2. neděle velikonoční

Ježíš je pro mnoho lidí největší osobností v dějinách lidstva. Mnozí z těch, kteří se vydali zkoumat jeho hodnověrnost, mu po čase přitakali.
Ježíš nám nabízí moudrost k budování dobrých vztahů mezi jednotlivci i státy. To druhé se nám zatím nedaří. Ježíš nám k tomu nabízí svou pomoc na našich životních osudech a selháních.
On, ponížený potupnou smrtí, zbavený veškeré cti, prokletý nejvyšší církevní autoritou do sedmého pekla, ocenil Otcovu rehabilitaci (vzkřísil Ježíše a posadil jej na svém trůnu).

Ježíši záleží na každém člověku. Díky němu víme, že poslední slovo v našich životech nemá smrt, zvrhlá moc, nespravedlnost, násilí a výsměch katanů. 
Ježíšovo vzkříšení je nabídkou a řešením pro všechny lidi v dějinách lidstva k nekonečné existenci a v porozumění s nebešťany. Je další příležitostí pro oběti, pro okradené, odstrčené, smolaře i provinilce.
Bůh počítá se spravedlivými (vzpomeňme na Ježíšova blahoslavenství) a nezapomíná na nikoho; zve do života věčného šlechetné a dokonce i hříšníky. Myslí na ty, kteří byli udupáni zlem, na padlé ve válkách, ponížené, okradené o čest a o lidskou důstojnost … 
I terorista má šanci, stojí-li o přátelství s Bohem: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ (L 23,42) 
Ježíšův soucit není sentimentální ani laciný. Něco od nás vyžaduje: vysokou míru vzájemné šlechetnosti, obětavosti a odpovědnosti.
Soužití nebešťanů teprve stojí na nezištné lásce k druhým. Ale každý bude mít příležitost zakoušet přátelství Hospodina, které uchvátí svou krásou každého, kdo z ní nebude jen těžit, ale kdo bude ochoten lásku boží šířit dál.
Proto nám nabídka vzkříšení stojí za poctivé prozkoumání, zda-li je pravdivá.

Každé Velikonoce a každá velikonoční doba nás zvou k dalšímu hlubšímu ponoru do zprávy o vzkříšení.
Budeme-li ji uchváceni, budeme schopni o této radostné zprávě svědčit druhým.

Ježíš své první učedníky úplně zaujal a ovlivnil. Žili v rodinném uspořádání a s vědomím boží nevěsty, neboť znali a osvojili si vyučování Tóry.[1]
Škoda, že my pokyny Tóry valně neznáme a o nevěstě Božího ženicha nemluví ani naši teologové, natož my, dole.
„Apoštolské učení“ tenkráte znamenalo Ježíšovo učení.
„Bázeň před Bohem“ je projevem úcty, uznáním Boží autority a respektem k Božímu slovu. Je projevem vděčnosti. [2]
Všimněme si, že Ježíš nezaložil novou církev, on i učedníci se neoddělovali od ostatních Izraelců, modlili se s nimi na nádvoří jeruzalémské svatyně, v synagoze a doma podle izraelských zvyků „lámali chléb.“ 
„Lámání chleba“ v širším smyslu je solidaritou s potřebnými. V užším smyslu je naším slavením Ježíšovy hostiny v postavení nevěsty. Tímto zázrakem boží blízkosti a přátelství Bůh proměňuje naše srdce. (Tomu lze porozumět, víme, co se stalo s naším srdcem, když se nám narodilo děcko, vnouče, nebo když jsme si s někým novým porozuměli natolik, že jsme jej přijali mezi své přátele.)
K proměně našeho srdce Bohem je třeba z naší strany otevření své náruče. Pak můžeme zakusit veliké blaho.
Hostina s Ježíšem a přáteli je pro nás velkým zážitkem, který má sílu nás proměňovat do Ježíšovy podoby. [3]

Druhé čtení je snad srozumitelné. Vyhlížíme další porozumění Bohu.  

K evangeliu. Všimněme si, s čím Ježíš po svém vzkříšení k učedníkům přichází. Co mu nejvíce leží na srdci? Vzájemné odpouštění.
Jeho dvojnásobný(!) pozdrav: „Pokoj vám“, obsahuje Ježíšovo odpuštění učedníkům (jejich selhání).
On první je vyhledal, on první jim odpouští. Až pak je vybízí k odpouštění druhým lidem.
Boží odpuštění je „nakažlivé“. Smíme přijímat, pokud jsme ochotní také dávat.[4]
Nás všechny Ježíš vyzývá: „Vzájemně si odpouštějte, jinak zranění, která si působíte, zůstanou neuzdravená a vaše odcizení budou narůstat“. [5]
(Podmínky k odpuštění známe.)

Apoštolové byli pružní (proto si je Ježíš vybral za své přátele). Byli Ježíšovi vděční za přijetí do vyučování. Těšili se z nového poznávání Hospodina. Ale v něčem byli zabednění. Tomáš nejvíce.

Tomáš měl své kvality (kterými se v evangeliích nechlubí), ale nechává nám nahlédnout i do svého neslavného jednání. Pokládá nám otázku, co bylo příčinou jeho neochoty přitakat Ježíšovu vzkříšení.

Tomáš po dlouhém a jedinečném přátelství s Ježíšem, po skvělém Ježíšovu vyučování, po tolika znameních (zázracích), které jsou potvrzením, že dotyčný přichází od Boha, odmítá důvěřovat Ježíšovým slovům o vzkříšení (o kterém předem několikráte mluvil).
Jak to, že Tomáš nechtěl přijmout ani svědectví svých přátel, že Ježíš žije. Apoštolové přece byli spravedlivými a solidními lidmi. (Odmítnout svědectví spravedlivého člověka je proviněním, je neúctou k pravdivosti druhého, snížením jeho důstojnosti na nějakého mluvku nebo naivku.) [6]

Tomáš se litoval, byl naštvaný a nechtěl nic slyšet. Jeho slova: „Dokud si nesáhnu…,“ nejsou prosbou o pomoc, ale odmítnutím. Tomáš nechtěl hledat.
Jen se litoval, cítil se být obětí, podvedeným, ukřivděným … Zapomněl na svou zbabělost, když se spolu s ostatními v čase Ježíšovy popravy zamkl? 
Týden trucoval. Zatvrzele se odmítal radovat. Možná i z určitého masochismu.
Hledejme své příčiny podobného jednání.

Ježíš je k nám velkorysý. Oceňme, že se neurazil, neřekl Tomášovi: „Když nechceš, nech být“.
Neříká to ani nám.
Všímejme si velkorysosti Ježíše a pěstujme si oprávněnou vděčnost a úctu k němu.  
Hned poukážu na naše povrchní sklony. Okuřujeme evangelium, ale od důležitých vyučovacích otázek Písma zbaběle utíkáme.
Místo promýšlení Tomášovy chyby a poctivého nastavení zrcadla sobě - zda se nedopouštím stejné nebo podobné chyby jako Tomáš - se utíkáme k povrchním slovům: „Ale svatý apoštol Tomáš řekl: ,Pán můj a Bůh můj´. To žádný z ostatních apoštolů neřekl.“
Od řady kazatelů to slýcháváme.
Jsme zbabělí. [7]
Těmito úniky nic nezískáváme.

Není snadné si přiznávat své nezdary. Apoštolové nás nechtějí ponižovat ani podceňovat, nemluví o našich chybách, ale na svých chybách nás učí, abychom se nedostali do podobných hloupých trapasů a selhání. (Kolik takových učitelů a rodičů známe?)
Važme si jejich poctivosti. Přejí nám, abychom je přerostli a jejich chyby neopakovali. [8]

To, že nám Ježíš nastavuje laťku svého vyučování výše, než kolik tady na zemi dosáhneme, není pokořující. Bůh nás nezahanbuje a není netrpělivý. Má s námi mnohem větší plány, než jenom ty pro život pozemský. K něčemu dorosteme až v nebeském království.
To vše nám je povzbuzením, abychom se snažili porozumět a přijmout co nejvíce nabízené krásy.

Na své vzdělání býváme hrdí, má svou hodnotu a něco nás stálo, ale nepřijímat další nové poznání by nás brzdilo a dokonce odvádělo zpět. Všímáme si, jak i apoštolové někdy opovážlivě a hloupě kárali Ježíše: „Co to říkáš o smrti Mesiáše? Ty si nepamatuješ, co jsme se učili v náboženství, že Mesiáš zvítězí nad nepřáteli a ujme se vlády na Davidově trůnu?“

Tento namyšlený postoj je smrtelně nebezpečný pro proroky i pro (nás) - jejich pronásledovatele. Přiznat si tuto náboženskou rakovinu včas a nechat se Ježíšem léčit, je zachraňující. [9]

Pokušením kontrolovat kazatele trpí především ti, kteří nemají mnoho vzdělání. Vzdělaný si je naopak vědom toho, že víc věcí neví, než kolik poznal. Nejnebezpečnější je člověk jedné knihy (třeba i katechismu – ten není inspirovaný Duchem svatým jako Písmo).  

Vracím se k Tomášovi. Odmítl si ověřit zprávu apoštolů o Vzkříšeném. Petr a Jan běželi(!) k hrobu, když ženy říkali, že je hrob vykradený. Šli si to ověřit.
(Za týden si všimněme svědectví emauzských učedníků.) Tomáš všechno odmítal. 

Ježíšova slova: „Blahopřeji těm, kteří neviděli a uvěřili“ nejsou chválou slepé víry, ale oceněním těch, kteří si ověřují pravdivost toho, co slyšíme. To platí o slovech Písma, o slovech nejrůznějších drbů a pomluv i o zprávách z nejrůznějších medií.
(Naučit se rozlišovat pravdu od lži je naší povinností vyplývající z daru rozumu a daru svobody. Svoboda nám dopřává říkat pravdu. Kdo klame, nebo šíří neověřené zprávy, ten svobodu slova zneužívá.)

Máme nejlepšího Učitele. Čím více od něj pochytneme, tím budeme platnější božímu království.
Ježíš si přeje, abychom si pravdivost jeho slov ověřovali.
(Vzpomínáte si, jak jsme si říkali, že dobrý učitel občas úmyslně řekne nějaký nesmysl a je šťastný, když studenti správně reagují? Říkal jsem vám, jak jsem byl nadšený, když jsem si všimnul, že Ježíš poslal učedníky koupit „semtele.“)        

---

[1] Izraelci neměli šlechtu ani hierarchické třídy společnosti. To až později, za pohanokřesťanů, byla církev přepsána do hierarchického modelu podle uspořádání pohanské společnosti.
Naši představení o hierarchickém uspořádání rádi mluví a demokracii v církvi zavrhují, přesto, že znají Ježíšova pravidla
(přikázání):
„Nedávejte si říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.
A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský.
Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.
Kdo je z vás největší, bude váš služebník.
Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Mt 23,8-12)

[2] Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21)  

[3] Ježíš je největší psycholog a nejštědřejší dárce, ví, že dítě potřebuje sníst mnoho jídla, které mu maminka s tátou mnohokráte připravili, aby děcku došlo, jak mnoho jej rodiče mají rádi. Ježíš nás velice často zve, jako svou nevěstu, ke svému stolu, abychom poznali, a znovu a znovu zakoušeli, jak mnoho nás má rád.
Známe píseň: „Nejkrásnější chvíle jsou na kolenou“, nic proti ní, ale každý milující partner zná mnohem krásnější zážitky.

[4] „Služebníku zlý,“ říká pán, „celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?“ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. – „Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ (Mt 18,32-35)

[5] Tato Ježíšova výzva k odpouštění je určena nám všem, nezúžujme ji na „ustavení svátosti smíření“ a na předání „moci“ zpovědníkům odpouštět hříchy. (Hodnotu „ušní zpovědi“ umíme popsat jinak).
Odpouští Bůh a zpovědník odpuštění pouze zvěstuje, splňuje-li když kajícník podmínky k odpuštění. (Za toto mé tvrzení by mě vrchnost poslala na hranici.)

[6] V pozdějších staletích jsme v církvi vyhlásili: „Kdo nevěří (nástupcům apoštolů) některému oficiálnímu prohlášení církve (dogmatu), budiž z církve vyobcován (takové jsme někdy upalovali).

[7] Z vyučovací hodiny, kterou Ježíš velkoryse nabídl třem apoštolům na hoře Tábor, protože odmítali přijmout Ježíšovo varování, že Mesiáše umučí k smrti hodnostáři církve, děláme slavnost „Zjevení Páně“. Místo toho, abychom se z této chyby apoštolů poučili.
Nebo z ukřižování Ježíše, které bylo strašným hříchem a ponížením, za které se máme stydět, děláme velkou slávu a tvrdíme, že to umučení vlastně Bůh potřeboval k odpuštění našich hříchů.
O našem tvrzení, že utrpení je záslužné, a je účastí na Ježíšově kříži, ani nemluvě. (Na Golgotě byly tři kříže, jeden nám pomohl k záchraně, abychom Ježíšovi ve všem důvěřovali, druhý pomohl lotrovi po pravici k uznání jeho vin a touze po Bohu, a třetí byl „začátkem pekla“ teroristovi, který se nekál. Nehrajme si lacině na vykupitele.). Atd.

[8] Konstruktivní kritika je základním krokem k pokroku, nejen ve vztazích s nejbližšími, v politice i v církvi.
Demonstrant, který protestuje a při tom nepracuje pro lepší svět, který má ruce v kapsách, je drzý, bourá.  
Ten, kdo pracuje pro boží království, si zpytuje své svědomí a má povinnost upozorňovat na naše pochybení, mezery a dluhy, abychom boží království budovali podle božích plánů. Proto nám Ježíš říká: „Buď vůle tvá - v modlitbě poctivě hledejte, k čemu vás Bůh zve“.  

[9] Nejen mnoho kuřáků a alkoholiků i nedá poradit. Řada lidí (i kostelových) odmítá další vzdělávání, stačí jim to dosavadní.  Nikdy by např. nejeli na Manželská setkání, nikdy nepřijdou okouknout biblickou hodinu. Raději vrší počet lidových pobožností – tam je neohrožuje nic nového, znepokojivého.     
Stejně podrážděně jako farizeové a saduceové reagujeme na Ježíšova slova: „Nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: `Staré je lepší.“ (L 5,37-39)