25. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 19,24-26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,6-9
Datum: 24. 9. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 19,24-26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,6-9
; Flp 1,20c-24.27a
; Mt 20,1-16
Datum: 24. 9. 2023
Opakování základní
formulace:
Bůh nás zve do své blízkosti a ke svému přátelství. Obdarovává nás a vypráví nám, kým pro něj jsme a kým je pro nás. Svým jednáním, příkladem, svými slovy nás vyučuje a svými pokyny nás vede ke službě životu. V Ježíši k nám Bůh nejvíce sestupuje.
Ježíšova lidskost nás uchvacuje; chceme se mu podobat.
K prvnímu čtení.
Nerozumím těm, kteří mluví o obětech pro Boha. Bůh pro sebe od nás nic nepotřebuje. Ale říká nám: „Pomáháš-li potřebným, jako bys to prokázal mně, lidé jsou mými milovanými dětmi. Službou druhým se podobáš mně.“ [1]
K evangeliu.
Každým podobenstvím nás Ježíš učí, jak a čím žije jeho království.
(Díky Ježíšově trpělivosti a vytrvalosti se nám jeho vyučovací lekce propojují, dochází nám souvislosti.)
Před týdnem jsme promýšleli dar milosrdenství. Dnes máme další téma.
Někteří lidé si dodneška myslí, že se hospodář z podobenství o dělnících na vinici zachoval k dělníkům pracujícím od rána, nespravedlivě. Ale ti přece dostali dobrou a smluvenou mzdu. Nespravedlnost nikde nevidím.
(Měli ti první dělníci radost z práce? Od rána mohli být spokojení, že mají obživu pro rodinu na druhý den. Škoda, že nemysleli na nezaměstnané, na jejich starost co zítra dají dětem na talíř.). [2]
Ježíš reptání nespokojenců právem nazývá závistí. [3]
Ale tím Ježíš nekončí. Dodává:
„Tak budou poslední první a první poslední.“
– Škoda, že tuto větu lekcionář v dnešním úryvku evangelia neuvádí.
Ta Ježíšova slova nás zvou k dalším otázkám a k hledání odpovědí.
Ano, někdo byl už hned po narození obřezán nebo pokřtěn a už od dětství pracoval na růstu své lidskosti a pro boží věc ve světě. Příkladem je „bohatý mladík“. (Škoda, že ve svém růstu ustrnul.) [4]
Jiní se připojili k práci na božím království později, někteří až na poslední chvíli (např. někteří kolaboranti a prostitutky z evangelií).
Bohatý mladík přišel za Ježíšem pro pochvalu, měl o své zbožnosti vysoké mínění, ale když jej Ježíš nevyznamenal, pochválil se sám. (Ježíš pak řekl: „Bohatí těžko vejdou do božího království.“)
Matoušova cesta k Ježíšovi byla jiná. Matouš na Hospodina nedbal a dal se k okupantům.
Oběma, mladíkovi i Matoušovi, Ježíš nabídl: „Staň se mým učedníkem,“ pro oba byla ta nabídka „denárem“.
Jenže mladík měl svědomí pokřivené zákonickou zbožností, sbíral zásluhy za dodržování „přikázání.“ Byl se sebou spokojený, o „obrácení“ (a o „obracení se“ - trvalý proces) nestál.
Matouš i Zacheus si byli vědom svých špatností. Měli zdravější svědomí než bohatý mladík přesto, že kolaborovali s Římany. Ježíšovou nabídkou k učednictví byli tak ohromeni, že nečisté peníze (získané kolaborací) vyměnili za vyučování u Ježíše. Pracovali pro Ježíše až „odpoledne.“
Boží pozvání do nebe je denárem, který dostávají všichni, „bohatí mladíci“ i Matoušové a Zacheové.
Ale do nebeského království vstoupí jen ti, kteří si chtějí osvojit nebeskou kulturu – přejícnost a péči o druhé.
Ježíš dokonce slíbil Ráj i jednomu z teroristů na Golgotě přesto, že na kříži už pro nikoho nemohl hnout ani prstem. [5]
Mnoho zbožných židů čekalo Mesiáše – Zachránce od Římanů. Zakládali si na své zbožnosti, na dodržování přikázání, na své skutky, ale Ježíše nespravedlivě pronásledovali.
Mnoho zbožných křesťanů si zakládá na svých skutcích zbožnosti. Ale nesnaží se porozumět Bohu a nepracují podle Ježíšových pokynů. Ustrnuli, zastavili se v růstu, neupřesňují si svou představu o Bohu. Nezkoumají smysl Ježíšových slov, jsou si jisti svými zásluhami o nebe a povyšují se nad druhé. Svou nesnášenlivost mají za obhajobu pravé víry. Pomluvy nepokládají za smrtelně nebezpečné. Nerozpoznávají se v bohatém mladíkovi.
V mém mládí nás duchovenstvo nabádalo, abychom se modlili za šťastnou hodinku smrti, a stihli si před smrtí dát věci do pořádku. (I na úmrtní oznámení se psalo, že se dotyčný smířil s lidmi i s Bohem a byl zaopatřen svatými svátostmi.) Zakládaly se různé zbožné „pojišťovny“ k tomuto účelu („kdo absolvuje určité modlitby nebo zbožné úkony v určitém počtu, ten před svou smrtí obdrží milost pokání …“).
Je to zvláštní, místo dobrého začátku se kladl důraz na dobrý konec.
Ale proč v důležitých věcech prodlévat? [6]
Pečujeme o zdraví, jsme vděční za preventivní prohlídky. [7]
K porozumění Ježíšovým slovům: „Poslední budou prvními a první posledními,“ potřebujeme porozumět podobenství o hřivnách (talentech).
Přijetí do nebe je také „denárem“ pro všechny. Ale, to neznamená, že budou všichni v nebi prožívat stejné bohatství, stejnou radost, stejnou blízkost a blaženost, stejné porozumění s Bohem.
V podobenství o hřivnách říká zaměstnavatel pracovitému zaměstnanci:
„Služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“
Lenoch a pomlouvač slyší:
„Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal, proč jsi neuložil peníze na úrok?“
„Každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Srv. Mt 25,14-30
V Lukášově podobenství (L 19,12-26
„Poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti (pěti) městy.´
Drzému lenochovi pán říká:
„Soudím tě podle tvých vlastních slov: tvrdíš, že jsem přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel … Vezměte mu tu hřivnu …“
Z toho plyne poučení: „Kým chceš v nebi být, metařem nebo primářem? Vrátným nebo starostou?
Pomocným dělníkem nebo mistrem svého oboru? V jaké míře chceš být užitečný druhým?“
Vidíte, jak se nám jednotlivé vyučovací lekce propojují k porozumění Ježíšovu učení.
Každá informace nám může být k užitku pro naše poznání, pro nebeské království. Každá zkušenost nám může posloužit, každá dovednost je cenná k našemu růstu. Apoštol Pavel řekl, že těm, kteří milují Boha, vše napomáhá k dobrému (to znamená, že i hřích, který je zpracován).
Bůh rád pracuje a rád rozdává. Zve nás k ochutnání radosti z práce pro druhé, pro celek.
Odmala jsme se těšili z obdarovávání od rodičů, od dalších lidí a od Boha. Krok za krokem jsme se pak učili obdarovávat druhé. Zalíbilo se nám to a tak jsme se vydali touto cestou.
[1] Jan Zlatoústý říká: „Dokud máme mezi sebou chudáky, nemůžeme mít v kostele zlatý kalich. Bůh pro sebe zlato nepotřebuje a nežádá.“
[2] Podobně někteří naši lidé upírají pomoc Ukrajincům, rádi by peníze, které jim poskytujeme, shrábli pro sebe. Často to jsou lidé, kteří nejsou solidární s potřebnými. Některým se nechce pracovat. Písmo říká: „Kdo nechce pracovat, až nejí.“ Dobře, sypeme v zimě ptáčkům, tak se smilováváme i nad lidmi, kteří by jinak živořili.
Ježíš nám dává za příklad velkorysosti chudou vdovu, která darovala pro potřebné malý peníz, který měla na denní hubené jídlo. Řekla si: „Třeba je tom někdo hůř než já. Bez dnešního jídla neumřu.“ (Mk 12,41-44
Děti, které sami vysypou svou pokladničku pro chudé, jsou dobře vedeny.
[3] Přání: „Také bych se rád podíval k moři,“ je touhou, není závistí.
Závistivec chce to, co má druhý pro sebe. Je nepřející, nemyslí na druhé.
[4] Bohatého mladíka Ježíšovi učedníci předběhli. Měli jej za vzor zbožnosti, ale když mladík od Ježíše odešel, byli jim zklamání. „Ježíši,“ řekl Petr, „ten mladík je divný, my jsme nebyli tak vzorní v náboženském životě jako on, ale když jsme se s tebou setkali a poznali jsme tě, toužebně jsme si přáli, abys nás přijal za své učedníky. A když jsi nás přijal, s radostí jsme ti dali ve všem přednost.“
[5] Lotr po pravici dostal v „očistci“ možnost osvojit si patřičné dovednosti ke kráse nebeského soužití. Nechtěl jen brát, přijímat, chtěl být užitečný druhým.
[6] Dobré bydlení si pořizujeme co nejdříve a od začátku máme usilovat o dobré soužití s druhými lidmi. Smiřujeme se s druhými co nejdříve a ne až před smrtí. (Je smutné, poděkuje-li chlap manželce a poprosí-li ji o odpuštění poprvé v životě až na smrtelné posteli. Takové manželství nikomu nepřejeme.)
[7] Svátost pomazání nemocných není „posledním pomazáním“, máme ji přijímat hned při každé vážné nemoci (a třeba opakovaně). Na smrtelné posteli potřebujeme „pokrm na cestu“.
Bůh nás zve do své blízkosti a ke svému přátelství. Obdarovává nás a vypráví nám, kým pro něj jsme a kým je pro nás. Svým jednáním, příkladem, svými slovy nás vyučuje a svými pokyny nás vede ke službě životu. V Ježíši k nám Bůh nejvíce sestupuje.
Ježíšova lidskost nás uchvacuje; chceme se mu podobat.
K prvnímu čtení.
Nerozumím těm, kteří mluví o obětech pro Boha. Bůh pro sebe od nás nic nepotřebuje. Ale říká nám: „Pomáháš-li potřebným, jako bys to prokázal mně, lidé jsou mými milovanými dětmi. Službou druhým se podobáš mně.“ [1]
K evangeliu.
Každým podobenstvím nás Ježíš učí, jak a čím žije jeho království.
(Díky Ježíšově trpělivosti a vytrvalosti se nám jeho vyučovací lekce propojují, dochází nám souvislosti.)
Před týdnem jsme promýšleli dar milosrdenství. Dnes máme další téma.
Někteří lidé si dodneška myslí, že se hospodář z podobenství o dělnících na vinici zachoval k dělníkům pracujícím od rána, nespravedlivě. Ale ti přece dostali dobrou a smluvenou mzdu. Nespravedlnost nikde nevidím.
(Měli ti první dělníci radost z práce? Od rána mohli být spokojení, že mají obživu pro rodinu na druhý den. Škoda, že nemysleli na nezaměstnané, na jejich starost co zítra dají dětem na talíř.). [2]
Ježíš reptání nespokojenců právem nazývá závistí. [3]
Ale tím Ježíš nekončí. Dodává:
„Tak budou poslední první a první poslední.“
– Škoda, že tuto větu lekcionář v dnešním úryvku evangelia neuvádí.
Ta Ježíšova slova nás zvou k dalším otázkám a k hledání odpovědí.
Ano, někdo byl už hned po narození obřezán nebo pokřtěn a už od dětství pracoval na růstu své lidskosti a pro boží věc ve světě. Příkladem je „bohatý mladík“. (Škoda, že ve svém růstu ustrnul.) [4]
Jiní se připojili k práci na božím království později, někteří až na poslední chvíli (např. někteří kolaboranti a prostitutky z evangelií).
Bohatý mladík přišel za Ježíšem pro pochvalu, měl o své zbožnosti vysoké mínění, ale když jej Ježíš nevyznamenal, pochválil se sám. (Ježíš pak řekl: „Bohatí těžko vejdou do božího království.“)
Matoušova cesta k Ježíšovi byla jiná. Matouš na Hospodina nedbal a dal se k okupantům.
Oběma, mladíkovi i Matoušovi, Ježíš nabídl: „Staň se mým učedníkem,“ pro oba byla ta nabídka „denárem“.
Jenže mladík měl svědomí pokřivené zákonickou zbožností, sbíral zásluhy za dodržování „přikázání.“ Byl se sebou spokojený, o „obrácení“ (a o „obracení se“ - trvalý proces) nestál.
Matouš i Zacheus si byli vědom svých špatností. Měli zdravější svědomí než bohatý mladík přesto, že kolaborovali s Římany. Ježíšovou nabídkou k učednictví byli tak ohromeni, že nečisté peníze (získané kolaborací) vyměnili za vyučování u Ježíše. Pracovali pro Ježíše až „odpoledne.“
Boží pozvání do nebe je denárem, který dostávají všichni, „bohatí mladíci“ i Matoušové a Zacheové.
Ale do nebeského království vstoupí jen ti, kteří si chtějí osvojit nebeskou kulturu – přejícnost a péči o druhé.
Ježíš dokonce slíbil Ráj i jednomu z teroristů na Golgotě přesto, že na kříži už pro nikoho nemohl hnout ani prstem. [5]
Mnoho zbožných židů čekalo Mesiáše – Zachránce od Římanů. Zakládali si na své zbožnosti, na dodržování přikázání, na své skutky, ale Ježíše nespravedlivě pronásledovali.
Mnoho zbožných křesťanů si zakládá na svých skutcích zbožnosti. Ale nesnaží se porozumět Bohu a nepracují podle Ježíšových pokynů. Ustrnuli, zastavili se v růstu, neupřesňují si svou představu o Bohu. Nezkoumají smysl Ježíšových slov, jsou si jisti svými zásluhami o nebe a povyšují se nad druhé. Svou nesnášenlivost mají za obhajobu pravé víry. Pomluvy nepokládají za smrtelně nebezpečné. Nerozpoznávají se v bohatém mladíkovi.
V mém mládí nás duchovenstvo nabádalo, abychom se modlili za šťastnou hodinku smrti, a stihli si před smrtí dát věci do pořádku. (I na úmrtní oznámení se psalo, že se dotyčný smířil s lidmi i s Bohem a byl zaopatřen svatými svátostmi.) Zakládaly se různé zbožné „pojišťovny“ k tomuto účelu („kdo absolvuje určité modlitby nebo zbožné úkony v určitém počtu, ten před svou smrtí obdrží milost pokání …“).
Je to zvláštní, místo dobrého začátku se kladl důraz na dobrý konec.
Ale proč v důležitých věcech prodlévat? [6]
Pečujeme o zdraví, jsme vděční za preventivní prohlídky. [7]
K porozumění Ježíšovým slovům: „Poslední budou prvními a první posledními,“ potřebujeme porozumět podobenství o hřivnách (talentech).
Přijetí do nebe je také „denárem“ pro všechny. Ale, to neznamená, že budou všichni v nebi prožívat stejné bohatství, stejnou radost, stejnou blízkost a blaženost, stejné porozumění s Bohem.
V podobenství o hřivnách říká zaměstnavatel pracovitému zaměstnanci:
„Služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.“
Lenoch a pomlouvač slyší:
„Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal, proč jsi neuložil peníze na úrok?“
„Každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Srv. Mt 25,14-30
)
V Lukášově podobenství (L 19,12-26
) majitel
chválí pracovité zaměstnance:
„Poněvadž jsi byl věrný v docela malé věci, budeš vládnout nad deseti (pěti) městy.´
Drzému lenochovi pán říká:
„Soudím tě podle tvých vlastních slov: tvrdíš, že jsem přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel … Vezměte mu tu hřivnu …“
Z toho plyne poučení: „Kým chceš v nebi být, metařem nebo primářem? Vrátným nebo starostou?
Pomocným dělníkem nebo mistrem svého oboru? V jaké míře chceš být užitečný druhým?“
Vidíte, jak se nám jednotlivé vyučovací lekce propojují k porozumění Ježíšovu učení.
Každá informace nám může být k užitku pro naše poznání, pro nebeské království. Každá zkušenost nám může posloužit, každá dovednost je cenná k našemu růstu. Apoštol Pavel řekl, že těm, kteří milují Boha, vše napomáhá k dobrému (to znamená, že i hřích, který je zpracován).
Bůh rád pracuje a rád rozdává. Zve nás k ochutnání radosti z práce pro druhé, pro celek.
Odmala jsme se těšili z obdarovávání od rodičů, od dalších lidí a od Boha. Krok za krokem jsme se pak učili obdarovávat druhé. Zalíbilo se nám to a tak jsme se vydali touto cestou.
[1] Jan Zlatoústý říká: „Dokud máme mezi sebou chudáky, nemůžeme mít v kostele zlatý kalich. Bůh pro sebe zlato nepotřebuje a nežádá.“
[2] Podobně někteří naši lidé upírají pomoc Ukrajincům, rádi by peníze, které jim poskytujeme, shrábli pro sebe. Často to jsou lidé, kteří nejsou solidární s potřebnými. Některým se nechce pracovat. Písmo říká: „Kdo nechce pracovat, až nejí.“ Dobře, sypeme v zimě ptáčkům, tak se smilováváme i nad lidmi, kteří by jinak živořili.
Ježíš nám dává za příklad velkorysosti chudou vdovu, která darovala pro potřebné malý peníz, který měla na denní hubené jídlo. Řekla si: „Třeba je tom někdo hůř než já. Bez dnešního jídla neumřu.“ (Mk 12,41-44
)
Děti, které sami vysypou svou pokladničku pro chudé, jsou dobře vedeny.
[3] Přání: „Také bych se rád podíval k moři,“ je touhou, není závistí.
Závistivec chce to, co má druhý pro sebe. Je nepřející, nemyslí na druhé.
[4] Bohatého mladíka Ježíšovi učedníci předběhli. Měli jej za vzor zbožnosti, ale když mladík od Ježíše odešel, byli jim zklamání. „Ježíši,“ řekl Petr, „ten mladík je divný, my jsme nebyli tak vzorní v náboženském životě jako on, ale když jsme se s tebou setkali a poznali jsme tě, toužebně jsme si přáli, abys nás přijal za své učedníky. A když jsi nás přijal, s radostí jsme ti dali ve všem přednost.“
[5] Lotr po pravici dostal v „očistci“ možnost osvojit si patřičné dovednosti ke kráse nebeského soužití. Nechtěl jen brát, přijímat, chtěl být užitečný druhým.
[6] Dobré bydlení si pořizujeme co nejdříve a od začátku máme usilovat o dobré soužití s druhými lidmi. Smiřujeme se s druhými co nejdříve a ne až před smrtí. (Je smutné, poděkuje-li chlap manželce a poprosí-li ji o odpuštění poprvé v životě až na smrtelné posteli. Takové manželství nikomu nepřejeme.)
[7] Svátost pomazání nemocných není „posledním pomazáním“, máme ji přijímat hned při každé vážné nemoci (a třeba opakovaně). Na smrtelné posteli potřebujeme „pokrm na cestu“.