27. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 21,33-46 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 5,1-7; Flp 4,6-9; Mt 21,33-45
Datum: 8. 10. 2023
Ovocné stromy jsou šlechtou mezi ostatními stromy (sadaři je dál šlechtí), vinná réva má mezi nimi (i když je jen malým popínavým keřem) mimořádné postavení.
Biblické přirovnání Izraele k vinné révě nebo vinici je povznášející.

Bůh nás učí pracovat i slavit. [1]

První čtení není referátem o neúrodě vinice, protože ušlechtilá réva přece nerodí špatné hrozny. Text vypovídá o svévoli lidu božího. Bůh o nás velice pečuje, ale my na něj nedbáme, kazíme jeho práci..

Ježíš nebyl naivní pacifista, věděl, že i kosteloví lidé, kteří se nedrží pečlivě Boha, jsou schopni zločinů.  
Upozorňuje nás na závažné nebezpečí hrozící všem předákům i mocným. Aby mohl své varování vyslovit až do konce, použil k tomu podobenství. Kdyby přímo a otevřeně řekl velekněžím a starším: „Jste lumpové, kteří zavraždí nevinného,“ nenechali by jej domluvit.
Předáci Izraele Ježíšovo vyprávění vyslechli a dokonce odpověděli na Ježíšovu otázku, jak nájemci vinice dopadnou.
Ale odmítli si připustit, že by něco dělali špatně.

Podobenství není alegorií. Bůh nevybírá nájemné. Podobenství má svůj vymezený prostor, ve kterém se máme ukázněně držet a neutíkat jinam.

„Vyhlížíte Mesiáše, ale nejprve je třeba se naučit zacházet spravedlivě s pravdou,“ říká Ježíš. „Mesiáš bude mít jiné názory než vy. Přijmete jeho moudrost? Potlačíte svou touhu po moci?“  [2] 
Proč nepromýšlíte slova Žalmu 118: 22 – „Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným.“?

Ani my, křesťané, slova o kameni nárožním nepromýšlíme, přestože Ježíš důležitost jejich výpovědi znovu potvrdil. [3]

V našem lekcionáři nejsou uvedena Ježíšova slova: 
„Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.
Když slyšeli velekněží a farizeové tato podobenství, poznali, že mluví o nich.
Hleděli se ho zmocnit, ale báli se zástupů, protože ty ho měly za proroka.“ (verše 44-46)

Všimněme si, jak si vybíráme to, co se nám hodí. „Izraelité selhali, ale my, křesťané, jsme Ježíšovi přátelé, nám Ježíš svěřil svou vinici.

V kterém kostele si lidé položí otázku, zda i my nejsme svévolní, zda nehospodaříme po svém a nemaříme Ježíšovo dílo?
Co z Ježíšova vyprávění vytěžíme?

Pronásledování proroků a poctivých kritiků mocných stále trvá. [4]
Ježíšova slova jsou v evangeliích zapsána, dokonce je v kostele čteme, ale hned od nich utíkáme.
Neřekneme: „Drazí v Kristu, jsme nebezpeční Mesiáši i dalším lidem. I nám hrozí, že se dopustíme zločinu.“
Namyšleně si myslíme: „My se hlásíme se ke Kristu,“ a máme se za lepší těch, kteří nepatří do církve.

Nechceme si připustit, že naše modlitby nepřinášejí patřičné ovoce. Naše modlitby nemáme vystavěny podle Ježíšova učení. Nesme schopní si přiznat, že naše prosby za mír a politiky, za nová kněžská a řeholní povolání nefungují. Místo zkoumání, kde děláme chybu, opět vyzýváme lidi k většímu množství modliteb. Tím naše děti mateme a dáváme jim špatný příklad.

V Katolickém týdeníku jsem četl o akci „Neznámý host“, která má zjistit, nakolik jsou naše bohoslužby pro lidi nesrozumitelné. Kdo to neví, nechce vidět a slyšet, je hloupý. Navíc v zápisech z kroužků Plenárního sněmu v rocích 1997–2005 a v zápisech synodálních kroužků jsou potřebné informace ve velkém množství.
Knihkupectví nabízejí mnoho knih řady autorů o modlitbě, ale my se neptáme, jak si naši modlitbu představuje Ježíš. Neumíme ani povědět, jaký rozdíl je mezi pohanskou modlitbou a modlitbou podle Písma.

Bůh zná naše choroby a chce nás z nich vyléčit. Jenže my na jeho léčbu nepřistupujeme. Uvedu příklad. U nás se velice horuje pro adoraci, ale už se neříká, jak má probíhat a jaké ovoce má přinášet. Tváříme se, jak nám adorace chutná a jak je užitečná. Jsme rádi, že se nedá zkoumat její přínos.
Místo Ježíšova programu si vedeme svou. – Ježíš nikde neříká: „Klanějte se mně,“ ale nepřišel k nám s prázdnou, bez účinného programu, bez léčby, která má účinek.

Známe Boží příslib o operaci srdce. Bůh nám chce vyměnit naše kamenné srdce za Ježíšovo srdce.
„Dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa, aby se řídili mými pokyny, zachovávali moje řády a jednali podle nich. I budou mým lidem a já jim budu Bohem. (Ez 11,19-20)
Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ (Ez 36,26)

Víme, kde a jak se tato operace „Dám jim jedno srdce“ odehrává. Tam, kde se té nabídce otevíráme.
Při Ježíšově hostině, ale i u nás doma (u rodinného stolu, i v ložnici manželů …), při odpouštění, všude tam, kde se v lásce objímáme s nejbližšími a kde se necháváme Bohem objímat.

Víme, co pro tuto operaci máme udělat. Proto se připravujeme na Ježíšovu hostinu. Známe Ježíšův záměr – u svého stolu vytváří, posiluje a udržuje naše vzájemná milostná pouta mezí ním a námi, a mezi námi, lidmi, navzájem.

Už „lámáni (obyčejného) chleba“ bylo od věků rituálem sbratření („tvoji přátelé jsou mými přáteli a tvoji nepřátelé jsou mými nepřáteli“) s povinností krevní msty („jeden za všechny, všichni za jednoho“).
Ježíšova hostina je rituálem nejvzácnějším a největším. Ježíšovo bratrství je závratným a nezaslouženým darem.
Ke stávání se „jedním tělem a jednou duší s Ježíšem“ máme vytvořit podmínky. Proto Ježíš říká: 
„Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.
Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,23-26

Ježíš tě netlačí na kolena, ale nejdříve se smiř se svým bratrem. Dokonce říká: „Zajdi za bratrem (i když by měl přijít on). Tak jako já přicházím za tebou – hříšníkem – tak i ty zajdi za tím, kdo má něco proti tobě. Tak budeš tvůrcem Pokoje (Šalomu).“

Apoštol Pavel vysvětluje, co Ježíšova hostina znamená a jak působí. Jaké vztahy vytváří.
„Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově?
Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.
Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře?“ (1 Kor 10,16-18)

„Kdykoli jíte Ježíšův chléb a pijete jeho kalich, zvěstujete smrt Páně (jeho oddanost a vydanost až na smrt). Kdo by tedy jedl Ježíšův chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně.
Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.
Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.
Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.
Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.
Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.
A tak, bratří moji, když se shromažďujete k společnému stolu, mějte úctu a lásku jedni k druhým. (Srv. 1 K 11,26-33

A Pavel nás varuje před svévolným soudem o druhém a o povýšeneckém vylučování někoho, kdo se nám nezdá z Ježíšovy hostiny. Na to nemáme právo (k tomu platí stanovená pravidla, viz Mt 18,15-17) a platí o něm slova Pavlova:
„Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně (o nové Ježíšovo tělo – o Ježíšovy přátelé), jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11,29)

Sjednocení s Ježíšem a s bratřími je naším programem, darovaným od Boha, je výsostným ovocem naší spolupráce s Bohem. 
Lepší program nevymyslíme.

Ježíš nás – náboženské lidi – varuje před rozpoutáváním násilí a vražděním. Z jeho varování se vysmekáváme tím, že jeho slova vztáhneme na židy Ježíšovy doby. 

Dnešní Židé vědí o chybě svých předků, kteří se vzdali Hitlerovi. Vykopali si pro sebe hrob. Lháři nelze věřit ani slovo, ostatně Hitler svou nenávist k Židům neskrýval. Prezident E. Beneš tajně nabídl Říši – pro zachování míru, republiky a svého postavení – Sudety. Víme, jak to dopadlo a kolik Čechoslováků bylo za války zavražděno. Rodiče mají každý rok dětem vyprávět bajku o žábě a štíru, dokud ji potomci nebudou umět nazpaměť. Znalost té bajky patří k základní výbavě pro život.
Obdivujeme Ukrajince, že nesehnuli hlavy.

O ŽÁBĚ A ŠTÍROVI

Sedí žába na okraji rybníka, když v tu se k ní přišourá štír: Ahoj žábo! Byla bys tak hodná a převezla mě na druhou stranu?“ Žába zauvažuje, přeměří si štíra pohledem a zakroutí hlavou: Copak si myslíš, že jsem blázen?! Vždyť jsi štír a štíři zabíjí. Mně se ještě umírat nechce!“  „Ale žábo, vždyť to není v mém zájmu tě zabít! Jak bych se dostal na druhou stranu? A já se tam opravdu potřebuji dostat! Prosím, převez mě!“ Žába měla dobré srdce a tak podumá a říká:Dobře. Naskoč si!“ 
Štír si vylezl na žábina záda, žába vlezla do vody, odrazila se od břehu a pomalými tempy se začala blížit k druhému břehu. Štír se kochal okolní krajinou. Když se dostali zhruba do poloviny, do štíra cosi vjelo. Křečovitě vzepjal svůj malý ocásek s bodcem na konci a vší silou bodl žábu do zad. Ta se v mžiku začala topit, jak se jed začal rozlévat po jejím těle. S nádechem hrůzy a smutku stačila ještě před utonutím vykřiknout: Vždyť si říkal, že není v tvém zájmu mě bodnout!? Vždyť se teď také utopíš!“ Na to štír, ještě než se také utopil: Já vím. Moc se omlouvám. Ale jsem štír a štíři bodají. Nemohl jsem si pomoci. Snažil jsem se, věř mi!“

Josefa Čapka zahubili němečtí nacisté na konci války.
Karla Čapka uštvali Češi ještě před válkou.

ZÁPAS JÁKOBA S BOHEMA POŽEHNÁNÍ
(Gn 32. kap.)

Učíme se porozumět požehnání a pracovat s ním
 
Je biskupské požehnání mocnější než kněžské?
Je požehnání Tělem Páně v monstranci účinnější?
Žehnáme pokrmy, hasičskou stříkačku, školní tašky, dokonce  zbraně.

„Já tě zabiju, ukradl jsi mně prvorozenectví“ řval Esau na Jákoba.  (Esau nebyl v právu, prvorozenectví Jákobovi dobrovolně a lacino prodal. Srv. Gn 25,27-34)
Klíčem k pochopení charakteru bratří je v. 27: „Ezau byl mužem lovu, mužem pole“ – „divočiny“ (jen bere, loví, o nic nepečuje, myslí jen na sebe, služba prvorozeného jej neláká).
„Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech“ (má smysl pro domov, péči o druhé, je typem pastýře).

Škoda, že se Jákob snížil k podvodnému vydávání se za Esaua. Měl se domáhat svého práva, koupeného prvorozenectví.

Jákob si rodičovského požehnání vážil, poslechl otce, aby si získal manželku z rodiny Gn 28,1-10 (budeme ještě mluvit
o odpovědnosti žehnaného za slova požehnání).
Esau si naopak vzal za manželku „pohanskou“ dceru Izmaela. To dokresluje charakter Esaua.
Všimněme si, že
Jákob se vydal na cestu – před rozzuřeným bratrem – ke svému strýci.
Setkání s Hospodinem ve snu a boží požehnání ve snu potvrzuje Izákovo požehnání.
I my jsme přijali Boží ujištění, že všude, kde jsme, tam je s námi Hospodin jako ten,který nám přeje, pečuje o nás – žehná nám. 
Nepřehlédněme, že je pro Jákoba požehnání od otce i od Hospodina ujištěním, že je Hospodin Jákobovi nakloněn. Nemusí se bát: „Jákob vykročil lehkým krokem … (Gn 29,1)

Jákob byl strýcem, který je starý lišák, přijat do služby. Jákob se přesvědčuje se, že mu Hospodin přeje, daří se mu starého lišáka přelstít. Jákob se ve službě velice zmohl.

Po letech se Jákob s dvěma manželkami, s dvěma náhradními matkami, mnoha dětmi a s velkým bohatstvím vracel domů.
Rád by se smířil s Esauem, proto k němu vyslal posly s žádostí o usmíření …, ale na cestě zjistil, že mu bratr jde vstříc se čtyřmi sty ozbrojených mužů. Padl na něj veliký strach, děsil se, že se Esau bude mstít.
Jákob se bál a obával“ (Gn 32,8) – Měl strach o své lidi. A obával se, že je v sebeobraně schopen někoho zabít. (Zabití člověka je vždy hrozné, někdo není schopen zabít ani zvíře).

V modlitbě Jákob prosí o pomoc:
„Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: »Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.« Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal. Tento Jordán jsem překročil jen s holí, a teď mám veliké bohatství. Vytrhni mě prosím z ruky mého bratra, z ruky Ezauovy, neboť se ho bojím, aby nepřišel a nezabil mě, matku nad dětmi. Ty jsi přece řekl: »Určitě se postarám o tvé dobro a tvé potomstvo rozmnožím jako mořský písek, jejž nelze pro množství sečíst.«“
(Gn 10,10-13)

Jákob v noci převedl svou rodinu přes potok Jabok se vším, co měl.
Pak zůstal sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka.
Při zápase došlo k poranění kyčelního kloubu Jákoba.
Když svítalo, Neznámý útočník řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“
Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“
Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob“ – „já jsem Lstivý, úskočný.“
„Ale se mnou jsi zápasil čestně, narovnal ses, patří ti nové jméno: »Izrael« (to je »Za tebe zápasí Bůh«), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“
A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam.  (v 23n)

Proč, k čemu Jákob žádal o požehnání?
„Jákob se bál a obával se.“ Strach nás ochromuje. Jak se mu bránit?
Požehnání silného, Nepřemožitelného, spolehlivého a věrného má veliký význam. Žehnání není magii, je svědectvím o Bohu, jehož slovo platí.
Před léty se Jákobovi dostalo otcovského požehnání. Pak příslibu Hospodina o jeho přízni.
Požehnání Nepřemožitelného dodávalo Jákobovi odvahu, že se nemusí bát Esaua, ani nikoho jiného, za něj a na jeho straně přece zápasí Bůh.

Strach nás ochromuje. V noci, ve tmě se nám naše strachy jeví úděsně. Svítání nám přináší určitou úlevu. Požehnání nám ale přináší výraznou posilu. Je svědectvím autority o mocném, přejícím a věrném Bohu. S požehnáním máme pracovat …
Požehnání stojí na pravdivosti žehnajícího. Pokud by žehnající neručil svým jednáním za svá slova, pak by ani jeho požehnání nemělo žádnou váhu. Žehnaný přijímá odpovědnost za svědectví žehnajícího. Pravdivé slovo má svou velikou váhu. Požehnání podpírá naši důvěru v Boha.

Židé si smysl požehnání připomínají při každém jídle z masa kýty (mezi pravidla o košerování potravin patří i odstranění šlachy v kyčelním kloubu).
Je požehnání biskupa silnější než požehnání kněze?
Je požehnání Tělem Páně v monstranci účinnější?
Nejvíce hodnověrný je pro dítě dobrý rodič, s ním má největší dobré zkušenosti. Rodičovské požehnání má pro dítě největší váhu.
Škoda, že nepečlivě říkáme: „Bože, žehnáme ti …“ mateme tím sebe i druhé. Bohu dobrořečíme, ale nemůžeme mu žehnat.
„Není sporu, že větší žehná menšímu.“ (Žid 7,7)
Děcko nemůže řídit autobus.

Požehnání posiluje toho, pro koho je Bůh přítelem a žehnající autoritou. Požehnání nepůsobí samo, není magií, vyžaduje spolupráci žehnajícího i žehnaného. Nefunguje anonymně. Stojí na důvěře žehnaného vůči žehnajícímu.
Požehnání patří do dobrořečení (k dobrému mluvení o Bohu a člověku). K požehnání Bůh nepověřuje každého. Na prvním místě mají rodiče žehnat svým dětem. Každou sobotu židé své děti žehnají. Jejich děti smysl požehnání znají, proto o něj stojí.
[1] Bůh s námi každý sedmý den slaví své přátelství (sobota je největším svátkem Izraelitů).
Slavíme to, kým jsme: jsme božími dětmi z královského rodu, máme být Božím obrazem, jsme královstvím kněží … nevěstou boží.
Víno nás povznáší, přispívá k setkání slavících, pozvedá naši náladu, odbourává zábrany. Při slavení svátků nemůže víno na rodinném stole Izraelitů chybět.
K sobotnímu slavení patří pro každého osvětlení (dříve lampička, později svíčka), bílý chléb (podobný vánočce), víno a maso. Bohatší Izraelité k tomuto slavení přispívali chudým lidem.
Ježíš víno a chléb povýšil na prostřeném svatebním stolu Mesiáše a jeho nevěsty. Víno – krev hroznů – se stává krví Mesiáše. Rozlámaný chléb – Tělo Páně a prolitá Krev Páně jsou obrazem krajní obětavosti, vydávající se pro život nevěsty.

[2] Pokušení moci je to největší ze všech. Nikdo z nás nejme neomylní, ale pro mocného není snadné přiznat, když v něčem nemá pravdu a chyboval. Moc mu chutná Aby jí dal najevo, obléká si parádní uniformu a své insignie, sedí na trůnu, nastavuje milostivě ruku k políbení, odvolává se na autoritu svého úřadu, obklopuje se smečkou lokajů s vyceněnými zuby a o svém rozhodnutí prohlásí, že se radil s Duchem svatým. 
Tak to chodí u císařských dvorů a tak to okopírovala církev.
Kouzelná hůl (od žezla, berly, palcátu, až po rákosku a vařečku) má svou moc. Farao měl v jedné ruce kouzelnou berlu a v druhé důtky. Ježíš měl léta v rukách zednickou lžíci a pak umyvadlo a ručník k mytí nohou. (My jsme se vzhlédli v lesku a moci faraónů.)
Farníci řekli: „Chceme, aby pan biskup přijel v „kočáře“ (drahém autě), aby důstojně reprezentoval Boha, církevní vrchnost a nás. Připravíme mu červený koberec. Ať i starosta a nevěřící lidí vidí, že církev něco znamená.“  

[3] Úhelný kámen je umístěn mezi základnými kameny na rohu stavby. Musí mít dostatečnou pevnost, aby vydržel tíhu zdiva, váže dvě stěny a od něj zedníci pečlivě a přesně měří a kladou zdivo.
„Na milimetr přesně“, s velkou přesností podle Ježíše máme měřit stavbu svých životů a božího lidu. Kdo se řídí názory pozdějších osobností církve, křiví a ničí stavbu.
Římského biskupa Františka si velice vážíme, ale myslíme si, že teď se netrefil v hodnocení Ruska. Znovu se ukazuje moudrost Ježíše, když nám klade na srdce, abychom nikoho nenazývali Mistrem, Otcem a Učitelem (srv. Mt 23,9-12). 

[4] Vyhnání Prof. Tomáše Petráčka není ojedinělé. František je terčem výtek nejen řady kardinálů a biskupů.