16. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 13,10-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 12,13.16-19
Datum: 23. 7. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 13,10-17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 12,13.16-19
; Řím 8,26-27
; Mt 13,24-43
Datum: 23. 7. 2023
Před týdnem jsme znovu naslouchali
podobenství o rozsévači. Říkali jsme si, že je klíčové pro setkávání
s božím slovem. Pokaždé se ukáže, nakolik boží slovo bereme
vážně, nakolik jsme je objevili a přijali jako zachraňující zázrak.
Podobenstvím o jílku (o zlu a škůdci) nás Ježíš opět geniálně vyučuje. Stručně opakuji:
Zapálit nepříteli zralé obilí bylo hodně riskantní, oheň a kouř hned upozornily na žháře. Nasít někomu na poli semena jílku bylo méně nebezpečné, protože mohu třeba v noci předstírat opilost, motat se na poli a vysévat jílek. Následky se projeví pozdě.
Jílek mámivý je jedovatá rostlina, která je dlouho podobná pšenici. Požití malého množství způsobuje mrákotné stavy, větší množství smrt.
Příměs jiných plevelů v mouce život neohrožuje.
Ze starověkých zákonů známe za nasetí jílku trest smrti.
Rozdíl mezi pšenicí a jílkem se pozná až při tvoření pšeničných klasů. Na zaorání pšenice a nového zasetí, je pozdě. Zbavit se jílku je velice pracné, klasy se musí jeden po druhém třídit.
I naši sedláci jílek mámivý znali. Když byl vynalezen „fofr,“ dokázal soustavou sít jílek oddělit od zrn obilí. Tím se naše zemědělství jílku zbavilo. („Fofr“ pamatují ze svého dětství.)
Na každém z nás záleží, jakou úrodu z tohoto Ježíšova vyučování získáme.
Ve středu, ve skupině inteligentních a zbožných lidí, jsem u nápisu „Zdrávas Maria“ na „svatých schodech“ podotkl: „Proč se šidíme, v evangeliu nebeský posel Marii říká: ,Raduj se Maria.´“
Hned se na mě snesla sprška nesouhlasu, jak je „Zdrávas“ lepší.
Nejchytřejší pravil: „U bolestného růžence by došlo k nesouladu mezi slovy: „Raduj se“ a „který byl bičován“.
Inu, buď boží informace přijímáme jako výhru pro náš život, nebo naše nápady (třeba lidovou zbožnost)
nadřazujeme slovu božímu.
V pátek jsem k Ježíšovu podobenství na dnešní neděli připomněl: „Naši staří biblisté v Ježíšově podobenství o zizanii správně rozpoznali jílek mámivý, škoda že pozdější překladatelé Bible uvádějí koukol, nebo obecné plevel.“
Dočkal jsem se vášnivého odmítnutí jílku a obhajoby koukolu.
Ale koukol je na pohled hned rozpoznatelný od pšenice a není jedovatý. [1]
V naší české liturgii po přečtení biblické lekce říká lektor: „Slyšeli jsme slovo boží.“ V římském misálu stojí: „Slovo boží.“
Jaký je mezi tím rozdíl? Nestačí říci, že jsem slyšel, pouhé slyšení je málo. Slovo boží je jako blesk z nebe, jako zachraňující výstřel, jako úžasné odkrytí pokladu pro mě.
Slovo boží je ohromujícím a jedinečným životadárným darem pravdy, je mezi naší moudrostí jako kus zlata uprostřed hlušiny.
Boží informace nám jsou dány ke zpracování jako zlato pro výtvor zlatníka. Bez našeho přičinění jsou ale jen mrtvým polotovarem.
Ježíšův učedník je nadšen Pravdou svého Učitele a přijímá za ní odpovědnost (samozřejmě bez fanatismu).
Jsme odpovědní za dar toho, co dobrého slyšíme. Rádi objevujeme nové informace, rádi se setkáváme s lidmi, kteří něčemu rozumějí víc než my, rádi čteme objevné knihy. Stojíme dokonce i o negativní zprávy o našem zdraví …
Ale stále potkávám lidi, kteří si myslí, že v náboženském životě všemu rozumí lépe než teolog.
Možná to je tím, že od komunistického režimu se lidé v náboženství nevzdělávali. Možná mají dodneška dojem, že náboženské vzdělání není potřebné.
Ježíšova podobenství a celé jeho učení stojí za pečlivé studování. Je životadárné a zachraňující. Je cestou
k šalomu se všemi a pro všechny.
Jenže ten, který nehledá, nenajde. S těmi, kteří „nejsou chudí“ po porozumění Bohu, nehladoví po setkání s Duchem, nelze hledat smysl slov Písma. Ten, kdo neporozumí podobenství o rozsévači, kdo si neumí zkontrolovat a přiznat druh své půdy (svůj postoj), ten se nepohne dál a výš. Nepřipouští si, že by ještě něco nevěděl.
Ježíšova diagnóza těchto lidí stále platí.
„Plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´“ (Mt 13,14-15
Opakuji, Ježíš byl chytrý, podobenstvím srozumitelně vyučoval a zároveň si vytříbil přemýšlivé lidi od těch, s kterými nemá smysl se zdržovat, protože si myslí, že všemu rozumí.
Bez výkladu nelze podobenství porozumět, je jako zámek bez klíče.
Podobenství o jílku je pro nás srozumitelným modelem pro hrozící nebezpečí.
Nebezpečí a nepřítel v akci trvají.
Mnoho lidí neumí včas rozpoznávat lež a zlého.
Mnoho pokřtěných nemá zájem o Ježíšovo vyučování.
Kde a jak zlo začíná? Nikdo, ani Kaifáš, se nenarodil jako vrah. Mnoho lidí prožívá po svatbě líbánky, a přesto se polovina manželství heterosexuálů rozpadá.
Tito lidé si myslí, že všechno dělají správně. Nehledají, nechtějí si přiznat, že něco neumějí. Nenaslouchají druhému, už dopředu „vědí,“ že ten druhý nemá pravdu. Skáčou druhým do řeči.
„Ježíši Kriste,“ káral Petr Ježíše, „co tě to napadá s popravou Mesiáše? Tak nesmíš uvažovat!“
Kdo přehlédne, že Petr povýšeně kárá Ježíše a nepřizná si, že by sám mohl jednat podobně, ten už je omámen „jílkem mámivým.“
Jsou lidé, kteří na školním vysvědčení měli samé jedničky a sami sobě si jedničky vystavují. Mají dobrou paměť, ale nerozumí podstatě věci, ve škole jen papouškovali to, co učitel vykládal.
Ježíš se s těmito lidmi nezdržoval. Měl zdravé sebevědomí a věděl, že tito lidé trvají na svém a neumějí přiznat chybu nebo nějakou nevědomost a nestojí o další poučení.
Ježíš nás upozornil, že nikoho neponese do nebe na zádech, ani nás nepotáhne za ucho. Duch boží se nevnucuje, mluví k nám tichým hlasem, kdo nechce, toho nechá být. Je ochoten člověku napovídat a uvádět nás do Ježíšovy moudrosti, ale nevnucuje se nám. Prohlásíme-li se za neomylné, nestojíme o další moudrost.
Kardinál Martini řekl: „Církev je dvěstě let pozadu.“ Mnozí ta slova mají za zemanovský „bonmot.“ Jenže, Martini ukazuje na náš nemocný stav - vyslovil diagnózu. S takovou nemocí je třeba něco dělat. S rakovinou se nežertuje.
Martini byl velkou osobností, která vážila svá slova. Ale i člověk, kterého máme za hloupějšího, než jsme my sami, nám může říci užitečnou pravdu. Ježíš nepřišel v kardinálském purpuru. Toho, kdo stál o jeho učení, uzdravil.
Jílek je falešná zbožnost. V malé míře působí omámení sebou samým. Nepravá, lživá zbožnost, často vede k pohrdání druhými, k nesnášenlivosti a ne zřídka k velké nenávisti, je jedovatá.
František mluví o klerikalismu. Ten se vyskytuje u duchovních všech skupin i mezi „laiky“.
Jeho jedovatost se projevuje v číhání na druhé, pomlouváním a útočením.
Podepsal jsem výzvu k odvolání Aliance pro rodinu ze struktur státu. Došla mně řada reakcí. Téměř všechny byly nenávistné (podle ovoce se pozná strom). Nehraji si na neomylného, ale proč jsou autoři jiného názoru tak nenávistní a sprostí? Mají se za lepší křesťany, ale neznají Ježíšovu výzvu k lásce k nepřátelům. V hněvu a nesnášenlivostí spílají druhým.
Nerozpoznávání jílku v sobě je nebezpečné.
Kdo si nepřipouští, že druhého podezírá, že dluží druhému úctu, kdo nerozpozná svou neúctu k božímu slovu a nepřizná si ji, ten se veze po šikmé ploše.
Kdo si nepřipouští závažnost Ježíšovo varování pro sebe sama, ten je ohrožen.
„Kdo se povyšuje, bude ponížen,“ říká Ježíš. Jeho jílek - jeho neúcta k slovu božímu - se nakonec ukáže.
Ježíš nám dal krásný příklad své lidskosti i úcty k druhým. A včas nás varuje před jedovatostí v nás.
Kdo naslouchá jeho hlasu a stojí o jeho moudrost, může dorůstat do jeho podoby.
[1] Ježíš dobře zná naši náboženskou nechuť k novému, říká: „Lidé jsou konzervativní a pohodlní, brání se riziku, zůstávají u starého víno, nechtějí riskovat, že by se nové víno mohlo zvrhnout.“ (Srv. Mt 9,17
[2] Pokud je nádoba naší zbožnosti plná, pak se do ní už nic nevejde, Ježíšova slova po nás bez užitku přetečou. (Svou lidskou nádobu si můžeme zvětšovat, do kamenného srdce se už nic nového nevejde, ale lidské srdce, které nám nabízí Bůh, se může rozšiřovat.
V Bibli je srdce obrazem touhy, poznávání, pracovitosti, vůle k lásce.
Nikdo se nenarodil jako vrah (ani Kaifáš) ani jako světec. K nenávisti a vraždě zraje člověk během života.
Po svatbě překypujeme láskou k druhému, a přesto se později většina heterosexuálních vztahů rozpadne.
Podobenstvím o jílku (o zlu a škůdci) nás Ježíš opět geniálně vyučuje. Stručně opakuji:
Zapálit nepříteli zralé obilí bylo hodně riskantní, oheň a kouř hned upozornily na žháře. Nasít někomu na poli semena jílku bylo méně nebezpečné, protože mohu třeba v noci předstírat opilost, motat se na poli a vysévat jílek. Následky se projeví pozdě.
Jílek mámivý je jedovatá rostlina, která je dlouho podobná pšenici. Požití malého množství způsobuje mrákotné stavy, větší množství smrt.
Příměs jiných plevelů v mouce život neohrožuje.
Ze starověkých zákonů známe za nasetí jílku trest smrti.
Rozdíl mezi pšenicí a jílkem se pozná až při tvoření pšeničných klasů. Na zaorání pšenice a nového zasetí, je pozdě. Zbavit se jílku je velice pracné, klasy se musí jeden po druhém třídit.
I naši sedláci jílek mámivý znali. Když byl vynalezen „fofr,“ dokázal soustavou sít jílek oddělit od zrn obilí. Tím se naše zemědělství jílku zbavilo. („Fofr“ pamatují ze svého dětství.)
Na každém z nás záleží, jakou úrodu z tohoto Ježíšova vyučování získáme.
Ve středu, ve skupině inteligentních a zbožných lidí, jsem u nápisu „Zdrávas Maria“ na „svatých schodech“ podotkl: „Proč se šidíme, v evangeliu nebeský posel Marii říká: ,Raduj se Maria.´“
Hned se na mě snesla sprška nesouhlasu, jak je „Zdrávas“ lepší.
Nejchytřejší pravil: „U bolestného růžence by došlo k nesouladu mezi slovy: „Raduj se“ a „který byl bičován“.
Inu, buď boží informace přijímáme jako výhru pro náš život, nebo naše nápady (třeba lidovou zbožnost)
nadřazujeme slovu božímu.
V pátek jsem k Ježíšovu podobenství na dnešní neděli připomněl: „Naši staří biblisté v Ježíšově podobenství o zizanii správně rozpoznali jílek mámivý, škoda že pozdější překladatelé Bible uvádějí koukol, nebo obecné plevel.“
Dočkal jsem se vášnivého odmítnutí jílku a obhajoby koukolu.
Ale koukol je na pohled hned rozpoznatelný od pšenice a není jedovatý. [1]
V naší české liturgii po přečtení biblické lekce říká lektor: „Slyšeli jsme slovo boží.“ V římském misálu stojí: „Slovo boží.“
Jaký je mezi tím rozdíl? Nestačí říci, že jsem slyšel, pouhé slyšení je málo. Slovo boží je jako blesk z nebe, jako zachraňující výstřel, jako úžasné odkrytí pokladu pro mě.
Slovo boží je ohromujícím a jedinečným životadárným darem pravdy, je mezi naší moudrostí jako kus zlata uprostřed hlušiny.
Boží informace nám jsou dány ke zpracování jako zlato pro výtvor zlatníka. Bez našeho přičinění jsou ale jen mrtvým polotovarem.
Ježíšův učedník je nadšen Pravdou svého Učitele a přijímá za ní odpovědnost (samozřejmě bez fanatismu).
Jsme odpovědní za dar toho, co dobrého slyšíme. Rádi objevujeme nové informace, rádi se setkáváme s lidmi, kteří něčemu rozumějí víc než my, rádi čteme objevné knihy. Stojíme dokonce i o negativní zprávy o našem zdraví …
Ale stále potkávám lidi, kteří si myslí, že v náboženském životě všemu rozumí lépe než teolog.
Možná to je tím, že od komunistického režimu se lidé v náboženství nevzdělávali. Možná mají dodneška dojem, že náboženské vzdělání není potřebné.
Ježíšova podobenství a celé jeho učení stojí za pečlivé studování. Je životadárné a zachraňující. Je cestou
k šalomu se všemi a pro všechny.
Jenže ten, který nehledá, nenajde. S těmi, kteří „nejsou chudí“ po porozumění Bohu, nehladoví po setkání s Duchem, nelze hledat smysl slov Písma. Ten, kdo neporozumí podobenství o rozsévači, kdo si neumí zkontrolovat a přiznat druh své půdy (svůj postoj), ten se nepohne dál a výš. Nepřipouští si, že by ještě něco nevěděl.
Ježíšova diagnóza těchto lidí stále platí.
„Plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´“ (Mt 13,14-15
) [2]
Opakuji, Ježíš byl chytrý, podobenstvím srozumitelně vyučoval a zároveň si vytříbil přemýšlivé lidi od těch, s kterými nemá smysl se zdržovat, protože si myslí, že všemu rozumí.
Bez výkladu nelze podobenství porozumět, je jako zámek bez klíče.
Podobenství o jílku je pro nás srozumitelným modelem pro hrozící nebezpečí.
Nebezpečí a nepřítel v akci trvají.
Mnoho lidí neumí včas rozpoznávat lež a zlého.
Mnoho pokřtěných nemá zájem o Ježíšovo vyučování.
Kde a jak zlo začíná? Nikdo, ani Kaifáš, se nenarodil jako vrah. Mnoho lidí prožívá po svatbě líbánky, a přesto se polovina manželství heterosexuálů rozpadá.
Tito lidé si myslí, že všechno dělají správně. Nehledají, nechtějí si přiznat, že něco neumějí. Nenaslouchají druhému, už dopředu „vědí,“ že ten druhý nemá pravdu. Skáčou druhým do řeči.
„Ježíši Kriste,“ káral Petr Ježíše, „co tě to napadá s popravou Mesiáše? Tak nesmíš uvažovat!“
Kdo přehlédne, že Petr povýšeně kárá Ježíše a nepřizná si, že by sám mohl jednat podobně, ten už je omámen „jílkem mámivým.“
Jsou lidé, kteří na školním vysvědčení měli samé jedničky a sami sobě si jedničky vystavují. Mají dobrou paměť, ale nerozumí podstatě věci, ve škole jen papouškovali to, co učitel vykládal.
Ježíš se s těmito lidmi nezdržoval. Měl zdravé sebevědomí a věděl, že tito lidé trvají na svém a neumějí přiznat chybu nebo nějakou nevědomost a nestojí o další poučení.
Ježíš nás upozornil, že nikoho neponese do nebe na zádech, ani nás nepotáhne za ucho. Duch boží se nevnucuje, mluví k nám tichým hlasem, kdo nechce, toho nechá být. Je ochoten člověku napovídat a uvádět nás do Ježíšovy moudrosti, ale nevnucuje se nám. Prohlásíme-li se za neomylné, nestojíme o další moudrost.
Kardinál Martini řekl: „Církev je dvěstě let pozadu.“ Mnozí ta slova mají za zemanovský „bonmot.“ Jenže, Martini ukazuje na náš nemocný stav - vyslovil diagnózu. S takovou nemocí je třeba něco dělat. S rakovinou se nežertuje.
Martini byl velkou osobností, která vážila svá slova. Ale i člověk, kterého máme za hloupějšího, než jsme my sami, nám může říci užitečnou pravdu. Ježíš nepřišel v kardinálském purpuru. Toho, kdo stál o jeho učení, uzdravil.
Jílek je falešná zbožnost. V malé míře působí omámení sebou samým. Nepravá, lživá zbožnost, často vede k pohrdání druhými, k nesnášenlivosti a ne zřídka k velké nenávisti, je jedovatá.
František mluví o klerikalismu. Ten se vyskytuje u duchovních všech skupin i mezi „laiky“.
Jeho jedovatost se projevuje v číhání na druhé, pomlouváním a útočením.
Podepsal jsem výzvu k odvolání Aliance pro rodinu ze struktur státu. Došla mně řada reakcí. Téměř všechny byly nenávistné (podle ovoce se pozná strom). Nehraji si na neomylného, ale proč jsou autoři jiného názoru tak nenávistní a sprostí? Mají se za lepší křesťany, ale neznají Ježíšovu výzvu k lásce k nepřátelům. V hněvu a nesnášenlivostí spílají druhým.
Nerozpoznávání jílku v sobě je nebezpečné.
Kdo si nepřipouští, že druhého podezírá, že dluží druhému úctu, kdo nerozpozná svou neúctu k božímu slovu a nepřizná si ji, ten se veze po šikmé ploše.
Kdo si nepřipouští závažnost Ježíšovo varování pro sebe sama, ten je ohrožen.
„Kdo se povyšuje, bude ponížen,“ říká Ježíš. Jeho jílek - jeho neúcta k slovu božímu - se nakonec ukáže.
Ježíš nám dal krásný příklad své lidskosti i úcty k druhým. A včas nás varuje před jedovatostí v nás.
Kdo naslouchá jeho hlasu a stojí o jeho moudrost, může dorůstat do jeho podoby.
[1] Ježíš dobře zná naši náboženskou nechuť k novému, říká: „Lidé jsou konzervativní a pohodlní, brání se riziku, zůstávají u starého víno, nechtějí riskovat, že by se nové víno mohlo zvrhnout.“ (Srv. Mt 9,17
;
Mk 2,22
; L 5,37-38
)
[2] Pokud je nádoba naší zbožnosti plná, pak se do ní už nic nevejde, Ježíšova slova po nás bez užitku přetečou. (Svou lidskou nádobu si můžeme zvětšovat, do kamenného srdce se už nic nového nevejde, ale lidské srdce, které nám nabízí Bůh, se může rozšiřovat.
V Bibli je srdce obrazem touhy, poznávání, pracovitosti, vůle k lásce.
Nikdo se nenarodil jako vrah (ani Kaifáš) ani jako světec. K nenávisti a vraždě zraje člověk během života.
Po svatbě překypujeme láskou k druhému, a přesto se později většina heterosexuálních vztahů rozpadne.