11. neděle v mezidobí

V prvním čtení a v evangeliu čteme o nabídce k naší veliké „kariéře“ – možnosti být lidem Hospodinovým.  

Izraelští tátové říkají svým dětem: „Hospodin mě zachránil z Egypta.“. A děti se ptají: „Tatínku, ty ses ale narodil ve 20. století …“ A táta vysvětluje: „Máte pravdu, že Hospodin vyvedl z otroctví naše dávné předky. Ale kdyby se to tenkráte nestalo, ani my bychom nebyli svobodnými dětmi Hospodina. A navíc, Bůh nás stále zachraňuje z nejrůznějšího otroctví, proto i já říkám, že i mne Hospodin vyvedl z „Egypta.“ 
Tak Izraelité s vděčností svědčí o Hospodinu svým dětem.

Tátové vysvětlují svým dětem i slova: „Nesl jsem vás na orlích křídlech …“
A upozorňují je na velice cenná slova:„Budete-li žít podle pokynů, které jsem vám nechal napsat v naší (manželské) smlouvě, budete mi královstvím kněží a svatým lidem.

Největší ze všech božích příslibů člověku a pojmenování je to první: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ (Gn 1,26)
Další slova, včetně: „Budete mi královstvím kněží a svatým lidem,“ dokreslují velikost a výjimečnost našeho postavení před Bohem. 
Cestou k tomu je znalost tohoto programu, znalost Boha a osvojení si způsobu života podle boží moudrosti. „Budete-li zachovávat mé pokyny, budete mým vyvoleným lidem.“

Hospodin (na rozdíl od vládců) mluvil s lidmi Izraele, nemluvil jen s Mojžíšem. Každý z nás mu stojíme za jeho nevšední pozornost.
„Zasvětil jsem vám svůj život,“ říká Hospodin, „uvádím vás, zasvěcuji vás do mého přátelství a mé péče. Jste mými zasvěcenci – „mým svatým lidem“.
Být obrazem božím je nejvyšším postavením člověka. Kdo Bohu důvěřuje a vydá se boží cestou, ten k této lidskosti dojde.     

Říkáme si, co znamená království kněží. I v pohanství měl kněz volný přístup k božstvu. Byl vzdělán o božstvu, aby nenarazil a aby věděl, co je božstvu příjemné a jak být prostředníkem lidí před božstvem.
Patřičné vzdělání je základním prostředkem k našemu porozumění Bohu. [1]
Křesťan, který se patřičně vzdělává, nepotřebuje žádného prostředníka, je u Boha doma.

Máme výhodu, že naším Učitelem je sám Bůh a ten který je jeho dokonalým představitelem („Kdo vidí mne, vidí Otce,“ říká Ježíš. J 14,9).  
Pozor, až v naší práci s textem Písma se setkáváme s Božím duchem. Bez našeho promýšlení by Bible byla jako neotevřená konzerva.

K evangeliu.
Ježíšovi je líto lidí bez dobrých průvodců.
Ta nouze pokračuje dodneška. Včera jsem se setkal se vzácnými dámami, které obětavě pečují o všelijak oslabené rodiny. Patří tím mezi elitu národa. Přišla řeč i na církev. I tyto dámy naříkají nad pokřivenými názory církví a na nesrozumitelnost našich bohoslužeb. Nemají nikoho, kdo by jim srozumitelně ukazoval cestu do boží náruče.
„Žeň je hojná – potřebných, žíznivých lidí je hodně, ale dělníků je málo“. Ježíš to neříká o pohanech, ale o Izraelcích své doby. Přitom Izraelité měli dobrý systém náboženského vyučování, byli uváděni do umění mluvit s Hospodinem, světili sobotu a důležité svátky a několikrát do roka chodili na pouť do Jeruzaléma. V jejich všedním životě a v rodinách probíhal bohatý náboženský život. A přesto se od Boha vzdalovali. Čím? Vytvořili si vlastní tradice a sešli z cesty Hospodinovy.
Proto o nich Ježíš řekl, že jsou jako zloději a lupiči, šidí i své vlastní děti. (Srv. J 10,8)
Máme zkoumat, zda toto Ježíšovo hodnocení neplatí i o nás. Bráníme se Ježíšovým slovům (naštěstí nemáme Ježíše po ruce; ublížili bychom mu).
Kdo je poctivý, snadno podle evangelia porovná, že Ježíšovy pokyny nedodržujeme.

Mnohokráte jsme mluvili o smyslu Ježíšových slov: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ 
Co pamatuji, stále jsme vyzýváni k modlitbám za nová kněžská a řeholní povolání. To je naše dvojnásobné zkreslení Ježíšových slov. Ježíš mluví o dělnících na poli nebo na stavbě božího království a ne jen o „duchovních“.
Na Ježíšově stavbě jsou potřební rodiče, lékaři, vědci, kuchaři, popeláři i kominíci ... Pro každého z nás je dost práce v budování Ježíšova, podle jeho osobní výbavy.

Zádrhel nedostatku poctivě vyučených Ježíšových učedníků není u Boha, ale v nás. Bůh neskrblí a nemá na nás přemrštěné požadavky.

Ježíš řekl odvážnou větu na adresu tehdejších zbožných předáků: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,15)
Kdyby někdo tuto větu namířil na nás, církevní vrchnost by zasáhla (jako tenkráte).  
A tak znova a nova slyšíme, že máme Boha přemlouvat, aby nám poslal dobré pastýře. Kdo to říká, prozrazuje, že těmto Ježíšovým slovům nerozumí.   

Modlení nevyrobí dobrého tátu, moudrou babičku, schopného architekta nebo řemeslníka.
Platí: „Modli se a pracuj,“ modli se – uč se u Ježíše, porovnávej si své názory, způsob řeči a své jednání s Ježíšem. Ptej se na smysl Ježíšových pokynů, rad, doporučení a návodů k jednání.
Potíž neleží v neochotě Boha, Hospodin v ničem neskrblí, zádrhel je v nás.
Ježíšova věta: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky …,“  je moudrá a není těžké ji porozumět.
Každá služba a práce pro druhé vyžaduje určitou zdatnost, dovednost.
Když jsme se vyučili řemeslo, patřiční mistři a učitelé nám vystavili výuční list. Profesoři svého oboru svými podpisy potvrzují, že ten, kdo úspěšně vystudoval jejich školu a prokázal patřičné znalosti, může stavět mosty, léčit nemocné …
Když mladík žádá rodiče své milé o ruku dcery, rodiče mu (mimo jiné) říkají: „Naše dcera ti bude dobro manželkou a dobrou maminkou vašich dětí“.
Židovský kluk ve 13ti letech při zkoušce dospělosti čte náročný text Tóry a rabín jej zkouší, zda rozumí smyslu božích slov (mladík má za sebou osmileté náboženské vzdělávání).

Máme-li úctu ke slovu božímu, máme-li „bázeň před Bohem,“ porovnáváme si své názory o Bohu také se „staršími“ - s těmi, kteří jsou alespoň o stupeň výše v poznávání Boha než my. Vždy jsem vyhledával ty nejlepší Ježíšovy učedníky a porovnával si, zda správně rozumím smyslu božích slov a pokynů. [2]

Židé si vybírají svého rabína, svou synagogu a tím i určitý odstín spirituality. Tím nedochází k velkým náboženským sporům. Ale ve společenství Ježíšových učedníků to je jinak. Ježíš si své učedníky vybírá sám. Pro své učedníky je nejvyšší autoritou, je pro ně zjevením nesmírné boží lásky (židé v ranní modlitbě mluví o „lásce neskonalé“ a ve večerní modlitbě o „lásce věčné“.)

Lidé bez okouzlení Bohem, zákoníci a církevní fukcionáři všech dob, nezasažení boží láskou, týrají formalizmem druhé lidi.

Ježíš měl vše chytře promyšlené, mluvil k zástupu v podobenstvích. Těch, kteří Ježíšem pohrdli: „Jeho kázání je primitivní, je vidět, že nemá rabínské vzdělání“, se šikovně zbavil. Těm, kteří za ním přišli s upřímnými otázkami, poskytl výklad podobenství. Ty, kteří měli hlubší zájem o boží vyučování, si vybral za své učedníky.

Naše školství až donedávna stálo na opakování slov učitele.
Učedníci vedle teorie procházejí praktickým vyučováním. Osvojují si pracovní dovednosti. Ty odkryjí případné chyby učedníků a vedou k nápravě („dvakrát měř, jednou řež“).

Známe rozdíl mezi sportovními fanoušky a hráči. Mezi fanoušky některé kapely a hudebníky. Rozdíl mezi milovníky umění a umělci.

Fandím Ježíši, ale v jeho následování jsem břídil.

Mnoho těch, kteří byli pokřtěni jako mimina, se Ježíšovými učedníky nestanou (i když třeba pravidelně „chodí do kostela“). 
I mezi dospělými konvertity je určité množství těch, kteří se s Ježíšem rozvedou.

Mluvili jsme s kamarády o úloze křestních kmotrů. [3]

My si často myslíme, že náš křest, naše chození v neděli do kostela a dodržování Desatera, dostačuje pro Ježíšovu práci v porušeném světě. 

Ježíš pastýře své doby označil za zloděje a lupiče (srv. J 10,8). Zda si my přiznáme, že mezi ně patříme, je na poctivosti každého z nás. I my šidíme sebe a druhé tím, že nedbáme na Ježíšova slova.  

V prvním vyslání byli apoštolové a pak učedníci posláni k Judejcům. V druhém poslání učedníků i nás Ježíš posílá ke všem lidem.
Při prvním poslání měli učedníci s lidmi, ke kterým byli posláni, probrat první lekci – o obrácení.
Před druhým vysláním Ježíš své učedníky provedl celým svým vyučováním. I smyslem ukřižování a vzkříšení. [4]
Ježíšova slova: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň,“ jsou závažná. Máme hledat jejich smysl a máme hledat, zda splňujeme požadavky, které jsou třeba k našemu vynikajícímu poslání, která nám Ježíš chce svěřit. K tomu prosíme Boha o pomoc. Patřit jen k fanouškům Ježíše nám nestačí.     

---

[1] (Ze vzdělání kněží se časem také vyvinula věda: matematika, astronomie, anatomie, medicína …)
Škoda, že my jsme vzdělávání o Bohu nahradili náboženskými praktikami k údajnému získávání boží pomoci (určitými modlitbami, rituály a praktikami), tím se propadáme do pohanství a pokusů o manipulaci s Bohem. Tak se od Hospodina vzdalujeme. (Nápravou je: „Obraťte se a vraťte se k hledání smyslu božích pokynů.)

[2] Jsem naopak překvapen, jak řada pokřtěných bez biblického vzdělání rozdává své rozumy. Tito machři se neptají, co Bůh určitými slovy míní a své názory bohorovně vydávají za podstatné. Přitom Písmo mnohokráte mluví o lidech, kteří se vydávali za znalce Hospodina a přitom pronásledovali ty, kteří se nechali vyučit a poslat Hospodinem.
Potkal jsem dobré a pokorné řemeslníky a další znalce svého oboru, kteří se neodvážili mluvit do oborů jim neznámých. Na dílně v továrně nebo u dobrých zedníků chlapi nemachrovali, jak operovat slepé střevo. Ale mezi kostelovými lidmi je řada všeználků, jako v hospodě nejnižší kategorie, která si myslí, že všemu rozumí a rychtuje druhé, jak to má v kostele být. Povýšeně si myslí, že patřičné vzdělání nepotřebují.
O rozpravě s náboženskými „znalci“ Ježíš (nejlaskavější člověk) řekl: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ (Mt 7,6) O rozpravě s náboženskými „znalci“ Ježíš (nejlaskavější člověk) řekl: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ (Mt 7,6)

[3] V naší církvi je kmotrovství určitou formalitou. Požádají-li nás rodiče o tuto službu, neptáme se, jak si kmotrovskou službu představují. Těžko si mohu získat přízeň kmotřence, pokud bydlím daleko od něj. Jak mu mohu svědčit o přátelství Boha, když děcko v rodině o Bohu neslyší. Řada chlapů se ukojila prohlášením, že se za kmotřence modlí. Je vidět, že nerozumí Ježíšovu vyučování o modlitbě, kdybychom jim to řekli, urazí se.

[4] Ukřižování Ježíše otevřelo oči učedníkům: zjevila se nenávist církevních představených a selhání učedníků. Učedníci se naopak přesvědčili o Ježíšově věrném přátelství. O tom všem Ježíš dopředu mluvil, dřív než se to stalo. 
Ježíš umřel, abychom prohlédli. Neumřel proto, aby se Bůh přestal hněvat. Zemřel kvůli nám, abychom se přestali Bohu vzdalovat, obrátili se a navrátili se do jeho náruče.
I my si přiznáváme, že nejsme jen nevinné oběti, také máme svůj podíl na zlu ve světě. U Ježíše si budujeme svůj charakter (podle božího obrazu), s Ježíšem chceme hasit i ten oheň, který nás přímo nepálí.
Počítáme s tím, že i nás může někdo sejmout, ale Ježíšovo vzkříšení je vítězstvím i pro zavražděné. Bůh nám přislíbil, že nás vzkřísí z mrtvých.
„Mnozí se budou snažit vejít, ale nebudou schopni,“ říká Ježíš. „Budou tlouct na dveře a volat: `Pane, otevři nám, jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!´ale on jim odpoví: ,Neznám vás, odkud jste!´“ (Srv. L 13,23-27)