12. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 5,36-39 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 20,10-13
Datum: 25. 6. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 5,36-39 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 20,10-13
; Ř 5,12-15
; Mt 10,26-33
Datum: 25. 6. 2023
V poznámkách
k minulé neděli jsem nedostatečně vysvětlil postavení
a roli královského kněžství.
Královské kněžství je něčím jiným než pohanské kněžství a něco jiného než služba našeho duchovenstva.
Do blízkosti pohanských božstev mohli přiblížit jen kněží. Učili se jak bezpečně a prospěšně jednat s božstvem. Byli prostředníky lidí u božstva.
Královské kněžstvo Izraelitů a Ježíšovi učedníci jsou v úplně jiném postavení. Bůh nás zve do své nejtěsnější blízkosti. Jsme u něj doma, žádné prostředníky nepotřebujeme. Vzděláváme se u Boha, chceme vědět, kým je Bůh pro nás a kým jsme my pro něj. Vzděláváme se, jak budovat dobré vztahy.
Porozumění Bohu je pro nás velice důležité. Příjemné a povzbuzující.
Ježíš nás - jako své svědky - posílá k dalším lidem, našimi dětmi počínajíc. Naše vzdělávání je důležité také proto, abychom nikoho nemátli pokřivenými názory o Bohu.
V nebi naše královské kněžství ještě naroste – porozumění s Bohem bude stále vzrůstat. Služebné kněžství nebude v nebi potřeba (tady na zemi Ježíšovi zvláštní spolupracovníci slouží církevním obcím).
V prvním čtení a v evangeliu je řeč o naší prorocké službě. Pokusím se něco zopakovat a něco přidat.
Prorok má své náročné poslání od Boha. Je uchvácen božím přátelstvím a jeho slovem. Svědčí o boží starostlivosti a jeho péči o nás. Z božího pověření nás proroci včas varují před hrozícím zlem.
K tomu prorok potřebuje velikou odvahu a odolnost proti nepřátelství vlastních lidí.
Známe pravidlo o legitimování proroka. (Dokud jsem toto moudré pravidlo o znameních proroků neznal, připadaly mně zázraky v Bibli jako v pohádce „Stolečku, vař“.)
Falešných proroků je mnoho. Jsou nebezpeční, chutná jim moc nad lidmi. Opovážlivě matou lidi a jejich svádění mívá velmi těžké následky, rozvracejí rodiny a přátelství, někdy způsobí i války. [1]
Říkali jsme si, že i izraelští kněží často pronásledovali proroky. Snažili se pečlivě jednat ve službě v Jeruzalémské svatyni („chrámu“), ale často se propadali do legality, lpěli na liteře liturgických předpisů a zůstávali dlužni hledání smyslu pokynů Hospodina. Uznávali jen Tóru (Pět knih Mojžíšových), spisy proroků odmítali. Kněží často pokládali proroky za svévolníky.
Ježíš nás učí včas rozpoznávat lidské predátory i lžiproroky (vlky, svině, zmije, vlky přestrojené za beránky …) [2]
Život proroků je často bolestný. Jejich varování lidé často pokládají za zlé zprávy. Proroci by rádi byli posly dobrých zpráv, ale jak mlčet, když hrozí nebezpečí.
Soucítím s Jeremiášem, vlastní lidé ho topili ve svém bahně.
Říkali jsme si, že Bůh své lidi neposílá pod nůž, ale patřičně je vybavuje k sebeobraně. Jen málokterý z proroků se ubránil násilníkům (z apoštolů pouze Jan).
O této výbavě proroků a učedníků se v církvi nemluví, abychom neškolil ty, které označujeme za neposlušné. Jak to, že nevychováváme lidi k poslušnosti Bohu, ale k poslušnosti vůči „milostivé vrchnosti“?
Ptejme se, zda dokážu rozpoznat proroka?
Ptejme se, proč proroky pronásledujeme? [3]
Lidé mají rádi „chléb a hry“, „pozitivní řeč“. Od faráře si přejeme, aby nás chválil a nenutil nás přemýšlet.
Naši církev spravuje jen duchovenstvo, které často rajtuje na liteře a Duchu božímu se brání.
Proč mezi sebou nemluvíme o Bohu tak, jako debatují fotbaloví fanoušci o svém sportu nebo lidi o politice? To je pro mě závažná otázka.
Ježíš nám v dnešním úryvku evangelia ukazuje, že se nemáme bát smrti. Život je velikým darem od Boha a máme o něj patřičně pečovat, ale existují ještě větší hodnoty, než si chránit pozemskou existenci za každou cenu.
K přijetí Ježíšova učení o Pokoji (šálóm) na zemi potřebujeme odvahu, poznání, že je jako stav na světě možný a velkou důvěru, že se na boží přísliby a jeho pomoc můžeme spolehnout.
K druhému čtení.
Slova apoštola Pavla i vyprávění o selhání lidí v Ráji potřebujeme promyslet ve světle Písma, včetně evangelia.
Selhání v Ráji není „dědičným hříchem“, vinu ani zásluhy nelze dědit. [4]
(Je pravdou, že dětem můžeme odkázat dědictví blahé nebo neblahé.)
Protože lidé v Ráji nepřiznali svoji vinu (sváděli ji na druhé a na Boha) a nevydali se k nápravě, propadli se z Ráje. Odcizili se Bohu, „nechali ho v Ráji“. Svým dětem neukazovali krásu a blízkost Boha v plné míře, naopak si na něj stěžovali („Bůh nás vyhnal kvůli třem fíkům; já jsem snědl jeden, maminka dva …“). Neukázali dětem cestu k nápravě. A děti nevyrůstaly v plné důvěře vůči Bohu. Další tři selhání v (bratrovražda, potopa a stavění města bez Boha, viz Gn 4
V 19. století se církev pokládala za ohroženou - jen se bránila jako posádka pevnosti, která je obklíčená nepřáteli.
Nepřiznala si podíl viny na první světové válce (přinejmenším: „neučili jsme, co jsme byli povinni učinit“).
V druhé světové válce se mnoho řadových křesťanů zachovalo statečně, ale za vatikánskou diplomacii se stydíme.
Podobně to bylo za komunismu, církev sice vydala odsuzující dokumenty a prohlášení, ale nerozuměla Ježíšovu programu kvasu, který má prokvasit celé těsto.
V naší církvi jsme dlouho nečetli a nestudovali Proroky. Místo toho jsme v kostelích zpívali v písni: „Ježíš vítězí, kraluje a vládne všem“.
Místo přijetí Ježíšova poslání jsme zasvěcovali Rusko (a naše země) Panně Marii. Byli jsme sníženi na laiky, na nevědomé poddané, kteří mají na modlitby a na přijímané svátosti jen odpovídat: „Amen“. [5]
Církevní vrchnost neuváděla laiky do Ježíšova učení. Ale Ježíšovým učedníkům přece nestačí jen dodržovat Desatero; máme být solí země, máme přijmout prorockou službu pokřtěných.
Nikdo nám neřekl, že jsme nevěstou boží. (Židé si vědomí nevěsty boží stále pěstovali, dodneška si každou sobotu čtou Píseň písní. Zkuste se zeptat katolíků, kolikrát si tuto knihu přečetli.)
V kolika letech jsme v církvi při vyučování na bohoslužbě slyšeli:
„V onen den budeš ke mně volat: ,Můj muži´, a nenazveš mě už: ,Můj Baale´.
Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ (Oz 2,18.21-22
Ti, kdo patří do královského kněžství, se vzdělávají k většímu a většímu porozumění Bohu. Z krásy božího přátelství vyvěrá jejich potřeba svědčit druhým lidem o boží lásce.
Krása božího přátelství a program božího pokoje (šálóm) nadnáší proroky v protivenství, které jim působí vlastní lidé.
Jak dlouho vydrží mír mezi národy, kolik let spolu kdy lidé neválčili?
Kolik manželství se dopracuje k vzájemnému porozumění?
Ale s pomocí Boha a podle jeho pravidel můžeme dobré vztahy vytvořit a udržet. [6]
Nikomu jinému nevadí válka mezi jedinci a národy víc než tomu, který je Šálóm, který je TátouMámou všech lidí.
Nepřesně a nerozumně jsme mluvili o selhání lidí v Ráji. Mylně jsme z něj udělali „dědičný hřích“.
Učme se více o bohatství, které nám odkázal Abrahám, Mojžíš a Ježíš. Ta nám pomohou nejen překonat naše krize, ale především vybudovat dobré a bezpečné vztahy s druhými.
[1] Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat, zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: "Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel. Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti. Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“
V srdci si asi říkáš: „Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?“ Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.“ (Dt 18,15-22
Prorok se musí adresátovi legitimovat – poskytnout mu znamení, že je poslán od Boha. I adresát má povinnost legitimaci posla vyžadovat. Lehkověrnost a naivity jsou nebezpečné.
„Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, buď dole z hlubin nebo nahoře z výšin“ (Iz 7,11
„Zachariáš řekl andělovi: "Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena pokročilého věku.“ (L 1,18
„Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ (L 2,12
Židé Ježíšovi namítli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ (J 2,18
„Jako byl Jonáš znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člověka tomuto pokolení.“ (L 11,30
„Svědectví, které mám já, je větší než Janovo: skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal. Tyto skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal.“ (J 5,36
[2] Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.Mt 7,15-21
[3] Nesneseme, aby nás někdo převyšoval. Nesnášíme toho, kdo mluví o Bohu jinak, než my.
Některé „hodné“ ovečky nevěří pastýři a brání se tomu, co pastýř říká. Nemají zpracovaná Ježíšova slova: „ …Proto každý znalec Písma, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." (Mt 13,52
[4] Učitel ve škole neřekne klukovi první den školního roku: „Tvůj táta měl dvojku z mravů, píšu ji také tobě.“
[5] Při mši úlohu lidu hráli ministranti. Na latinské modlitby kněze odpovídali latinou, které nerozuměli. Ministranti si latinská slova pochopitelně komolili, ale duchovenstvo se tvářilo, že to neví.
[6] Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
(1 J 4,18
Královské kněžství je něčím jiným než pohanské kněžství a něco jiného než služba našeho duchovenstva.
Do blízkosti pohanských božstev mohli přiblížit jen kněží. Učili se jak bezpečně a prospěšně jednat s božstvem. Byli prostředníky lidí u božstva.
Královské kněžstvo Izraelitů a Ježíšovi učedníci jsou v úplně jiném postavení. Bůh nás zve do své nejtěsnější blízkosti. Jsme u něj doma, žádné prostředníky nepotřebujeme. Vzděláváme se u Boha, chceme vědět, kým je Bůh pro nás a kým jsme my pro něj. Vzděláváme se, jak budovat dobré vztahy.
Porozumění Bohu je pro nás velice důležité. Příjemné a povzbuzující.
Ježíš nás - jako své svědky - posílá k dalším lidem, našimi dětmi počínajíc. Naše vzdělávání je důležité také proto, abychom nikoho nemátli pokřivenými názory o Bohu.
V nebi naše královské kněžství ještě naroste – porozumění s Bohem bude stále vzrůstat. Služebné kněžství nebude v nebi potřeba (tady na zemi Ježíšovi zvláštní spolupracovníci slouží církevním obcím).
V prvním čtení a v evangeliu je řeč o naší prorocké službě. Pokusím se něco zopakovat a něco přidat.
Prorok má své náročné poslání od Boha. Je uchvácen božím přátelstvím a jeho slovem. Svědčí o boží starostlivosti a jeho péči o nás. Z božího pověření nás proroci včas varují před hrozícím zlem.
K tomu prorok potřebuje velikou odvahu a odolnost proti nepřátelství vlastních lidí.
Známe pravidlo o legitimování proroka. (Dokud jsem toto moudré pravidlo o znameních proroků neznal, připadaly mně zázraky v Bibli jako v pohádce „Stolečku, vař“.)
Falešných proroků je mnoho. Jsou nebezpeční, chutná jim moc nad lidmi. Opovážlivě matou lidi a jejich svádění mívá velmi těžké následky, rozvracejí rodiny a přátelství, někdy způsobí i války. [1]
Říkali jsme si, že i izraelští kněží často pronásledovali proroky. Snažili se pečlivě jednat ve službě v Jeruzalémské svatyni („chrámu“), ale často se propadali do legality, lpěli na liteře liturgických předpisů a zůstávali dlužni hledání smyslu pokynů Hospodina. Uznávali jen Tóru (Pět knih Mojžíšových), spisy proroků odmítali. Kněží často pokládali proroky za svévolníky.
Ježíš nás učí včas rozpoznávat lidské predátory i lžiproroky (vlky, svině, zmije, vlky přestrojené za beránky …) [2]
Život proroků je často bolestný. Jejich varování lidé často pokládají za zlé zprávy. Proroci by rádi byli posly dobrých zpráv, ale jak mlčet, když hrozí nebezpečí.
Soucítím s Jeremiášem, vlastní lidé ho topili ve svém bahně.
Říkali jsme si, že Bůh své lidi neposílá pod nůž, ale patřičně je vybavuje k sebeobraně. Jen málokterý z proroků se ubránil násilníkům (z apoštolů pouze Jan).
O této výbavě proroků a učedníků se v církvi nemluví, abychom neškolil ty, které označujeme za neposlušné. Jak to, že nevychováváme lidi k poslušnosti Bohu, ale k poslušnosti vůči „milostivé vrchnosti“?
Ptejme se, zda dokážu rozpoznat proroka?
Ptejme se, proč proroky pronásledujeme? [3]
Lidé mají rádi „chléb a hry“, „pozitivní řeč“. Od faráře si přejeme, aby nás chválil a nenutil nás přemýšlet.
Naši církev spravuje jen duchovenstvo, které často rajtuje na liteře a Duchu božímu se brání.
Proč mezi sebou nemluvíme o Bohu tak, jako debatují fotbaloví fanoušci o svém sportu nebo lidi o politice? To je pro mě závažná otázka.
Ježíš nám v dnešním úryvku evangelia ukazuje, že se nemáme bát smrti. Život je velikým darem od Boha a máme o něj patřičně pečovat, ale existují ještě větší hodnoty, než si chránit pozemskou existenci za každou cenu.
K přijetí Ježíšova učení o Pokoji (šálóm) na zemi potřebujeme odvahu, poznání, že je jako stav na světě možný a velkou důvěru, že se na boží přísliby a jeho pomoc můžeme spolehnout.
K druhému čtení.
Slova apoštola Pavla i vyprávění o selhání lidí v Ráji potřebujeme promyslet ve světle Písma, včetně evangelia.
Selhání v Ráji není „dědičným hříchem“, vinu ani zásluhy nelze dědit. [4]
(Je pravdou, že dětem můžeme odkázat dědictví blahé nebo neblahé.)
Protože lidé v Ráji nepřiznali svoji vinu (sváděli ji na druhé a na Boha) a nevydali se k nápravě, propadli se z Ráje. Odcizili se Bohu, „nechali ho v Ráji“. Svým dětem neukazovali krásu a blízkost Boha v plné míře, naopak si na něj stěžovali („Bůh nás vyhnal kvůli třem fíkům; já jsem snědl jeden, maminka dva …“). Neukázali dětem cestu k nápravě. A děti nevyrůstaly v plné důvěře vůči Bohu. Další tři selhání v (bratrovražda, potopa a stavění města bez Boha, viz Gn 4
. – 11. kap.) jsou typy hříchů, která stále opakujeme.
Jsou pokračováním odklonu od Hospodina, jsou následkem odcizení se
Bohu. Nedůvěřujeme Bohu, nevšímáme si bohatství, které nám
dopřává, pokládáme se za chudáky a oběti. Vydáváme se vlastní
bezbožnou cestou.
V 19. století se církev pokládala za ohroženou - jen se bránila jako posádka pevnosti, která je obklíčená nepřáteli.
Nepřiznala si podíl viny na první světové válce (přinejmenším: „neučili jsme, co jsme byli povinni učinit“).
V druhé světové válce se mnoho řadových křesťanů zachovalo statečně, ale za vatikánskou diplomacii se stydíme.
Podobně to bylo za komunismu, církev sice vydala odsuzující dokumenty a prohlášení, ale nerozuměla Ježíšovu programu kvasu, který má prokvasit celé těsto.
V naší církvi jsme dlouho nečetli a nestudovali Proroky. Místo toho jsme v kostelích zpívali v písni: „Ježíš vítězí, kraluje a vládne všem“.
Místo přijetí Ježíšova poslání jsme zasvěcovali Rusko (a naše země) Panně Marii. Byli jsme sníženi na laiky, na nevědomé poddané, kteří mají na modlitby a na přijímané svátosti jen odpovídat: „Amen“. [5]
Církevní vrchnost neuváděla laiky do Ježíšova učení. Ale Ježíšovým učedníkům přece nestačí jen dodržovat Desatero; máme být solí země, máme přijmout prorockou službu pokřtěných.
Nikdo nám neřekl, že jsme nevěstou boží. (Židé si vědomí nevěsty boží stále pěstovali, dodneška si každou sobotu čtou Píseň písní. Zkuste se zeptat katolíků, kolikrát si tuto knihu přečetli.)
V kolika letech jsme v církvi při vyučování na bohoslužbě slyšeli:
„V onen den budeš ke mně volat: ,Můj muži´, a nenazveš mě už: ,Můj Baale´.
Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ (Oz 2,18.21-22
)
Ti, kdo patří do královského kněžství, se vzdělávají k většímu a většímu porozumění Bohu. Z krásy božího přátelství vyvěrá jejich potřeba svědčit druhým lidem o boží lásce.
Krása božího přátelství a program božího pokoje (šálóm) nadnáší proroky v protivenství, které jim působí vlastní lidé.
Jak dlouho vydrží mír mezi národy, kolik let spolu kdy lidé neválčili?
Kolik manželství se dopracuje k vzájemnému porozumění?
Ale s pomocí Boha a podle jeho pravidel můžeme dobré vztahy vytvořit a udržet. [6]
Nikomu jinému nevadí válka mezi jedinci a národy víc než tomu, který je Šálóm, který je TátouMámou všech lidí.
Nepřesně a nerozumně jsme mluvili o selhání lidí v Ráji. Mylně jsme z něj udělali „dědičný hřích“.
Učme se více o bohatství, které nám odkázal Abrahám, Mojžíš a Ježíš. Ta nám pomohou nejen překonat naše krize, ale především vybudovat dobré a bezpečné vztahy s druhými.
[1] Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat, zcela podle toho, co jsi žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorébu v den shromáždění: "Kéž neslyším už hlas Hospodina, svého Boha, a nevidím už ten veliký oheň, abych nezemřel. Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti. Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře.“
V srdci si asi říkáš: „Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?“ Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.“ (Dt 18,15-22
)
Prorok se musí adresátovi legitimovat – poskytnout mu znamení, že je poslán od Boha. I adresát má povinnost legitimaci posla vyžadovat. Lehkověrnost a naivity jsou nebezpečné.
„Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, buď dole z hlubin nebo nahoře z výšin“ (Iz 7,11
)
„Zachariáš řekl andělovi: "Podle čeho to poznám? Vždyť já jsem stařec a moje žena pokročilého věku.“ (L 1,18
)
„Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ (L 2,12
)
Židé Ježíšovi namítli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ (J 2,18
)
„Jako byl Jonáš znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člověka tomuto pokolení.“ (L 11,30
)
„Svědectví, které mám já, je větší než Janovo: skutky, jež mi Otec svěřil, abych je vykonal. Tyto skutky, které činím, svědčí o tom, že mě Otec poslal.“ (J 5,36
)
[2] Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. A tak je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.Mt 7,15-21
)
[3] Nesneseme, aby nás někdo převyšoval. Nesnášíme toho, kdo mluví o Bohu jinak, než my.
Některé „hodné“ ovečky nevěří pastýři a brání se tomu, co pastýř říká. Nemají zpracovaná Ježíšova slova: „ …Proto každý znalec Písma, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré." (Mt 13,52
; srv. také L 5,33-39
) Nepřijali svatodušní program: „Duch pravdy, vás bude
uvádět do veškeré pravdy …“ (J 16,13
)
[4] Učitel ve škole neřekne klukovi první den školního roku: „Tvůj táta měl dvojku z mravů, píšu ji také tobě.“
[5] Při mši úlohu lidu hráli ministranti. Na latinské modlitby kněze odpovídali latinou, které nerozuměli. Ministranti si latinská slova pochopitelně komolili, ale duchovenstvo se tvářilo, že to neví.
[6] Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.
(1 J 4,18
)