyší: „Toho neznám.“ Tak rozhovor pokračuje, arcibiskup postupně ubírá honosná označení nebožtíka. Až když na opakovanou otázku odpoví jen křestním jménem krále, dveře hrobky se otevřou.
Ještě před sto lety měly církevní pohřby tři třídy (to se odrazilo na určité parádě a počtu kněží).
Židé jsou všichni pochováváni v prostém rubáši, chudý i bohatý, rabín i metař, všichni stejně.
Naše hierarchie si ovšem umí poradit, tvrdí, že postavení duchovních bude trvat dál - kněžská svěcení od jáhnů až po biskupy jsou nezrušitelným a věčným znamením. Zatímco všechny čepice uniforem funkcionářů až po královské koruny a insignie hodnostářů, budou na nebeské vrátnici odebrány, duchovenstvo si svou parádu ponechá navždy.
Rabi Josi ben Chalafta řekl: „Čest nepochází z funkce, kterou člověk vykonává. To člověk dává svou osobností hodnotu úřadu, který zastává.“
Gándhí nevystupoval v žádné parádě, a přesto si získal velikou úctu a vliv. Osvobodil Indii a Pákistán od koloniální nadvlády Britanie.
[5] „Očistec“ není vězením, ale možností doškolování a dorůstání.
[6] Nazaretští proti Ježíšovi vzpláli nenávistí. Neprosili Ježíše uzdravení svých nemocných. Nepřišli k němu ke zpovědi. Nestáli o Ježíšovo vyučování.
„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23,37
Nemálo lidí nestojí o biblické hodiny, na manželská setkání, do manželské poradny by nikdy nešli. Na duchovní cvičení k Ježíši se nikdy nepřihlásili. Atd. Jsou spokojeni se svou zbožností.
[7] Každý si může všimnout jak váleční zločinci a komunističtí zločinci tvrdošíjně popírají svou vinu.
Ať vám jsou varováním postoje nás, duchovních; kážeme o milosrdenství, o odpouštění a milostivém létě, a přitom zapíráme svá velká selhání: kolaboraci s nepřítelem, zneužívání své moci a sexuality.
[8] Kain i Ábel přinesli Hospodinu dar z plodin země… Hospodin shlédl na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.
I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Gn 4,6-7
Lámech řekl: „Ádo a Silo, poslyšte můj hlas, ženy Lámechovy, naslouchejte mé řeči: Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ (Gn 4,23-24
[9] „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?
Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.
Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře?“ ((1 Kor 10,16-18
„Kdykoli jíte Ježíšův chléb a pijete jeho kalich, zvěstujete smrt Páně (jeho oddanost a vydanost až na smrt). Kdo by tedy jedl Ježíšův chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.
Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem. A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, mějte úctu a lásku jedni k druhým. (Srv. 1 Kor 11,26-33
Snad všechny naše slavnosti jsou spojeny s hostinou. Na hostině se setkávají přátelé. Podstatou, základem hostiny, je náš postoj: „Jsem tu pro tebe“. Jeden druhému dáváme přednost, pečujeme o druhé. Kdo neporozumí stolování a neosvojí si přejícnost k druhým, neporozumí liturgii. [1]
To, co se nám nevede na zemi - porozumění a spolupráce s druhými - toho se můžeme dočkat v nebeském království.
Jak k tomu dojdeme? Tím, že přijmeme Ježíšovo myšlení, komunikaci a jeho jednání za své.
V evangeliích máme několik Ježíšových podobenství o svatbě. To není náhoda, ale záměr. Ježíš přichází jako ženich nevěsty – Izraele. Pro Izraelity bylo toto přirovnání srozumitelné, dodneška si vědomí a postavení boží nevěsty pěstují. [2]
(Je užitečné si přečíst toto podobenství v evangeliu Lukáše – L 14,15-24
)
Už jen odmítnutí pozvání hostitele na slavnost je téměř neuvěřitelné, natož týrání - a dokonce i vraždění královských služebníků. Ale často se tak dělo a děje (snad už bez toho vraždění) proroci jsou v církvi pronásledováni. (I v podobenství o zvrhlých vinařích je vylíčeno, že se na pronajaté vinici chováme svévolně a tvrdě zatočíme s každým, kdo nám nevní.)
Pro mě je překvapením, že král svatební hostinu neodvolal, ale nechal na ní pozvat lidi z ulice. „Dobré i zlé.“
V Lukášově verzi je řeč o přinucení druhé várky lidí z ulice, aby šli na hostinu. – Co znamená „přinuť je“?
Mnoho lidi nechce umřít. Smrt nám je vnucena. Setkání s Bohem po smrti bude pro mnohé z nás šokem, dojde nám, co vše jsme ve vztahu s Bohem a s druhými promarnili, jak nevděčně jsme se chovali vůči Bohu a co jsme zůstali dlužní lidem. Nahlédnutí, že nejsme připravení k životu v nebi, bude tíživé.
I žebráci v podobenství dostali na svatbu patřičné šaty, protože svatba má svou kulturu, královská svatba teprve.
Co šaty znamenají?
Říkáme, že šaty dělají člověka. [3]
Všichni pozvaní dostali krásné oblečení, aby přispěli ke vznešenému slavení. Každý máme přispívat k pěkným vztahům v božím království. Jenže ten drzý člověk přišel bez patřičného oblečení – přišel se jen najíst a napít, ale nic druhým nenabídl, ani pěkné ustrojení. Zůstal v pozici žebráka, protože nechce pracovat, nechce přispívat druhým, i když to je v jeho možnostech. „Hodil šaty do kanálu“, pohrdl velkorysostí krále, nechce změnit svůj život.
Všichni jsme Bohem zváni do nebe, ale ne všichni vejdou.
Setkání s Bohem bude překvapivé a náročné, neboť Bůh má jiné názory než máme my. [4]
Sneseme, že do nás bude Bůh beze zbytku vidět?
Před lékařem se cítíme lépe ustrojení než svlečení.
Nechtěli bychom stát před soudcem. Příjemnější je stát na stupních vítězů.
Někdy se stydíme právem, ale bez objevení a přiznání toho, co jsme pokazili nebo co nám chybí, krníme, křivíme se a nerosteme.
Pokoru - lásku k pravdě o sobě - si trénujeme růst do podoby Boha.
Pravá autorita nás neponižuje. Dobrý rodič, učitel, lékař se nad námi nepovyšují a neponižují nás.
Hudební virtuos nás - amatéry - svou hrou nezahanbuje.
Vyhledáváme ty nejlepší znalce a mistry, nežárlíme na ně, víme, že za vědomostmi znalce stojí talent a dlouhá práce. Jsou nám užiteční.
Máme štěstí, že Hospodin je velkorysý a slitovný.
Bůh nám své milosrdenství nabízí zdarma. Jen od nás očekává, že budeme vstřícní a milosrdní k druhým.
To jsou nezbytné kroky pro pobyt v nebi (pro porozumění a spolupráci s druhými), které z nás nikdo neudělá.
My se s Bohem známe (jako přátelé krále z podobenství), máme přístup k božímu vyučování (umíme číst a vlastníme Bibli), průvodci jsou dosažitelní.
Jsme ve veliké výhodě, už teď se můžeme na budoucnost v nebeském království připravit. Program - „milovat Boha a milovat druhé jako sebe sama“ - známe.
Většina lidí se tímto programem seznámí až po smrti, při setkání s Hospodinem.
Všichni zažijeme velké překvapení. Pro některé to bude krásné překvapení, jiní mohou zažít veliký otřes.
Ti, co se budou suverénně cpát do nebe (protože se ohání svými zásluhami), mohou být zaskočení, až uslyší: „Povyšuješ se nad druhé. Nemáš roucho svatební – nejsi upřímný, příjemný a obětavý“.
Pokud budeme stát o změnu svého myšlení a přístupu k lidem (metanoia), dostaneme nabídku „rekvalifikace“ – získání dovedností pro soužití s nebešťany. [5]
Buďme pozorní k Ježíšovým slovům v Lukášově evangeliu: „Pravím vám: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.“ (L 14,24
)
To není ortel. Výraz: „neokusí,“ je smutným popisem jejich zatvrzelosti. [6]
Nikdo si víc nepřeje, aby všichni došli do nebe, než Ježíš.
Přátelé hostitele z podobenství byli na svatbu pozvání dokonce jako první.
„Kam se strom nachylí, tam padne.“ Ať si nikdo nemyslí, že ten, kdo nestojí o spravedlivou kritiku a nepřijímá ji, při setkání s Bohem ochotně změní svůj postoj. Získávání správných návyků trvá delší čas. [7]
Do druhé skupiny patří lidé, kteří jsou v podobenství zastoupeni člověkem, který nepřišel ve „svatebním rouchu.“ Někteří o pobyt mezi nebešťany nestojí, protože jim nevoní ani Ježíš, ani jeho přátelé.
Do první skupiny patří „pobožní“: Kaifáš, Annáš, „velekněží“, „farizeové“ (náboženští pokrytci).
K druhým patří: satan, Kain, Lámech a jejich „synové“ do dnešních dnů. Ti se už dávno rozhodli jít vlastní cestou. [8]
Přijít na Ježíšovu hostinu bez svatebního roucha, znamená také ignorance smyslu Ježíšovy hostiny.
Před týdnem jsem dopředu uvedl dva texty apoštola Pavla. (1 Kor 10,16-18
; 1 Kor 11,26-33
(najít další)) [9]
Znovu připomenu ten druhý.
„Kdo by jedl Ježíšův chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.“
„Jestli nepřijímáš v lásce a úctě ostatní Ježíšovy učedníky, jsi člověkem bez „svatebního roucha“. Klanění ti nepomůže. Klanění se Ježíši nenahradí tvou úctu k druhým lidem.“
Satan nepochybuje o Ježíšově přítomnosti v Těle a Krvi Páně. Ví o tom víc než my. Ale kdyby přišel k Ježíšově hostině, bylo by to nehodné, provinil by se proti Hostiteli.
Podobně je to se slovy:
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“
– To je řeč o novém Ježíšově Těle (jehož hlavou je Ježíš a my údy jeho těla), „jí a pije sám sobě odsouzení“.
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (o nové Ježíšovo tělo –), jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11,29
(najít předchozí, další))
Kdo nerozpoznává, že druhý křesťan patří do množiny Nevěsty Kristovy, kdo někomu svévolně upírá místo u Ježíšova stolu, Ježíšovu pohostinnost a svévolně druhého vylučuje od Ježíšova stolu, „jí a pije sám sobě odsouzení“. Přichází bez svatebního roucha. Je neustrojen do Ježíše. Nepřijal Ježíšovu pohostinnost. Povyšuje se nad Ježíše.
Sjednocení s Ježíšem a s bratřími je naším programem, darovaným od Boha, je výsostným ovocem naší spolupráce s Bohem.
[1] Při bohoslužbě Bůh slouží nám(!) - vyučováním své moudrosti a svou hostinou - jsme jeho hosty. Náš kostel vyšel ze školy a jídelny.
[2] Židé např. každou sobotu čtou knihu Písní.
[3] Šaty jsou naším nejbližším obydlím. Vypovídají o našem vztahu k životu a k druhým lidem. Svým ustrojením mnoho sdělujeme. I svými šaty vytváříme naší kulturu. Zkusme o oblékání v rodině mluvit.
Odedávna dostával čerstvě pokřtěný při křtu nové bílé šaty na znamení: „Jsi novým člověkem, svým následováním Ježíše voníš po Bohu. (Ty šaty byly k užívání, nevisely na ramínku ve skříni.)
Ve 13. kapitole proroka Jeremiáše je krásný a překvapivý obraz o spodním prádle. Jako je spodní prádlo nejblíže k našemu tělu, tak blízko si nás Bůh pustil k sobě ...
V padesátých letech jsme (z nouze) chodili do školy v teplákách. Velice se nám líbila mladá paní učitelka, jak byla každý den krásně ustrojená. Když k nám přijeli příbuzní, všichni jsme se doma přestrojili do nedělních šatů.
Děti šly k „prvním svatému přijímání“ a i rodiče byli krásně ustrojení. Pan kostelník řekl: „To by bylo pěkné, kdybychom svými šaty chválili Boha každou neděli. Viděli jsme pohřeb anglické královny. i občané přišli ve svátečních šatech.
[4] Co z nás zbude, až budeme před Bohem stát bez svého postavení, titulů, uniforem, insignií, bankovních kont …
Asi znáte zvyk některých královských dvorů. Při pohřbu arcibiskup vedoucí obřad panovníka tluče na dveře hrobky. Z hrobky se ozve hlas: „Kdo tam?“ a arcibiskup odpovídá celým titulem krále se všemi jeho tituly a přídomky. – „Neznám,“ odpovídá hlas z hrobky. Arcibiskup ubírá některé vedlejší tituly zesnulého, ale opět slyší: „Toho neznám.“ Tak rozhovor pokračuje, arcibiskup postupně ubírá honosná označení nebožtíka. Až když na opakovanou otázku odpoví jen křestním jménem krále, dveře hrobky se otevřou.
Ještě před sto lety měly církevní pohřby tři třídy (to se odrazilo na určité parádě a počtu kněží).
Židé jsou všichni pochováváni v prostém rubáši, chudý i bohatý, rabín i metař, všichni stejně.
Naše hierarchie si ovšem umí poradit, tvrdí, že postavení duchovních bude trvat dál - kněžská svěcení od jáhnů až po biskupy jsou nezrušitelným a věčným znamením. Zatímco všechny čepice uniforem funkcionářů až po královské koruny a insignie hodnostářů, budou na nebeské vrátnici odebrány, duchovenstvo si svou parádu ponechá navždy.
Rabi Josi ben Chalafta řekl: „Čest nepochází z funkce, kterou člověk vykonává. To člověk dává svou osobností hodnotu úřadu, který zastává.“
Gándhí nevystupoval v žádné parádě, a přesto si získal velikou úctu a vliv. Osvobodil Indii a Pákistán od koloniální nadvlády Britanie.
[5] „Očistec“ není vězením, ale možností doškolování a dorůstání.
[6] Nazaretští proti Ježíšovi vzpláli nenávistí. Neprosili Ježíše uzdravení svých nemocných. Nepřišli k němu ke zpovědi. Nestáli o Ježíšovo vyučování.
„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“ (Mt 23,37
)
Nemálo lidí nestojí o biblické hodiny, na manželská setkání, do manželské poradny by nikdy nešli. Na duchovní cvičení k Ježíši se nikdy nepřihlásili. Atd. Jsou spokojeni se svou zbožností.
[7] Každý si může všimnout jak váleční zločinci a komunističtí zločinci tvrdošíjně popírají svou vinu.
Ať vám jsou varováním postoje nás, duchovních; kážeme o milosrdenství, o odpouštění a milostivém létě, a přitom zapíráme svá velká selhání: kolaboraci s nepřítelem, zneužívání své moci a sexuality.
[8] Kain i Ábel přinesli Hospodinu dar z plodin země… Hospodin shlédl na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři.
I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Gn 4,6-7
)
Lámech řekl: „Ádo a Silo, poslyšte můj hlas, ženy Lámechovy, naslouchejte mé řeči: Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ (Gn 4,23-24
)
[9] „Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?
Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.
Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře?“ ((1 Kor 10,16-18
)
„Kdykoli jíte Ježíšův chléb a pijete jeho kalich, zvěstujete smrt Páně (jeho oddanost a vydanost až na smrt). Kdo by tedy jedl Ježíšův chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.
Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem. A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, mějte úctu a lásku jedni k druhým. (Srv. 1 Kor 11,26-33
(najít předchozí))