24. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 18,23-34 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 27,33-28,9; Řím 14,7-9; Mt 18,21-35
Datum: 17. 9. 2023
K druhému čtení.
„Čípak jsi?“ ptáme se někdy děcka.  – „Maminčina.“
Pavel říká: „Jsme Kristovi.“
Opakuji, Christos znamená „Pomazaný,“ přesněji „Ovoněný“, ještě přesněji „Vonící Bohem“. 
– To je náš program. Toho, kdo voní po Bohu, kdo chce vonět Bohem, toho Ježíš probudí ze spánku smrti, aby dál šířil vůni boží.

Narodili jsme se jako nepopsaný list. Všechno se teprve učíme. I spravedlivému jednání. A často chybujeme. Ale Bůh nám daroval - vedle chuti budovat dobré dílo a svobody - také milosrdenství, svou ochotu k odpouštění.

Pro naše dobré soužití s druhými pouhá spravedlnost nestačí, protože ještě neumíme vždy spravedlivě jednat. Bez milosrdenství bychom skončili v trestech jako recidivisté (možná už v dětství). 

Ježíš k „Mojžíšovskému vyučování“ o odpouštění (viz první čtení) přidává srozumitelné podobenství o nemilosrdném služebníku.
Ministr financí vytuneloval královu pokladnu. Sliboval „hory, doly,“ že vše nahradí. Přeháněl, tolik peněz by nikdy nevydělal.
Sám ale nechtěl nějakému nižšímu ministerskému úředníovi počkat se splacením dluhu. Přepočítejte si jeho dluh – mzdu za sto pracovních dnů. To není padesátikoruna, ale je to splatitelný obnos.
Král své dřívější rozhodnutí odvolal: „Naložím s tebou podle tvého jednání s dlužníkem. Podle strohé spravedlnosti.“

Ježíš nás vede k vytváření dobrých vztahů a hodnot a také nám ukazuje, jak napravovat naše selhání. Ukazuje nám, že k dobrému soužití nestačí jen nepáchat hříchy, ae k nápravě našich selhání se neobejdeme bez vzájemného milosrdenství a odpouštění. To nám umožňuje novou možnost k budování dobrých vztahů.
Podmínky k odpuštění známe, jsou v našich možnostech. [1]

Boží spravedlnost je jiná než naše, její jméno je milosrdenství. 
Bible od začátku vypráví o velikém přátelství a slitovnosti Boha k nám.
Bůh nás vychovává, vede nás k dospělosti, k odpovědnosti za svůj život a také v nějaké míře k odpovědnosti za vzájemné vztahy. [2]
Odpouštěním se budují vztahy a narůstá naše vděčnost k těm, kdo nám odpouštějí.

Ublížení bolí.
Ale kde máme vzít sílu a ochotu k odpuštění? [3]
Jelikož nám Bůh hojně poskytuje své milosrdenství, máme být z čeho milosrdní.
Každou neděli nám Bůh při své hostině odpouští, obdarovává nás závratnou přízní a ujišťuje nás o svém trvalém přátelství.
Ten, kdo zakouší štědrost Boha a jeho věrné přátelství, (které je větší, než jsou všechna naše selhání), ten je tak okouzlen božím milosrdenství, že si tento dar nenechává jen pro sebe, ale je ochoten odpouštět svým dlužníkům.
Tak se milosrdenství šíří dál a dál, a od generace k další generaci. [4]   

Bůh nám odpouští mnoho; tím nás vede k odpouštění našim dlužníkům.
Přijímat odpuštění od Boha a neodpouštět druhým, je velkou překážkou pro život v boží rodině.  
Ježíš nám ukazuje, že neodpuštění je větším hříchem než jiná selhání. „Jsi sobec, jen bereš a nic nedáváš. Myslíš jen na sebe. Nevytváříš dobré vztahy, nepracuješ na smíření. Nemáš dobrou vůli s druhými, přesto, že tobě Bůh odpouští. „Nechceme tě v nebeském království“, řeknou nebešťané.   

Cesta k milosrdenství vychází ze všímavosti božího obdarovávání. Jsem tak bohatý boží štědrostí a jeho osobním přátelstvím, že mám z čeho rozdávat.
Přátelství poznamenává, ovlivňuje a proměňuje milované - ty, kteří lásku milujícího s obdivem a vděčností přijímají.

„Miluje Bůh ďábla?“ ptají se někteří. [5]

Co mám dělat, když se provinilec nechce se mnou smířit?
Mám se odvolat k Bohu. Jsem-li ochoten odpustit, chci být tvůrcem pokoje (šalomu), ale nedošlo k našemu smíření, ale já se tím nemusím užírat. Bůh je na tom podobně, někteří tvorové jej pomlouvají a nenávidí.

Ježíš blahopřeje velkorysým:
„Blahopřeji milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Blahopřeji tvůrcům pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mt 5,7.9)

[1] K nápravě a smíření je třeba: přiznat selhání, hledat jeho příčinu, litovat, omluvit se, poprosit za odpuštění a napravovat následky svého selhání.

[2] Proto: „Když tvůj bratr zhřeší, pokus se jej získat k nápravě,“ jinak by tvoje (naše) mlčení k nepravosti podporovalo chuť útočníka k dalšímu páchání zla. (Viz např. chuť Putina na další válku po okupaci Krymu.)

[3] V církvi jsme byli nabádání k odpouštění. Ale nikdo nám neřekl, jak se to dělá. Když kluk ublížil sourozenci, řekli jsme ublíženému: „Promiň mu to.“ Ublížení může být ránou na duši. Odpuštění nelze poručit, ani sobě. Maminka ublíženého vezme do náruče, dá mu něco sladkého, a slíbí mu něco příjemného. – Tím ublíženého obdaruje. A z tohoto bohatství pak může ublížený poskytnout odpuštění, když se viník kaje.     

[4] Říká-li Bůh o sobě, že je nám TátouMámou, je to srozumitelné a výchovné. Učíme se od něj rodičovství a milosrdenství. 
Některé děti někdy jednají hněvivě, útočně, vztekle, ale rodiče jim svou laskavostí, mírností, trpělivostí a pevností ukazují velkorysost milosrdenství.  

[5] Ano, Bůh miluje i ďábla, je jeho dítětem. Jenže ďábel do nebe nechce (blízkost boží a přátelství nebešťanů mu nescházejí, srv. Mt 4,3n).
A i kdyby chtěl do nebe, nesmí tam, protože se povyšuje nad Ježíše a je nesnesitelný. Mohl by do nebe, pokud by se stal Ježíšovým učedníkem.  
Do nebe mohou vstoupit ti, kteří přijali boží názory. Nebe je připraveno pro Ježíšovy učedníky. Pro ty, kteří se u Ježíše vyučili velkorysému milosrdenství a pro ty, kteří se sice s Ježíšem nesetkali, ale chtějí být jeho učedníky na věčnosti.
Lidé, kteří se před Bohem cítí jako žebráci, jsou nedorostlí. Neumějí nebo nechtějí Bohu přiznat jeho štědrost a velkorysost. A nechtějí s božími dary pracovat.