Slavnost Těla a Krve Páně

My, katolíci, nezkoumáme a neslavíme pečlivě biblické rituály svátostí a vymýšlíme si svoje rituály. Nemáme úctu ke slovu božímu, neukázněně říkáme: „Boží matka, Boží tělo a Boží hrob.“
Každý, kdo umí číst, si může ověřit, zda tato pojmenování odpovídá Ježíšovým slovům a programu Ducha božího.  

V druhém tisíciletí křesťanství se lidé báli přistupovat k Ježíšově hostině (zapomněli, že Ježíš řekl: „Lékaře potřebují nemocní“). Vznikl kult „eucharistické podívané.“ Duchovenstvo lidem říkalo, že klanění se „Nejsvětější Svátosti Oltářní“ přináší člověku mnohé milosti. [1]

Kněží se pokládali za prostředníky s Bohem, zprostředkovávali „sestupování Boha na oltář“. [2]
Tak šidili ty, které měli obsluhovat u Ježíšova stolu. [3]
Ježíš řekl rabínům: „Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.“ (J 10,8-9) Nedávno jsme si říkali, že i my šidíme a okrádáme ty, které máme přivádět ke Kristu.

Při našich slavnostech hraje společné jídlo důležitou roli, je mostem k druhému člověku: „Láska prochází žaludkem.“ Ježíšova slova: „Já jsem chléb života,“ jsou srozumitelná.
Ježíšovo stolování jsme opustili. Po několik století se lidé v kostele jen modlili. Báli se přistoupit k Ježíšově hostině, místo toho se klaněli na podlaze. A začali mluvit o oběti. [4]

Víme, z čeho a jak začala poslední liturgická obnova. [5]
Ale od posledního koncilu uplynulo víc jak půl století. Náš svět se mění, ale my jsme opět zahleděni dozadu. [6] Naše „mše“ je jak vystydlé jídlo od včerejška. Nemyslíme na budoucí generace a neumíme jim zprostředkovat smysl Ježíšovy hostiny.
Proč na sebe nevztahujeme Ježíšova slova: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli“ (J 14,12) a povýšeně si myslíme, že Ježíšův odkaz správně spravujeme?

Jedna naše významná novinářka vzala sedmiletého synovce na mši. Kluk se jí ke konci bohoslužby ptal: „A tohle se ti líbí?“
Děcko dokáže říci: „Král je nahý.“ 

Co říkáme dětem o Ježíšově hostině?
Jsme odpovědní za to, co slyšíme a co dostáváme. Potřebujeme vědět, co nám Ježíš ve své hostině nabízí a co od nás očekává. Proto znovu nabízím několik odkazů na biblické vyučování.  
Izraelité ušli od Abraháma do doby Ježíšovy veliký kus cesty k porozumění Hospodinu. Ježíš své učedníky dál vzdělával a nakonec s nimi slavil svou hostinu. Jenže my jsme během staletí její smysl zapomněli. Až poslední koncil zavedl na teologických fakultách předmět liturgiky a přišel s liturgickou obnovou, která nás vrací k záměru Ježíšovy hostiny.

Nikdo o nás nemluví tak krásně jako Bůh, který nás nazývá svými milovanými dětmi, královstvím kněží … dokonce svou milovanou nevěstou. Hospodin své přátelství k nám přirovnal k nejkrásnějšímu manželství. Jeho smlouva s Izraelem je svatební smlouvou. Izraelité si toho považují.

Už Sipora, manželka Mojžíšova, při obřízce svého syna řekla Hospodinu: „Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví“.
Tato slova dodnes Izraelité při každé obřízce vyznávají. (Znají úctyhodný význam obřízky.)

Proroci na více místech připomínají boží manželství s námi. Připomenu alespoň jedno. Hospodin navzdory opakované nevěře Izraele říká svému lidu:
„V onen den budeš ke mně volat: ,Můj muži´, a nenazveš mě už: ,Můj Baale´. Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ (Oz 2,18.21-22

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 8. neděle v mezidobí (B) (Václav Vacek) Vyšší nebo Boží nutnost? (B) (Umlaufoviny)

Čtení je také zmíněno v textech: 12. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) Slavnost Těla a Krve Páně (A) (Václav Vacek) Slavnost Narození Páně (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

)

Židé si svého postavení Boží nevěsty považují. Každou sobotu a o Velikonocích si čtou knihu Píseň písní popisující milostný vztah Hospodina se svou nevěstou. Mnozí knihu pokládají za nejkrásnější biblický spis.
My jsme vědomí Boží nevěsty potratili.

Ježíš přišel jako boží Ženich Izraele. Marie je první dcerou Izraele. Gabriel přišel vyjednat její souhlas: „Duch boží tě zastíní“. A Marie souhlasila i jménem těch, kteří o tak krásné přátelství s Bohem touží.

Evangelium nazývá Jana Baptistu přítelem ženicha. Jan řekl lidem:
„Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: ,Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit.´“ (J 3,28-30)
Jan připravoval, a dodneška připravuje, Izraelity ke svatbě s Mesiášem.

Není náhodou, že Ježíš v Janově evangeliu začíná své působení na svatbě. Ve svém vyučování používá řadu podobenství o svatbě. Jejich vrcholem je podobenství o nevěstě, kterou ženich obsluhuje:
„Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří. Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat.“ (L 12,34-37)
Lidé na té svatbě říkají: „Ženichu nevěnuj se nám, pečuj o svou nevěstu. Kde je tvá nevěsta?“ a Ženich odpovídá: „Vy jste mou nevěstou, proto o vás pečuji.“
To je v jiných náboženstvích neslýchané.

Ježíš nám daroval svého Ducha jako nového Průvodce: „Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,26) „Duch pravdy, vás uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší.“ (J 16,13)

Velikonoční slavnost židů byla a je rodinnou slavností. Ježíš ji povýšil a jako rodinnou slavnost nám ji vrátil. My jsme ale dělali vše proto, aby jako rodinná slavnost nevypadala. Proto náš výtvor nikoho nenadchne.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ (J 16,13)
A tak díky Duchu božímu nám dochází, co nám Ježíš svou hostinou vyznává, za koho nás pokládá, kam a k čemu nás zve.

Ježíš pozval své drahé na srdečnou oslavu Božího přátelství s lidmi. Jeho dobrořečení Otci nad chlebem a vínem je zároveň manželským slibem své nevěstě.
Na židovské svatbě dává ženich pít nevěstě ze svého poháru. Při velikonoční slavnosti má dodneška každý svůj pohár na víno. Hostitel nabízí jednomu člověku, kterého chce vyznamenat, aby se napil vína z jeho poháru. Ale Ježíš tenkráte řekl: „Dnes budete pít z mého poháru všichni, všichni jste mou nevěstou (matematickou řečí vyjádřeno: „Všichni patříte do množiny nevěsty boží“).

Ježíš nám připíjí na společný život. Nejsme diváky nebo svatebními hosty, ale nevěstou, které ženich slibuje svou lásku až na smrt, dokonce až za hrob. [7]

Známe obraz Poslední večeře Leonarda da Vinciho. Malíř neznal, jak přesně hostina vypadala, ale geniálně vyjádřil to podstatné – učedníci sedí s Ježíšem natěsno u stolu coby nejbližší přátelé. Ježíšovo místo není nijak vyvýšené. 

Po staletí se lidé klaněli zázraku „sestupování Boha na oltář“. Po staletí byl presbytář vyvýšen a oddělen jako jeviště a my jsme klečeli v „hledišti.“ Po staletí se lidé báli přijmout Ježíšovo pozvání ke stolu.
Duch boží nás přivádí k porozumění Ježíšovým slovům. Nasloucháme mu a žasneme nad největším zázrakem: Ježíš chce proměňovat nás a přebývat v nás, chce být s námi jedno tělo a jedna duše. (Srv. J 6,56; J 14,23; Zj 21,3)
Ježíš nás zve ke své hostině, aby nás sjednotil s Otcem a s bratřími. (Srv. 1 Kor 10,16-18)
Už víme, že my se stáváme „jevištěm“, my smíme patřit do množiny Beránkovy nevěsty. To je jedinečná a závratná událost.
(Když jsme promýšleli uspořádání orlického kostela, myslel jsem si, že by se stůl Páně měl umístit na vyvýšený stupeň, aby lidé lépe viděli, co se na stole odehrává. Ale pan arch. Brotánek stupeň nechtěl. Měl pravdu, Bůh k nám sestupuje – to je základní poselství.)    

Jinak se chováme na pohřbu, jinak na svatbě. Každý víme, co se na svatbě očekává od ženicha a nevěsty a jak se ženich a nevěsta chovají.
Dovolil by někdo z nás, mužských, aby před ním jeho nevěsta klečela? Ježíš s námi jedná s největší úctou, zve nás vedle sebe, na nejčestnější místo. Zachovat se podle jeho přání je výrazem úcty, slušnosti a pokory.                    

Někdy mluvíme o postojích při Ježíšově hostině. [8]
Každý, kdo byl na svatbě ví, jak se má chovat, kdy se sedí a kdy stojíme. Ježíš je geniální, uspořádal vše přirozeně do veliké krásy a noblesy. Nemusíme jej opravovat.
Židé se dodneška při „lámání chleba“ chovají jako my doma. Ten, kdo předsedá (např. při sobotním rodinném rituálu) rozláme chléb a nabízí jej na talíři ostatním, aby každý vzal sousto sám. Kdyby dával kousek chleba svou rukou, bylo by to nezdvořilé. I my už malé děcko učíme, jak má druhým nabízet z darované bonboniéry: „Neber do ruky bonbón a nedávej jej do ruky druhého, nabídni bonboniéru a každý si vezme sám bonbón, který chce.“

Proč jsme se my po staletí u Ježíšova stolu chovali jinak než si přeje náš Hostitel?

Dnešní slavnost nám může pomoci srovnat si krok s Ježíšovým vyučováním o jeho Hostině.
Budeme-li vnoučatům vyprávět o svatbě Ježíše s námi, děti tomu porozumí. [9]

---

[1] Může vizuální obdivování jídla ve vitríně nahradit ochutnávku jídla a hostinu samu?
Může průvod s Tělem Páně, čtyři oltáře a čtvero požehnání dál lidem více než společná Hostina? A kde je Krev Páně? K hostině patří jídlo a pití.
Co nám přináší Ježíšova krev?
Měl Ježíš svou hostinu nedomyšlenou? Proč se jí nedržíme? Zapomněl Ježíš na něco? Je tam něco zbytečné?
Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.
Kdo mne jí, bude mít život ze mne. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (J 6,53-58)
Pokud neznáš význam Ježíšovy slavnosti a neumíš ji vysvětlit, mlč a nekřiv Ježíšovu pohostinnost. A běž se doučit, co ti chybí.

[2] Všimněme si, co se stalo – mluvíme-li o „Nejsvětější Svátosti Oltářní,“ dochází ke zpředmětnění. Neříkali, že se při Ježíšově hostině zázračně setkáváme s Ježíšem.
Podobně to je se „svatým přijímáním.“ Kdo koho přijímá? 

[3] Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly.
Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.

[4]  Nikdo z nás nepopíráme Ježíšovu obětavost až na smrt. Ale jak o ní mluvíme?
Mohou být hříchy zahlazeny (vykoupeny) prolitím krve nevinného?
Byl uražen Bůh?
Přišel Ježíš usmířit Otce nebo nás?
Může se nespravedlnost napravit krutou smrtí spravedlivého?
Může být hřích lékem proti hříchu?

[5] Tridentský koncil přišel s významnou reformou liturgie. Ale během dalších čtyřista let jeho předpisy zkameněly (církev má pružně sloužit životu). Návrhy na další liturgickou úpravu byly na 1. Vatikánském koncilu zamítnuty (církev se cítila v obležení nepřátel a jen se bránila směrem ven). Až tragedie 20. století probudila osvícené osobnosti k naslouchání Duchu božímu a k přemýšlení.
Augustinián Pius Parsch (narozený na Moravě a žijící pak ve Vídni) viděl, jak ve strašných útrapách 1. světové války byl rituál latinské mše pro vojáky němý. Krok za krokem začal sloužit liturgii pro vojáky v rodném jazyku. Další osobnosti se k němu přidali a přispěli tak k pozdější liturgické obnově 2. Vatikánského koncilu. 

[6]  Jsme jako Lotova žena, neposlechla radu: „Neohlížej se za sebe“ a proměnila se v solný sloup. (Srv Gn 19,17.19)   
[7] Velice si vážíme obětavosti našich maminek. Dříve jich mnoho při porodu zemřelo. Některé přežili díky lékařům. Tím více si vážíme Ježíšovy obětavosti - nikdy na ni nezapomeneme.

[8] Už neříkám „Večeře Páně,“ protože ji slavíme kdykoliv i ráno, poledne ….
[9] Ženich na svatbě vítá krásně ustrojenou nevěstu, přivede ji do kostela (nebo na radnici), políbí ji, řekne ji svatební slib (a ona jemu), připijí si na pěkný společný život, jedí spolu dobrá a sladká jídla, tančí spolu …, těší na společný život.
I my se na svatbu pěkně oblékáme, novomanželům blahopřejeme a obdarujeme je … Nakonec si ženich odvede nevěstu domů. Skoro všichni lidé jsou nevěsty a ženichové.
Jako mravenci patří do mraveniště a včely do včelstva, tak i my smíme patřit do nevěsty Boha. Je pěkné být takovou nevěstou.
Není těžké dětem vyprávět o jídle a pití. „Čím se živíme, tím se stáváme.“ O přátelství, vyučování a poznávání. O krvi a Duchu božím. …