13. neděle v mezidobí

K prvnímu čtení jsem si opět s chutí přečetl příběh Eliáše a Elíši (Ezechiela). Doporučuji to, dosvítí se nám tím Ježíšovo vyučování učedníků. [1]
Příběh s vdovou 2 Král 4,1-7 je podobný Eliášově pomoci vdově ze Sarepty - tu chválí Ježíš u Lukáše Lk 4,26. I na Elíšově pomoci další ženě (2 Král 4,8-37) je ukázáno, co znamenají Ježíšova slova: „Kdo přijme proroka, dostane odměnu proroka.“
(V biblické hodině jsme si z 2 Král 3. kap. znovu zopakovali hrůznost lidských obětí.) [2] 

Elíša byl odvážný a pevný vůči králům, ale dnešní úryvek ukazuje jeho přejícnost, lidskost a vynalézavost k ženě šunemanské.
Text nás zve k přečtení si dalších souvislostí.
(Pro jistotu připomenu klíč k porozumění biblickým zázrakům. Zázraky jsou dohodnutým znamením mezi Hospodinem a Izraelem k legitimaci proroka. Nejsou pohádkovým líčením.)
Proroci jsou dodneška velikým požehnáním v různých rovinách.

K druhému čtení.
Ježíš nám ukázal, že je silnější než smrt. Přislíbil nám, že nás ochrání před nicotou smrti. Nemusíme se bát smrti našeho těla, nebude mít nad námi trvalou moc. Zbaveni strachu se můžeme odvážně zasazovat o spravedlnost i v situacích, kdy jde o krk (Ježíš nás „posílá jako ovce mezi vlky ...“ Mt 10,16).   

K evangeliu.
Autorita je darem. Mít někoho, kdo ví víc než my, je velikou výhodou. Nemusíme tápat tam, kde je pevná půda pod nohama. [3]
Mít někoho, kdo nás má rád víc než my sama sebe, je nám záštitou.
Dobří rodiče mají své děti více rádi než děti rodiče. Ale rodiče nejsou neomylní a pečují o děti jen po určitý čas. Přejí si, aby je děti přerostly. Jestli Bůh vidí dál než my, jestli nám věnuje ještě větší péči než naši drazí, jestli nám Bůh slouží, jsme s ním bohatší a silnější a můžeme si v životě troufnout na víc, než nakolik bychom se zmohli sami.
Ano, máme si ověřit, kým pro nás Bůh je a nakolik je důvěryhodný. Je-li tomu tak, pak se můžeme svěřit do jeho rukou. Výzva: „Milovat Boha více než své drahé, své nejbližší,“ pro nás není břemenem, ani příkazem, ale výhrou.
Lásku nelze nikomu přikázat, ani sobě. Ten, kdo je uchvácen velikostí boží lásky, má z čeho rozdávat.
Na mnoha místech v Písmu, kde nás Bůh vybízí k lásce k druhým lidem, je uvedeno zdůvodnění. Např.: Lv 19,34 - „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh – To znamená: „Já o vás bohatě pečuji, proto i vy velkoryse pečujte o druhé.“

„Kdo má v hlavě, nemusí mít na hlavě.“ Ježíšova autorita není vynucená ani úřední. Ježíš nenosil uniformu ani se nehonosil exkluzivními tituly. Neměl to zapotřebí. Dokonce často zakazoval lidem, aby druhým říkali, že je Mesiáš. Nic si nevynucoval. Získal si nás svým přátelstvím, obětavostí a odvahou.

Když byl Ježíš zatčen pro pobuřování, všechnu vinu vzal na sebe, nechal na sebe plivat, bičovat a přibít na kříž. Takové sebeobětování na nikom nežádal a nikomu je nedoporučoval.   
Vojákům řekl: „Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít. Tak se naplnilo slovo: Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.“ (J 18,8-9)

Ježíš je pro nás nepřekonanou autoritou. Mít někoho takového je životní výhrou. Přijmeme-li Ježíšovu moudrost a jeho životní styl za svůj, máme výhodnou možnost k vybudování dobrého manželství, silného přátelství s druhými a pokojného soužití mezi národy.
Dosáhli jsme významného dějinného pokroku, staleté nepřátelství mezi některými národy skončilo. Od náboženské nesnášenlivost mezi církvemi jsme upustili. Jsme ochotní naslouchat druhým. Tento pokrok a globalizace nám umožňují otvírat se dobrým názorům lidí i z jiných národů a náboženství.
Ano, víme, že svoboda a bratrství lidí vyžadují naše trvalé úsilí. Současná válka v Evropě nás usvědčuje ze selhání. Přiznáváme svůj podíl viny na přecenění sebe samých a podcenění válečných štváčů a zločinců. [4]

O odměně spravedlivého, proroka a Mesiáše jsme mluvili.
Teď je čas třešní; před léty jsem si vymyslel příklad. Požádáme-li souseda o zapůjčení žebříku na naši vysokou třešeň, dostaneme se k nejsladším třešním. Požádáme-li tohoto souseda, který je špičkovým operatérem, aby nás operoval, dostane se nám prodloužení života. Budeme-li se řídit Ježíšovými slovy, získáme bohatší život tady na zemi a plnost života věčného:

Hospodin dostatečně pečoval o starý Izrael. Ale Izrael se nedostatečně snažil (podobně jako my teď).
Proto Bůh poslal svého Syna, aby nám ukázal, co znamená být obrazem božím.

Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven,
neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal;
a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.
Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den. (J 6,37-40)

Ty, kteří nám poslouží svou lidskostí, ocení sám Bůh.
Těm, kteří v nás rozpoznají Ježíšova učedníka, se dostane dvojnásobného daru od Boha, neboť skrze naše svědectví o boží lásce se jim otevře cesta k boží moudrosti. Nás to velice potěší, neboť naše služba nepřijde na zmar. 
Jsme Bohu vděční za jeho štědrost i za to, jak si váží Ježíšových učedníků.    

Otázka, kým je pro mě Ježíš Nazaretský, je zásadní (je Ježíš nehistorickou postavou, výborným řemeslníkem, moudrým rabínem, prorokem, kámošem …? Není zakladatelem náboženství!).
Apoštolové poznávali Ježíše asi tři roky - a ani pak nebyli s přijímáním jeho názorů hotoví. I po seslání Ducha svatého někdy bláhově jednali po svém (někdy s neblahými následky pro druhé).

Kdo umí trochu přemýšlet, vidí, že se církev v řadě věcí neřídí Ježíšem. Nejsem lepší než církev.
Rozumní lidé okolo nás nebývají proti nám zaujatí. Ale za pečlivé následovníky Ježíše nás nepokládají. – To se může změnit. Máme to ve svých rukou.   

---

[1] K porozumění, co znamená učednictví, je třeba vidět, jak se Elíša snažil následovat Eliáše. Ježíšovi učedníci rozpoznali, že Ježíš je významnější než Eliáš a Mojžíš a snažili se Ježíše následovat, ale každý si může porovnat míru jejich snahy s odvahou Elíši.

[2] Zkouška Abraháma: „Obětuj mně svého milovaného syna,“ je úmyslně vystavěné drama, ve kterém se nám má v žilách bouřit krev, abychom pak navždy s úlevou přijali, že Bůh je zásadně proti lidským obětem. Hospodin není kruté pohanské božstvo.
Naříkáme a bouříme se proti dokonané oběti dcery Jiftácha, nešťastně a zbytečně obětované tátou.
Do třetice se s Izraelity hrozíme lidské oběti, tentokrát pohanské. - Moábský král Méša, prohrávající válku, chtěl pověrečně usmířit své božstvo a vrcholnou obětí získat jeho přízeň: „Vzal svého prvorozeného syna a na hradbách jej provedl ohněm´“ (srv. 2 Král 3,2-27). Izraelité odtáhli od obklíčeného hlavního města Moábců, ustoupili od úplného zničení nepřítele.
Kdybychom pečlivě četli Písmo, nikdy bychom si nemysleli, že Hospodin souhlasil se smrtí Ježíše, natož aby jeho krev požadoval k usmíření našich hříchů. Tyto naše kruté pohanské představy nasazují Bohu odpornou psí hlavu.
Prorok Micheáš se ptá: „Jak předstoupím před Hospodina? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?“ a Hospodin odpovídá: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (Srv. Mich 6,6-8)
A v listu Židům čteme: „Kristus, když přichází na svět, říká: ,Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. (Chtěl jsi, abych byl člověkem.) V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: ,Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“ (Srv. Žid 10,5-10)
Nechápu, proč říkáme, že přinášíme Bohu oběť jeho syna. Jak bychom mohli přinášet Otci Ježíšovu obětavost? Jako je nepřenosná vina, tak je nepřenosná zásluha druhého. Lze se chlubit cizím peřím, natož si přisvojovat něco, co dobrého vykonal někdo druhý?
Kříž není slávou naší záchrany, zůstává mučícím, potupným a vražedným nástrojem. Má nám být trvalou a hroznou výstrahou, kterou si máme stále připomínat svůj sklon ke zvrácené pýše (že všechno víme nejlépe), náboženské nesnášenlivosti a nenávisti, s kterými křižujeme nevinné.

[3] Židé si váží autorit, dodneška, když potkají učeného člověka nebo rabína, dobrořečí Hospodinu: „Nechť je pochválen ten, který nás obdarovává průvodcem moudrosti.“
[4] Hitler léta lhal, okrádal a vraždil, a mnoho Němců to nechtělo vidět. My v 21. století tento druh slepoty opakujeme.