15. neděle v mezidobí

První čtení i žalm připomínají, že bez vody není života… I v podobenství o rozsévači se nutně počítá s vodou. Slovo boží je životadárné.

Druhé čtení je třeba znovu promyslet, v pozadí je pokroucená pohanská představa, že kvůli selhání lidí Bůh potrestal všechno stvoření. Je Bůh spravedlivý nebo není? [1]
Ano, tvorstvo sténá, protože my lidí životní prostředí znásilňujeme. [2]

K evangeliu.
Ježíšovo podobenství o rozsévači je nejdůležitější ze všech podobenství. Je klíčem k porozumění dalším podobenstvím.

Opakování.
Čemu se Ježíš po své „třicítce“ nejvíce věnoval?
Vyučování.
Ježíš nám ukazuje kým je pro nás Bůh a jak můžeme vstoupit do jeho království.
Bůh si přeje, aby co nejvíce lidí porozumělo božímu sdílení člověku. Už Mojžíšovo vyučování je pro nás velikým pokladem. [3]
Ježíš na Mojžíše navazuje, opravuje to, co Izraelité zkreslili a svým učením a milosrdenstvím nám detailněji ukazuje Tvář Hospodina.

Ježíš (s Janem Baptistou) nás nejprve vyzývá k „obracení se“ k Hospodinu. To je první vyučovací lekce. Druhou lekcí je „horská řeč.“
Pak je v Matoušově evangeliu zaznamenána řada znamení (zázraků), dosvědčujících, že Ježíš přichází od Boha.
Potom následují podobenství; ta jsou geniálním modelem pro porozumění božímu království.

Bez výkladu je podobenství nesrozumitelné.
Ježíš si podobenstvím oddělil lidi, kteří měli vážný zájem o porozumění Bohu, od náboženského davu, který je nesen proměnlivými emocemi a není ochoten přemýšlet a hledat argumenty. Věnovat se těm, kteří nehledají, je ztrátou času.
Ty, kteří se přišli Ježíše ptát po smyslu podobenství, Ježíš přijal za své učedníky. [4]

Ježíš se nás v podobenství ptá: „Jako půdou jsi pro slovo boží?
Získat úrodu z pole něco vyžaduje, bez práce nejsou koláče. Osivo - boží slovo - máme zdarma.
Už všímavé děti viděly práci na tehdejších polích. My potřebujeme zvědět, jak pole v Izraeli vypadala. Byla kamenitá, často v nich byly ostrůvky vystupující skály, mnoho keříků pichlavých plevelů utlačovalo rostlinky obilí.
Jaký je rozdíl mezi sázením a setím? Sazenice brambor se překrývají hlínou. Překrýt obilná zrna prstí není tak jednoduché, některá zrna zůstala na povrchu a holubi a jiní ptáci je sezobali.
Ježíš mluví o Zlém, který nám úmyslně škodí (to není obrazná řeč). Nepřeslechněme a nepodceňujme tuto důležitou informaci! [5]

Ježíš byl skvělý pozorovatel, rozuměl mnoha věcem, i psychologii. V podobenství popisuje, jak v které půdě zrno dopadne - jak se slovem božím zacházíme, a zda se dočkáme nějaké úrody. Podobenství je trefné, přesně vystihuje, kam se určité typy lidí dostaly.

Kaifáš byl inteligentní, chytrý, vzdělaný, zbožný a sebejistý. Byl přesvědčený, že Mesiáše dovede do jeruzalémské svatyně a bude mu ministrovat. Nebyl ojedinělým církevním hodnostářem, který se pokládal za horlivého služebníka božího a přitom tvrdě pronásledoval lidi, pracující pro božím království.
Nazaretští byli nejprve Ježíšem nadšení: „Je to náš člověk, určitě uzdraví naše nemocné, když uzdravil cizí.“ Některá Ježíšova slova se jim líbila, jiná je dráždila. Ale jakmile si Ježíš dovolil něco z jejich zbožnosti kritizovat, bylo zle.
Postoje učedníků známe detailně. Byli na Ježíšově straně, a přesto některá Ježíšova tvrzení odmítali – proto Ježíš říká, někdo z Ježíšových slov získá jen malou úrodu.

Ježíšův výklad podobenství nás připravuje na práci se slovem božím.
Někteří lidé jsou jen polití křestní vodou, o Ježíšovo učení nemají zájem. (Kaifáš byl veleknězem, a přesto se stal vrahem Mesiáše.)
Dobrý učedník se rád a s vděčností učí u svého Učitele, jeho nároky mu nevadí. Hledá, jak si poradit s překážkami. [6]

První Ježíšovi učedníci způsob biblického vyučování skrze podobenství znali.
Další generace křesťanů přišla z pohanského světa. Ti byli zvyklí na antické myšlení, a za podobenství se styděli, připadala jim primitivní. [7]
Je velká škoda, že jsme se k Ježíšovu vyučování včetně podobenství nevrátili. Místo toho prosazujeme své, často ideologické názory. Proč se spokojíme s církevní limonádou? [8]
Ježíš nás poctil svým přátelstvím. Řekl, co nám dává a co od nás očekává.
„Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám kladu na srdce.“ (Srv. J 15,14-17)
Přátelství je jiným vztahem než kamarádství.
(Někteří lidé nemají přátele, někteří nemají ani kamarády ...)
Každé přátelství vyžaduje určitou práci od obou stran. Některá přátelství nevydrží (i Ježíš byl „rozvedený“ s Jidášem).

Podobenstvím o rozsévači se nás Ježíš ptá, zda a v jaké míře s jeho slovy pracujeme?

Zkusme si každý říci, co dnešní společnosti nabízí Ježíš.
A co nabízíme druhým my, křesťané?

---

[1] Naši překladatelé uvádějí: „Bůh Adamovi řekl: ,Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta.´“ (Gn 3,17)
Ta formulace nám zní jako slova bezradného učitele, uchylujícího se ke kolektivnímu trestu: „Za přestoupení jednoho studenta bude potrestána celá třída“. Nebo slova tyrana: „Za každého uprchlého vězně bude deset vězňů oběšeno“.
Oprava našeho nedobrého překladu je úkolem pro biblisty a překladatele.
Některé výroky jsme už opravili. Slova: „Bůh řekl Kainovi: ,Buď proklet´“ (Gn 4,11) byla v ekumenickém překladu (ČEP) upřesněna: Hospodin nevyhlašuje trest, ale naříká, do jakého neštěstí se Kain propadl: „Budeš nyní proklet“.
(Jeruzalémská bible trvá na staré formulaci.)
Bůh není jednou prchlivý a vzteklý a jindy spravedlivý a milosrdný.

[2] I v Izraeli všichni okupanti drancovali krajinu, např. vykáceli mnoho stromů.

[3] Izraelité si božího vyučování velice vážili, Hospodin s nimi osobně mluvil a učil je životní moudrosti. „Kterému jinému národu je Hospodin tak blízko, jako Izraeli?“ (Srv. Dt 4,5n).
Izraelští mužové už tisíc let př. Kr. uměli číst. U nás začalo všeobecné vzdělávání až za Marie Terezie.

[4]Je přede žněmi, opět je čas jít s dětmi nebo vnoučaty na pole k prozkoumání, kolik stébel vyroste z jednoho obilného zrna a kolik zrn je v jejich klasech. To je víc než přírodovědecká vycházka, je zkušeností, co lze uvidět „za zrakem,“ za prvním viděním a přípravou k porozumění podobenství o rozsévači.
Pokud my, dospělí, porozumíme Ježíšovi, potud můžeme dětem ukazovat cestu.

[5] Zatímco Duch boží nám napovídá, připomíná Ježíšovo slovo (viz J 14,26), „duch bezbožný“ nám Ježíšovo slovo bere, vymaže nám je z paměti. V potřebné situaci nás pak už boží slovo nenapadne.

[6] Při setkávání s Bohem, při rozjímání nás napadají jiné myšlenky, při rozhovoru nad slovem božím ve skupince často utíkáme od zvoleného tématu. Víme, jak se tomu bránit a cvičit si soustředěnost. (Nahradit ji modlitbou růžence, litanie nebo Otčenáše, je útěkem, není řešením. Při studiu např. matematiky také tato praxe nepomáhá.)
Pan Zdeněk Susa, lékař a známý evangelický kazatel trefně říká: „Mozek je geniální, jak přijde do kostela, automaticky se vypíná“. Někteří lidé při kázání spí. To může mít více příčin. Buď je kazatel nudný, a je třeba ho probudit. Nebo je posluchač unavený - má jít včas v sobotu do postele. Nebo mu chybí zájem o boží vyučování (při hokejovém zápase žádný divák nespí).

[7] Církev si vytvořila vlastní učení pomocí filosofie, dogmat, práva a katechismu. Citace z Písma ji slouží jen jako druhotné potvrzení vlastních formulací. Přes výzvy 2. vatikánského koncilu k návratu k Písmu - dodneška nepracuje se slovem božím jako se základním zdrojem poznávání Boha.
Kdo by se ptal, např. „Zda je Bůh všemohoucí, když nezabránil válkám,“- byl podezřelý, protože přemýšlel a představení se uráželi, otázky měli za „zpochybňování“ jejich autority.
Církevní učení např. říká: „Bylo vhodné, aby se Ježíš zázračně narodil z čisté - panenské matky. Marie je navždy pannou.“ Rozuměj: „Tělo a jeho projevy jsou nečisté.“ Jak se odvažujeme mluvit zpětně Marii a Josefovi do života, zda je lepší, aby Ježíš vyrůstal jako jedináček?
Bezradný duchovní nepřizná, že něco neví, řekne: „To je „Tajemství.“ A nikdo v kostele neřekne nahlas: Pane faráři, lékaři a opraváři všeho druhu takou formulaci nepoužívají. Neřeknou: „Pane, vaše nemoc je tajemstvím.“ Buď vím, nebo nevím a hledám.
České slovo „tajemství“ ukazuje na něco tajného, co se nesmí prozradit (něco je „přísně tajné“). Znalost božího myšlení ale není tajná, je určená Ježíšovým učedníkům, těm, kteří s nimi budou pečlivě pracovat. (Znalost medicíny je určena pracovitým medikům, atd.)

[8] Velehradská poutní slavnost byla opět vyparáděná: pěkná muzika, květinová výzdoba a drahé obleky duchovenstva. Čekal jsem od kazatele přinejmenším výklad biblických textů a nějakou podstatnou řeč, program pro situaci naší církve v čase současné války (arcibiskup Stojan také reagoval na potřeby své doby). Mnoho lidí pomáhá Ukrajincům, ale hierarchická církev si hraje na svém písečku a hladí si svá plná bříška. Nepřiznávají selhání - nezabránili jsme válce, nerozpoznali jsme včas v Putinovi válečného zločince (někteří hierarchové si s ním potřásali rukou).
Přemýšliví lidé kladou otázky. Kamarád se mě ptal, k čemu slouží biskupská mitra. Zda její rohy jsou „anténou“ pro příjem hlasu Ducha svatého.
Jiný kamarád mně rozpačitě vyprávěl, že jáhen na svém svěcení třikráte přísahal poslušnost představeným. Kamarád odcitoval Ježíšův zákaz přísahy (Mt 5,33-37) i slova apoštola Jakuba, bratra Ježíšova a jeruzalémského biskupa: „Nepřísahejte …, abyste nepropadli soudu (srv. Jak 5,12) a ptal se mě, jak to jde dohromady s církevní praxí.
Jedna přemýšlivá paní se ptala, jak závažná jsou Ježíšova slova: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka
a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (J 6,53-56)
Další paní chtěla vědět, proč Ježíšovi vadí používání vznešených titulů pro jeho učedníky („Otče, Mistře, Učiteli,“ srv. Mt 23,6-12). Neposlušnost Ježíše má své následky. Jsme neplodní, nevyučujeme Ježíšovu moudrost.
V uvádění příkladů naší neposlušnosti bychom mohli pokračovat.