Slavnost Nejsvětější Trojice
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Téma: Ex 34,4-9
Datum: 4. 6. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Téma: Ex 34,4-9
; 2 Kr 13,11-13
; J 3,16-18
Datum: 4. 6. 2023
Opakuji: Boha nelze
spočítat. Říkáme-li, že Bůh je jeden, ulehčuje nám to
vztah k němu (nemusíme se bát, že někoho dalšího mocného
opomeneme).
Říkáme-li že v Bohu je nějaké společenství, pomáhá nám to pochopit, že Bůh je láskou (k té je třeba nejméně dvou). [1]
Ověřme si v rozhoru s domácími, zda jsou tato slova srozumitelná.
Před týdnem jsme si říkali, jak pomocí biblických obrazů božímu Duchu porozumět, kým pro nás je, co z něj máme, čím je pro nás užitečný. [2]
První období našeho poznávání je od Abraháma do Ježíše.
Druhé je vyučování Ježíše.
Třetí je období Ducha - v tom žijeme my.
Jákobův žebřík dosahoval k nebi:
„Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží.“ Gn 28,12
Druhý žebřík jsme dostali od proroků.
Třetím žebříkem je Ježíš:
„Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka. (J 1,51
V poznávání Božího přátelství a následování Ježíše nelze přeskočit předešlé vyučování.
Nám se dostalo velké výsady, žijeme v době svatodušní - máme možnost nejvyššího porozumění Bohu a vztahu s ním.
Pokud bychom nevystupovali vzhůru (a nesestupovali k těm, kterým svědčit o tom, co jsme viděli a zažili nahoře), budeme bezduchými.
Proč každý rok znovu prosíme Ducha svatého, aby přišel? Není snad už dávno vylit „na veškeré tělo“? [4]
Ježíš nám daroval svého Ducha jako nového Průvodce. Místo žebrání si potřebujeme promyslet Ježíšova slova a pokyny:
„Duch svatý, kterého pošle Otec, vás naučí všemu a připomene vám všecko,
co jsem vám řekl.“ (Srv. J 14,26
„Duch pravdy, vás uvede vás do veškeré pravdy …“ (Srv. J 16,13
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14,23
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
Zachováte-li mé pokyny, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám pokyny svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,7.10.15
Tyto přísliby potřebujeme přijmout a podle nich se zařídit.
Ježíš ovšem řekl apoštolům slova, které platí i pro nás:
„Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli“. (J 14,12
Církev ta slova povýšeně přehlíží a nevztahuje je na sebe.
Příliš lpíme na své dosavadní představě o Bohu a nechceme přijmout Ježíšovo vyučování.
Nemáme „bázeň před Bohem“, povýšeně přehlížíme a nedodržujeme mnoho Ježíšových pokynů.
Místo toho jsme jako první ctnost nechali vnutit poslušnost k autoritám.
Sexualitu vydáváme za nečistou, tvrdíme, že Bůh přísně sleduje četnost jejího užívání. [5]
Navalujeme na lidi zbytečná břemena … [6]
Je pravda, že jsme od Ducha dostali jeho cenné dary (připomenu alespoň Charitu a péči o život). Dopracovali jsme se k velikému, dříve nevídanému bohatství, ale čas od času nám další válka mnoho zničí. Po první světové válce jsme se ještě nedostali z jejich následků a došlo k druhé světové válce.
My, středoevropané a východní Evropa - Ukrajinci jsme se ještě neuzdravili z následků sovětského útlaku a už Rusové ničí to, co si Ukrajinci vybudovali.
To je nejen materiální škoda, zůstává za námi strašidelný hřbitov duší. [7]
Jestli nebudeme hledat a přijímat boží moudrost, není nám pomoci. Znovu se ozývají hlasy, že války patří k lidským dějinám a že se máme smířit s tím, že člověk je nejkrutějším tvorem.
Písmo mluví jinak. Jsme pozvání k zrcadlení Boha. Máme být obrazem božím - dobrým hospodářem -všemu stvoření obrazu. A Duch boží nám nabízí svou pomoc, aby se nám podařilo žít v Pokoji božím (šalom).
Apoštolové nám na svém selhání ukazují, v čem udělali chybu. Bránili se některý Ježíšovým názorům přesto, že měli Ježíše za Mesiáše. Příliš si považovali svých názorů o Bohu a Ježíše někdy okřikovali.
Až ukřižování Ježíše a jejich selhání s nimi otřáslo.
Zdalipak s námi podobně otřese válka u našich sousedů?
Potřebujeme se obrátit!
Nevyprošujme si Ducha svatého, je to ztráta času. Naslouchejme mu a čiňme podle jeho pokynů.
Apoštolově v evangeliích přiznávají, že selhali ze strachu z představených. Před Kaifášem měli větší respekt než před Ježíšem. Z jejich dřívějšího prohlášení, že budou bránit Ježíše vlastním tělem, nic nezbylo.
Až na druhý pokus Petr a ostatní apoštolové přijali Ježíšovu moudrost.
Až na druhý pokus se Petr a ostatní apoštolové zbavili strachu z mocných – díky přijetí darů Ducha svatého.
Zatím jsme se nepoučili. Z přílišné a hloupé namyšlenosti si myslíme, že jsme pravdivá a neomylná církev. Nechceme si přiznat, že jsme zaostalí a pro lidi nezajímaví. [8]
Velice potřebujeme vedení Ducha božího. Potřebujeme se narovnat.
Dětem vyprávíme, jak mnozí skauti, Sokolové a Orlové se za války zapojili do odboje (už před válkou si pěstovali charakter a odvahu). Ale mnoho jich padlo. Z dvanácti apoštolů jich deset nepřežilo pronásledování a rodiny zůstali bez táty.
Jenže Bůh si nepřeje úděl vdov a sirotků. Nabízí nám pomoc svého Ducha proti zlu, aby k válkám a pronásledování vůbec nedocházelo. Necháme-li se Duchem vést, „Bůh nás vyvýší a budeme mu chválou, věhlasem a okrasou, jeho svatým lidem.“ (Dt 26,19
Hospodin by chtěl být na nás hrdý, na svou nevěstu.
Chce o nás pečovat, jako o svou milovanou nevěstu – budeme-li o to stát a budeme-li s ním spolupracovat jako dospělá a charakterní nevěsta. [9]
Křtem jsme vstoupili do Ježíšovy školy a k jeho záchranářům. Ježíš nás vzdělává a vybavuje svým Duchem.
Víme, jak se lidé v náročných situacích řadí do různých skupin: k pachatelům, kolaborantům, k čumilům, vyčuraným, bojovníkům proti zlu, zachráncům i mezi oběti, které se nebrání.
Víme, co chceme a co nechceme.
Potřebujeme objevit velikost úsilí o spravedlnost (raději lacině a falešně mluvíme o lásce).
Chceme si osvojit boží moudrost.
(Jak k ní dojít? Hledáním moudrosti a nasloucháním moudrým. Pěstováním umění rozhovoru. Rozpoznáváním pravdy od lži. Obranou proti strachu a cvičením odvahy.)
Mezi chlapy mluvíme o čtyřech archetypech: o milovníkovi, bojovníkovi, mudrci a králi. Ke všem archetypům máme v životě dorůst. Nestačí jen vynikat v jednom archetypu.[10]
Naše hloupé – nebiblické řeči o modlitbě („modleme se za mír na Ukrajině“), o postech, o našem obětování Bohu, nechtějí slyšet ani naše děti (mají zdravý cit pro opravdovost).
Kudy vede cesta vzhůru? Ježíšův žebřík, navázaný na Mojžíšův žebřík a prorocký žebřík, je pro nás postavený.
Kdo chce, ten se může od Ježíše dozvědět, jak se setkávat a mluvit s Bohem.
Jeho výzva k postu znamená něco jiného, než náboženský půst.
Místo obětování Bohu, říká:
„Otče, oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, rád budu člověkem, rád ukážu lidem, jakým požehnáním pro druhé může člověk být.“ (Srv. Žid 10,5-10
Duch boží nám připomíná, napovídá, jak krásná a životadárná Ježíšova moudrost je.
Slýcháváme v církvi výzvy k evangelizování druhých. My sami potřebujeme být evangelizováni.
Pořádáním noci kostelů, lidovými pobožnostmi a poutěmi to nenahradíme.
V příloze nabízím několik myšlenek z postojů Mahátma Gándhiho. Byl velkým učedníkem Ježíše (i když se nenechal pokřtít (křesťané, které potkal, jej nenadchli) a zároveň hinduistou.
ŽIVOTNÍ POSTOJE M. GÁNDHÍHO
Jsme-li schopni uvažovat na stejné úrovni o všech náboženstvích, neměli bychom váhat včlenit do našeho náboženství přijatelné prvky těch ostatních – měla by to být dokonce naše povinnost.
Podle vlastního názoru máme vždycky pravdu, podle upřímných kritiků se často mýlíme. Víme však dobře, že pravdu často mají – ze svého úhlu pohledu – obě strany. Proto se musíme vyhnout veškerému odsuzování protivníků či kritiků.
Není mým úkolem kritizovat pravidla (Písma) jiných náboženství. Je naopak privilegiem smět proklamovat a praktikovat pravdy, které obsahují. Zároveň je právem a povinností hinduisty, kterým jsem, odhalovat chyby hinduismu, aby bylo možné napravit je.
Když se nehinduisté pustí do kritizování nedostatků hinduismu, nejčastěji projevují neznalost tohoto náboženství a neschopnost uvažovat o něm z pohledu jeho vyznavačů. To deformuje jejich vnímání a křiví úsudek. To je pro hinduisty další důvod, aby si uvědomili vlastní omezení a nepouštěli se do kritizování islámu nebo křesťanství a jejich zakladatelů.
Na onom světě nejsou hinduisté, ani křesťané, ani muslimové. Všichni jsou souzeni podle svých činů, a ne podle toho, co vyznávali. Je třeba střežit identitu víry předků, ale to nám nesmí bránit vyvíjet se a přijímat to dobré z jiných náboženství.
Buddha nám znovu potvrdil, že nad světem věčně a nezpochybnitelně vládne mravní řád – zákonem této vlády je Bůh sám. Jeho duše s rozhořčením odmítla víru v Boha, který vyžadoval krev zvířat obětovaných pro jeho uspokojení – přitom tato zvířata jsou Jeho Stvořením.
Člověk je předurčen k tomu, aby ovládl své staré zvyky, překonal zlo ve svém nitru a vymezil správné místo dobru. Pokud nás tomu náboženství neučí, nemá nás co učit. Neexistuje však žádná snadná cesta. Zbabělost je nejhorším prohřeškem, protože pochází z nedostatečné víry v Boha.
Odvaha je první podmínkou spirituality. Zbabělci nemohou být mravní.
Odvaha je nezbytná pro rozvoj dalších ušlechtilých vlastností. Jak můžeme hledat pravdu nebo ocenit lásku bez odvahy?
Mít odvahu znamená být osvobozený od všech vnějších strachů – strachu z nemoci, zranění a smrti, ze ztráty majetku nebo milované bytosti, ze ztráty reputace, z toho, že někoho urazím…
Princip nenásilí je velmi aktivní síla. Není tu žádné místo pro zbabělost či slabost. Násilný člověk může doufat, že se jednoho dne promění v člověka nenásilného; nemůže v to však doufat člověk zbabělý. Pokud neumíme bránit sebe, své ženy a svá svatá místa silou utrpení, čili nenásilím, musíme být alespoň schopni bránit se bojem, nejsme-li ovšem zbabělci.
Nenásilí a zbabělost se vylučují. Skutečné nenásilí nezná strach. Kdo vlastní zbraně, má strach nebo je zbabělý.
Síla nesouvisí s fyzickými schopnostmi. Spočívá v nezlomné vůli. Tak může malá skupinka odhodlaných duší, naplněných nekonečnou vírou ve své poslání, změnit běh dějin.
Ten, kdo se oddal nenásilí, musí kultivovat svou schopnost nejvyšší oběti, aby se osvobodil od strachu. Nestará se, jestli ztratí území, majetek či život; bojí se jediného – Boha. Kdo má strach, nemůže se dokonale oddat nenásilí.
Pokud máme bázeň (respekt a úctu) před Bohem, přestáváme se bát lidí.
Spiritualita není nutně záležitostí znalosti textů a filozofických diskusí. Vyžaduje především kulturu srdce, ohromnou sílu, velkou neohroženost. Zbabělci nemohou být morální.
Každé ráno bychom si měli říct: „Nebudu se bát nikoho na této zemi; budu se bát jen Boha. Nebudu nikomu přát nic zlého. Nepodřídím se žádné nespravedlnosti, ať už se jí dopustí kdokoliv. Lež porazím pravdou a abych odolal lži, přijmu jakékoliv utrpení.“
Protože nenásilí je jednou z nejsilnějších metod přímé akce, neměl by se k němu bojovník uchylovat hned od začátku. Nejdříve by měl navázat a udržovat kontakt s vládnoucí autoritou, apelovat na veřejné mínění a vzdělávat lidi, vysvětlovat klidně svůj postoj zájemcům. Teprve když vyčerpá všechny tyto způsoby, může zahájit nenásilnou akci v pravém slova smyslu (satjágraha). Když už se však jednou na pokyn vnitřního hlasu pustil do akce, nikdy se nesmí vracet zpět.
Hladovka jakožto akt nenásilí má probudit svědomí těch, kvůli kterým ji držíme. V žádném případě nejde o to vyvíjet na ně jakýkoliv nátlak.
Ten, kdo zahájí hladovku, vyvíjí škodlivou sílu a nátlak jen sám na sebe. Nevyvíjí je nikdy proti těm, které chce ovlivnit. Neměli bychom stavět na stejnou úroveň utrpení, které způsobujeme sami sobě, a to, které působíme druhým.
Hladovět ve snaze probudit svědomí přítele, který podle našeho názoru určitě dělá chybu, neznamená vykonávat na něj nátlak v pravém smyslu slova.
Duchovní hladovka patří k projevům askeze a sebezapření, které mají vždycky očistný vliv na ty, v jejichž zájmu se drží.
Nespolupracovat s mocí je jednou ze součástí mého učení o nenásilí. Pro mě to však představuje předehru ke spolupráci. Má nespolupráce se vztahuje k systémům nebo metodám, rozhodně ne k lidem.
Za nespoluprací, jak ji vnímám já, je vždycky touha spolupracovat při každé příležitosti a i s těmi nejhoršími nepřáteli.
Žena je ztělesněním nenásilí, které představuje nekonečnou lásku, a tedy nekonečnou schopnost trpět. Neboť kdo jiný než matka projevuje lépe tuto schopnost – matka, která dokáže zapomenout na utrpení při porodu a nachází radost z plození; matka, která dokáže každý den snášet utrpení, aby její dítě mohlo vyrůstat?
Je snadné být přátelský ke svým přátelům. Avšak udělat si přítele z toho, kdo se považuje za našeho nepřítele, to je podstatou skutečné zbožnosti.
Nenásilí ve své pozitivní podobě znamená tu největší lásku, největší milosrdenství. Jsem-li partyzánem nenásilí, musím milovat svého nepřítele. A stejné pravidlo musím uplatňovat i vůči těm, kdo se špatně chovají, ať už se jedná o nepřátele, o cizince nebo o mého otce či syna.
Slabý neumí odpouštět. Toho je schopen jen silný.
Porážka mi nemůže vzít odvahu. Může mě jen poučit. Neboť vím, že mě vede Bůh.
[1] V Bohu jeden dává přednost druhým. Bůh není narcis zahleděný do sebe.
Od Otce se učíme rodičovství. Od Ježíše se učíme být božími dětmi. Ježíš je pro nás také srozumitelným vzorem partnera. Je pro nás představitelným ženichem. Učíme se být jeho nevěstou. Duch je naším dalším Průvodcem na cestě do božího království.
[2] Písmo ve výpovědi o Duchu používá obrazy vzduchu, dechu, větru, vody, ohně, holubice a vůně. S dětmi je dobrá řeč o těchto obrazech. Kdo přistoupí „na hru“, ten něco o Duchu božím pochopí.
V neděli jsme byli na opeře. Někde blízko mě seděla paní silně navoněná nějakým laciným parfémem. Bylo to obtěžující. Lze se vycvičit k vnímání vůní.
Těším se na vůni kvetoucích lip. Zbožní židé pokaždé při setkání s vůní děkují: „Nechť je pochválen ten, který nás obdarovává množstvím krásných vůní.“
[3] Když náš žebřík nedosahoval k cíli - třeba na vrchol třešňového stromu, k nejlepším třešním - navázali jsme na něj další žebř.
[4] Píseň „Přijď o Duchu přesvatý“ má pěkná slova i melodii, ale má prošlou lhůtu. Ježíš nám Ducha – nového Průvodce už dávno poslal.
Kdysi jsem si vymyslel příklad. Představme chlapy na návštěvě, kteří před obědem hrají v pokoji karty. Jsou tak zaujati hrou, že nevnímají paní domu, když je už několikrát zvala ke stolu. Pak se obrátí na hostitelku s prosbou, kdy bude oběd. - „Pánové už jsem tady byla pětkrát, polévka dávno stydne na stole.“
[5] Kněží závidí manželům a hlídají manželé, aby si sexualitu nedopřávali často (říkávám: „Kdo bude hlídat, aby nebyla užívána málo).
S jídlem jsme tak nenaložili. Naše častá obezita vypovídá o naší nekázni. (Mnoho nás, kněží, je objemných, máme velkou duši, a proto máme velkou pneumatiku.)
[6] Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami …“ (Mt 23,2-4
[7] Jedna naše Ukrajinka se jela podívat domů, ale u manžela našla cizí ženu. Nejrůznějších tragédií války je bezpočet.
[8] Zesnulý Petr Kolář SJ, který se po „89.“ vrátil do vlasti, který měl rozhled jako nikdo z nás, upozorňoval na naši nešťastnou zálibu v pseudobarokní církvi, byl odsunut do kouta, místo toho, abychom využili jeho zkušenosti. Lidé byli spokojeni s těmi, kteří chodí v barokní parádě.
Lidé si chodí fotografovat naše církevní průvody tak, jako fotí maškarní průvody, ale my jim nemáme co říci.
[9] Sijón naříkal: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ Cožpak může zapomenout žena na své děťátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní. Budeš ozdobena jako nevěsta. (Srov. Iz 49,14-18
[10] Potkal jsem několik příjemných a hodných mužů milých tváří. Dlouho žili s maminkou, od které zdědili a přijali její laskavost i líbeznost obličeje, ale v jejich životě chyběl táta, od kterého by se naučili rázně se stavět proti zlu. Zůstali hodnými chlapci, neodtrhli se od maminčiny zástěry, nepřijali kus chlapské odpovědnosti za svět okolo nich. Nedospěli, chtějí především vyjít s každým. Neumí se zastat pronásledovaných, mají v sobě výrazný archetyp milovníka, ale neposilují si archetyp bojovníka hájícího spravedlnost. Nemohou dorůst do vrcholného archetypu krále a otce, který pečuje o svěřené tak, aby jim nic podstatného k životu nechybělo. Nestačí být jen hodným člověkem. Každý jsme zváni k růstu.
Mohli bychom mluvit o bojovnících, kterým chybí moudrost a soucit. Nebo o vládcích, kteří neslouží a jen ovládají a okrádají druhé.
Říkáme-li že v Bohu je nějaké společenství, pomáhá nám to pochopit, že Bůh je láskou (k té je třeba nejméně dvou). [1]
Ověřme si v rozhoru s domácími, zda jsou tato slova srozumitelná.
Před týdnem jsme si říkali, jak pomocí biblických obrazů božímu Duchu porozumět, kým pro nás je, co z něj máme, čím je pro nás užitečný. [2]
První období našeho poznávání je od Abraháma do Ježíše.
Druhé je vyučování Ježíše.
Třetí je období Ducha - v tom žijeme my.
Jákobův žebřík dosahoval k nebi:
„Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží.“ Gn 28,12
) [3]
Druhý žebřík jsme dostali od proroků.
Třetím žebříkem je Ježíš:
„Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka. (J 1,51
) („Já jsem dveře, cesta,
žebřík …“)
V poznávání Božího přátelství a následování Ježíše nelze přeskočit předešlé vyučování.
Nám se dostalo velké výsady, žijeme v době svatodušní - máme možnost nejvyššího porozumění Bohu a vztahu s ním.
Pokud bychom nevystupovali vzhůru (a nesestupovali k těm, kterým svědčit o tom, co jsme viděli a zažili nahoře), budeme bezduchými.
Proč každý rok znovu prosíme Ducha svatého, aby přišel? Není snad už dávno vylit „na veškeré tělo“? [4]
Ježíš nám daroval svého Ducha jako nového Průvodce. Místo žebrání si potřebujeme promyslet Ježíšova slova a pokyny:
„Duch svatý, kterého pošle Otec, vás naučí všemu a připomene vám všecko,
co jsem vám řekl.“ (Srv. J 14,26
)
„Duch pravdy, vás uvede vás do veškeré pravdy …“ (Srv. J 16,13
)
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14,23
)
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
Zachováte-li mé pokyny, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám pokyny svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,7.10.15
)
Tyto přísliby potřebujeme přijmout a podle nich se zařídit.
Ježíš ovšem řekl apoštolům slova, které platí i pro nás:
„Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to neunesli“. (J 14,12
)
Církev ta slova povýšeně přehlíží a nevztahuje je na sebe.
Příliš lpíme na své dosavadní představě o Bohu a nechceme přijmout Ježíšovo vyučování.
Nemáme „bázeň před Bohem“, povýšeně přehlížíme a nedodržujeme mnoho Ježíšových pokynů.
Místo toho jsme jako první ctnost nechali vnutit poslušnost k autoritám.
Sexualitu vydáváme za nečistou, tvrdíme, že Bůh přísně sleduje četnost jejího užívání. [5]
Navalujeme na lidi zbytečná břemena … [6]
Je pravda, že jsme od Ducha dostali jeho cenné dary (připomenu alespoň Charitu a péči o život). Dopracovali jsme se k velikému, dříve nevídanému bohatství, ale čas od času nám další válka mnoho zničí. Po první světové válce jsme se ještě nedostali z jejich následků a došlo k druhé světové válce.
My, středoevropané a východní Evropa - Ukrajinci jsme se ještě neuzdravili z následků sovětského útlaku a už Rusové ničí to, co si Ukrajinci vybudovali.
To je nejen materiální škoda, zůstává za námi strašidelný hřbitov duší. [7]
Jestli nebudeme hledat a přijímat boží moudrost, není nám pomoci. Znovu se ozývají hlasy, že války patří k lidským dějinám a že se máme smířit s tím, že člověk je nejkrutějším tvorem.
Písmo mluví jinak. Jsme pozvání k zrcadlení Boha. Máme být obrazem božím - dobrým hospodářem -všemu stvoření obrazu. A Duch boží nám nabízí svou pomoc, aby se nám podařilo žít v Pokoji božím (šalom).
Apoštolové nám na svém selhání ukazují, v čem udělali chybu. Bránili se některý Ježíšovým názorům přesto, že měli Ježíše za Mesiáše. Příliš si považovali svých názorů o Bohu a Ježíše někdy okřikovali.
Až ukřižování Ježíše a jejich selhání s nimi otřáslo.
Zdalipak s námi podobně otřese válka u našich sousedů?
Potřebujeme se obrátit!
Nevyprošujme si Ducha svatého, je to ztráta času. Naslouchejme mu a čiňme podle jeho pokynů.
Apoštolově v evangeliích přiznávají, že selhali ze strachu z představených. Před Kaifášem měli větší respekt než před Ježíšem. Z jejich dřívějšího prohlášení, že budou bránit Ježíše vlastním tělem, nic nezbylo.
Až na druhý pokus Petr a ostatní apoštolové přijali Ježíšovu moudrost.
Až na druhý pokus se Petr a ostatní apoštolové zbavili strachu z mocných – díky přijetí darů Ducha svatého.
Zatím jsme se nepoučili. Z přílišné a hloupé namyšlenosti si myslíme, že jsme pravdivá a neomylná církev. Nechceme si přiznat, že jsme zaostalí a pro lidi nezajímaví. [8]
Velice potřebujeme vedení Ducha božího. Potřebujeme se narovnat.
Dětem vyprávíme, jak mnozí skauti, Sokolové a Orlové se za války zapojili do odboje (už před válkou si pěstovali charakter a odvahu). Ale mnoho jich padlo. Z dvanácti apoštolů jich deset nepřežilo pronásledování a rodiny zůstali bez táty.
Jenže Bůh si nepřeje úděl vdov a sirotků. Nabízí nám pomoc svého Ducha proti zlu, aby k válkám a pronásledování vůbec nedocházelo. Necháme-li se Duchem vést, „Bůh nás vyvýší a budeme mu chválou, věhlasem a okrasou, jeho svatým lidem.“ (Dt 26,19
)
Hospodin by chtěl být na nás hrdý, na svou nevěstu.
Chce o nás pečovat, jako o svou milovanou nevěstu – budeme-li o to stát a budeme-li s ním spolupracovat jako dospělá a charakterní nevěsta. [9]
Křtem jsme vstoupili do Ježíšovy školy a k jeho záchranářům. Ježíš nás vzdělává a vybavuje svým Duchem.
Víme, jak se lidé v náročných situacích řadí do různých skupin: k pachatelům, kolaborantům, k čumilům, vyčuraným, bojovníkům proti zlu, zachráncům i mezi oběti, které se nebrání.
Víme, co chceme a co nechceme.
Potřebujeme objevit velikost úsilí o spravedlnost (raději lacině a falešně mluvíme o lásce).
Chceme si osvojit boží moudrost.
(Jak k ní dojít? Hledáním moudrosti a nasloucháním moudrým. Pěstováním umění rozhovoru. Rozpoznáváním pravdy od lži. Obranou proti strachu a cvičením odvahy.)
Mezi chlapy mluvíme o čtyřech archetypech: o milovníkovi, bojovníkovi, mudrci a králi. Ke všem archetypům máme v životě dorůst. Nestačí jen vynikat v jednom archetypu.[10]
Naše hloupé – nebiblické řeči o modlitbě („modleme se za mír na Ukrajině“), o postech, o našem obětování Bohu, nechtějí slyšet ani naše děti (mají zdravý cit pro opravdovost).
Kudy vede cesta vzhůru? Ježíšův žebřík, navázaný na Mojžíšův žebřík a prorocký žebřík, je pro nás postavený.
Kdo chce, ten se může od Ježíše dozvědět, jak se setkávat a mluvit s Bohem.
Jeho výzva k postu znamená něco jiného, než náboženský půst.
Místo obětování Bohu, říká:
„Otče, oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, rád budu člověkem, rád ukážu lidem, jakým požehnáním pro druhé může člověk být.“ (Srv. Žid 10,5-10
)
Duch boží nám připomíná, napovídá, jak krásná a životadárná Ježíšova moudrost je.
Slýcháváme v církvi výzvy k evangelizování druhých. My sami potřebujeme být evangelizováni.
Pořádáním noci kostelů, lidovými pobožnostmi a poutěmi to nenahradíme.
V příloze nabízím několik myšlenek z postojů Mahátma Gándhiho. Byl velkým učedníkem Ježíše (i když se nenechal pokřtít (křesťané, které potkal, jej nenadchli) a zároveň hinduistou.
ŽIVOTNÍ POSTOJE M. GÁNDHÍHO
Jsme-li schopni uvažovat na stejné úrovni o všech náboženstvích, neměli bychom váhat včlenit do našeho náboženství přijatelné prvky těch ostatních – měla by to být dokonce naše povinnost.
Podle vlastního názoru máme vždycky pravdu, podle upřímných kritiků se často mýlíme. Víme však dobře, že pravdu často mají – ze svého úhlu pohledu – obě strany. Proto se musíme vyhnout veškerému odsuzování protivníků či kritiků.
Není mým úkolem kritizovat pravidla (Písma) jiných náboženství. Je naopak privilegiem smět proklamovat a praktikovat pravdy, které obsahují. Zároveň je právem a povinností hinduisty, kterým jsem, odhalovat chyby hinduismu, aby bylo možné napravit je.
Když se nehinduisté pustí do kritizování nedostatků hinduismu, nejčastěji projevují neznalost tohoto náboženství a neschopnost uvažovat o něm z pohledu jeho vyznavačů. To deformuje jejich vnímání a křiví úsudek. To je pro hinduisty další důvod, aby si uvědomili vlastní omezení a nepouštěli se do kritizování islámu nebo křesťanství a jejich zakladatelů.
Na onom světě nejsou hinduisté, ani křesťané, ani muslimové. Všichni jsou souzeni podle svých činů, a ne podle toho, co vyznávali. Je třeba střežit identitu víry předků, ale to nám nesmí bránit vyvíjet se a přijímat to dobré z jiných náboženství.
Buddha nám znovu potvrdil, že nad světem věčně a nezpochybnitelně vládne mravní řád – zákonem této vlády je Bůh sám. Jeho duše s rozhořčením odmítla víru v Boha, který vyžadoval krev zvířat obětovaných pro jeho uspokojení – přitom tato zvířata jsou Jeho Stvořením.
Člověk je předurčen k tomu, aby ovládl své staré zvyky, překonal zlo ve svém nitru a vymezil správné místo dobru. Pokud nás tomu náboženství neučí, nemá nás co učit. Neexistuje však žádná snadná cesta. Zbabělost je nejhorším prohřeškem, protože pochází z nedostatečné víry v Boha.
Odvaha je první podmínkou spirituality. Zbabělci nemohou být mravní.
Odvaha je nezbytná pro rozvoj dalších ušlechtilých vlastností. Jak můžeme hledat pravdu nebo ocenit lásku bez odvahy?
Mít odvahu znamená být osvobozený od všech vnějších strachů – strachu z nemoci, zranění a smrti, ze ztráty majetku nebo milované bytosti, ze ztráty reputace, z toho, že někoho urazím…
Princip nenásilí je velmi aktivní síla. Není tu žádné místo pro zbabělost či slabost. Násilný člověk může doufat, že se jednoho dne promění v člověka nenásilného; nemůže v to však doufat člověk zbabělý. Pokud neumíme bránit sebe, své ženy a svá svatá místa silou utrpení, čili nenásilím, musíme být alespoň schopni bránit se bojem, nejsme-li ovšem zbabělci.
Nenásilí a zbabělost se vylučují. Skutečné nenásilí nezná strach. Kdo vlastní zbraně, má strach nebo je zbabělý.
Síla nesouvisí s fyzickými schopnostmi. Spočívá v nezlomné vůli. Tak může malá skupinka odhodlaných duší, naplněných nekonečnou vírou ve své poslání, změnit běh dějin.
Ten, kdo se oddal nenásilí, musí kultivovat svou schopnost nejvyšší oběti, aby se osvobodil od strachu. Nestará se, jestli ztratí území, majetek či život; bojí se jediného – Boha. Kdo má strach, nemůže se dokonale oddat nenásilí.
Pokud máme bázeň (respekt a úctu) před Bohem, přestáváme se bát lidí.
Spiritualita není nutně záležitostí znalosti textů a filozofických diskusí. Vyžaduje především kulturu srdce, ohromnou sílu, velkou neohroženost. Zbabělci nemohou být morální.
Každé ráno bychom si měli říct: „Nebudu se bát nikoho na této zemi; budu se bát jen Boha. Nebudu nikomu přát nic zlého. Nepodřídím se žádné nespravedlnosti, ať už se jí dopustí kdokoliv. Lež porazím pravdou a abych odolal lži, přijmu jakékoliv utrpení.“
Protože nenásilí je jednou z nejsilnějších metod přímé akce, neměl by se k němu bojovník uchylovat hned od začátku. Nejdříve by měl navázat a udržovat kontakt s vládnoucí autoritou, apelovat na veřejné mínění a vzdělávat lidi, vysvětlovat klidně svůj postoj zájemcům. Teprve když vyčerpá všechny tyto způsoby, může zahájit nenásilnou akci v pravém slova smyslu (satjágraha). Když už se však jednou na pokyn vnitřního hlasu pustil do akce, nikdy se nesmí vracet zpět.
Hladovka jakožto akt nenásilí má probudit svědomí těch, kvůli kterým ji držíme. V žádném případě nejde o to vyvíjet na ně jakýkoliv nátlak.
Ten, kdo zahájí hladovku, vyvíjí škodlivou sílu a nátlak jen sám na sebe. Nevyvíjí je nikdy proti těm, které chce ovlivnit. Neměli bychom stavět na stejnou úroveň utrpení, které způsobujeme sami sobě, a to, které působíme druhým.
Hladovět ve snaze probudit svědomí přítele, který podle našeho názoru určitě dělá chybu, neznamená vykonávat na něj nátlak v pravém smyslu slova.
Duchovní hladovka patří k projevům askeze a sebezapření, které mají vždycky očistný vliv na ty, v jejichž zájmu se drží.
Nespolupracovat s mocí je jednou ze součástí mého učení o nenásilí. Pro mě to však představuje předehru ke spolupráci. Má nespolupráce se vztahuje k systémům nebo metodám, rozhodně ne k lidem.
Za nespoluprací, jak ji vnímám já, je vždycky touha spolupracovat při každé příležitosti a i s těmi nejhoršími nepřáteli.
Žena je ztělesněním nenásilí, které představuje nekonečnou lásku, a tedy nekonečnou schopnost trpět. Neboť kdo jiný než matka projevuje lépe tuto schopnost – matka, která dokáže zapomenout na utrpení při porodu a nachází radost z plození; matka, která dokáže každý den snášet utrpení, aby její dítě mohlo vyrůstat?
Je snadné být přátelský ke svým přátelům. Avšak udělat si přítele z toho, kdo se považuje za našeho nepřítele, to je podstatou skutečné zbožnosti.
Nenásilí ve své pozitivní podobě znamená tu největší lásku, největší milosrdenství. Jsem-li partyzánem nenásilí, musím milovat svého nepřítele. A stejné pravidlo musím uplatňovat i vůči těm, kdo se špatně chovají, ať už se jedná o nepřátele, o cizince nebo o mého otce či syna.
Slabý neumí odpouštět. Toho je schopen jen silný.
Porážka mi nemůže vzít odvahu. Může mě jen poučit. Neboť vím, že mě vede Bůh.
[1] V Bohu jeden dává přednost druhým. Bůh není narcis zahleděný do sebe.
Od Otce se učíme rodičovství. Od Ježíše se učíme být božími dětmi. Ježíš je pro nás také srozumitelným vzorem partnera. Je pro nás představitelným ženichem. Učíme se být jeho nevěstou. Duch je naším dalším Průvodcem na cestě do božího království.
[2] Písmo ve výpovědi o Duchu používá obrazy vzduchu, dechu, větru, vody, ohně, holubice a vůně. S dětmi je dobrá řeč o těchto obrazech. Kdo přistoupí „na hru“, ten něco o Duchu božím pochopí.
V neděli jsme byli na opeře. Někde blízko mě seděla paní silně navoněná nějakým laciným parfémem. Bylo to obtěžující. Lze se vycvičit k vnímání vůní.
Těším se na vůni kvetoucích lip. Zbožní židé pokaždé při setkání s vůní děkují: „Nechť je pochválen ten, který nás obdarovává množstvím krásných vůní.“
[3] Když náš žebřík nedosahoval k cíli - třeba na vrchol třešňového stromu, k nejlepším třešním - navázali jsme na něj další žebř.
[4] Píseň „Přijď o Duchu přesvatý“ má pěkná slova i melodii, ale má prošlou lhůtu. Ježíš nám Ducha – nového Průvodce už dávno poslal.
Kdysi jsem si vymyslel příklad. Představme chlapy na návštěvě, kteří před obědem hrají v pokoji karty. Jsou tak zaujati hrou, že nevnímají paní domu, když je už několikrát zvala ke stolu. Pak se obrátí na hostitelku s prosbou, kdy bude oběd. - „Pánové už jsem tady byla pětkrát, polévka dávno stydne na stole.“
[5] Kněží závidí manželům a hlídají manželé, aby si sexualitu nedopřávali často (říkávám: „Kdo bude hlídat, aby nebyla užívána málo).
S jídlem jsme tak nenaložili. Naše častá obezita vypovídá o naší nekázni. (Mnoho nás, kněží, je objemných, máme velkou duši, a proto máme velkou pneumatiku.)
[6] Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami …“ (Mt 23,2-4
)
[7] Jedna naše Ukrajinka se jela podívat domů, ale u manžela našla cizí ženu. Nejrůznějších tragédií války je bezpočet.
[8] Zesnulý Petr Kolář SJ, který se po „89.“ vrátil do vlasti, který měl rozhled jako nikdo z nás, upozorňoval na naši nešťastnou zálibu v pseudobarokní církvi, byl odsunut do kouta, místo toho, abychom využili jeho zkušenosti. Lidé byli spokojeni s těmi, kteří chodí v barokní parádě.
Lidé si chodí fotografovat naše církevní průvody tak, jako fotí maškarní průvody, ale my jim nemáme co říci.
[9] Sijón naříkal: „Hospodin mě opustil, Panovník na mě zapomenul.“ Cožpak může zapomenout žena na své děťátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní. Budeš ozdobena jako nevěsta. (Srov. Iz 49,14-18
)
[10] Potkal jsem několik příjemných a hodných mužů milých tváří. Dlouho žili s maminkou, od které zdědili a přijali její laskavost i líbeznost obličeje, ale v jejich životě chyběl táta, od kterého by se naučili rázně se stavět proti zlu. Zůstali hodnými chlapci, neodtrhli se od maminčiny zástěry, nepřijali kus chlapské odpovědnosti za svět okolo nich. Nedospěli, chtějí především vyjít s každým. Neumí se zastat pronásledovaných, mají v sobě výrazný archetyp milovníka, ale neposilují si archetyp bojovníka hájícího spravedlnost. Nemohou dorůst do vrcholného archetypu krále a otce, který pečuje o svěřené tak, aby jim nic podstatného k životu nechybělo. Nestačí být jen hodným člověkem. Každý jsme zváni k růstu.
Mohli bychom mluvit o bojovnících, kterým chybí moudrost a soucit. Nebo o vládcích, kteří neslouží a jen ovládají a okrádají druhé.