Slavnost Seslání Ducha svatého
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Sam 10,5-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11
Datum: 28. 5. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Sam 10,5-12 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 2,1-11
; 1 Kor 12,3b-13
; J 20,19-23
Datum: 28. 5. 2023
Izraelité o svátku Šavuót
(padesát dní po Velikonocích) slaví darování Tóry. Ta jim je víc než
Ústavou. Váží si toho, že s nimi Hospodin mluví. Studiem Písma se
snaží Bohu porozumět, aby k němu mohli přilnout celou svou
bytostí a dorůstat do jeho obrazu.
My, kristovci, k daru Tóry přijímáme dar Ducha. Slavíme oboje obdarování.
Izraelité přijali „Mojžíšovo“ vyučování a časem i vyučování proroků. Nám Ježíš nabízí ještě větší poznávání.
Rodina a škola nás naučily porozumět řadě věcí a umění o nich vypovídat. O Duchu svatém už také něco víme a máme o něm vyprávět druhým (poznávání, studium patří do výbavy ke službě královského kněžství, kterou jsme přijali křtem).
Opakování je matkou moudrosti, tak znovu připomenu pár základních informací – znalostí o Duchu božím, které nás ovlivňují, formují.
Biblické vyučování je velice názorné, Ducha božího přirovnává ke vzduchu, dechu, vanutí větru, k osvěžující vodě, svítícímu a hřejícímu ohni, příjemné vůni. Mluví také o inteligentní, mírné a nepolapitelné holubici. A o životadárné krvi. Tyto obrazy jsou zajímavější, srozumitelnější a přesnější než katechismové definice.
Písmo připisuje Duchu stvořitelskou moc:
„Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží …“ (Gn 1,2
Člověk je oživen božím dechem – duchem:
„Hospodin vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 2,7
Dokonce i Samsonova síla, když sjednocovala boží lid:
„Duch Hospodinův Samsona začal ponoukat v Danovském táboře …“
(Sd 13,25
Dar proroctví a moudrost starších jsou dávány těm, kteří vedli lid:
„Samuel vylil olej na hlavu Saula, políbil ho a řekl: „Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím. … Narazíš na hlouček proroků sestupujících z posvátného návrší, kteří budou v prorockém vytržení. Zmocní se tě duch Hospodinův a upadneš do prorockého vytržení s nimi a změníš se v jiného muže.“ (1 S 10,1.5-7
V Izraeli narůstalo všeobecné očekávání vylití Ducha na všechen boží lid:
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Shromaždi mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. … Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy.
Dva muži však zůstali v táboře, Eldad a Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ Jozue, zvolal: „Mojžíši, zabraň jim v tom!“ Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ (Srv. Nm 11,16-29
Proroci přislibovali vylití Ducha na boží lid:
„Vyleji svého ducha na každé tělo.
Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat,
vaši starci budou mít sny,
vaši jinoši budou mít prorocká vidění.
Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.
Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání.“ (Jl 3,1-2.5
Skrze Ezechiela Hospodin slibuje:
„Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými pokyny.“ (Ez 36,27
„Dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa. I budou mým lidem a já jim budu Bohem.“ (Ez 11,19-20
A u Jeremiáše jsou významná slova:
„Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem. Své pokyny jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův.“ (Jr 31,33-34
Vše dobré v lidstvu je spojeno s duchem božím. Vše co žije, trvá skrze Ducha:
„Skryješ-li, Bože, tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí.
Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.
Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla.“ (Ž 104,29-31
Obraz vůně nás dovede i k významu slov: Pomazaný, Mesiáš, Kristus – ovoněný, vonící. Izraelský král měl lidem vonět po Hospodinu.
„Buďte vůní Ducha,“ říkají některé překlady Ef 5,18
I my jsme při křtu a biřmování byli ovoněni, abychom voněli po Bohu.
Izrael žil touhou po Duchu božím. Ježíš říká o Duchu:
„Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (J 3,8
Ježíšovou smrtí nastává konečné vylití Ducha.
Ježíš na kříži zvolal mocným hlasem:
„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Po těch slovech skonal.“ (Lk 23,46
„Jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda.“ (J 19,34
„Duch, voda a krev - a ti tři jsou zajedno.“ (1 J 5,8
Nepřehlédněme obrazy o setkávání se s Duchem božím, ponořování do Ducha, vylévání Ducha.
Duch boží s námi pracuje.
Řada Izraelitů dodnes pilně studuje Mojžíšovo vyučování a vyučování proroků.
Z evangelií víme, kde židé ustrnuli.
Tóra je dílem Ducha božího. Ale Bůh není spoutaný literou, touží nás vést dál a dál k dalšímu porozumění. Proroci byli pružnými lidmi, dokázali přijmout další porce Ducha, reagujícího na boží vedení a potřeby své doby.
Saduceové - kněžská třída - byli konzervativní. Pečlivě, doslovně dodržovali své rituály popsané v Tóře, ale názorům a spisům proroků se tvrdě bránili. Pokládali je za nekázeň, za chaos a svévolné přidávaní ke zjevení Tóry.
Bezduchá zatuhlost velekněží a fanatiků vedla k nesnášenlivosti, k pronásledování proroků. Především oni zabili Ježíše. Ano, i farizeům Ježíš velice vadil. Obě skupiny se proti němu spikly.
Ježíš učí, že řád i spontaneita vycházejí z Ducha, obojímu máme být otevření. Učí nás rozpoznávat co je a co není z Ducha božího.
Ježíšovi učedníci (až na jednoho) nepatřili do kněžské třídy.
Ale křesťané se časem vrátili ke kněžstvu (v mnohém podle „starozákonního“ a pohanského egyptského mustru). Navíc v církvi časem převládl právnický přístup. Prorocký hlas je po staletí umlčován. Nechceme slyšet, že nás Duch chce dál a dál uvádět do veškeré pravdy. Podvědomě ctíme, že ohrožuje naše mocenské postavení.
Izaiáš mluví o výbavě Mesiáše:
Na Pomazaném - „Vonícím“ - spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy.
Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. (Iz 11,1-5
V apoštolských listech je mnoho míst o Duchu božím. V listu 1 Kor 12
„Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Gal 5,22-23
Můžeme mluvit o třech dobách v dějinách božího lidu:
- První je doba od Abraháma po Ježíše
- druhá je v čase Ježíšova vyučování
- třetí doba nastala konečným vylitím Ducha. V té máme žít.
Ale málokdo došel tak daleko. Spíše jsme duchovně trpaslíci.
K prvnímu čtení. Událost o seslání Ducha na svátek Šavuót dovršuje Ježíšovy Velikonoce.
Je protikladem k budování společnosti bez boží moudrosti z Gn 11
Naopak při seslání Ducha svatého byli ti, co se seběhli, otevření Duchu božímu a druhým; řekli: „Apoštolové nám mluví z duše, mluví „naší řečí“. [1]
K druhému čtení. Každý jedinec je pro Boha cenný a jedinečný. Ale pro nás je zároveň velice důležité, že smíme patřit do celku božího lidu, do množiny boží nevěsty. Ježíš s námi chce být „jedním tělem a jednou duší.“ Každý se můžeme nořit do Ježíšova Ducha.
K evangeliu. Ježíš přichází k učedníkům s pozdravem Šalom – „Pokoj vám“. Bůh nám nabízí ke spolupráci svou pomoc a své dary. Bez něj této harmonie nedosáhneme. Izraelité přání šálom přijali do svého pozdravu. Od nich to odkoukali muslimové.
Lidi „šalomu“ spolupracují s Duchem, vytvářejí porozumění s druhými, usilují o vyříkávání si konfliktů všeho druhu, pracují na smíření, odpouštění a nápravě chyb.
Šalom je tak důležitý dar, že jej Ježíš nabízí učedníkům hned po svém vzkříšení.
Všimněme si, že Ježíš - poškozený, přichází první za těmi, kteří mu zůstali dlužní, selhali. Proto i my máme - jako tvůrci pokoje - přicházet za provinilci, i když oni by měli přijít s omluvou jako první („nejde-li Mohamed k hoře, má hora přijít k Mohamedovi“). [2]
Pokaždé si připomínáme, že Ježíšova slova o odpouštění platí pro nás v největší šíři, ne jen pro svátost smíření.
Bez spolupráce s Duchem nedojdeme k šalomu.
Známe řadu pěkných rodin, které nejsou kostelové, ale žijí dobře. Potkávám ušlechtilé mladé lidi, kteří budují svá manželství a pěkně vychovávají své děti. Ptám se, co jim my, křesťané, můžeme nabídnout? A co jim umíme nabídnout? [3]
Ale opět se ptám, proč se tolik manželství rozpadá. [4]
A proč jsme nezabránili válce na Ukrajině.
Malé zloděje a vrahy umíme odhalovat, postihovat a zneškodňovat, ale velké zločince neumíme včas rozpoznat a odzbrojit. Mnoho lidí tyto psychopaty - nemají strach ani svědomí - dlouho obdivuje a volí je.
Žijeme ve velikém bohatství a myslíme si, že si sami stačíme, dokud nám něco nespadne na hlavu. V církvi je Duch cizí, i když se jím oháníme.
Jednou do roka v kostele přečteme příslib o Mesiáši, ale více pozornosti mu nevěnujeme.
„ … Spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. …
Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. … (Iz 11,1n
I spravedlnost je v církvi popelkou. Raději mlhavě mluvíme o lásce.
Ježíš nám přislíbil svého Ducha jako nového Průvodce:
„Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko,
co jsem vám řekl.“ (J 14,26
„Duch pravdy, vás uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude
mluvit, co uslyší. (J 16,13
Ale spolupráci s Duchem za nás nikdo neodpracuje. Nemusíme prosit Ducha svatého, aby přišel. Už se stalo, je připraven. Máme vykročit.
Za týden se vrátím k působení Ducha svatého u nás a v nás.
[1] Do Jeruzaléma přicházeli na Velikonoce Izraelité z různých diaspor a zdrželi se až do svátku Šavuot. Někteří se na stáří stěhovali do Jeruzaléma, aby byli nablízku Mesiáši při jeho příchodu. Staří lidé nebývají pružní, to, co se tady stalo, je podivuhodné.
Máme si udržovat svou otevřenost vůči Duchu božímu.
[2] Ten, kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,22b-24
[3] Karel Čapek před sto lety napsal: „Náboženská nauka, která by chtěla k sobě obrátit dospělé lidi, musela by se podávat daleko méně primitivně, méně formálně a dogmaticky, méně mechanicky; musela by počítat se složitější psychologií kritického rozumu, životní praxe a živé vnitřní účelnosti.“ K. Č.: Náboženská výchova,1923
[4] Koncem 60. let 20. století v USA probíhal veliký průzkum obyvatel. Různým institucím byla nabídnuta možnost klást otázky. Někdo chtěl zjistit, kolik lidí je „věřících“. Neptali: „Věříte v Boha? Chodíte do kostela“, ale: „Čtete si denně z Písma, modlíte se denně? – Což znamená, řídíte se v životě boží moudrostí a konzultujete si své jednání s Bohem?
Výzkum ukázal, že se tenkráte v USA rozpadá každé čtvrté manželství (jako u nás). Někdo chtěl vědět, zda se také rozpadají manželství věřících. Ano, rozpadají se, ale ne jedno ze čtyř, nýbrž jedno ze čtyř tisíc.
Připomínám, že křesťanské manželství nastává, když oba manželé přijmou Ježíše za svého Učitele a Přítele.
My, kristovci, k daru Tóry přijímáme dar Ducha. Slavíme oboje obdarování.
Izraelité přijali „Mojžíšovo“ vyučování a časem i vyučování proroků. Nám Ježíš nabízí ještě větší poznávání.
Rodina a škola nás naučily porozumět řadě věcí a umění o nich vypovídat. O Duchu svatém už také něco víme a máme o něm vyprávět druhým (poznávání, studium patří do výbavy ke službě královského kněžství, kterou jsme přijali křtem).
Opakování je matkou moudrosti, tak znovu připomenu pár základních informací – znalostí o Duchu božím, které nás ovlivňují, formují.
Biblické vyučování je velice názorné, Ducha božího přirovnává ke vzduchu, dechu, vanutí větru, k osvěžující vodě, svítícímu a hřejícímu ohni, příjemné vůni. Mluví také o inteligentní, mírné a nepolapitelné holubici. A o životadárné krvi. Tyto obrazy jsou zajímavější, srozumitelnější a přesnější než katechismové definice.
Písmo připisuje Duchu stvořitelskou moc:
„Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží …“ (Gn 1,2
)
Člověk je oživen božím dechem – duchem:
„Hospodin vytvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 2,7
)
Dokonce i Samsonova síla, když sjednocovala boží lid:
„Duch Hospodinův Samsona začal ponoukat v Danovském táboře …“
(Sd 13,25
, srv. také Sd 14,6-19
; Sd 15,14
)
Dar proroctví a moudrost starších jsou dávány těm, kteří vedli lid:
„Samuel vylil olej na hlavu Saula, políbil ho a řekl: „Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím. … Narazíš na hlouček proroků sestupujících z posvátného návrší, kteří budou v prorockém vytržení. Zmocní se tě duch Hospodinův a upadneš do prorockého vytržení s nimi a změníš se v jiného muže.“ (1 S 10,1.5-7
)
V Izraeli narůstalo všeobecné očekávání vylití Ducha na všechen boží lid:
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Shromaždi mi sedmdesát mužů z izraelských starších, o nichž víš, že jsou staršími a správci v lidu. Odeberu z ducha, který je na tobě, a vložím jej na ně. Ponesou pak břímě lidu s tebou, neponeseš je už sám. … Sotva na nich duch spočinul, prorokovali, ale potom už nikdy.
Dva muži však zůstali v táboře, Eldad a Médad. I na nich spočinul duch, ačkoliv nepřišli ke stanu; byli totiž mezi zapsanými. Ti prorokovali v táboře. Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ Jozue, zvolal: „Mojžíši, zabraň jim v tom!“ Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ (Srv. Nm 11,16-29
)
Proroci přislibovali vylití Ducha na boží lid:
„Vyleji svého ducha na každé tělo.
Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat,
vaši starci budou mít sny,
vaši jinoši budou mít prorocká vidění.
Rovněž na otroky a otrokyně vyleji v oněch dnech svého ducha.
Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání.“ (Jl 3,1-2.5
)
Skrze Ezechiela Hospodin slibuje:
„Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými pokyny.“ (Ez 36,27
)
„Dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa. I budou mým lidem a já jim budu Bohem.“ (Ez 11,19-20
)
A u Jeremiáše jsou významná slova:
„Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem. Své pokyny jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův.“ (Jr 31,33-34
)
Vše dobré v lidstvu je spojeno s duchem božím. Vše co žije, trvá skrze Ducha:
„Skryješ-li, Bože, tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí.
Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země.
Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla.“ (Ž 104,29-31
)
Obraz vůně nás dovede i k významu slov: Pomazaný, Mesiáš, Kristus – ovoněný, vonící. Izraelský král měl lidem vonět po Hospodinu.
„Buďte vůní Ducha,“ říkají některé překlady Ef 5,18
.
I my jsme při křtu a biřmování byli ovoněni, abychom voněli po Bohu.
Izrael žil touhou po Duchu božím. Ježíš říká o Duchu:
„Vítr vane kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ (J 3,8
)
Ježíšovou smrtí nastává konečné vylití Ducha.
Ježíš na kříži zvolal mocným hlasem:
„Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Po těch slovech skonal.“ (Lk 23,46
)
„Jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda.“ (J 19,34
)
„Duch, voda a krev - a ti tři jsou zajedno.“ (1 J 5,8
)
Nepřehlédněme obrazy o setkávání se s Duchem božím, ponořování do Ducha, vylévání Ducha.
Duch boží s námi pracuje.
Řada Izraelitů dodnes pilně studuje Mojžíšovo vyučování a vyučování proroků.
Z evangelií víme, kde židé ustrnuli.
Tóra je dílem Ducha božího. Ale Bůh není spoutaný literou, touží nás vést dál a dál k dalšímu porozumění. Proroci byli pružnými lidmi, dokázali přijmout další porce Ducha, reagujícího na boží vedení a potřeby své doby.
Saduceové - kněžská třída - byli konzervativní. Pečlivě, doslovně dodržovali své rituály popsané v Tóře, ale názorům a spisům proroků se tvrdě bránili. Pokládali je za nekázeň, za chaos a svévolné přidávaní ke zjevení Tóry.
Bezduchá zatuhlost velekněží a fanatiků vedla k nesnášenlivosti, k pronásledování proroků. Především oni zabili Ježíše. Ano, i farizeům Ježíš velice vadil. Obě skupiny se proti němu spikly.
Ježíš učí, že řád i spontaneita vycházejí z Ducha, obojímu máme být otevření. Učí nás rozpoznávat co je a co není z Ducha božího.
Ježíšovi učedníci (až na jednoho) nepatřili do kněžské třídy.
Ale křesťané se časem vrátili ke kněžstvu (v mnohém podle „starozákonního“ a pohanského egyptského mustru). Navíc v církvi časem převládl právnický přístup. Prorocký hlas je po staletí umlčován. Nechceme slyšet, že nás Duch chce dál a dál uvádět do veškeré pravdy. Podvědomě ctíme, že ohrožuje naše mocenské postavení.
Izaiáš mluví o výbavě Mesiáše:
Na Pomazaném - „Vonícím“ - spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy.
Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. (Iz 11,1-5
)
V apoštolských listech je mnoho míst o Duchu božím. V listu 1 Kor 12
; 1 Kor 13
kap. Pavel mluví o darech Ducha. Největší
z nich je láska, s ní se setkáváme doma, v práci, na ulici,
v nemocnici, ve škole….
„Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.“ (Gal 5,22-23
)
Můžeme mluvit o třech dobách v dějinách božího lidu:
- První je doba od Abraháma po Ježíše
- druhá je v čase Ježíšova vyučování
- třetí doba nastala konečným vylitím Ducha. V té máme žít.
Ale málokdo došel tak daleko. Spíše jsme duchovně trpaslíci.
K prvnímu čtení. Událost o seslání Ducha na svátek Šavuót dovršuje Ježíšovy Velikonoce.
Je protikladem k budování společnosti bez boží moudrosti z Gn 11
.
kap. (škoda, přeškoda, že i tento čtvrtý typ hříchu stále
opakujeme). Vede k prosazování vlastního Ega, k sobectví, kdy každý
mluví svou řečí: „Já, Já, Já“.
Naopak při seslání Ducha svatého byli ti, co se seběhli, otevření Duchu božímu a druhým; řekli: „Apoštolové nám mluví z duše, mluví „naší řečí“. [1]
K druhému čtení. Každý jedinec je pro Boha cenný a jedinečný. Ale pro nás je zároveň velice důležité, že smíme patřit do celku božího lidu, do množiny boží nevěsty. Ježíš s námi chce být „jedním tělem a jednou duší.“ Každý se můžeme nořit do Ježíšova Ducha.
K evangeliu. Ježíš přichází k učedníkům s pozdravem Šalom – „Pokoj vám“. Bůh nám nabízí ke spolupráci svou pomoc a své dary. Bez něj této harmonie nedosáhneme. Izraelité přání šálom přijali do svého pozdravu. Od nich to odkoukali muslimové.
Lidi „šalomu“ spolupracují s Duchem, vytvářejí porozumění s druhými, usilují o vyříkávání si konfliktů všeho druhu, pracují na smíření, odpouštění a nápravě chyb.
Šalom je tak důležitý dar, že jej Ježíš nabízí učedníkům hned po svém vzkříšení.
Všimněme si, že Ježíš - poškozený, přichází první za těmi, kteří mu zůstali dlužní, selhali. Proto i my máme - jako tvůrci pokoje - přicházet za provinilci, i když oni by měli přijít s omluvou jako první („nejde-li Mohamed k hoře, má hora přijít k Mohamedovi“). [2]
Pokaždé si připomínáme, že Ježíšova slova o odpouštění platí pro nás v největší šíři, ne jen pro svátost smíření.
Bez spolupráce s Duchem nedojdeme k šalomu.
Známe řadu pěkných rodin, které nejsou kostelové, ale žijí dobře. Potkávám ušlechtilé mladé lidi, kteří budují svá manželství a pěkně vychovávají své děti. Ptám se, co jim my, křesťané, můžeme nabídnout? A co jim umíme nabídnout? [3]
Ale opět se ptám, proč se tolik manželství rozpadá. [4]
A proč jsme nezabránili válce na Ukrajině.
Malé zloděje a vrahy umíme odhalovat, postihovat a zneškodňovat, ale velké zločince neumíme včas rozpoznat a odzbrojit. Mnoho lidí tyto psychopaty - nemají strach ani svědomí - dlouho obdivuje a volí je.
Žijeme ve velikém bohatství a myslíme si, že si sami stačíme, dokud nám něco nespadne na hlavu. V církvi je Duch cizí, i když se jím oháníme.
Jednou do roka v kostele přečteme příslib o Mesiáši, ale více pozornosti mu nevěnujeme.
„ … Spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. …
Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. … (Iz 11,1n
)
I spravedlnost je v církvi popelkou. Raději mlhavě mluvíme o lásce.
Ježíš nám přislíbil svého Ducha jako nového Průvodce:
„Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko,
co jsem vám řekl.“ (J 14,26
)
„Duch pravdy, vás uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude
mluvit, co uslyší. (J 16,13
)
Ale spolupráci s Duchem za nás nikdo neodpracuje. Nemusíme prosit Ducha svatého, aby přišel. Už se stalo, je připraven. Máme vykročit.
Za týden se vrátím k působení Ducha svatého u nás a v nás.
[1] Do Jeruzaléma přicházeli na Velikonoce Izraelité z různých diaspor a zdrželi se až do svátku Šavuot. Někteří se na stáří stěhovali do Jeruzaléma, aby byli nablízku Mesiáši při jeho příchodu. Staří lidé nebývají pružní, to, co se tady stalo, je podivuhodné.
Máme si udržovat svou otevřenost vůči Duchu božímu.
[2] Ten, kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,22b-24
)
[3] Karel Čapek před sto lety napsal: „Náboženská nauka, která by chtěla k sobě obrátit dospělé lidi, musela by se podávat daleko méně primitivně, méně formálně a dogmaticky, méně mechanicky; musela by počítat se složitější psychologií kritického rozumu, životní praxe a živé vnitřní účelnosti.“ K. Č.: Náboženská výchova,1923
[4] Koncem 60. let 20. století v USA probíhal veliký průzkum obyvatel. Různým institucím byla nabídnuta možnost klást otázky. Někdo chtěl zjistit, kolik lidí je „věřících“. Neptali: „Věříte v Boha? Chodíte do kostela“, ale: „Čtete si denně z Písma, modlíte se denně? – Což znamená, řídíte se v životě boží moudrostí a konzultujete si své jednání s Bohem?
Výzkum ukázal, že se tenkráte v USA rozpadá každé čtvrté manželství (jako u nás). Někdo chtěl vědět, zda se také rozpadají manželství věřících. Ano, rozpadají se, ale ne jedno ze čtyř, nýbrž jedno ze čtyř tisíc.
Připomínám, že křesťanské manželství nastává, když oba manželé přijmou Ježíše za svého Učitele a Přítele.