26. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Ez 18,25-28
Datum: 1. 10. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Ez 18,25-28
; Flp 2,1-11
; Mt 21,28-32
Datum: 1. 10. 2023
K prvnímu čtení.
Jak jsme mohli v církvi mluvit o dědičném hříchu, když Hospodin v 18. kapitole Ezechela prohlašuje, že je proti kolektivní a dědičné vině? Kdo to neví, pomlouvá Boha a škodí.
Znalost 18. kapitoly je důležitá pro porozumění Bohu, patří mezi základní kameny našeho vzdělávání.
Tvrzením o dědičném hříchu jsme zkreslili pohled na Boha.
(Zajisté, že můžeme dětem odkázat dědictví blahé nebo neblahé - majetek nebo dluhy, zdraví nebo některé nemoci - ale vina se naštěstí nedědí.)
Nevzdělávat se v Písmu je proviněním („neučinil jsem, co jsem měl udělat“). Nesnažíme-li se porozumět druhému, rodičům, dětem, partnerovi, učiteli i žákovi, selháváme.
Chci-li, aby mně druzí rozuměli a chápali mě, mám povinnost usilovat o porozumění druhému (včetně Boha).
Porozumíme-li druhému, získali jsme velký poklad. [1]
Jsme Bohu vděční za jeho přízeň a milosrdenství. Toto poznání máme opatrovat a pečlivě s ním pracovat! [2]
Jsme Bohu vděční za každou jeho informaci. Všechny jsou úchvatné.
Jsme vděční každému, kdo opravuje chyby, lékaři počínajíc.
Nepřesný překlad některých míst v Bibli není hříchem, ale je chybou s vážnými následky (podobně jako třeba neúmyslná srážka aut).
Jak to, že je Bůh milosrdný?
Protože nás má velice rád. Více než si myslíme. Ale milosrdnost není slabost, nepřehlédněme, že Bůh je také pevný, nerozmazluje nás, neboť by z nás nic nevyrostlo. Ostatně darování Božího milosrdenství má svá pravidla. [3]
(Od Boha se máme učit rodičovství.)
K druhému čtení.
Ježíšovo osobní a obětavé přátelství je úchvatné. Zásadně nás ovlivňuje.
Při vyznání: „Ježíš Kristus je Pán“ a pokleknutí před Ježíšem znamená víc, než jen říci pár slov a dotknout se kolenem země. Ďábel nepopírá, že Ježíš je „Pomazaný Páně,“ ale nepřijal jej, nepřitakal mu svým životem.
K evangeliu. Podobenství o dvou synech a o práci na otcově vinici není těžké pochopit - prvním synem jsou zbožní lidé, druhým synem jsou velcí hříšníci.
Závažnou a varující zprávou jsou Ježíšova slova: „Velcí hříšníci vás předcházejí do Božího království.“
Zatřesou s každým, pro koho jsou Ježíšova slova závažná a má je v úctě.
Je to podobné jako třeba v manželství. Slyšíme: „Každé druhé manželství se rozpadá.“
Někdo moudrý si řekne: „To je hrozné, co mám dělat pro to, aby se naše manželství nerozpadlo, abych si s manželkou víc a víc rozuměl?“ A pustí se do práce.
Druhá polovina manželů si myslí, že jim nebezpečí nehrozí, náročnost soužití podcení a jejich manželství ztroskotá, nebo nestojí za nic.
Ježíšovo podobenství o dvou synech si můžeme převyprávět s obměnou o práci v manželském vztahu.
Pak se ale vraťme k práci na Ježíšově vinici.
Jan Baptista nabádal k „metanoia“, to je stálé poměřování a opravování svého jednání s božími pokyny (s Ježíšem). I řemeslník si poměřuje jednotlivé části a díly své práce („dvakrát měř a jednou řež“).
Jak to, že nás do božího království předejdou někteří velcí hříšníci?
Napravení hříšnici nezakrývají svá selhání. Nemanželské děcko máma neutají, všichni vědí o zloději, že krade a o prostitutce, proč ji navštěvují chlapi.
Náboženští pokrytci svou „zbožnost“ rádi vystavují navenek, povyšují se nad druhé a okřikují je. Jejich pyšné myšlení, pomluvy a nesnášenlivost jim často nelze dokázat.
Mnoho kostelových lidí je přesvědčeno, že o Bohu vědí dost a suverénně opravují druhé. Projevy své „zbožnosti“ pokládají za zásluhy.
Na Ježíše kdekdo číhal, povyšoval se nad něj, opravoval ho, útočil na jeho názory, pomlouval jej a pronásledoval. To se stále opakuje.
Obrácení hříšnici přiznávají, že mnoho o Bohu nevědí a váží si božího milosrdenství. Přijdou-li do kostela, řeknou: „Cítím se tu nepatřičně. Jsem hříšník a tady jsou všichni dokonalí. Ničemu nerozumím a tady už všichni všechno znají (nikdo se na nic neptá).“
I nám hrozí, že budeme odstrašujícím příkladem pro druhé.
Komu jinému než nám Ježíš říká:
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,15
Ježíšovým slovům proti velekněžím a starším zbožným Judeicům přitakáváme, ale nevztahujeme je na sebe.
Hrozí nám, že dopadneme jako manželé, kteří se nenechali varovat a přišli o manželství.
Kdy jsme v kostele nebo na duchovních cvičeních slyšeli, že místo zpovědního zrcadla se máme začíst do Matoušovy 23. kapitoly?
Ježíš své: „Běda vám …“ říká zbožným. Je to jeho nejtěžší pokárání!
Proč kárá nás, kostelové, víc než veřejné hříšníky?
Protože špatně hospodaříme s jeho obrovskými dary, s jeho přátelstvím, milosrdenstvím a vyučováním.
A protože ubližujeme Ježíšovým učedníkům.
Pokládáme se za dostatečně nábožensky vzdělané a přitom nám chybí základní znalosti. Ještě horší je, že se neptáme po jejich smyslu.
Šidíme tak sebe i své děti.
PŘÍLOHA
Co znamená slovo Kristus?
Dost lidí je pokládá za Ježíšovo příjmení. Ale nic jim to neříká.
„Christos“ je řeckým překladem hebrejského „Mašijách“ („Pomazaný Páně“). Z toho také nejsme chytří.
Kdo chce vědět, co to znamená?
Izraelští králové nesměli nosit královskou korunu, protože král má sloužit lidu božímu a ne naopak. (Bůh také slouží nám a ne my jemu.) Králové, kněží a proroci Izraele byli pomazáni, ovoněni vonným olejem, aby věděli, že mají svým jednáním lidem vonět po Bohu. Mesiáš tedy znamená „Ovoněný“, přesněji vyjádřeno „Vonící Bohem.“
Příjemná vůně nás přitahuje, povznáší a léčí.
(O některých lidech říkáme: „Ten člověk mně nevoní.“ Nepříjemný pach nás obtěžuje. Ptal jsem se nevidomých, podle čeho si vybírají partnera, potvrdili mně, že podle hlasu a vůně.)
Vůně je v Bibli jedním z obdivuhodných obrazů Ducha Božího.
Izraelita při setkání s vůní dobrořečí Hospodinu: „Děkujeme ti, Bože, že nás obdarováváš mnoha krásnými vůněmi.“
Při přijetí mezi kristovce, při křtu nebo při svátosti dospělosti jsme ovoněni, abychom věděli, že svým jednáním máme druhým lidem výrazně, příjemně a přitažlivě vonět Bohem. – To je pěkný a srozumitelný program nás - kristovců.
Vědomé vyslovení: „Ježíš Kristus,“ tedy může být obdivným vyznáním: „Ježíš voní Bohem“.
[1] „Studujete-li má slova, abyste objevili jejich smysl, jako byste mě korunovali králem,“ říká v Talmudu Hospodin.
[2] Znovu připomínám přesnější čtení Písma o Božím milosrdenství.
Hospodin o sobě provolává:
„Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný,
který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, dohlíží na vinu (nikoliv „stíhá vinu“) otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ (Ex 34,6-7
Náš překlad: „Bůh stíhá vinu v dalších pokoleních“ neladí s tvrzením o milosrdenství Boha v předešlé větě.
Bůh nás vyzývá, abychom zlo napravovali co nejdříve, a nabízí nám k tomu pomoc. (Např. nepomůžeme-li šikanovanému, hrozí mu, že sám začne šikanovat slabšího. Po několik generací se pak to zlo předává.)
Pro Boha máme my i druzí mnohem větší cenu než si myslíme. Ty i já.
[3] Jen ten, kdo jedná milosrdně, může obdržet milosrdenství od Boha. „Neměl ses také ty smilovat nad svým podřízeným, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ říká král ministru financí. (Srv. Mt 18,21-35
Jak jsme mohli v církvi mluvit o dědičném hříchu, když Hospodin v 18. kapitole Ezechela prohlašuje, že je proti kolektivní a dědičné vině? Kdo to neví, pomlouvá Boha a škodí.
Znalost 18. kapitoly je důležitá pro porozumění Bohu, patří mezi základní kameny našeho vzdělávání.
Tvrzením o dědičném hříchu jsme zkreslili pohled na Boha.
(Zajisté, že můžeme dětem odkázat dědictví blahé nebo neblahé - majetek nebo dluhy, zdraví nebo některé nemoci - ale vina se naštěstí nedědí.)
Nevzdělávat se v Písmu je proviněním („neučinil jsem, co jsem měl udělat“). Nesnažíme-li se porozumět druhému, rodičům, dětem, partnerovi, učiteli i žákovi, selháváme.
Chci-li, aby mně druzí rozuměli a chápali mě, mám povinnost usilovat o porozumění druhému (včetně Boha).
Porozumíme-li druhému, získali jsme velký poklad. [1]
Jsme Bohu vděční za jeho přízeň a milosrdenství. Toto poznání máme opatrovat a pečlivě s ním pracovat! [2]
Jsme Bohu vděční za každou jeho informaci. Všechny jsou úchvatné.
Jsme vděční každému, kdo opravuje chyby, lékaři počínajíc.
Nepřesný překlad některých míst v Bibli není hříchem, ale je chybou s vážnými následky (podobně jako třeba neúmyslná srážka aut).
Jak to, že je Bůh milosrdný?
Protože nás má velice rád. Více než si myslíme. Ale milosrdnost není slabost, nepřehlédněme, že Bůh je také pevný, nerozmazluje nás, neboť by z nás nic nevyrostlo. Ostatně darování Božího milosrdenství má svá pravidla. [3]
(Od Boha se máme učit rodičovství.)
K druhému čtení.
Ježíšovo osobní a obětavé přátelství je úchvatné. Zásadně nás ovlivňuje.
Při vyznání: „Ježíš Kristus je Pán“ a pokleknutí před Ježíšem znamená víc, než jen říci pár slov a dotknout se kolenem země. Ďábel nepopírá, že Ježíš je „Pomazaný Páně,“ ale nepřijal jej, nepřitakal mu svým životem.
K evangeliu. Podobenství o dvou synech a o práci na otcově vinici není těžké pochopit - prvním synem jsou zbožní lidé, druhým synem jsou velcí hříšníci.
Závažnou a varující zprávou jsou Ježíšova slova: „Velcí hříšníci vás předcházejí do Božího království.“
Zatřesou s každým, pro koho jsou Ježíšova slova závažná a má je v úctě.
Je to podobné jako třeba v manželství. Slyšíme: „Každé druhé manželství se rozpadá.“
Někdo moudrý si řekne: „To je hrozné, co mám dělat pro to, aby se naše manželství nerozpadlo, abych si s manželkou víc a víc rozuměl?“ A pustí se do práce.
Druhá polovina manželů si myslí, že jim nebezpečí nehrozí, náročnost soužití podcení a jejich manželství ztroskotá, nebo nestojí za nic.
Ježíšovo podobenství o dvou synech si můžeme převyprávět s obměnou o práci v manželském vztahu.
Pak se ale vraťme k práci na Ježíšově vinici.
Jan Baptista nabádal k „metanoia“, to je stálé poměřování a opravování svého jednání s božími pokyny (s Ježíšem). I řemeslník si poměřuje jednotlivé části a díly své práce („dvakrát měř a jednou řež“).
Jak to, že nás do božího království předejdou někteří velcí hříšníci?
Napravení hříšnici nezakrývají svá selhání. Nemanželské děcko máma neutají, všichni vědí o zloději, že krade a o prostitutce, proč ji navštěvují chlapi.
Náboženští pokrytci svou „zbožnost“ rádi vystavují navenek, povyšují se nad druhé a okřikují je. Jejich pyšné myšlení, pomluvy a nesnášenlivost jim často nelze dokázat.
Mnoho kostelových lidí je přesvědčeno, že o Bohu vědí dost a suverénně opravují druhé. Projevy své „zbožnosti“ pokládají za zásluhy.
Na Ježíše kdekdo číhal, povyšoval se nad něj, opravoval ho, útočil na jeho názory, pomlouval jej a pronásledoval. To se stále opakuje.
Obrácení hříšnici přiznávají, že mnoho o Bohu nevědí a váží si božího milosrdenství. Přijdou-li do kostela, řeknou: „Cítím se tu nepatřičně. Jsem hříšník a tady jsou všichni dokonalí. Ničemu nerozumím a tady už všichni všechno znají (nikdo se na nic neptá).“
I nám hrozí, že budeme odstrašujícím příkladem pro druhé.
Komu jinému než nám Ježíš říká:
„Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,15
)
Ježíšovým slovům proti velekněžím a starším zbožným Judeicům přitakáváme, ale nevztahujeme je na sebe.
Hrozí nám, že dopadneme jako manželé, kteří se nenechali varovat a přišli o manželství.
Kdy jsme v kostele nebo na duchovních cvičeních slyšeli, že místo zpovědního zrcadla se máme začíst do Matoušovy 23. kapitoly?
Ježíš své: „Běda vám …“ říká zbožným. Je to jeho nejtěžší pokárání!
Proč kárá nás, kostelové, víc než veřejné hříšníky?
Protože špatně hospodaříme s jeho obrovskými dary, s jeho přátelstvím, milosrdenstvím a vyučováním.
A protože ubližujeme Ježíšovým učedníkům.
Pokládáme se za dostatečně nábožensky vzdělané a přitom nám chybí základní znalosti. Ještě horší je, že se neptáme po jejich smyslu.
Šidíme tak sebe i své děti.
PŘÍLOHA
Co znamená slovo Kristus?
Dost lidí je pokládá za Ježíšovo příjmení. Ale nic jim to neříká.
„Christos“ je řeckým překladem hebrejského „Mašijách“ („Pomazaný Páně“). Z toho také nejsme chytří.
Kdo chce vědět, co to znamená?
Izraelští králové nesměli nosit královskou korunu, protože král má sloužit lidu božímu a ne naopak. (Bůh také slouží nám a ne my jemu.) Králové, kněží a proroci Izraele byli pomazáni, ovoněni vonným olejem, aby věděli, že mají svým jednáním lidem vonět po Bohu. Mesiáš tedy znamená „Ovoněný“, přesněji vyjádřeno „Vonící Bohem.“
Příjemná vůně nás přitahuje, povznáší a léčí.
(O některých lidech říkáme: „Ten člověk mně nevoní.“ Nepříjemný pach nás obtěžuje. Ptal jsem se nevidomých, podle čeho si vybírají partnera, potvrdili mně, že podle hlasu a vůně.)
Vůně je v Bibli jedním z obdivuhodných obrazů Ducha Božího.
Izraelita při setkání s vůní dobrořečí Hospodinu: „Děkujeme ti, Bože, že nás obdarováváš mnoha krásnými vůněmi.“
Při přijetí mezi kristovce, při křtu nebo při svátosti dospělosti jsme ovoněni, abychom věděli, že svým jednáním máme druhým lidem výrazně, příjemně a přitažlivě vonět Bohem. – To je pěkný a srozumitelný program nás - kristovců.
Vědomé vyslovení: „Ježíš Kristus,“ tedy může být obdivným vyznáním: „Ježíš voní Bohem“.
[1] „Studujete-li má slova, abyste objevili jejich smysl, jako byste mě korunovali králem,“ říká v Talmudu Hospodin.
[2] Znovu připomínám přesnější čtení Písma o Božím milosrdenství.
Hospodin o sobě provolává:
„Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný,
který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, dohlíží na vinu (nikoliv „stíhá vinu“) otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení.“ (Ex 34,6-7
)
Náš překlad: „Bůh stíhá vinu v dalších pokoleních“ neladí s tvrzením o milosrdenství Boha v předešlé větě.
Bůh nás vyzývá, abychom zlo napravovali co nejdříve, a nabízí nám k tomu pomoc. (Např. nepomůžeme-li šikanovanému, hrozí mu, že sám začne šikanovat slabšího. Po několik generací se pak to zlo předává.)
Pro Boha máme my i druzí mnohem větší cenu než si myslíme. Ty i já.
[3] Jen ten, kdo jedná milosrdně, může obdržet milosrdenství od Boha. „Neměl ses také ty smilovat nad svým podřízeným, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ říká král ministru financí. (Srv. Mt 18,21-35
)