5. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Petr 2,4-9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 6,1-7
Datum: 7. 5. 2023
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Petr 2,4-9 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 6,1-7
; 1 Petr 2,4-9
; J 14,1-12
Datum: 7. 5. 2023
Před týdnem jsme
promýšleli Ježíšova slova: „Já jsem dveře.“
Přijali jsme Ježíšovo provokativní varování „o zlodějích a lupičích“ každý na sebe. [1]
Toto přiznání je pro nás dvojnásobně důležité:
1. Chrání před náboženskou namyšleností, že vše známe.
2. Víme-li, že každá generace o něco ošidí následující generaci a Ježíšovo učení se tak ředí, chceme si na věrnost Ježíšovi dávat pozor. [2]
Cílem našeho života je porozumět Bohu a žít s ním a s nebešťany věčně.
Ježíš nás přivádí k Otci a k lidem. Ke slovům o dveřích přidává: „Já jsem cesta, pravda a život.“
Nabízí nám lákavý program:
- Ježíš jde s námi životem jako jeden z nás (bez jakýchkoliv privilegií). Odmala pomáhal v rodině, pracoval s Josefem na stavbách a sloužil lidem. Vše lidské je Ježíšem dotčeno.
- Ježíš je jedinečným Učitelem. Zasvěcuje nás, uvádí nás do života v pravdě. Máme v něm příklad k porovnání s naším životem.
- Ježíš nás obdarovává svým životadárným přátelstvím a přivádí nás k Otci a k lidem. Na to odpovídáme svým přátelstvím a svou službou životu. (Náš život tím získává nový smysl a novu hodnotu.)
Text dnešního úryvku je opět velice stručný. Rozhovor s učedníky byl určitě delší než zápis dnešního úryvku (ten je stručný jako „noty“ k hudbě, ale my jej máme promyslet jako dobrý hudebník, který se snaží pochopit skladatele a zahrát skladbu podle jeho záměru).
Ježíšova slova: „Odcházím k Otci … Jdu vám připravit místo …Vrátím se pro vás …,“ v nás mají vzbudit otázky po jejich smyslu. [3]
Apoštolové se ptali nedostatečně, vyloučili, že by Ježíš mohl zemřít, natož být zavražděn představenými církve (synagogy). Mysleli si: „Ježíš se opět dostává do depresivních stavů nebo před námi tají svůj program k osvobození Izraele a své vlády.“
Kdyby se Ježíše ptali, porozuměli by jeho záměru: „Pyšnou suverenitou velekněží a starších může otřást jen prolití krve nevinného jejich rukama. Až si hierarchové řeknou: ,Jsme nebezpeční vrazi, Ježíš měl pravdu, když nám říkal, že pronásledujeme boží posly a spravedlivé“ – pak budou hledat odpuštění a otevřou se ke změně myšlení a života.´ Pak snad budou ochotní přijmout náboženskou reformu, kterou jim nabízím.“
Kdyby se apoštolové ptali Ježíše na jeho odchod k Otci, otevřeli by si cestu k dalšímu porozumění Ježíšovi. Jeho smrt by nepokládali za krach. Kdyby Ježíšovi více naslouchali, unesli by jeho ukřižování, čekali by jeho vzkříšení a pracovali na obrácení židů.
Víme, jak to dopadlo. Když byl Ježíš zatčen, apoštolové mu přestali důvěřovat. Měli se za pomýlené. Ježíšovy skutky - znamení („zázraky“) - pro ně ztratily důležitost. Přestali Ježíše pokládat za Mesiáše. Drželi se představy tehdejší „synagogy“ (církve) o vítězi Mesiáši nad pohany. Viděli Ježíše na Davidově trůně. Nic jiného nechtěli slyšet.
Až když sami ve více směrech selhali, jejich přehnaná sebejistota splaskla jak prasklý balónek.
Ovocem Ježíšova vzkříšení je - mimo jiné - naděje našeho vzkříšení.
Ježíšova slova jsou pro nás důležitá. Všimněme si, jak srozumitelně učí. Nepoužívá cizí slova, nemluví o „tajemství“ jako kazatelé, kteří se nevzdělávají. Používá pojmy nám důvěrně známé.
- Domov je místem, kde nás někdo čeká a těší se nás. Doma jsme vítáni. Doma máme zaručené svoje místo a postavení. („Jsi navždy moje milovaná dcera, můj milovaný syn.“)
- „V nebi je mnoho příbytků“. Smíme patřit do množiny nevěsty boží, ale každý máme pro Boha jedinečnou cenu (Bůh je tak veliký, že mu nikdo není malý). V nebi nebude jen „společná jídelna a společná noclehárna,“ ale každý budeme mít pro sebe také svůj jedinečný „prostor“. Budeme žít nejen bohatstvím vlastním, ale i bohatstvím druhých. Každý budeme mít čím obdarovávat druhé.
Bůh není nějakou mlhovinou. Ježíš nám svým přátelstvím ukazuje osobní vztah Boha k nám.
Lidé říkají: „Příroda je moudrá.“ My říkáme: „Stvořitel je moudrý.“ Nedozírná krása jeho díla a jeho péče o něm vypovídá. A Ježíš o Bohu dosvědčuje, že je milující TátaMáma. A Ženich. Kdo chce, může se Ježíšem nechat vyučit v jeho programu lidskosti.
- „Přijdu si pro vás.“ Ti, kteří se dočkají stáří, zakoušejí slábnutí svého těla a nakonec vyhasnutí života. Ale posledním koncem není pohřeb. Ježíš pro nás přijde a provede nás soutěskou smrti do plného života. Zkušenost s jedinečným Ježíšovým přátelstvím je pro nás jedinečným příslibem budoucnosti. Na jeho slova a „skutky“ se můžeme spolehnout. Ježíš nás zbavuje strachu z nicoty, ze smrti. Zaručil se nám, že naše drahé i nás zachová, probudí nás ze spánku smrti. Nic z toho dobrého nebude zmařeno. Život bude dál narůstat podle geniálních božích plánů. – To je velice důležité poznání, kterého se nám dostává od Boha. Ne nějaká naše pohádková představa.
V nebeském království je vítán každý, kdo o Boha a nebešťany stojí.
Nejen Abrahám a Mojžíš, ale i ten, kdo o Bohu nevěděl. I velkým hříšníkům je dána možnost dorůst na úroveň nebešťanů.
Většina lidí v pozemském životě Ježíše nepoznala, ale my se můžeme spolehnout na Ježíšův příslib o kráse věčnosti. Ten, kdo se u Ježíše vzdělává, má na čem stavět.
Včera jsem sledoval britskou korunovaci. Byla to krásná show, ale stála na biblických slovech a královské službě lidem. [4]
Ještě se vrátím k tomu, jak se my,“ zloději a lupiči“ šidíme.
Když v prvotní církvi vymřeli křesťané pocházející ze židů, stávali se Ježíšovými učedníky pohané, kteří neznali Mojžíšovo vyučování, neuměli číst Písmo „hebrejsky“, četli jej „řecky“. Nezískali klíč k porozumění Bible (k odemknutí zámku je třeba klíč od zámečníka, klíčem od auta neodemknu svůj dům).
Ti, co znali antickou filosofii, začali mluvit o Bohu ze svého pohledu. Postupně jsme se vzdalovali od zjevení Boha Izraelitům a Ježíšovo učení se začalo ředit. Písmo a biblické myšlení bylo nahrazováno právem a katechismem. – Říkám to velice stručně, někdy se k tomu vrátím podrobněji.
Zapomněli jsme, že Ježíšova Hostina z Velikonoc je oslavou manželství Ženicha s nevěstou. Stala se z ní mše svatá. Ze služby Boha lidem jsme udělali naši záslužnou službu Bohu. …
2. vatikánský koncil vyhlásil návrat k Písmu, ale nám se do toho nechce.
K našemu neblahému posunu uvedu další příklad.
Naše bohoslužby se podobají dětský besídkám. Na besídce děti zazpívají, předvedou nějakou muziku, nebo odrecitují básničku a my jim zatleskáme. Mnohdy máme dojem, že z našich modliteb, kostelních písní, adorací a „obětí“, je Bůh unesen.
V církvi se vedou mnohé řeči o modlení, ale neučíme lidi, jak se setkávat s Bohem. V modlitbách převažuje množství našich slov, přesto, že Ježíš je proti mnohomluvnosti.
Neumíme naslouchat božímu slovu.
V semináři byla každou neděli adorace před „Vystavenou Nejsvětější svátostí“. Předpokládalo se, že nás to těší a že umíme adorovat. „Já koukám na něj (na „Ježíše ve svátosti“) a on kouká na mě,“ říká sympatický řeholník. Rozumíte tomu? Já ne.
Ve škole jsme především naslouchali učitelům. Až později jsme dokázali něco o vyučované látce říci. Dokud nerozumím druhému, je mlčení trapné. Snoubenci, manželé a přátelé potřebují poznávat jeden druhého a jejich vzájemná řeč je nezastupitelná. Až když se dostatečně poznají, pak někdy porozumí jeden druhému beze slov. Ale to neznamená, že už nebudou potřebovat spolu mluvit.
Základní a výchozí doporučená(!) modlitba Mojžíšových a Ježíšových učedníků říká: „Slyš, Izraeli.“ „Naslouchej!“
A když nebudeš rozumět, ptej se.
Místo naslouchání Bohu a lidem jsme se stali mnohomluvnými.
Ve škole jsme si potřebná slova pro život vtiskli do paměti (např. „vybraná slova“ nebo pravidla dopravních předpisů), ale se slovem božím neumíme pracovat. Některé modlitby umíme zpaměti, ale často jim nerozumíme.
Např., všichni říkáme: „Hle, beránek boží, který snímá hřích světa.“ [5]
Co to znamená? Kdo je schopen to srozumitelně - bez náboženských frází - vysvětlit svým dětem, nebo studentům gymnázia?
Vyučovat o božím slovu není jen úkolem biskupa, kněze a jáhna. Každému rodiči je to svěřeno. K tomu není třeba maturity, ale bez naslouchání a učení to nezvládneme. Adorace nám k tomu nepomůže. (Koně zapřaháme před vůz, ne naopak.)
Bez školního vyučování bychom toho mnoho nevymysleli. Platí to i o božím vyučování. (Terezie z Avily se vždy modlila nad slovem božím.)
Ten, kdo ochutná Ježíšův pramen vody živé, se už nevrací k laciným limonádám.
V prvním čtení jsme slyšeli, že apoštolové dbali na službu božímu slovu. My se k ní potřebujeme vrátit.
[1] Jako apoštolové byli ve vyučování o Bohu ošizeni rabíny a rodiči, sami zůstali pod míru a nepředali druhým od Ježíše vše, co měli – tak i my jsme byli ošizeni a šidíme sebe i druhé v umění pracovat se slovem božím a v následování Ježíše.
[2] Práce s porozuměním slovu Božímu během dějin církve slábla. Katechismus a církevní právo se ujaly vlády. (Církevní dokumenty citují především starší církevní prohlášení a „církevní otce“ - mnohem více než slovo boží.) 2. Vatikánský koncil vyhlásil návrat k Písmu, ale my se tomu bráníme.
[3] V naší církvi nejsme vedeni k hledání smyslu božího slova.
Úkolem kazatele je vysvětlování božího slova. Naší povinností je ptát se. Doma se máme k Písmu vracet, upevnit si jeho slova v paměti. Máme pomáhat dětem k porozumění božímu vyučování. Nejvíce se naučíme při vyučování druhým. Židé při vyučování dětí vytvářejí z žáků dvojice, k pokročilejšímu nebo bystřejšímu přiřazují mladší děcko. To „starší“ vysvětluje látku mladšímu slabšímu. Tím poznání a schopnost vyučování staršího narůstá. Až mladší časem v poznávání povyroste, může být použito k pomoci dalšímu méně pokročilejšímu.
[4] Naši arcibiskupové neumějí po nového prezidenta vytvořit srozumitelnou bohoslužbu. Nekostelového člověka nutí do církevního obřadu a snaží se prezidenta omotat svou pavučinou.
[5] Proč v misálu stojí: „Hle, beránek boží, který snímá hříchy světa“?
Přijali jsme Ježíšovo provokativní varování „o zlodějích a lupičích“ každý na sebe. [1]
Toto přiznání je pro nás dvojnásobně důležité:
1. Chrání před náboženskou namyšleností, že vše známe.
2. Víme-li, že každá generace o něco ošidí následující generaci a Ježíšovo učení se tak ředí, chceme si na věrnost Ježíšovi dávat pozor. [2]
Cílem našeho života je porozumět Bohu a žít s ním a s nebešťany věčně.
Ježíš nás přivádí k Otci a k lidem. Ke slovům o dveřích přidává: „Já jsem cesta, pravda a život.“
Nabízí nám lákavý program:
- Ježíš jde s námi životem jako jeden z nás (bez jakýchkoliv privilegií). Odmala pomáhal v rodině, pracoval s Josefem na stavbách a sloužil lidem. Vše lidské je Ježíšem dotčeno.
- Ježíš je jedinečným Učitelem. Zasvěcuje nás, uvádí nás do života v pravdě. Máme v něm příklad k porovnání s naším životem.
- Ježíš nás obdarovává svým životadárným přátelstvím a přivádí nás k Otci a k lidem. Na to odpovídáme svým přátelstvím a svou službou životu. (Náš život tím získává nový smysl a novu hodnotu.)
Text dnešního úryvku je opět velice stručný. Rozhovor s učedníky byl určitě delší než zápis dnešního úryvku (ten je stručný jako „noty“ k hudbě, ale my jej máme promyslet jako dobrý hudebník, který se snaží pochopit skladatele a zahrát skladbu podle jeho záměru).
Ježíšova slova: „Odcházím k Otci … Jdu vám připravit místo …Vrátím se pro vás …,“ v nás mají vzbudit otázky po jejich smyslu. [3]
Apoštolové se ptali nedostatečně, vyloučili, že by Ježíš mohl zemřít, natož být zavražděn představenými církve (synagogy). Mysleli si: „Ježíš se opět dostává do depresivních stavů nebo před námi tají svůj program k osvobození Izraele a své vlády.“
Kdyby se Ježíše ptali, porozuměli by jeho záměru: „Pyšnou suverenitou velekněží a starších může otřást jen prolití krve nevinného jejich rukama. Až si hierarchové řeknou: ,Jsme nebezpeční vrazi, Ježíš měl pravdu, když nám říkal, že pronásledujeme boží posly a spravedlivé“ – pak budou hledat odpuštění a otevřou se ke změně myšlení a života.´ Pak snad budou ochotní přijmout náboženskou reformu, kterou jim nabízím.“
Kdyby se apoštolové ptali Ježíše na jeho odchod k Otci, otevřeli by si cestu k dalšímu porozumění Ježíšovi. Jeho smrt by nepokládali za krach. Kdyby Ježíšovi více naslouchali, unesli by jeho ukřižování, čekali by jeho vzkříšení a pracovali na obrácení židů.
Víme, jak to dopadlo. Když byl Ježíš zatčen, apoštolové mu přestali důvěřovat. Měli se za pomýlené. Ježíšovy skutky - znamení („zázraky“) - pro ně ztratily důležitost. Přestali Ježíše pokládat za Mesiáše. Drželi se představy tehdejší „synagogy“ (církve) o vítězi Mesiáši nad pohany. Viděli Ježíše na Davidově trůně. Nic jiného nechtěli slyšet.
Až když sami ve více směrech selhali, jejich přehnaná sebejistota splaskla jak prasklý balónek.
Ovocem Ježíšova vzkříšení je - mimo jiné - naděje našeho vzkříšení.
Ježíšova slova jsou pro nás důležitá. Všimněme si, jak srozumitelně učí. Nepoužívá cizí slova, nemluví o „tajemství“ jako kazatelé, kteří se nevzdělávají. Používá pojmy nám důvěrně známé.
- Domov je místem, kde nás někdo čeká a těší se nás. Doma jsme vítáni. Doma máme zaručené svoje místo a postavení. („Jsi navždy moje milovaná dcera, můj milovaný syn.“)
- „V nebi je mnoho příbytků“. Smíme patřit do množiny nevěsty boží, ale každý máme pro Boha jedinečnou cenu (Bůh je tak veliký, že mu nikdo není malý). V nebi nebude jen „společná jídelna a společná noclehárna,“ ale každý budeme mít pro sebe také svůj jedinečný „prostor“. Budeme žít nejen bohatstvím vlastním, ale i bohatstvím druhých. Každý budeme mít čím obdarovávat druhé.
Bůh není nějakou mlhovinou. Ježíš nám svým přátelstvím ukazuje osobní vztah Boha k nám.
Lidé říkají: „Příroda je moudrá.“ My říkáme: „Stvořitel je moudrý.“ Nedozírná krása jeho díla a jeho péče o něm vypovídá. A Ježíš o Bohu dosvědčuje, že je milující TátaMáma. A Ženich. Kdo chce, může se Ježíšem nechat vyučit v jeho programu lidskosti.
- „Přijdu si pro vás.“ Ti, kteří se dočkají stáří, zakoušejí slábnutí svého těla a nakonec vyhasnutí života. Ale posledním koncem není pohřeb. Ježíš pro nás přijde a provede nás soutěskou smrti do plného života. Zkušenost s jedinečným Ježíšovým přátelstvím je pro nás jedinečným příslibem budoucnosti. Na jeho slova a „skutky“ se můžeme spolehnout. Ježíš nás zbavuje strachu z nicoty, ze smrti. Zaručil se nám, že naše drahé i nás zachová, probudí nás ze spánku smrti. Nic z toho dobrého nebude zmařeno. Život bude dál narůstat podle geniálních božích plánů. – To je velice důležité poznání, kterého se nám dostává od Boha. Ne nějaká naše pohádková představa.
V nebeském království je vítán každý, kdo o Boha a nebešťany stojí.
Nejen Abrahám a Mojžíš, ale i ten, kdo o Bohu nevěděl. I velkým hříšníkům je dána možnost dorůst na úroveň nebešťanů.
Většina lidí v pozemském životě Ježíše nepoznala, ale my se můžeme spolehnout na Ježíšův příslib o kráse věčnosti. Ten, kdo se u Ježíše vzdělává, má na čem stavět.
Včera jsem sledoval britskou korunovaci. Byla to krásná show, ale stála na biblických slovech a královské službě lidem. [4]
Ještě se vrátím k tomu, jak se my,“ zloději a lupiči“ šidíme.
Když v prvotní církvi vymřeli křesťané pocházející ze židů, stávali se Ježíšovými učedníky pohané, kteří neznali Mojžíšovo vyučování, neuměli číst Písmo „hebrejsky“, četli jej „řecky“. Nezískali klíč k porozumění Bible (k odemknutí zámku je třeba klíč od zámečníka, klíčem od auta neodemknu svůj dům).
Ti, co znali antickou filosofii, začali mluvit o Bohu ze svého pohledu. Postupně jsme se vzdalovali od zjevení Boha Izraelitům a Ježíšovo učení se začalo ředit. Písmo a biblické myšlení bylo nahrazováno právem a katechismem. – Říkám to velice stručně, někdy se k tomu vrátím podrobněji.
Zapomněli jsme, že Ježíšova Hostina z Velikonoc je oslavou manželství Ženicha s nevěstou. Stala se z ní mše svatá. Ze služby Boha lidem jsme udělali naši záslužnou službu Bohu. …
2. vatikánský koncil vyhlásil návrat k Písmu, ale nám se do toho nechce.
K našemu neblahému posunu uvedu další příklad.
Naše bohoslužby se podobají dětský besídkám. Na besídce děti zazpívají, předvedou nějakou muziku, nebo odrecitují básničku a my jim zatleskáme. Mnohdy máme dojem, že z našich modliteb, kostelních písní, adorací a „obětí“, je Bůh unesen.
V církvi se vedou mnohé řeči o modlení, ale neučíme lidi, jak se setkávat s Bohem. V modlitbách převažuje množství našich slov, přesto, že Ježíš je proti mnohomluvnosti.
Neumíme naslouchat božímu slovu.
V semináři byla každou neděli adorace před „Vystavenou Nejsvětější svátostí“. Předpokládalo se, že nás to těší a že umíme adorovat. „Já koukám na něj (na „Ježíše ve svátosti“) a on kouká na mě,“ říká sympatický řeholník. Rozumíte tomu? Já ne.
Ve škole jsme především naslouchali učitelům. Až později jsme dokázali něco o vyučované látce říci. Dokud nerozumím druhému, je mlčení trapné. Snoubenci, manželé a přátelé potřebují poznávat jeden druhého a jejich vzájemná řeč je nezastupitelná. Až když se dostatečně poznají, pak někdy porozumí jeden druhému beze slov. Ale to neznamená, že už nebudou potřebovat spolu mluvit.
Základní a výchozí doporučená(!) modlitba Mojžíšových a Ježíšových učedníků říká: „Slyš, Izraeli.“ „Naslouchej!“
A když nebudeš rozumět, ptej se.
Místo naslouchání Bohu a lidem jsme se stali mnohomluvnými.
Ve škole jsme si potřebná slova pro život vtiskli do paměti (např. „vybraná slova“ nebo pravidla dopravních předpisů), ale se slovem božím neumíme pracovat. Některé modlitby umíme zpaměti, ale často jim nerozumíme.
Např., všichni říkáme: „Hle, beránek boží, který snímá hřích světa.“ [5]
Co to znamená? Kdo je schopen to srozumitelně - bez náboženských frází - vysvětlit svým dětem, nebo studentům gymnázia?
Vyučovat o božím slovu není jen úkolem biskupa, kněze a jáhna. Každému rodiči je to svěřeno. K tomu není třeba maturity, ale bez naslouchání a učení to nezvládneme. Adorace nám k tomu nepomůže. (Koně zapřaháme před vůz, ne naopak.)
Bez školního vyučování bychom toho mnoho nevymysleli. Platí to i o božím vyučování. (Terezie z Avily se vždy modlila nad slovem božím.)
Ten, kdo ochutná Ježíšův pramen vody živé, se už nevrací k laciným limonádám.
V prvním čtení jsme slyšeli, že apoštolové dbali na službu božímu slovu. My se k ní potřebujeme vrátit.
[1] Jako apoštolové byli ve vyučování o Bohu ošizeni rabíny a rodiči, sami zůstali pod míru a nepředali druhým od Ježíše vše, co měli – tak i my jsme byli ošizeni a šidíme sebe i druhé v umění pracovat se slovem božím a v následování Ježíše.
[2] Práce s porozuměním slovu Božímu během dějin církve slábla. Katechismus a církevní právo se ujaly vlády. (Církevní dokumenty citují především starší církevní prohlášení a „církevní otce“ - mnohem více než slovo boží.) 2. Vatikánský koncil vyhlásil návrat k Písmu, ale my se tomu bráníme.
[3] V naší církvi nejsme vedeni k hledání smyslu božího slova.
Úkolem kazatele je vysvětlování božího slova. Naší povinností je ptát se. Doma se máme k Písmu vracet, upevnit si jeho slova v paměti. Máme pomáhat dětem k porozumění božímu vyučování. Nejvíce se naučíme při vyučování druhým. Židé při vyučování dětí vytvářejí z žáků dvojice, k pokročilejšímu nebo bystřejšímu přiřazují mladší děcko. To „starší“ vysvětluje látku mladšímu slabšímu. Tím poznání a schopnost vyučování staršího narůstá. Až mladší časem v poznávání povyroste, může být použito k pomoci dalšímu méně pokročilejšímu.
[4] Naši arcibiskupové neumějí po nového prezidenta vytvořit srozumitelnou bohoslužbu. Nekostelového člověka nutí do církevního obřadu a snaží se prezidenta omotat svou pavučinou.
[5] Proč v misálu stojí: „Hle, beránek boží, který snímá hříchy světa“?