Svátek Proměnění Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 10,14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dan 7,9-14
Datum: 6. 8. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 10,14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Dan 7,9-14
; 2 Petr 1,16-19
; Mt 17,1-9
Datum: 6. 8. 2023
Připomenu smysl dnešního svátku a pak přejdu
k Ježíšovu závratnému přátelství.
Evangelium vypráví o Ježíšově doučovací lekci pro apoštoly, ale my od ní utíkáme. - To je nevěrnost vůči Ježíšovi a jeho vyučování!
Nové čtenáře Poznámek upozorňuji, že k porozumění události na hoře Tábor nestačí jen dnešní úryvek evangelia, je nutné si promyslet širší souvislosti (ve starších Poznámkách to podrobně vysvětluji).
O Ježíše se zajímalo čím dál víc lidí. Aby Ježíš stihl své vyučování, poslal dvojice apoštolů (a pak dvojice učedníků) do míst, kam chtěl sám přijít. Srv. Mt 10,1-15
Po návratu učedníků se Ježíš ptal, jak se jim mezi lidmi dařilo a za koho lidé Ježíše pokládají. Učedníci se pohoršovali, jak jsou lidé hloupí a že si nenechali vysvětlit, jak to s Ježíšem je. Pak se Ježíš ptal učedníků kým pro ně je on. „Ty jsi Mesiáš …“ řekl Petr jako mluvčí apoštolů.
„Ale pánové, aby nebylo mýlky,“ pokračoval Ježíš, „Mesiáš bude zavražděn od zbožných …“
Na to začal Petr kárat Ježíše: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Ale Ježíš se obrátil a napomenul Petra: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Srv. Mt 16,13-23
„Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ (Mt 16,21
To už jsme u dnešního čtení z evangelia.
Přecenit sám sebe a podcenit náročnost situace je nebezpečné, někdy životu nebezpečné.
Proto Ježíš zprostředkoval třem nejlepším apoštolům doučovací lekci s Mojžíšem a Eliášem. Dopřál jim možnost konzultace s největšími osobnostmi Izraele.
Když Ježíš řekl: „Vyčerpal jsem všechny možnosti k zabránění zkázy Jeruzaléma a jeho svatyně.
Izraelité nechtějí slyšet slova proroků, odmítají moje varování a argumenty, nechtějí uznat moje znamení (zázraky) dokazující, že přicházím od Hospodina. Proto se už nebudu skrývat a bránit se. Ať se projeví smrtelně jedovatá zbožnost hierarchie i „kostelových lidí“. Až prolijí nevinnou krev, mohou poznat kam a k čemu jejich falešná zbožnost vede. Je to poslední možnost k jejich obrácení.“
Mojžíš a Eliáš proti těmto Ježíšovým slovům neprotestovali. Měli svou trpkou zkušenost s tvrdohlavostí Izraelitů, kteří nechtěli přemýšlet a hledat příčiny katastrof božího lidu. Měli trpkou zkušenost s agresivitou a nevděčností „zbožných“.
Ježíš (a Jan Baptista) s varováním před katastrofami nepřeháněli. [1]
Ale ani apoštolové nechtěli slyšet, že selžou velekněží i oni. Ježíšovu doučovací lekci na hoře prospali. [2]
Neztrácejme z pozornosti Ježíšovu přední starost o záchranu Izraele a o záchranu lidstva! [3]
Nejsme lepší než apoštolové. I my uhýbáme z Ježíšova vyučování. Nechceme slyšet Ježíšovu diagnózu našeho dýchavičného křesťanství a nesmyslně se utíkáme k tvrzení: „Ježíš zjevil apoštolům svou slávu!“
Stále se tlačíme do různé parády a nechceme pracovat s Ježíšovými slovy. Nevíme snad, že Ježíš odmítl satanovu nabídku k předvedení své mesiánské slávy? (Srv. Mt 4,5-7
I my jsme v nouzi a i nás potkávají veliká neštěstí.
Mnohá manželství a přátelství krachují, několik let už Rusové krutě válčí, ale my o Ježíšově pomoci nechceme slyšet. Místo toho „zbožně“ prohlašujeme: „Ježíš za nás přinesl oběť Otci na odpuštění našich hříchů.“ To je nebezpečný úkrok stranou.
Kdosi řekl: „Vytěsnili jsme otázku šoa, a dočkali jsme se další války.“ [4]
My, křesťané a židé, dodneška nechceme slyšet varování proroků, ani varování Ježíše před tím, co nás nejvíce ohrožuje.
Držme se Mojžíše a Eliáše. Oba si nesmírně cenili důvěry Hospodina, ale ani jeden z nich se nechoval povýšeně a sebejistě. Mojžíš uznal svou nedokonalost a přijal rozhodnutí Hospodina: „Nevejdeš do země otců“. Eliáš řekl: „Nejsem lepší než naši otcové“.
Apoštolové se také těšili z Ježíšovy přízně, ale bezostyšně se tlačili na pozice ministrů v Ježíšově království.
I naše srdce si Ježíš získal (nikdo jiný o nás nesmýšlí tak vysoko, jako on). Mluvil jsem o našem sklonu k vnější církevní parádě. Ale vadí mně, jak snižujeme své postavení před Bohem.
Máme s vděčností promýšlet a přijmout to, co nám Bůh nabízí: „Stvořil jsem tě k svému obrazu, jste mými milovanými dětmi, jste mou nevěstou …“ Toto závratné postavení před Bohem nás ale neopravňuje k povyšování se nad druhé.
Už předškolním dětem vyprávíme o svatbě.
Je-li naše rodina pozvána na svatbu příbuzných, využijeme tu příležitost i k vyprávění o Božím přátelství k nám. [5]
Ježíš je vzácným hostitelem, nabízí nám víc než jen své dary, nabízí osobní přátelství každému z nás:
„Nabízím ti sám sebe a ty máš možnost přijmout můj dar – mé přátelství, mě samotného, pokud chceš být jedním tělem o a jednou duší - se mnou a s mými sestrami a bratřími.“
Ježíšovo vyznání: „Mám tě (vás) za svou nevěstu“, mě povyšuje.
Chci je přijmout, ale zároveň mně vhání krev do tváře, červenám se studem, vím, že zdaleka nejednám jako Ježíšův přítel a milující manželka.
To mě chrání před povyšováním se nad druhé. Není mně zatěžko je pokládat za milované děti boží.
Proto říkám slova: „Pane, nejsem hoden, nezasloužím si …“)
Neodmítám Ježíšovo přátelství a jeho pohostinnost. Ale chvěji se bázní před Bohem.
Z Ježíšova přátelství mohu rozdávat, neboť přátelství druhého nás ovlivňuje, pozvedá a obohacuje.
[1] My už víme, jak Izraelité dopadli. Dostali čtyřicet let k přehodnocení Nazaretského rabiho. Kdyby jej přijali za Mesiáše, kdyby na něj dali, mohl být Jeruzalém zachráněn. K válce židů proti Římu by nedošlo. Kdyby se nechali Ježíšem vést, mohli dostat svobodu bez krveprolití. Místo toho jich bylo velice mnoho zmasakrováno a přeživší byli ze země otců na dva tisíce let vyhnáni.
[2] S Ježíšem rozmlouvali dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili Ježíšovu slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. (L 9,30-32
[3] Izrael toužebně vyhlížel příchod Mesiáše. Ježíš lidi včas varoval, že Mesiáše nepřijmou. Snažil se je přivést k Hospodinu, upozorňoval je na varování proroků a svými znameními (zázraky) dokazoval, že přichází od Boha.
Ježíš věděl, co se stane, když Judeici začnou válku proti Římanům.
[4] Opakujeme chyby apoštolů, od 2. světové války jsme měli dostatečný čas k pojmenování svých selhání a k nápravě. Opravovali jsme jen materiální škody způsobené válkou, prohráli jsme volby a budovali socialismus … Správu země a společnosti jsme přenechali necharakterním politikům a neschopným lidem.
I my, křesťané, jsme zůstali pod míru. (Dodneška se někteří brání programu 2. Vatikánského koncilu. Svatořečíme mučedníky, místo abychom s nimi bránili spravedlnost. Nedělejme z nich přímluvce u Boha (Bůh je vrcholně přející a milosrdný), jsou odvážnými svědky Ježíše.
[5] Vyprávíme dětem, jak se snoubenci na svatbu připravují, proč jsou nevěsta a ženich krásně ustrojení, a jak slavnost probíhá. Vysvětlujeme dětem smysl rodičovského požehnání i váhu manželského slibu.
Ženich veřejně vyznává nevěstě, že si ze všech krásných děvčat vybral právě ji, a podobně nevěsta slibuje, kým chce být pro svého manžela. Děti pochopí, že svatební slib je programem pro společný život manželů.
Vyprávíme dětem o snubních prstenech, o polibku, o společném jídle, o významu sladkostí, tance a veselí. (Kdo porozumí stolování, ten porozumí liturgii.)
Vyprávíme dětem o židovských svatebních a rodinných slavnostech. O děkování nad jídlem a nad vínem, o smyslu pití vína novomanželů z jednoho poháru.
Kdybychom dětem nevysvětlili smysl úklidu rozbitého talíře obou novomanželů (u židů rozbitého poháru) vůbec by tomu neporozuměli.
Děti můžeme pozvat k vymýšlení svatebního daru a přípravě blahopřání novomanželům.
To vše se nám hodí k vyprávění o Ježíšově hostině, která je naší svatební slavností.
Řekneme-li dětem, že nás Bůh má za svou nevěstu, bude to pro ně srozumitelné.
Vyprávíme, jak Ježíš dobrořečil (děkoval) nad chlebem, rozlámal jej a rozdělil těm, kteří s ním byli u stolu. Vyprávíme, jak hostitel při velikonoční slavnosti někoho vyznamenal tím, že mu nabídl dobré sousto ze svého talíře. Podobně to bylo s napitím vína. Jednomu hostu nabídl hostitel, aby se napil z jeho poháru. To obojí je vyznáním přízně.
Vyprávíme dětem jak židovský táta při každém „lámání chleba“ (nejen při sobotní slavnosti) láme chléb podle počtu stolujících a každému nabízí na talíři sousto chleba. Nikomu nepodává kousek chleba do ruky, ale aby si je každý vzal sám (krmíme jen kojence a nemocné), tak učíme i malé děti jak elegantně nabídnout druhým třeba bonbón.
Sdělíme-li dětem, že Ježíš svou hostinu povýšil na hostinu svatební, porozumí naší bohoslužbě. Ježíš k nám přišel jako ženich ke své nevěstě, řekl (a znovu a znovu nám opakuje): „Pijte z mého poháru všichni, všichni jste mou nevěstou.“
Upozorníme-li děti, že Ježíšova slova nad chlebem a kalichem jsou svatebním slibem Mesiášem a trochu jim ta slova vysvětlíme, pochopí jejich smysl.
Snadno odpoví na otázku proč se na svatbu i na bohoslužbu připravujeme a proč se oblékáme do svátečních šatů.
Evangelium vypráví o Ježíšově doučovací lekci pro apoštoly, ale my od ní utíkáme. - To je nevěrnost vůči Ježíšovi a jeho vyučování!
Nové čtenáře Poznámek upozorňuji, že k porozumění události na hoře Tábor nestačí jen dnešní úryvek evangelia, je nutné si promyslet širší souvislosti (ve starších Poznámkách to podrobně vysvětluji).
O Ježíše se zajímalo čím dál víc lidí. Aby Ježíš stihl své vyučování, poslal dvojice apoštolů (a pak dvojice učedníků) do míst, kam chtěl sám přijít. Srv. Mt 10,1-15
. Učedníci měli
s lidmi probrat výzvu: „Boží království se přiblížilo.
Obraťte se k Hospodinu a změňte své myšlení a jednání.“
Když pak Ježíš přicházel na ta místa, mohl pokračovat
v další vyučovací lekci.
Po návratu učedníků se Ježíš ptal, jak se jim mezi lidmi dařilo a za koho lidé Ježíše pokládají. Učedníci se pohoršovali, jak jsou lidé hloupí a že si nenechali vysvětlit, jak to s Ježíšem je. Pak se Ježíš ptal učedníků kým pro ně je on. „Ty jsi Mesiáš …“ řekl Petr jako mluvčí apoštolů.
„Ale pánové, aby nebylo mýlky,“ pokračoval Ježíš, „Mesiáš bude zavražděn od zbožných …“
Na to začal Petr kárat Ježíše: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“ Ale Ježíš se obrátil a napomenul Petra: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“ Srv. Mt 16,13-23
.
„Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.“ (Mt 16,21
) Ale apoštolové nenahlédli,
že se jsou podobně zatvrzení lidé na vesnicích a nechtějí
přijímat nové věci od Mesiáše.
To už jsme u dnešního čtení z evangelia.
Přecenit sám sebe a podcenit náročnost situace je nebezpečné, někdy životu nebezpečné.
Proto Ježíš zprostředkoval třem nejlepším apoštolům doučovací lekci s Mojžíšem a Eliášem. Dopřál jim možnost konzultace s největšími osobnostmi Izraele.
Když Ježíš řekl: „Vyčerpal jsem všechny možnosti k zabránění zkázy Jeruzaléma a jeho svatyně.
Izraelité nechtějí slyšet slova proroků, odmítají moje varování a argumenty, nechtějí uznat moje znamení (zázraky) dokazující, že přicházím od Hospodina. Proto se už nebudu skrývat a bránit se. Ať se projeví smrtelně jedovatá zbožnost hierarchie i „kostelových lidí“. Až prolijí nevinnou krev, mohou poznat kam a k čemu jejich falešná zbožnost vede. Je to poslední možnost k jejich obrácení.“
Mojžíš a Eliáš proti těmto Ježíšovým slovům neprotestovali. Měli svou trpkou zkušenost s tvrdohlavostí Izraelitů, kteří nechtěli přemýšlet a hledat příčiny katastrof božího lidu. Měli trpkou zkušenost s agresivitou a nevděčností „zbožných“.
Ježíš (a Jan Baptista) s varováním před katastrofami nepřeháněli. [1]
Ale ani apoštolové nechtěli slyšet, že selžou velekněží i oni. Ježíšovu doučovací lekci na hoře prospali. [2]
Neztrácejme z pozornosti Ježíšovu přední starost o záchranu Izraele a o záchranu lidstva! [3]
Nejsme lepší než apoštolové. I my uhýbáme z Ježíšova vyučování. Nechceme slyšet Ježíšovu diagnózu našeho dýchavičného křesťanství a nesmyslně se utíkáme k tvrzení: „Ježíš zjevil apoštolům svou slávu!“
Stále se tlačíme do různé parády a nechceme pracovat s Ježíšovými slovy. Nevíme snad, že Ježíš odmítl satanovu nabídku k předvedení své mesiánské slávy? (Srv. Mt 4,5-7
) To by přece nešlo k sobě.
I my jsme v nouzi a i nás potkávají veliká neštěstí.
Mnohá manželství a přátelství krachují, několik let už Rusové krutě válčí, ale my o Ježíšově pomoci nechceme slyšet. Místo toho „zbožně“ prohlašujeme: „Ježíš za nás přinesl oběť Otci na odpuštění našich hříchů.“ To je nebezpečný úkrok stranou.
Kdosi řekl: „Vytěsnili jsme otázku šoa, a dočkali jsme se další války.“ [4]
My, křesťané a židé, dodneška nechceme slyšet varování proroků, ani varování Ježíše před tím, co nás nejvíce ohrožuje.
Držme se Mojžíše a Eliáše. Oba si nesmírně cenili důvěry Hospodina, ale ani jeden z nich se nechoval povýšeně a sebejistě. Mojžíš uznal svou nedokonalost a přijal rozhodnutí Hospodina: „Nevejdeš do země otců“. Eliáš řekl: „Nejsem lepší než naši otcové“.
Apoštolové se také těšili z Ježíšovy přízně, ale bezostyšně se tlačili na pozice ministrů v Ježíšově království.
I naše srdce si Ježíš získal (nikdo jiný o nás nesmýšlí tak vysoko, jako on). Mluvil jsem o našem sklonu k vnější církevní parádě. Ale vadí mně, jak snižujeme své postavení před Bohem.
Máme s vděčností promýšlet a přijmout to, co nám Bůh nabízí: „Stvořil jsem tě k svému obrazu, jste mými milovanými dětmi, jste mou nevěstou …“ Toto závratné postavení před Bohem nás ale neopravňuje k povyšování se nad druhé.
Už předškolním dětem vyprávíme o svatbě.
Je-li naše rodina pozvána na svatbu příbuzných, využijeme tu příležitost i k vyprávění o Božím přátelství k nám. [5]
Ježíš je vzácným hostitelem, nabízí nám víc než jen své dary, nabízí osobní přátelství každému z nás:
„Nabízím ti sám sebe a ty máš možnost přijmout můj dar – mé přátelství, mě samotného, pokud chceš být jedním tělem o a jednou duší - se mnou a s mými sestrami a bratřími.“
Ježíšovo vyznání: „Mám tě (vás) za svou nevěstu“, mě povyšuje.
Chci je přijmout, ale zároveň mně vhání krev do tváře, červenám se studem, vím, že zdaleka nejednám jako Ježíšův přítel a milující manželka.
To mě chrání před povyšováním se nad druhé. Není mně zatěžko je pokládat za milované děti boží.
Proto říkám slova: „Pane, nejsem hoden, nezasloužím si …“)
Neodmítám Ježíšovo přátelství a jeho pohostinnost. Ale chvěji se bázní před Bohem.
Z Ježíšova přátelství mohu rozdávat, neboť přátelství druhého nás ovlivňuje, pozvedá a obohacuje.
[1] My už víme, jak Izraelité dopadli. Dostali čtyřicet let k přehodnocení Nazaretského rabiho. Kdyby jej přijali za Mesiáše, kdyby na něj dali, mohl být Jeruzalém zachráněn. K válce židů proti Římu by nedošlo. Kdyby se nechali Ježíšem vést, mohli dostat svobodu bez krveprolití. Místo toho jich bylo velice mnoho zmasakrováno a přeživší byli ze země otců na dva tisíce let vyhnáni.
[2] S Ježíšem rozmlouvali dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili Ježíšovu slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. (L 9,30-32
)
[3] Izrael toužebně vyhlížel příchod Mesiáše. Ježíš lidi včas varoval, že Mesiáše nepřijmou. Snažil se je přivést k Hospodinu, upozorňoval je na varování proroků a svými znameními (zázraky) dokazoval, že přichází od Boha.
Ježíš věděl, co se stane, když Judeici začnou válku proti Římanům.
[4] Opakujeme chyby apoštolů, od 2. světové války jsme měli dostatečný čas k pojmenování svých selhání a k nápravě. Opravovali jsme jen materiální škody způsobené válkou, prohráli jsme volby a budovali socialismus … Správu země a společnosti jsme přenechali necharakterním politikům a neschopným lidem.
I my, křesťané, jsme zůstali pod míru. (Dodneška se někteří brání programu 2. Vatikánského koncilu. Svatořečíme mučedníky, místo abychom s nimi bránili spravedlnost. Nedělejme z nich přímluvce u Boha (Bůh je vrcholně přející a milosrdný), jsou odvážnými svědky Ježíše.
[5] Vyprávíme dětem, jak se snoubenci na svatbu připravují, proč jsou nevěsta a ženich krásně ustrojení, a jak slavnost probíhá. Vysvětlujeme dětem smysl rodičovského požehnání i váhu manželského slibu.
Ženich veřejně vyznává nevěstě, že si ze všech krásných děvčat vybral právě ji, a podobně nevěsta slibuje, kým chce být pro svého manžela. Děti pochopí, že svatební slib je programem pro společný život manželů.
Vyprávíme dětem o snubních prstenech, o polibku, o společném jídle, o významu sladkostí, tance a veselí. (Kdo porozumí stolování, ten porozumí liturgii.)
Vyprávíme dětem o židovských svatebních a rodinných slavnostech. O děkování nad jídlem a nad vínem, o smyslu pití vína novomanželů z jednoho poháru.
Kdybychom dětem nevysvětlili smysl úklidu rozbitého talíře obou novomanželů (u židů rozbitého poháru) vůbec by tomu neporozuměli.
Děti můžeme pozvat k vymýšlení svatebního daru a přípravě blahopřání novomanželům.
To vše se nám hodí k vyprávění o Ježíšově hostině, která je naší svatební slavností.
Řekneme-li dětem, že nás Bůh má za svou nevěstu, bude to pro ně srozumitelné.
Vyprávíme, jak Ježíš dobrořečil (děkoval) nad chlebem, rozlámal jej a rozdělil těm, kteří s ním byli u stolu. Vyprávíme, jak hostitel při velikonoční slavnosti někoho vyznamenal tím, že mu nabídl dobré sousto ze svého talíře. Podobně to bylo s napitím vína. Jednomu hostu nabídl hostitel, aby se napil z jeho poháru. To obojí je vyznáním přízně.
Vyprávíme dětem jak židovský táta při každém „lámání chleba“ (nejen při sobotní slavnosti) láme chléb podle počtu stolujících a každému nabízí na talíři sousto chleba. Nikomu nepodává kousek chleba do ruky, ale aby si je každý vzal sám (krmíme jen kojence a nemocné), tak učíme i malé děti jak elegantně nabídnout druhým třeba bonbón.
Sdělíme-li dětem, že Ježíš svou hostinu povýšil na hostinu svatební, porozumí naší bohoslužbě. Ježíš k nám přišel jako ženich ke své nevěstě, řekl (a znovu a znovu nám opakuje): „Pijte z mého poháru všichni, všichni jste mou nevěstou.“
Upozorníme-li děti, že Ježíšova slova nad chlebem a kalichem jsou svatebním slibem Mesiášem a trochu jim ta slova vysvětlíme, pochopí jejich smysl.
Snadno odpoví na otázku proč se na svatbu i na bohoslužbu připravujeme a proč se oblékáme do svátečních šatů.